Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Útěk do Volterry - 1. kapitola

11.12.2010 (16:00) • Bunny • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3208×

Seděla jsem u stolu v hotelové restauraci, upíjela espressa a zírala na výpis z účtu mé kreditky. Zbývalo mi akorát na zaplacení dvou nocí v hotelu, autobus do Florencie a letenku do Seattlu. Začala jsem prohrabávat tašku a hledat mobilní telefon, který jsem dostala od Charlieho před odletem do Itálie. Jakmile jsem ho našla, vyťukala jsem Charlieho číslo a položila palec na zelené sluchátko. Zaváhala jsem. Opravdu tohle chci? Do Volterry jsem neutekla kvůli studiu antického Říma, jak jsem řekla Charliemu, ale abych jeho a Jacoba ochránila před Victorií.

Victoria... nikdy nezapomenu na ty ohnivě červené vlnité vlasy, na ty zvláštní odlesky, které házely na hladinu moře v La Push. Brzy by se měla objevit poblíž Volterry. Charlie s Jakem budou v bezpečí, nesmím je ohrozit tím, že se vrátím zpátky do Forks. I kdybych kvůli tomu měla umřít steskem. Vypnula jsem telefon a hodila ho zpět do kabelky.

Budu tady muset zůstat. Když nebudu muset nechávat peníze stranou na letenku domů, budu tu moct zůstat minimálně o týden déle. Buď mě do té doby zabije Victoria, nebo to udělají Volturiovi. Civěla jsem na dřevěnou desku stolu a přemýšlela, co by bylo lepší. Za zády se mi ozval něčí hlas. Strnula jsem. Nikoho jsem tu neznala, za celou dobu mého pobytu na mě promluvila jen recepční, servírka a pokojská, ale těm tenhle hlas patřit nemohl. Vlastně nemohl patřit žádné lidské bytosti. Ten hlas byl nádherný. Jemný, ale hrozivý. Hlas vážného uličníka. Takhle nějak jsem si představovala hlas Toma Sawyera v dospělosti. Jenže tenhle hlas byl ještě milionkrát krásnější. Znovu jsem uslyšela hlas upíra.

Našli mě. Ale kdo? Patří k Victorii nebo k Volturiovým? Co vůbec říkal? Zpětně jsem si v hlavě přehrála všechna slova a uvědomila si, že jim nerozumím. Neznámý mluvil italsky. Napadlo mě, že když mluví italsky, patří asi k Volturiovým - a ti nemají důvod mi ublížit. Možná mám štěstí. Ihned jsem tu myšlenku zahnala. Štěstí se mi přeci ustavičně vyhýbalo. Díra v hrudi o sobě zase dala vědět.

Otočila jsem se na neznámého. „Já... já nemluvím italsky," řekla jsem. Původně jsem se chtěla hned otočit zpátky, ale nedokázala jsem to. Po dlouhé době jsem se dívala do tváře upíra, ale strach jsem necítila. Cítila jsem jsem obrovskou úlevu. Nic, co jsem si pamatovala o upírech, jsem si nevymyslela. Jsou bledí. A jsou nádherní. Tenhle upír obzvášť.

Byl vysoký kolem metru devadesáti. Na jeho ramenou bylo vidět, že je svalnatý, ale taková korba jako Emmett nebyl. Na sobě měl rozepnutý šedý kabát a bílou košili, černé kalhoty měl zastrčené do vysokých černých kožených bot. Jeho pleť měla zvláštní olivový nádech, obličej mu rámovaly dlouhé černé vlasy, vzadu stáhnuté do ohonu. Jeho pohled byl arogantní. Jako by svýma očima říkal „Jsem něco víc než ty." Oči...ty jeho oči... Jeho oči měly barvu karamelek.

„Aha. Asi ti z kabelky vypadla peněženka," promluvil znovu upír a podával mi mou malou peněženku.

„Děkuju," odpověděla jsem. Upír se mezitím posadil naproti mně.

„Jmenuji se Demetri," řekl upír a usmál se. Jeho oči náhle nevypadaly tak arogantně.

„Já jsem Bella," odpověděla jsem. Můj hlas zněl nepřirozeně.

„Odkud jsi, Bello?"

To má být výslech? Potvrzuje si Demetri nějaké informace, co o mně dostal? Rozhodla jsem se, že pokud se bude příliš zajímat, povím mu upravenou verzi pravdy. Tu verzi, kterou jsem pověděla Charliemu.
„Z jednoho menšího městečka poblíž Seattlu. To je ve Washingtonu."
Usoudila jsem, že nejlepší bude neuvádět podrobné informace, protože by si Demetri mohl dát dvě a dvě dohromady. Mohl by si uvědomit, že můžu znát Cullenovy - a to by ničemu nepomohlo. Spíš naopak.

„Takže americká turistka?"

„No, tak nějak. Vlastně jsem tu kvůli studiu antického Říma."

„Nerad vás ruším, ale už bychom měli jít, Demetri," ozval se za mnou pobavený hlas.

> Následující