Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upravené Stmívání - 6. kapitola

Stephenie Meyer


Upravené Stmívání - 6. kapitolaBella se vypořádala s Edwardem, ale hned na to se jí zdál divný sen, souviselo to snad nějak? Bella zavolala Jacobovi a domluvili se, že se setkají, Bella Jacobovi vypráví, co se jí zdálo, a chce vědět Jacobův názor. Co si o tom Jake bude myslet a vysvětlí se nějak Bellin sen? To, a jak to všechno půjde dál, tak to si přečtěte. ;)

„No, a pak mě probudil Charlie," dopověděla jsem mu celý sen a čekala na jeho reakci.

„Páni, zajímavý," řekl.

„No, takže co?" chtěla jsem už vědět odpověď na moji otázku, jak to Jake v tom snu myslel.

„Co co?"

„No, jaks to teda myslel? Co jsi mi říkal?“

„No, Bello, já nevím."

„Jakto, že to nevíš? Měl bys to vědět, byl jsi tam," nedala jsem se.

„Jo, Bello, ale byl to sen, tvůj sen."

„Jo, já vím, ale musel si tím něco myslet."

„Hm… To asi jo, ale víš, že od té doby, co jsi přijela, a to je už docela dlouho, jsme se moc neviděli."

„To jo, máš pravdu, tak já nevím, třeba to byl takový ten sen, co nedává smysl, a je to prostě kravina, takový ten, jako když se ti zdá o nadpřirozených příšerách nebo tak."

„Jo, vím, co tím myslíš," zasmál se.

„My jsme se vlastně skoro neviděli, jen párkrát, jenom jak jsem tě uviděl poprvé tady, a pak jak jste byli u nás na oběd a my jsme se šli projít a já ti říkal něco... No, o těch legendách, však víš, takže nechápu, co jsem ti mohl říkat."

„Jo, nic zásadního, co by mě udivilo tak, že by to mělo být v mém snu, jsi asi neříkal."

„No... Asi ne." Díval se na mě, jak přemýšlím.

„Ale, počkej... Legendy!" vzpomněla jsem si najednou.

„Co je s nima?" Vypadal zvědavě.

„Říkal jsi mi něco, co mě udivilo natolik, že by to mohlo být ve snu, a to ty legendy," vysvětlila jsem.

„Ale v tom snu nic o legendách nebylo, Bello," nechápal.

To je ono, Jacob mi povídal o legendách a já si pak zjistila, o čem ty legendy byly, byly o upírech a Jacob mi v lese říkal - já ti to říkal - hned potom, co z tama odešel Edward.

Opravdu jsem nevěřila, že upíři existujou, a že zrovna Edward, ale tohle bylo jako, jako kdyby mi něco napovídalo, že je Edward upír, nevím, všechno to do sebe tak zapadalo.

„Bello?" vyrušil mě Jacob.

„Co je?" zeptala jsem se podrážděně, protože mě vyrušil.

„Už jsi na to přišla?" zeptal se.

„No... Ehm... Ne, nevím, co si tím mohl myslet," lhala jsem, nechtěla jsem, ať si Jacob myslí, že jsem blázen, kdybych mu řekla, že mám podezření, že je Edward upír, znělo to směšně.

„Ale před chvílí jsi říkala, že, no, něco o legendách." Jacob mě nechápal čím dál víc.

„Jo, ehm, špatná teorie." Nevěděla jsem, co říct, neměla bych mu říct, co si myslím, když už jsem ho na tuhle pitomou schůzku vytáhla?

„Aha," pokrčil rameny.

Ne, asi bych mu to neměla říkat, navíc Jacob ani neví, že mám, a že jsem měla podezření na to, že Edward, vlastně Cullenovi, nejsou normální lidi, navíc bych byla za blázna.

„Bello, myslím, že bys to měla nechat být, byl to jen sen," říkal, jako kdyby věděl, co si myslím, a chtěl mi mou teorii vymluvit.

„Jo, nechám to být," souhlasila jsem, i když jsem věděla, že ať se budu snažit sebevíc, budu do toho pořád rejpat.

„Tak mám jít domů, nebo máš se mnou něco v plánu?" zeptal se.

„No, v plánu s tebou nic nemám, ale domů ještě nechoď, byl jsi tu chvilku," usmála jsem se a omotala jsem se kolem jeho paže, aby nemohl utéct.

