Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upravené Stmívání - 8. kapitola

12.10.2012 (13:00) • TerusQaBerusQa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1910×

Edward se na mě díval s obličejem docela bez výrazu. Všimla jsem si, že ostatní Cullenovi byli připravení nasednout do auta, ale teď tam stáli s rukama na dveřích od svých aut a dívali se na nás s překvapeným obličejem. Edward na ně asi na vteřinu hodil zvláštní pohled, kterému jsem nerozuměla, ale po chvíli všichni odjeli. Stáli jsme tam a pak Edward konečně promluvil.

„Co to děláš?" zeptal se.

„Snažím se přijít na to, co jsi dělal u našeho domu." Dala jsem si ruku v bok a nechápavě na něho zírala.

„Není to tak, jak si myslíš," řekl a zhluboka se nadechl.

„Jak víš, co si myslím?" vyšilovala jsem.

„No, nevím. Bohužel. Co si myslíš?" řekl a obličej mu na krátkou chviličku posmutněl.

„Já si myslím, že... Nevím, co si myslím, jasný?! Ani jsem neměla čas přemýšlet, co si o tom myslím," řekla jsem a rozhodila jsem ruce.

„V klidu, Bello, já jsem jen..." Nedokončil větu.

Zírala jsem na něho s otevřenou pusou a doufala, že větu dokončí, docela dost by mě zajímalo, co dělal u našeho domu, skoro u našeho okna, a na našem pozemku.

„Co? Snad mi nechceš říct, že jsi sbíral šišky," uchechtla jsem se zlostně.

„Šišek mám na svém pozemku dost," ucedil skrz zuby s docela pobaveným výrazem.

Zírala jsem na něj a nemohla uvěřit tomu, že naše konverzace o tom, co dělal u našeho domu, teď směřovala na šišky.

„Tak co jsi tam dělal? Pochybuju, že jsi šel jenom kolem na procházku, to bys totiž bral po cestě a ne kolem našich oken!"

„Bello, budeš naštvaná, když ti to řeknu," povzdechl a obličej měl zase vážný.

„Když mi to řekneš, nebudu naštvaná, a když jo, tak jenom trochu, ale když mi to neřekneš, asi ti utrhnu hlavu, vyber si."

„Dost pochybuji." Tichounce se zasmál.

Ignorovala jsem to a čekala, co z něj vyleze.

„Dobře, prostě od té doby, co jsme se domluvili na tom, že se budeme ignorovat, tak nevšímal jsem si tě jen pár dnů, nevydržel jsem to, nevím proč, ale měl jsem nutkání tě vidět, a tak jsem se na tebe chodil dívat, třeba když jsi šla do knihovny nebo do obchodu a pak si se vracela, protože si tam nechala peněženku," uchechtl se, ale pak se na mě podíval a doufal, že mu i přes to, že mi to řekl, neutrhnu hlavu.

„No, a pak až do té doby než jsi mě včera viděla. Řeknu ti, že máš výdrž, sedět na jednom místě u okna tak dlouho." Udělal takový pokřivený úsměv, líbil se mi, ale nemohla jsem se teď rozplývat nad jeho úsměvem, když mi tu říká, že mě sleduje, a už to trvá delší dobu.

Vrhla jsem na něj vražedný obličej.

„Ty... ty mě sleduješ? Od té doby, co jsme spolu mluvili naposled?" ptala jsem se a mířila jsem na něj zlostně prstem.

„Bello, promiň, ale prostě mě... přitahuješ," řekl těžce a pokrčil rameny.

Já? Jak ho, sakra, zrovna já můžu přitahovat?! Jsem obyčejná holka, která se přistěhovala, a s Edwardem jsem mluvila jen párkrát a už ho přitahuju? To jsem mu ale nemohla zazlívat, protože jsem zjistila, že on sám se mi asi líbí. Takže, mě sleduje, vůbec jsem nevěděla, co bych teď měla udělat, zlobit se na něj a zas ho ignorovat nebo na to prostě zapomenout? Ovšem věděla jsem, že kdybych ho začala ignorovat, moc dlouho by mi to nevydrželo, a Edward by byl stejně se mnou, protože by mě sledoval, takže jsem tam stála a nevěděla, co říct.

„Co jsi všechno viděl?" Skoro jsem se bála zeptat. Ne, že bych dělala něco špatného, ale bylo dost divné a nepříjemné, když zjišťujete, že nějaký člověk vás sleduje, co děláte.

„Neměl jsem tě na očích každou minutu, neboj, jen když jsi někam šla, a nebo jsem tě chodil pozorovat v noci," přiznal se s tím zajímavým úsměvem.

„V noci? Počkej, jak v noci? Ty nespíš?!" Tohle mě ohromně zaskočilo.

Jak mě může pozorovat v noci?! A jak se k nám dostal? Tohle začínalo být čím dál zajímavější, můj život se začal vyvíjet jak v nějakém sci-fi.

„Ehm... Spím, tak trochu," řekl a uhnul pohledem, ale pak se na mě zas podíval.

Podezíravě jsem na něho koukla.

„Jakj si se k nám dostal?" řekla jsem už klidnějším hlasem.

„No, oknem," skoro zašeptal.

„Aha, takže teď jsme jako co?" Tohle mě opravdu zajímalo, jsme pro sebe cizí lidi, známí nebo přátelé? Jsme vůbec něco? I když po tomhle všem jsem měla pocit, že bychom měli být.

„Jestli chceš, můžem být přátelé." Říkal to s úsměvem, ale jako kdyby se mu to těžce vyslovovalo.

Chvíli jsem přemýšlela, a pak jsem se rozhodla, proč bychom nemohli být? Myslím, že po tomhle bychom se stejně nemohli ignorovat a Edward se mi docela ale vážně začínal líbit, i když jsem si to nechtěla přiznat.

„Dobře, přátelé," řekla jsem a snad poprvé jsem se na něho tak trochu usmála.

Nebyl to tak normální, čistý úsměv, byla v něm kapku nejistota, pořád jsem váhala nad tím, co právě teď dělám.

Zdál se být mnou zaujatý, když jsem se usmála, zajímalo by mě, co si teď myslí.

„Promiň, Bello, budu muset jít, už na mě čekají."

„Tak jo." Na nic lepšího jsem se nezmohla.

Edward se otočil a já na něho ještě zavolala, jak starý dobrý přítel, bylo mi to až divné.

„Edwarde!" Zakolísala jsem, když jsem vyslovila jeho jméno.

„Ano?" odpověděl a otočil se, udivený, nejspíš netušil, že to půjde tak rychle.

„Přijdeš dnes v noci?" zeptala jsem se po menším zaváhání, stejně jsem nevěděla, jestli dělám správně.

Zeptala jsem se váhavě, ale bylo mi to blbé, když jsem se ho na to ptala, připadalo mi to, jak kdybych se ptala nějakého známého, kterého skoro neznám, jestli ke mně v noci přijde. Ovšem jsem věděla, že my dva pro sebe nejsme cizí, hlavně ne já pro Edwarda, v podstatě mě zná víc, než já jeho, prožil se mnou tolik chvil, o kterých jsem nevěděla... Bylo to neobvyklé, chodit v noci a oknem, opravdu mi to přišlo divné, a taky jsem ho za to podezírala, ale nic jsem neříkala.

„Jestli chceš," kývl hlavou a usmál se.

„Nechám okno otevřené," podotkla jsem.

Bylo to něco jako pozvání, ale myslím, že normálně byste řekli - nechám dveře otevřené nebo tak.

Edward odjel se svým stříbrným Volvem a za chvíli byl z dohledu. Pak jsem se sbalila a vyrazila taky domů, Charlie přišel tak patnáct minut po mně, a pak jsme se spolu najedli a já šla do postele.

Když jsem nad tím teď přemýšlela, bylo ohromné, jak se to dnes všechno seběhlo, skoro z cizího člověka se stal můj kamarád, nemohla jsem tomu až uvěřit, bylo to tak nemožné, kdyby to netrvalo tak dlouho, myslela bych si, že je to nějaký nesmyslný sen, ale tohle nebyl, tohle byla čistá realita.

Pořád jsem ale byla v nejistotě, jestli dělám správně, ale měla bych si tu najít nějaké přátele. Najednou mi myšlenky odběhly na Angelu a na její minulé, divné chování, myslím, že Angela dnes ve škole ani nebyla, něco se s ní děje, asi má nějaké problémy. Na to, že je něco divné nebo záhadné, jsem si už začala pomalu zvykat, nikdy bych neřekla, že tohle malé městečko v sobě může mít tolik záhad.

Najednou mě něco vyrušilo z mých myšlenek, byl to Charlie, který už šel spát, a hlasitě chrápal. Dveře jsem měla pootevřené, proto to šlo tak slyšet. Šla jsem je zavřít. Otočila jsem se a podívala se z okna, venku kupodivu nepršelo, ale foukal studený vítr. Už jsem chtěla jít zase do postele, ale najednou jsem si vzpomněla na Edwarda, má přijít dnes v noci.

Otevřela jsem okno a sedla si na postel. Doufala jsem, že přijde brzo, protože venku byla zima a studený vítr mi foukal do pokoje. Měla jsem dvě možnosti - buď zmrznu, nebo se vykašlu na Edwarda, ale zvolila jsem Edwarda, protože jsem byla strašně zvědavá, jak leze oknem. Usmála jsem se, když jsem si to představila.

Seděla jsem a čekala, minuty ubíhaly, a už bylo půl jedenácté, na chvíli jsem i ztratila naději a říkala si, že možná nepřijde, ale byl by hlupák, kdyby nepřišel, když už si vybojoval mou pozornost.

Najednou jsem uslyšela divné zvuky, jako kdyby škrábání o stěny domu. Ztuhla jsem a pak viděla Edwarda, jak rychle, ale ladně, vyskočil z okna a přistál na dřevěné podlaze.

Oči jsem měla vykulené a stejně i tak jsem neměla tušení, jak vylezl až nahoru, nejspíš po tom stromě.

„Dobrý večer," pozdravil s pokřiveným úsměvem, který jsem si oblíbila.

„Chceš se zabít? Jak to děláš?" vyhrkla jsem na něj místo pozdravu.

„Opět pochybuju o tvém mínění. Je to jednoduché, jen strom, stěna tvého domu, okno a už jsem tu," uchechtl se.

„Proč radši nechodíš dveřmi?"

„Co by si pomysleli sousedi? A navíc bych mohl probudit tvého tátu," řekl a hlavou kývl doleva, kde za stěnou měl Charlie ložnici.

„Charlieho," opravila jsem ho.

„Jo, jasně, Charlieho," usmíval se.

Chvíli jsme se na sebe jen tak dívali a nic neříkali, uvědomila jsem si, že pořád stojí.

„Ehm... Nechceš si sednout?" nabídla jsem mu.

„Díky," řekl a posadil se vedle mě na postel.

„Je to divný, nepřipadá ti to?"

„Co by mělo být divný?" Zdál se být zmatený.

„Že tu teď tak sedíme, my dva, skoro se neznáme, a zároveň po tom všem..."

„Taky si někdy říkám, ale fascinuje mě, že to takhle skončilo, myslel jsem, že..." Větu nedokončil.

„Že co?"

„Myslel jsem, že se mnou nebudeš chtít mluvit, že pro tebe nebudu existovat a najednou tohle," lhostejně se uchechtl.

„Sama jsem si nebyla jistá, jestli bych měla."

„Neměla, bylo by to tak lepší, ale oba víme, že teď už to nepůjde vzít zpět," zadíval se do země.

„Neměla? To nechápu." Teď jsem byla zmatená já.

Tak on chce, abychom byli přátele, ale sám říká, že bych se s ním neměla vídat a mluvit s ním?

„Ber to tak, že by to pro tebe, pro nás, bylo lepší." Pořád se díval do země, když mluvil.

„Jestli by to bylo lepší, proč chceš, abychom byli kamarádi?"

„Už jsem ti to říkal, Bello, už jsem tě jednou potkal a nevydržím být dlouho bez tvé přítomnosti. Sám to nechápu.“

„Tohle mi někdy vysvětlíš." Vzdala jsem to, protože jsem věděla, že dnes z něj stejně nic nedostanu.

„Nejsi unavená? Měla bys spát," změnil směr konverzace a konečně se na mě zas podíval.

„Ne, ještě chvíli."

Edward Cullen sedí na mé posteli a on se mě ptá, jestli nechci spát? Bylo tu milion otázek na něho, ale nechtěla jsem ho zahltit mými otázkami.

„Jsi jiný než ostatní lidi." Čekala jsem na jeho reakci.

„Cože? Jak jiný?" zeptal se trochu přidušeně.

„Je to přece zvláštní, vypadáš jinak, chováš se jinak a lezeš do mého pokoje pozdě v noci a navíc oknem," uchechtla jsem se. „Tobě by to nepřipadalo zvláštní?"

„Asi jo, nevím,“ pokrčil rameny.

Zase jsme na chvíli každý vpluli do svých myšlenek.

„Zítra je sobota, co budeš dělat?" zeptal se mě pak.

„Já? Nevím jistě, a ty?" zeptala jsem se ho se zvědavostí.

„No, já... Jdu s rodinou na výlet," řekl, a pak se usmál.

„Aha," zívla jsem.

„Bello, měla bys už jít spát," navrhl.

„Ne, ještě se mi nechce, to je v pohodě."

Skepticky se na mě podíval.

„Kdy půjdeš ty spát?" napadlo mě najednou a docela mě to zajímalo.

„To neřeš, Bello, až se ráno probudíš, budu pryč."

Zase jsem zívla a pak se natáhla na postel, chvíli jsem se na něho dívala a pak zavřela oči, ale poslouchala jsem. Najednou bylo všechno pryč a byla tma, usnula jsem.



Slunce mi bodalo paprsky do očí, otevřela jsem je a překulila se na bok. Najednou jsem si něco uvědomila a s rychlým trhnutím se zvedla. Edward. Opravdu, nebyl tam, jak včera říkal.

Zaváhala jsem, jestli to nebyl sen, ale tohle mi opravdu jako sen nepřipadalo, zvlášť ne, když jsem ten kousek urvané košile měla v šuplíku, jak jsem si ji včera dala, a ne v bundě.

Pořád jsem nemohla uvěřit, že jsem byla s Edwardem, seběhlo se to tak rychle, a proto jsem pořád pochybovala, jestli jsem udělala správně. Není to jedno? Jsme přátelé, co se může stát? Zaobírala jsem se tím pořád.

Byla sobota, takže jsem sebou zas praštila do postele a dívala se do stropu. Vůbec jsem nevěděla, co dneska budu dělat, Charlie je v práci a já se budu zase nudit, ještě by tu byla jedna možnost, a to Edward, ale ten říkal, že jde dnes s rodinou na výlet, takže jsem byla bez nápadu a bez plánů na dnešek.

Asi po půl hodině jsem úplně vstala z postele a odšourala se do kuchyně se nasnídat. Kupodivu bylo dnes venku hezky a slunce svítilo. Až jsem posnídala, dala jsem se do kupy, což mi zabralo tak hodinu.

Bylo čtvrt na jedenáct a já se rozhodla, že když je Charlie v práci a určitě nebude mít oběd, teda aspoň ne pořádný a teplý, protože chleba s pivem se nepočítá, tak jsem se rozhodla Charliemu něco uvařit, a pak mu to zanést do práce.

Udělala jsem mu vajíčka se slaninou a zabalila to do krabičky, když jsem to dávala do tašky, dávala jsem si pozor, aby z toho nebyla vajíčková kaše, až mu to přinesu. Šla jsem se nahoru obléct, ale dnes jsem si vzala tu lehčí bundu, protože venku se zdálo být teplo.

Vyšla jsem, a když jsem šla kolem náklaďáčku, zaváhala jsem, jestli nemám jet autem. Ne, udělám si procházku, aspoň mi to zabere víc času a nebudu se tolik nudit.

Šla jsem kolem lesa a pak to vzala přes parkoviště a kolem malého obchůdku u Newtonových. Vzala jsem to i kolem nemocnice, slyšela jsem, že tu prý pracuje doktor Cullen, a nejspíš to byla pravda, protože tam stála cedulka Dr. Cullen a byla pravda i to, že jeli na výlet, jeho auto tam nebylo.

Už jsem uviděla policejní stanici. Až jsem byla uvnitř, musela jsem najít Charlieho, což nebylo těžké, protože v téhle Forkské stanici na prvním patře moc strážníků nebylo. Charlie seděl u stolu a byl opřený na točící židli.

 „Teda, ty si tu žiješ, tati," zasmála jsem se.

Charlie se otočil a byl překvapený.

„Bello, co tu děláš?" usmíval se.

„Přinesla jsem ti oběd." Vyndala jsem krabičku a ukázala mu ji.

„Díky, to jsi nemusela." Vzal si krabičku a položil si ji na stůl.

„Nemáš zač, stejně jsem si musela udělat procházku."

„Nemusela jsi až sem, já mám oběd," ukázal na chleba zabalený v igelitu.

„Jo? Že ho nevidím," zasmála jsem se.

„Chleba by mi vystačil," pokrčil rameny.

„Moc výživné, tati," škádlila jsem ho.

„Ještě, že mám tak hodnou dcerušku, viď?" zasmál se.

Otevřel si krabičku s vajíčkama a pustil se do toho.

„Už půjdu, jen jsem ti to chtěla donést, a tak."

„Dobře, a dávej na sebe pozor," zamával.

„Neboj, tati, ahoj." Zvedla jsem ruku jako mávnutí, otočila jsem se a byla pryč ze stanice.

Šla jsem stejnou cestou jako předtím, ale teď trochu pomaleji. Cestou jsem se zastavila v obchodě a koupila si něco na jídlo, protože vařit se mi jen pro sebe nechtělo.

Dneska byl až zvláštní klid, nikde se nic nedělo.

Když jsem došla k domu, chtěla jsem otevřít, ale nemohla jsem klíče nikde najít. Kruci, nejspíš jsem je nechala u Charlieho. Táta nechával rezervní klíč pod květináčem a já jen doufala, že tam bude. Sáhla jsem pod květináč a nahmatala něco studeného a docela malého. Ano, byl to klíč.

Chtěla jsem se zvednout a odemknout dveře, ale vtom jsem si něčeho všimla. Něco bílého trčelo zpod rohožky, nadzvedla jsem ji a tam byla bílá obálka. Zajímalo by mě, kde se tu vzala, a od pošťáka to určitě nebylo, na téhle obálce nebylo vůbec nic napsané.

Vzala jsem si ji a šla do obývacího pokoje, sedla jsem si na pohovku a rozbalila obálku. Uvnitř byl přeložený ozdobný papír, na kterém stálo: Pro Bellu.

Rozevřela jsem ho a tam stál nějaký dopis, bylo to psáno krásným, úhledným písmem. Tohle muselo být od Edwarda. Při té představě jsem se usmála. Podívala jsem se na konec dopisu a uviděla jeho podpis.

Dala jsem se do čtení.

Ahoj, Bello,

pamatuješ, jak jsem ti včera říkal, že pojedeme s rodinou na výlet? Rozhodl jsem se, že si ho zkrátím a přijdu za tebou... Jestli můžu. Přijdu někdy po obědě, jen čekej, poznáš, až tam budu.

P.S.: Prosím, nelekni se. Edward Cullen.

Nelekni se? Proč bych se... Aha, vsadím se, že přijde nějak nepozorovaně, super, takže teď jen čekat, až se mi zastaví srdce. Rozhlédla jsem se kolem sebe, pro jistotu, že tu ještě není. Nebyl, přece psal po obědě a teď je teprve půl dvanácté.

Položila jsem dopis na stůl, zapnula televizi a rozbalila si jídlo, co jsem si koupila místo oběda, vím, sama jsem říkala Charliemu, že není dobré, když má k obědu jen chleba a pivo, ale on to dělá často, já jen výjimečně, jako třeba dneska.

V televizi nic moc nebylo, tak jsem to pustila na jeden náhodný film.

Dívala jsem se na televizi, ale přitom byla pořád ve střehu, kdyby Edward náhodou přišel.

Autor: TerusQaBerusQa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upravené Stmívání - 8. kapitola: