Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upravené Stmívání - 7. kapitola

05.10.2012 (07:15) • TerusQaBerusQa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2121×

Stála jsem u okna a dívala se ven směrem na cestu. Dneska byl Státní svátek, takže se do školy nešlo. Nudila jsem se a nevěděla, co dělat, tak jsem prostě stála u okna a sledovala déšť, pršelo už asi hodinu.

Malé kapky dopadaly na okno s lehkým ťuknutím. Uklidňovalo mě to, ale zároveň mě to nutilo přemýšlet. Včera, jak jsem se bavila s Jacobem, jsem na něco přišla. Na to, co asi znamenal ten sen.

Ve snu byl první Edward, a to znamenalo, že to má něco společného s ním. Hned, jak začalo vycházet slunce, Edward zmizel, nemizí snad upíři, když vyjde slunce? A pak přišel Jacob s tou podivnou větou: „Já jsem ti to říkal."

Jacob mi ještě předtím povídal o legendách, jak jsem zjistila, legendy byly o upírech. Nemohla jsem si pomoct, prostě to do sebe všechno tak zapadalo. Už jsem nevěděla, co si mám myslet, bylo to všechno tak neuvěřitelný, že by mohli existovat upíři, ale je to tak nepravděpodobné v téhle době. Přišlo mi to zvláštní.

„Chrrr... Fuuu." Trhla jsem sebou a vyrušilo mě to z mých myšlenek.

Úplně jsem zapomněla na Charlieho, který teď ležel na pohovce a hlasitě začal chrápat. Bylo po obědě a on si dal šlofíka, i když to obvykle nedělá.

Za celou dobu, co jsem tu stála u toho okna, venku projelo celkem tak pět aut. Nebývá tu moc velký provoz, někdy skoro žádný, a obzvlášť ne ve Státní svátek.

Zítra se už jde do školy, úkoly jsem už měla hotové, takže jsem nevěděla, co mám dělat. Už jsem udělala snad všechno, co šlo, umyla a utřela nádobí, zalila květiny, učila se, vytřela prach... Takže jsem teď skončila tady u okna.

Dívala jsem se přímo před sebe a opírala se o kuchyňskou linku. Pořád pršelo. Měla jsem upřený pohled přímo před sebe ke stromu blízko domu a na les za stromem.

Stála jsem tam a dívala se ven. Trhla jsem sebou a vykulila oči, něco jsem uviděla, bylo to před domem u toho stromu. Bylo to, jako kdyby tam někdo byl, ale já zahlídla jen šmouhu a trochu patrný obličej. Prvně jsem nevěděla, jestli to byl člověk nebo nějaké zvíře, protože to zmizelo tak rychle. Možná to byl jen nějaký velký pták, ale já opravdu viděla něco jako obličej, myslím, že to byl mužský obličej.

Byla jsem jak strnulá, pohled jsem nemohla odtrhnout od místa, kde jsem to viděla. Třeba to bylo opravdu jen nějaké zvíře a já viděla obličej z mých myšlenek. To mi moc pravděpodobné samotné nepřipadalo.

Konečně jsem se pohnula. Rozhodla jsem se, že se na to místo půjdu podívat. Třeba to byl nějaký člověk, co potřeboval pomoc, nebo zvíře. I kdyby to byl člověk, tak jsem nechápala, co dělal u našeho domu.

Chtěla jsem se na to místo jít podívat a zkontrolovat to tam, zkontrolovat, jestli to třeba nebyl zloděj a neukradl Charliemu pruty na ryby nebo něco, i když jsem nevěděla, kdo by kradl několik let staré rybářské potřeby.

Otočila jsem se od okna a dala na sebe bundu. Charlie se převalil.

Opatrně jsem otevřela dveře a vešla ven, pršelo, ale to mi nějak nevadilo, nehodlala jsem se tu zdržet dlouho. Sešla jsem z verandy a ucítila prvních pár studených kapek, jak mi dopadly na obličej. Obešla jsem dům a šla k místu, kde jsem to viděla. Bylo to u toho stromu.

Došla jsem až tam a rozhlížela jsem se, pro případ, že by tu ten někdo ještě byl, ale už tady nikdo nebyl. Šla jsem blíž ke stromu a prohlížela jsem si to, samozřejmě jsem věděla, jak to tam vypadá, to bylo jasné, když to tu vidím každý den, ale snažila jsem se přijít na to, co ten někdo hledal. Nic jsem nenašla.