Usmál se. „Dobře, tak co budem dělat?"

„No, já nevím, můžem se jít třeba projít," navrhla jsem, protože nic jiného, co by se zrovna teď dalo dělat, mě nenapadlo.

„Tak jo, jdem," řekl a vstal z pohovky.

Následovala jsem ho, vzala klíče a zamkla za sebou. Sešla jsem z verandy dolů za Jacobem, stál tam a díval se na nebe.

„Mmm… Jestli mám správné předpoklady, tak si myslím, že bude pršet," oznámil mi.

„Vypadá to tak, ale třeba to obejde a sem se to nedostane."

„Bello," zasmál se, „tady jsme ve Forks, opravdu věříš, že to ty mraky vezmou oklikou?"

„Hm, máš pravdu, asi ne," zasmála jsem se a zapnula bundu.

Chvíli jsme tam stáli a bylo ticho.

„Tak, kam to bude?" zeptal se Jacob najednou.

„Třeba na pláž nebo do lesa?" navrhla jsem a podívala se na jeho reakci.

Obočí měl u sebe a trochu se mračil, myslím, že přemýšlel.

„Les. Jo, les bude lepší, na pláži jsme byli minule, navíc, když začne pršet, tak v lese moc nezmoknem."

„Taže les," souhlasila jsem.

Šli jsme po malé pěšince kolem domu a mířili do lesa, černé mraky se blížily, ale mně to nějak zvlášť nevadilo, když začne pršet, v lese nezmokneme, a kdyby náhodou jo, tak přece nejsem z cukru.

Jacob šel přede mnou, levou ruku měl v kapse, já je měla radši vytažené, protože na lesní terén moje nohy nereagují nějak kvalitně. Vyšli jsme z pěšinky a já konečně mohla jít vedle Jacoba a ne za ním, jak na té cestičce.

Ani nevím, kdo tam tu cestičku vyšlapal, nejspíš lidi, co chodí do lesa a nechcou jít trávou, Charlie tudy taky chodí, i já, Charlie mi říkal, že když jsme byli malí, tak jsme tudy s Jacobem pořád chodili.

Les byl naše místo už odmalička, bylo tu takové ticho a nikdo, kdo by na nás pořád dával pozor a vynadal nám, když jsme něco provedli.

Při té vzpomínce jsem se zasmála.

„Co je tu k smíchu?" zeptal se Jake zmateně.

„Nic, jen vzpomínám, jak jsme byli malí, a jak jsme byli pořád v lese," vysvětlila jsem.

„Jo, bylo to super. Já ti bořil domečky pro skřítky a ty si mi za to rozbíleja luk, co jsem si vždycky vyrobil," zasmál se.

„Ale bábovičky z bláta jsme dělali spolu," oznámila jsem.

„Jo, na tom jsme se shodli."

Vzdychla jsem. „Byly to super časy našeho dětství a přátelství."

„Byly, ale přátelství trvá doteď, ne?"

„Jasně, že jo," dloubla jsem ho do ramene.

Zasmál se.

Došli jsme hlouběji do lesa a zastavili se. Sedla jsem si na pařez, byl trochu vlhký, ale mně to moc nevadilo. Jacob si sedl na pařez vedle.

„Tak, jak ti to jde ve škole?" změnil téma.

„Jo, docela dobře, akorát dneska to tam bylo pořádně divný."

„Pořádně divný?" nechápal. „Co tím myslíš?"

„Angela se chová divně," řekla jsem a vzala si ze země malý klacek, který jsem při naší konverzaci začala lámat na kousíčky.

„Divně? Jak divně?" pořád se ptal.

„Dneska jsem neviděla Jessicu ve škole, tak jsem šla za Angelou a ta chodila na chodbě tam a zpátky, vypadala trochu ve stresu a vyplašená."

„Nejspíš ji kousl nějakej had nebo něco," zasmál se.

„Něco na tom je." Na čele se mi udělala malá vráska, jak jsem se na chvíli zamyslela.

„Neřeš to, Bello, nejspíš se jen blbě vyspala, nebo ji kousl ten had," uchechtl se.

„Jacobe, myslíš, že kdyby ji kousl had, tak by se chovala takhle?" Zvedla jsem jedno obočí.

„Jo, máš pravdu...Tak to byl radioaktivní pavouk nebo tak něco," usmíval se a díval se na mě.

„Už buď radši ticho, ještě je proti sobě poštveš a půjdou po tobě," zasmála jsem se a zvedla se.

„A co ty? Jak to jde ve škole?" zeptala jsem se ho a zahodila ty kousíčky rozlámaného klacíčku na zem.

„Ujde to," řekl a v hlase mu zazněl znuděný tón.

„Jo, chápu."

„Hele, Bello, vážně ses dneska lekla, jak jsem tě překvapil u vás v obýváku?"

Jak bych se nemohla neleknout? V domě, který měl být prázdný, se zčistajasna ozve něčí hlas, kdo by se neleknul.

„K smrti si mě vystrašil," přiznala jsem a položila si ruku na hrudník.

Zasmál se. „Měl bych se tím živit," mrkl na mě.

„Proč živit?"

„Poslední dobou pořád někoho lekám, tebe, Billyho, Charlieho…"

„Počkej," skočila jsem mu do řeči. „Jak Charlieho?" nechápala jsem, protože mě udivilo, že se mu podařilo vystrašit i Charlieho, a navíc jsem nevěděla, kdy to stihl.

„No, kdysi večer jsem volal, chtěl jsem s tebou mluvit, vzal to Charlie a ten mi říkal, že jsem ho strašně vylekal, asi spal, nebo byl zabraný do zápasu, anebo se díval na horor, to by dokázalo vystrašit snad i mě."

„Ty jsi k nám volal? Nic jsem neslyšela, co jsi chtěl? Charlie mi měl říct, že si volal, zavolala bych ti zpátky."

„To je v pohodě, Bello, stejně jsme spolu mluvili, byl to ten den, volala jsi mi v devět hodin pak."

„Aha, to je divný, nespala jsem, šla jsem nahoru a Charliemu jsem řekla, že jdu spát, a pak si za chvilku musel zavolat ty, jak si Charlie mohl myslet, že už spím?"

Jaktože jsem ten telefon neslyšela? Byla jsem nahoře v posteli, a pak se rozhodla, že půjdu zavolat Jacobovi, bylo jasné, že jsem nemohla za takovou chvíli usnout... Nejspíš mě Charlie nechtěl rušit.

 „Nevím, Bello, nejspíš prostě chtěl, ať se pořádně vyspíš, podle všeho mi vykládal, že si předtím usnula na gauči," zasmál se.

„On ti to vyprávěl? To muselo znít vážně zajímavě," zašklebila jsem se.

„Musím mu připomenout, že když volá člověk jménem Jacob, tak že mě má okamžitě zavolat, ať je den, ať je noc."

„Mmm… Tak to mě budeš mít na krku pořád," uculoval se pyšně.

„To neznamená, že ti nemůžu vynadat za obtěžování," vyplázla jsem na něho jazyk jako malé dítě.

Jacoba jsem měla opravdu ráda, byli jsme nejlepší přátelé už od dětství, pořád jsme do sebe takhle rýpali a dělali si srandu. Popravdě, nevěděla bych, co mám dělat, kdyby tu Jake nebyl.

Oba jsme přemýšleli v tichosti. Najednou jsem uslyšela nový zvuk. Pomalu začalo něco ťukat a na moje čelo dopadla malá kapka vody, setřela jsem si ji z čela a podívala se nad sebe, zdá se, že začínalo pršet. Jacob si už toho taky všiml a podíval se stejným směrem jako já. Na nebe.

„Myslím, že procházka končí," oznámil a zvedl se z pařezu.

„Jo, měli bychom se vrátit, začíná lít jako z konve a prosakuje to i skrz stromy."

„Sakra, myslel jsem, že v lese budeme chráněni před tím prokletým deštěm," zanadával, když začalo pršet místy i do lesa a na nás dopadaly čím dál tím rychleji kapky deště.

„Bello? Umíš utíkat?" zeptal se mě váhavě a koukl na mě.

„No, myslím, že bych to zvládla, ale jestli se zabiju, bude to na tebe."

„Risknu to," usmál se a rozběhl se.

Utíkala jsem za ním, ale on měl docela velký náskok, dávala jsem si pozor na kapradí, které se mi omotávalo kolem nohou, a na stromy před sebou, zatímco mu bylo jedno, jestli narazí do stromu, nebo se někde svalí, utíkal strom nestrom.

Už jsem uviděla východ z lesa, ale Jacob se před začátkem té cestičky zastavil. Nevěděla jsem, co se děje, ale pak jsem ho doběhla a uviděla to taky.

„Páni," řekla jsem a koukala přímo před sebe na zem.

„Jak to ten déšť stihnul?"  Koukal pořád před sebe a pak se podíval na mě.

Před námi totiž byla né velká, ale monstrózní kaluž, kterou se jen tak nedalo obejít, byla přímo na začátku cestičky. Obešli bychom ji přes trávu...kdyby to šlo. Ta kaluž bylo opravdu ohromná a ani jeden z nás nechápal, jak to ten déšť stihnul, to nebylo normální. Ale musela jsem uznat, že začlo pršet docela hodně a bůh ví, jestli nepoprchalo, jak jsme byli v lese a my jsme o tom třeba nevěděli.

„Ehm... Bello?" ozval se Jacob.

Otočila jsem se na něho a on se na mě díval a měl natažené paže.

„Co to děláš?"

„Přenesu tě," řekl s rukama pořád nataženýma.

„Ale jak přejdeš ty? Kdyby to bylo o něco menší, možná bys to mohl přeskočit, ale tohle nepřeskočíš."

„Já vím, projdu to," řekl a zdál se být rozhodnutý.

„Ale Jakeu, budeš...," zastavila jsem se uprostřed věty, když jsem viděla, že to nemá cenu se s ním hádat a vysvětlovat mu, že bude mít totálně mokré a zablácené boty, ponožky a kalhoty. Takže jsem jen přistoupila blíž, chytla ho kolem krku a Jacob mě rychle, ale opatrně, zvedl do jeho náruče.

Vyšel. Slyšela jsem jen cákání, které trvalo tak minutu, dvě, pak ustalo, a Jacob mě položil na zem až na verandě u našeho domu.

„Díky," usmála jsem se na něho, ale úsměv pohasl ve výsměšný výraz, když jsem se podívala, jak vypadá jeho spodní část těla. Začala jsem se smát.

„Bude nejlepší, když teď půjdeš se mnou dovnitř a já ti najdu nějaké Charlieho ponožky a boty a... ehm… kalhoty."

„Boty a ponožky budou stačit, ty kalhoty nejsou tak hrozné," řekl a mávl rukou.

„No, jak chceš." Otočila jsem se a odemkla dveře.

Charlie ještě nebyl doma.

„Hm, divné, myslela jsem, že Charlie už bude doma."

„Možná má moc práce, nebo se zas stavil u Billyho." Odkráčel si sednout na pohovku. Sundala jsem si mokrou bundu a šla se nahoru převléct do suchého. Pak jsem šla do Charlieho pokoje a vzala pro Jacoba ponožky a jedny boty, co Charlie nenosil, protože mu byly velké.

Donesla jsem to dolů a hodila Jacobovi.

„Dík," řekl, když je chytil.

Sedla jsem si vedle něho a dala sušit jeho mokré věci.

„Myslíš, že Charliemu nebude vadit, že jsem si půjčil jeho věci?" zeptal se a podíval se na svoje nohy v Charlieho bílých ponožkách.

„Nemělo by a kdyžtak to přežije, ty boty stejně nenosí a ponožek má víc jak já." Oba jsme se dívali na Jacobovy nohy.

„Boty ti jsou?" zeptala jsem se, když si je obouval.

„Trochu tlačí, ale to přežiju," uklidnil mě.

„Máš mokré vlasy," řekl mi a začal si hrát s jedním z mých mokrých pramenů vlasů.

„Jo, to nevadí, za chvíli to uschne." Koukala jsem na Jacoba, byl zaujatý mými vlasy. Hrál si s nima, otáčel je, třídil na další pramínky. Chvíli jsme tam tak seděli.

Mrkl na hodiny.

„Už budu muset jít, Bello," řekl a vstal.

„Mmm… Tak dobře," řekla jsem otráveně, protože jsem chtěla, aby ještě zůstal.

Asi to na mně viděl.

„Neboj, Bells, zase to někdy zopakujem," usmál se a pohladil mě po mokrých vlasech.

„To si piš."

Šla jsem Jacoba doprovodit ke dveřím, a když jsem otevřela, oba jsme se lekli. Stál tam Charlie a ruku s klíčem měl u zámku.

Začali jsme se smát, Charlie vypadal překvapeně.

 „Ahoj, děti," řekl, když se vzpamatoval.

„Aho,j tati, Jacob zrovna odchází," řekla jsem mu.

„Jo, Billy mi říkal, že jste u nás."

„No, byli jsme v lese a začalo pršet,“ řekla jsem a pokrčila rameny.

„Ehm… To jde vidět," řekl Charlie.

Když jsem se podívala, kam se Charlie dívá, pochopila jsem. Díval se Jacobovi na nohy a rty měl u sebe. Neměl moc rád, když někdo nosil jeho věci.

„Promiňte, Charlie, měl jsem mokré věci, tak mi Bella půjčila."

Zvedl prst.

„Dobře, ale ty ponožky chci vrátit," řekl a odešel do obývacího pokoje.

„Nebojte, zítra tu budou jako nové," zavolal Jake na Charlieho ze dvěří.

„To bych ti radil," řekl Charlie, ne nějak naštvaně, ale docela mile, normálně.

„Tak ahoj, Bells, kdyžtak zavolám," usmál se a dal mi ruku na rameno.

„Dobře, měj se," objala jsem ho.

Už chtěl jít, ale já ho zastavila a vnutila mu deštník, chvíli se bránil, ale pak si ho poníženě vzal.

„Ten chci taky vrátit!" zavolala jsem na něho, když už byl kousek od domu.

„Spolehni se," usmál se a zamával mi.

Byla jsem ráda, že jsem dnešek strávila s Jacobem, měla jsem dobrý pocit a skvělou náladu jako už dlouho ne.

Zavřela jsem dveře a šla se zabalit do deky k televizi.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Upravené Stmívání - 6. kapitola:

 1
8. bara
14.10.2017 [17:40]

proc ne natocite dalsi dil jak viroste beli cera tidle dili sou uzasni je to nadherni moc jak bela chrani eduarda krasni as sem brecela to je laska moc moc Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

26.09.2012 [19:58]

kikuskaNo, Ter, celá šťastná ti oznamujem, že som kapitolu plnú Jacoba prežila v zdraví. Emoticon Ale mala som na mále. Emoticon Ale teraz potrebujem pár kapitol pauzu, inak ma chytí mŕtvica. A hlavne najhoršie pre moje duševné zdravie bolo to hranie sa s Bellinými vlasmi! To si dovolil trošku moc nato, že je len kamarát! Nech si dá bacha! Emoticon Emoticon No nič, Ter. Teším sa na Eda, keďže Bells už je mu na stope. Uvidíme, čo z toho bude... Emoticon

6. Jana
26.09.2012 [10:31]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. martty555
26.09.2012 [10:14]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16.09.2012 [17:54]

TerusQaBerusQaJo, promiň už ty chyby po přečtení vidím taky. Nevím co s korektorem zrovna bylo ale tohle myslím byla jen vyjímka můj korektor je totiž jinak výborný Emoticon
Napsala jsem jestli by se na to mohla ještě mrknout tak by to mělo být co nejdřív znova opravené. Emoticon

16.09.2012 [17:31]

SiReeNChyby tam jsou, já si je nevymyslela, nemám to zapotřebí. Nemohlo se třeba stát, že jsi sem dala neopravenou verzi? Emoticon
No a pokud ti tam tvůj stávající korektor nechal tolik chyb, doporučuji ti ho změnit. Emoticon

16.09.2012 [17:19]

TerusQaBerusQaJakto? opravovala mi to sama adminka a korektorka... Emoticon Emoticon

16.09.2012 [15:45]

SiReeNAhoj, článek ti bohužel musím vrátit, máš v něm příliš mnoho chyb.
Při opravě se zaměř především na:
- Čárky (!),
- Jsi/si (!),
- Dělení slov,
- Malá/velká písmena,
- Chybějící a špatná interpunkční znaménka,
- Skloňování,
- Chybějící mezery.

Pokud si sama s opravou nevíš rady, navštiv Pomoc autorům a kontaktuj některého z našich korektorů.

Až si článek opravíš, zaškrtni "Článek je hotov", dřív ne. Díky. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!