Chystala jsem se jít zpátky do domu, protože se zdálo být všechno v pořádku, i Charlieho pruty byly nedotčené, ale vtom jsem se otočila a málem mi vypíchla oko jedna vystrčená větev. Měla bych ji utrhnout, může se o to někdo poranit, nebo někomu vypíchnout oko, jako skoro zrovna mně teď.

Natáhla jsem se pro větev, abych ji mohla utrhnout, jak jsem po ní sáhla, něco jsem zahlédla. Byla tam ta větev a z ní rostla další, menší, a na ní bylo něco, co mě zaujalo. Šla jsem blíž a až pak jsem uviděla, co to je. Byl to kus utržené látky.

Sledovala jsem to s údivem a pak si to vzala do ruky. Byla to jemná látka, jako z košile, byla bledě modrá. Vzala jsem ji z větve a přičichla k ní jako vycvičený hledací pes.

Byla jsem překvapená, i přes to, že to byl jen malý kousek látky, tak voněla. Krásně voněla. Zajímalo by mě, komu patřila. Dala jsem si ji do kapsy. Ještě jednou jsem se rozhlédla, jestli tu ještě něco není. Nebylo. Šla jsem domů.

Charlie pořád spal, ale alespoň už nechrápal. Pověsila jsem bundu na věšák a vytáhla z ní látku. Šla jsem s ní nahoru. V pokoji jsem si sedla na postel a začala ji důkladně zkoumat.

Bledě modrá, vypadala tak obyčejně, ale když jsem si k ní přičichla, nezdála se být obyčejná, i když jsem nevěděla proč. Jako bych ji už někde cítila, ale kde? Snažila jsem se na to přijít, ale nakonec jsem nedošla k žádnému závěru.

Látku jsem si ještě párkrát přehodila mezi prsty a pak ji zanesla schovat zpátky dolů do bundy.

Až jsem se vrátila, zapnula jsem si počítač. Podívala jsem se na e-maily a uviděla tu spoušť. Úplně jsem zapomněla na Renée. Od té doby, co jsem přijela, jsem jí napsala jen jednou, a to jen pár vět, že jsem dojela v pořádku a něco o tom, že poprvé ve škole to bylo fajn.

Měla jsem tam čtyři e-maily od Renée.

V prvním ještě bylo: Ahoj, jak se máš, co dál děláš a jestli tu jsou nějací kluci.

Ve druhém byl článek, jak Renée psala, co s Philem dělali.

Ve třetím e-mailu už se mě ptala, proč neodepisuju a jestli jsem v pořádku.

A ve čtvrtém e-mailu stálo: Bello, jsi v pořádku? Proč neodepisuješ? Dobře, počkám do zítřka. Pak volám Charliemu.

Rychle jsem se podívala, kdy to psala. Měla jsem štěstí, tenhle e-mail byl ze dneška, takže Charliemu ještě nevolala. Musím jí odepsat, vsadím se, že sedí u počítače a čeká, až odepíšu.

Začala jsem: Ahoj, mami, neboj, jsem v pořádku. Promiň, že jsem neodepisovala, nebyla jsem skoro vůbec na počítači, měla jsem úkoly a byli jsme s Charliem u Billyho na večeři. Včera jsem byla s Jacobem venku. Bylo to super, ale parádně jsme zmokli. To to Forks, vsadím se, že u vás svítí sluníčko. Budu končit, mami, zase napíšu, ale neslibuju, že budu odepisovat hned na tvoje e-maily. Pozdravuj Phila. Mám tě ráda, mami. Tvoje Bella.

Odeslala jsem e-mail a na chvilku zavzpomínala na poslední den ve Phoenixu, bylo mi smutno po mamince a taky po Philovi, ale byla jsem ráda, že jsou oba šťastní a Renée může cestovat s Philem.

Charlie se pak probudil asi za tři čtvrtě hodiny. Zbytek dne jsem proseděla na počítači, kde jsem sháněla nějaké knížky, a u okna v mém pokoji.

Ráno, jak jsem vyjížděla do školy, jsem si vzala tu samou bundu, co jsem na sobě měla včera, tu, ve které je v kapse ta látka, co jsem našla na místě "činu".

Popadla jsem bundu a utíkala ze schodů. Všude bylo šero, mraky černé a foukal vítr, sice slabě, ale byl studený - stejně jako celý dnešní den.

Když jsem šla k náklaďáčku, natáhla jsem si rukávy i přes ruce, měla jsem totiž pocit, že mi umrznou. Nasedla jsem do náklaďáčku a vyjela. Naštěstí nepršelo, takže se mi docela dobře jelo, až na to, že v autě byla skoro stejná zima jako venku. Mohla jsem si zatopit, ale než by to naskočilo a vyhřál se celý náklaďák, byla bych už dávno ve škole, tak jsem to nechala.

Dojela jsem na školní parkoviště, chtěla jsem zajet na své obvyklé a oblíbené místo, ale nějaký pitomec mi tam vjel. Zamračila jsem se a hledala nějaké jiné volné místo. Nemohla jsem nic najít, dneska tu totiž bylo obzvlášť narváno jako nikdy ne, nejspíš jsem měla přijet dřív. Myslím, že to přecpané parkoviště znamená to, že ostatní dnes nešli pěšky, ani na kole, nebo na skateboardu kvůli té zimě. Hledala jsem aspoň jediné malé místečko, kde by se vešel můj náklaďáček.

Nikde nebylo žádné místo, jak je to možné? Stála jsem tam a přemýšlela jsem, že zaparkuju někde mimo, ale nakonec jsem nemusela, a tak jsem ani neriskovala pokutu. Jedno docela malé modré auto odjelo a mně se uvolnilo místo. Rychle jsem dupla na plyn, aby mi tam zas někdo nevjel. Podařilo se a obsadila jsem to tam já.

Vypnula jsem motor a vystoupila z auta. Usmívala jsem se, protože jsem měla radost, že jsem chytila aspoň jedno místo. Obešla jsem auto, abych zkontrolovala, jestli je všechno v pořádku, když jsem obešla z druhé strany náklaďáčku a uviděla, vedle koho - nebo spíš vedle čího - auta stojí to moje, úsměv mi ztuhl a přešel ve zděšený výraz s otevřenou pusou.

Hned vedle stálo auto Edwarda Cullena. A pak další auta jeho rodiny. Nevěděla jsem, jestli je to náhoda nebo osud. Ať už je to náhoda nebo osud, tohle je prostě... divný, zajímavý... Nemohla jsem přijít na to správné slovo, co by tuhle situaci vystihlo.

Měla jsem jen jedinou otázku a to: „Proč zrovna já?"

To jsem nemohla zaparkovat třeba vedle Taylera nebo upovídané Vanessy? Měla jsem opravdu štěstí na takovéhle situace, zdá se.

Otřepala jsem se a podívala jsem se na rozvrh, měli jsme biologii!

No, to snad ne! Můj den se dnes snad jmenuje Edward Cullen! První zaparkuju vedle něho a teď s ním musím být v jedný místnosti na biologii a navíc vedle něho? Co když něco řekne, co bych měla říct já? Měla bych být zticha - nebo ho ignorovat?

Sám říkal, že je to asi lepší, když se nebavíme, takže jsem počítala s tím, že bude mlčet a mě si nevšímat. Dvakrát jsem se zhluboka nadechla a vešla do školní budovy.

Šla jsem rovnou do biologie a počítala jsem, že už tam všichni budou, včetně Edwarda.

Měla jsem pravdu. Vešla jsem do třídy a on už tam seděl, neměla bych si z něho nic dělat, vždyť se neznáme... No, myslím že tohle by měla být ironie. Že se známe, jsem věděla dost dobře, i on, a to, že já ho poznávám asi víc, než bych měla, taky.

Snažila jsem se k němu přistupovat jako ke člověku, se kterým chodím jen do třídy, ale nešlo to. Musela jsem se zaobírat veškerou podivnou maličkostí, kterou udělal a která se mi z nějakého důvodu nezdála.

Sedla jsem si na místo včas, právě zazvonilo.

„Ahoj," pozdravil mě něčí krásný hlas a já tušila, čí je.

Srdce mi začalo bušit jako o závod a přemáhalo mě horko.

Otočila jsem se směrem, ze kterého vyšel ten zvuk.

„Ehm... Ahoj?" Měl to být pozdrav, ale taky otázka.

Obočí vytáhl a rty měl u sebe.

Dívala jsem se na něho jako on na mě, teda ne doslova. On se na mě díval se zaujatým pohledem, zatímco já na něho jako pitomec, šokovaně. Byla jsem šokovaná, netušila jsem, že na mě promluví, a nevěděla jsem, proč to udělal, vypadalo to, jako kdyby se minule, jak jsme se naposled bavili, nic nestalo.

Viděl moje zděšení a to ho nutilo zeptat se.

„Co ti je?" zeptal se mě a teď měl zvednuté jen jedno obočí a čekal, co mu odpovím, jestli vůbec.

„No... ehm... Od kdy se zdravíme?" vykoktala jsem pořád se stejně zmateným pohledem.

„Myslel jsem, že je to zdvořilost," odpověděl a se mnou to jako vždy skoro seklo, měl tak krásný hlas, teprve až teď jsem si toho všimla jasněji.

„Jo, to asi je, ale až teď?"

„Promiň, nevěděl jsem, jestli tě mám zdravit po tom našem rozhovoru," ušklíbl se a dodal: „Jak až teď? Chtěla jsi snad, ať tě zdravím? Myslel jsem, že to nechceš, že nechceš, abych si tě všímal."

„Ne, to... Ne, nechtěla jsem, ať mě zdravíš, a jo, chtěla jsem, aby sis mě nevšímal - a já tebe." Můj obličej přešel do trochu normálnějšího výrazu.

Edward jen kývl, jako že chápe, a otočil hlavu směrem k tabuli. Pan učitel už tam byl, ani jsem si ho nevšimla, že by přišel.

Otevřela jsem si sešit a přepsala všechno, co za tu dobu napsal na tabuli. Podívala jsem se na Edwarda, díval se ven z okna a v odrazu skla jsem viděla jeho pokřivený sladký úsměv, usmíval se, trochu jsem se naklonila, abych přes něj viděla ven a na toho, komu věnoval ten krásný úsměv, ale nikdo tam nebyl.

Pak už jsme jen dávali pozor a zapisovali si. Edward na mě párkrát koukl a já si jen jednou dovolila pohled na něj, vlastně dvakrát, ale podruhé to nebylo na něj, ale do jeho sešitu. Psal krásným, úhledným pravopisem.

Hodina skončila a měli jsme delší přestávku, tak jsme skoro všichni šli ven na parkoviště. Mně se moc nechtělo, protože tam byla zima, ale ve škole jsem zůstat nehodlala.

Zazvonilo. Všichni se hrnuli ze třídy, aby už byli venku, já nějak nespěchala, čekala jsem, až všichni vyjdou, a pak jsem šla taky. Edward už tam asi byl, nevím, protože někam zmizel, ani nevím kdy.

Ostatní byli na parkovištích a Edward šel několik metrů přede mnou, ale neviděl mě, nevěděl, že jdu za ním a že jsem na parkovišti taky.

Šla jsem k náklaďáčku a otevřela dveře, nasedla jsem si a seděla, dívala jsem se před sebe, najednou jsem uslyšela nějaký zvuk z pravé strany, otočila jsem se tam a z okýnka se zadívala doprava, co to je. Byl tam Edward a něco vytáhl ven z auta. Byla to nějaká látka nebo něco, mělo to bledě modrou barvu.

Edward to vytáhl a pak se snažil být nenápadný, jak kdyby to, co držel, před někým schovával. Chtěla jsem vidět líp a ne přes to zamlžené sklo, tak jsem zase vylezla z auta a schovala se, ať mě nevidí, za dveře náklaďáčku jako při policejní přestřelce.

Viděla jsem, jak Edward s kusem něčeho bledě modrého skoro utíká k nejbližšímu koši, došel tam a vyhodil to. Zajímalo mě, co to bylo, jako bych to už někde viděla.

Edward odcházel a pak už nešel do auta, ale rovnou do školy. Vylezla jsem ze svého úkrytu, a jak Alice zamykala Edwardovo auto, podívala se na mě asi tak na pět vteřin, pak pohledem rychle ucukla a zmizela ve školní budově.

Nechtěla jsem být tak dotěrná a zkoumat všechno, co Edward udělá, ale to, co vyhodil, mě prostě strašně lákalo, jako velký magnet, jako by mi něco říkalo, ať tam jdu, ať se jdu podívat, co to bylo.

Připadala jsem si blbě, když jsem mířila k tomu koši, a věděla, co jdu právě udělat... hrabat se v koši. Jen doufám, že si toho nikdo nevšimne a nebudu za nějakou brakovačku popelnic.

Rychle jsem se blížila ke koši, myslím, že se nikdo nedíval. Došla jsem tam a opatrně nahlédla, ano, bylo to tam. Ohlédla jsem se a zkontrolovala tak, jestli se opravdu nikdo nedívá, bylo tu jen pár lidí, ostatní si šli něco koupit, nebo už šli do třídy, vzduch byl čistý.

Nenápadně jsem dala pravou ruku do koše a pak vytáhla ten kus látky. Vytáhla jsem to a roztáhla nad sebou, abych si prohlédla, co to je. Byla to košile, nechápala jsem, proč Edward hází košili do koše, zdála se být v pořádku, a tohle jsem nepochopila, proč to prostě nevyhodil až doma, proč zrovna na školním parkovišti? To to bylo tak nutné? Měla ta košile snad na sobě nějaký virus, co přenáší smrtící epidemii, a mohlo by to způsobit vyhubení lidstva? Zase jsem si zahrávala s fantazií.

Prohlížela jsem si chvíli košili, a pak jako když do mě hrom uhodí. Najednou jsem si vzpomněla, vzpomněla jsem si na všechno. Už jsem věděla, proč mě to k tomu tak táhlo. Myslím, že to bylo ono. Opatrně jsem si košili začala opravdu podrobně prohlížet a zastavila jsem se s otevřenou pusou u loktu. Bylo to ono! Na košili byla díra, ta košile tam byla roztrhnutá.

Sáhla jsem si do kapsy a vytáhla z ní kousek utržené látky, kterou jsem našla včera před domem, když jsem někoho viděla před domem. Byl to Edward!

Porovnala jsem látky a tvar, ano, bylo to ono. Takže to Edward byl ten člověk, co něco pohledával u našeho domu, to on se na mě díval. Byl snad milion věcí, které jsem nechápala, ale teď jsem zásadně nemohla přijít na jednu jedinou, a to, co tam, sakra, dělal?!

Košili jsem zase hodila zpátky do koše a jako předtím se ohlédla na všechny strany, jestli se na mě nikdo nedíval.

Vzduch byl čistý, ale jen na chvíli, dokud jsem nevzhlédla do oken naší třídy, kde měl teď Edward matematiku. Edward stál u okna a zděšeně se na mě díval, byl jak z kamene.

Najednou mi došlo, že on se na mě celou tu dobu díval, viděl mě, co dělám, takže mu už určitě došlo, že vím, že to byl on.

Dívala jsem se na něho, v očích nechápavý výraz plný otázek. Edward zavřel oči a pořád tam stál, pak je otevřel a zmizel.

Já tam stála ještě nějakou chvíli, než se mi mohla vrátit normální mysl a já se mohla pohnout. To všechno bylo tak zvláštní a já na to měla dobrou otázku. Proč?

Šla jsem na další hodinu, díky bohu teď jsem ji neměla s Edwardem, měla jsem angličtinu.

Zbytek dne uběhl docela v pohodě, ale já pořád nemohla z mysli odložit tu věc, že Edward mě asi prostě nepřestal ignorovat, jak jsem ho žádala. Možná prvních pár dní ano, ale teď se tomu tak nedá říct.

Musím si s ním promluvit, chci vysvětlení, budu mluvit a je mi jedno, že porušuju všechna svoje pravidla stýkat se s Edwardem, tohle už stejně nikdo nemohl zachránit, věděla jsem, že to nepůjde úplně se ignorovat navzájem. Jako by mě k němu něco táhlo a podle toho, co provádí, i jeho ke mně.

Byl konec školy a já čekala, až Edward vyjde ze školy k autu a já ho budu moct zastavit.

Čekala jsem, opřená o náklaďáček, uběhla asi necelá minuta a on se objevil. Jak mě spatřil, zas mu obličej zkameněl a sklopil hlavu.

Už byl skoro u svého auta, ale já mu asi dva metry před jeho autem zablokovala cestu a stoupla si před něj.

Vzhlédl...

Autor: TerusQaBerusQa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upravené Stmívání - 7. kapitola: