Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upravené Stmívání - 1. kapitola

22.05.2012 (15:15) • TerusQaBerusQa • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2654×

Do Forks jsem jezdila vždycky o prázdninách na jeden měsíc. Forks je městečko ve státě Washington a je to místo, kde neustále prší a je zamračeno. To místo jsem nenáviděla, proto jsem tam přestala o prázdninách jezdit. Už jsem tam nebyla asi tři roky a teď na to zatažené místo jedu zase. Rozhodla jsem se nastěhovat k Charliemu. 
Ještě v letadle jsem přemítala, jestli to mám udělat, protože sluníčko ve Phoenixu jsem milovala, taky to teplo, a nedovedla jsem si představit, že tam Renée nechám samotnou. Ovšem jsem věděla, že nebude sama, protože má Phila. Phil je maminčin nový přítel. 
 V letadle šlo všechno docela dobře, sedla jsem si na správné místo u okénka a za pár minut jsme už byli ve vzduchu. Po přistání na mě čekal Charlie na letišti. 
„Ahoj, Bello, holčičko moje!" vykřikl Charlie přes celé letiště a všichni se na nás podívali. 
„Ahoj, tati," řekla jsem radostně, ale bylo mi trochu trapně, jak na nás Charlie upoutal až moc velkou pozornost. 
„Jak se máš, a co Renée?" vyhrkl na mě nedočkavě. 
„Jo, mám se fajn a máma je docela spokojená. Phila má opravdu ráda a on ji také. Ale trochu hysterčila, když jsem odjížděla, znáš mámu, ne?" 
„Jo, to si dokážu představit," řekl Charlie s úsměvem. „Ale pochop ji, bojí se o tebe." 
„Jo, já vím," řekla jsem a zvedla oči v sloup. 
„Tak pojď, pojedeme," zakřičel na mě Charlie, když už ode mě byl asi pět metrů. 
„Dobře, už jdu," zakřičela jsem na něj zpět. 
Vyšli jsme z letiště a nastoupili do Charlieho policejního auta. Uvnitř auta mi bylo divně, cítila jsem se jako nějaký vězeň. 
„Jak je v práci?" zeptala jsem se Charlieho, když jsme seděli v tom policejním autě, které mi jeho práci vlastně připomnělo. 
„Jo, jde to, sem tam nějaká vloupačka, ale jinak je všechno v pohodě," odpověděl, soustředěný na cestu. 
Jeli jsme poměrně pomalu a já se dívala z okna. Cestu lemoval hustý, černý les s velkými a vysokými stromy. Přemýšlela jsem, jaké to tu asi bude, bude to určitě něco jiného než ve Phoenixu, s tím jsem počítala. No jo, tohle je Forks, tady v jednom kuse prší a je tu všude les, zatímco ve Phoenixu je zase sluníčko a pláž. Doufám, že si zvyknu. Vždycky jsem tu byla jen na jeden měsíc, ale teď tu budu aspoň na nějakou dobu bydlet. 
Najednou jsme zastavili a mně došlo, že už jsme tu. Ještě jsem seděla v autě a Charlie už byl u vstupních dveří. Prohlížela jsem si dům, moc se nezměnil. Byl bílý, docela malý a okna měl dřevěná. 
„Bello, tak jdeš už nebo se ti v tom autě zalíbilo natolik, že tam dnes chceš přespat?" zavolal na mě Charlie s humorem v hlase. 
„Ne, díky. Myslím, že moje postel bude určitě pohodlnější," řekla jsem, když jsem vystoupila z auta, a vešla do domu. 
„Jo, to by měla být, koupil jsem ti novou matraci a je docela pohodlná." 
„Ty jsi ji zkoušel?" zeptala jsem se zvědavě. 
„Jo, přece jsem ji musel vyzkoušet, jestli se ti na ní bude dobře spát, a navíc vypadala tak měkce a pohodlně a já byl tak unavený, tak jsem si řekl, proč ji nevyzkoušet," zasmál se a rozmáchl ruce. 
Zasmála jsem se taky. Chvíli jsme stáli v obýváku a já si to tam prohlížela. Bylo to tam pořád stejné, až na to, že si Charlie pořídil novou pohovku. Bylo ticho. 
„Mám udělat večeři?" zeptala jsem se a prolomila tak ticho v místnosti. 
„Ne, Bello. Objednám pizzu nebo tak něco, ty si běž vybalit věci a chovej se tu jako doma." 
„Tati, teoreticky tu jsem doma." Zasmáli jsme se a já popadla kufr a šla si nahoru do svého pokoje vybalit věci. 
Za chvíli jsem slyšela zvonek u dveří. 
„Bells, je tu ta pizza," zavolal na mě Charlie z obývacího pokoje. 
„Jo, už jdu, tati." 
Sedli jsme si na pohovku, pustili si televizi a jedli. Já se na televizi nedívala, ale Charlie si pustil zápas. Přemýšlela jsem, jaké to bude ve škole. Zítra je pondělí a já jdu poprvé do nové školy. 
 „Už jdu spát, tati, jsem po dnešku docela unavená a chci se na zítřek dobře vyspat. Dobrou." 
„Dobrou noc, Bells," řekl Charlie a otočil se zpátky k televizi. 
Šla jsem nahoru po schodech a vešla do svého pokoje, vzala jsem si toaletní taštičku a šla do koupelny. Z koupelny jsem si to namířila rovnou do postele. Měla jsem bezesnou noc a párkrát se v noci vzbudila, protože jsem byla zvyklá na svoji postel. 
Probudila jsem se poměrně brzy, ale Charlie už byl v práci. Venku zase pršelo a oblohu kryly husté, šedé mraky. Nic jiného jsem taky nečekala. Chvíli jsem ležela, a pak jsem si vzala věci na převlečení, hřeben na vlasy a šla do koupelny. 
Jak jsem přišla z koupelny, šla jsem do pokoje a vzala si batoh do školy. Sešla jsem dolů po schodech do obývacího pokoje, který byl spojený s kuchyní. Sedla jsem si ke stolu a namazala si rohlík s máslem. 
Po snídani jsem si nasadila batoh na záda a šla k náklaďáčku. Ten mi dal Charlie, když jsem přijela. Koupil ho od nějakého člověka, který ho už nepotřeboval, tak ho Charliemu prodal za slušnou cenu. Byl docela starý, ale mně to stačilo. Nastartovala jsem motor, který naskočil asi po pěti vteřinách, a vyjela. 
Dojela jsem ke škole a zastavila na školním parkovišti. Všichni se na mě dívali. Vystoupila jsem a šla rovnou do kanceláře školy. Rozrazila jsem dveře a tam seděla nějaká paní, vypadala docela mile. Myslím, že mě už očekávali. 
„Ahoj, ty jsi Isabella Swanová, viď?" 
„Dobrý den. Ano, jdu si pro mapu školy a věci na vyučování." 
„Ano, už to mám pro tebe nachystané," řekla s úsměvem. 
„Tady máš mapu, doufám, že ti pomůže, a tady máš učebnice a sešity," řekla a podala mi hromadu papírů a učebnic.
„Děkuji," otočila jsem se a vydala se hledat třídu, ve které mám teď vyučování. 
V mapě jsem se moc nevyznala, chodila jsem, kam mě napadlo, a najednou jsem si uvědomila, že vůbec nevím, kde jsem, zmateně jsem se ohlížela a snažila se zorientovat. Najednou mě oslovil cizí kluk. Měl krátké světlé vlasy a byl skoro stejně velký jako já. 
„Ahoj, ty jsi Bella, že? Já jsem Mike, nepotřebuješ pomoct?" 
„Ahoj, jo, trochu jsem se ztratila." 
„Tak pojď se mnou, jak se tak dívám, máme spolu první hodinu." 
„Tak jo, díky." 
Zrovna zazvonilo, když jsme vešli do třídy. Mike si sedl a řekl mi, ať si sednu vedle něj, že stejně sedí sám. Sedla jsem si, vytáhla věci a čekala, až přijde učitel do třídy. Úplně všichni na mě civěli a já nevěděla, kam se mám dívat, bylo to tak strašně nepříjemné a otravné. Za chvíli konečně vešel učitel do třídy a zahájil hodinu. Vstala jsem a namířila si to k učiteli. 
„Ahoj, ty jsi Isabella Swanová, viď?" zeptal se mě a založil si ruce. 
„Ano, jsem," odpověděla jsem a dala mu na stůl jakési papíry, co mi dala ta paní v kanceláři. Podepsal mi je a já jsem si šla sednout zpátky na své místo vedle Mikea. 
Hodina se neskutečně vlekla, já jsem poslouchala pana Winnera a zapisovala si poznámky, zatímco Mike si psal psaníčka s nějakou dívkou. Pár lidí si také dělalo poznámky a zbytek se na mě díval s výrazem ve tváři, jako kdyby čekali, že něco udělám. 
Jedna holka se na mě usmívala a pořád mi mávala, úsměv jsem jí oplatila a upřela pohled zpět k panu Winnerovi, který zrovna něco psal na tabuli. Myslela jsem, že to už nevydržím a rozběhnu se s řevem ze třídy, strašně mě otravovaly ty oči všech těch cizích lidí na mých zádech. V tu chvíli zazvonilo a já jsem chtěla co nejdřív vypadnout ze třídy, ale než jsem to mohla udělat, stála u mě ta holka, co mi celou dobu mávala. Měla světle hnědé, docela dlouhé vlasy, a široký úsměv. 
„Ahoj, Bello, já jsem Jessica," vyhrkla na mě ta holka a pořád se usmívala. 
„Ahoj, Jess," zamumlala jsem a schovávala si věci do batohu, vyšly jsme na chodbu a tam k Jessice přišla další holka. 
„Bello, tohle je Angela," řekla Jessica a ukázala na ni. 
„Ahoj, Bello, ráda tě poznávám," řekla a mile se na mě usmála. 
„Jo, já tebe taky, Angie. Nevíte, jakou hodinu mám teď? Moc se v tom nevyznám," zeptala jsem se a ukázala jsem jim svůj rozvrh, aby se mohly podívat. 
„Teď máš tělocvik s Angelou a se mnou, ale já jdu na tuhle hodinu pryč, jdu na očkování, tak ahoj, dneska už se nevrátím," řekla, otočila se na podpatku a byla pryč. 
„Tak pojď, Bello, půjdeme na tělák," řekla Angela a mrkla na mě. 
Přišly jsme do dívčí šatny, a na mě zase všechny civěly, ale už ne tak moc, jako první hodinu. Zazvonilo a my vešly do velké haly, za chvíli tam přišel i učitel, jehož jméno jsem neznala. Řekl, ať se rozcvičíme a zahrajeme si volejbal.
Byla jsem odjakživa nemotorná, takže jsem se pořádně ani netrefila do míče. Hodina utekla docela rychle, celou dobu jsme hráli volejbal, který jsem vůbec neměla ráda. Konečně zazvonilo a já jsem se s Angelou a ostatníma holkama šla převléknout do šatny. 
Byl to náročný den, po angličtině a těláku jsme měli biologii, ale ta odpadla, pak jsme měli další dvě hodiny a teď konečně následovala ta poslední, matematika. Šla jsem po chodbě, ale teď už bez doprovodu, protože Mike měl jinou hodinu, Jessica byla na očkování a Angela se někam vypařila, tak jsem musela najít učebnu matematiky sama. Šla jsem pořád rovně a pohled jsem měla zabořený v pláncích školy, najednou jsem do někoho narazila. Byl to docela silný náraz na to, že to byl člověk, byl to náraz, až se mi zatmělo před očima. V první chvíli jsem nevěděla, jestli jsem narazila do stěny nebo do člověka, až do té doby, než jsem vzhlédla. Byl to nějaký kluk, docela hubený, a barvu kůže měl strašně světlou, připadalo mi to, jako kdyby byl posypaný moukou, vlasy měl do bronzova a oči měly skoro jako barvu tmavého karamelu. 
Teď jsme tam stáli a dívali se na sebe, já se červenala, ale taky jsem byla pořádně vyděšená, když jsem viděla, že stojí na místě jako socha, a celý se chvěl. Stál tak asi minutu, a pak zmizel takovou rychlostí, že jsem ani nevěděla, jestli to je možné. Už tam nebyl, ale já stála pořád jako přimrazená a oči vykulené, přemýšlela jsem, co to sakra bylo. To, jak se chvěl, a jak tak rychle mohl zmizet, byl nádherný a ani jsem nevěděla, jak se jmenuje, ale to, co se stalo před chvílí, jsem nedokázala pochopit. 
Najednou zazvonilo a já jsem pořád nenašla učebnu matematiky. Konečně jsem ji uviděla, byla pár metrů za mnou, vešla jsem do třídy, ale už jsem tolik neupoutávala pohledy ostatních, jako hodiny předtím. Zřejmě už mě všichni znali, sedla jsem si do lavice, která byla zrovna volná a asi za dvě minuty do třídy vešla učitelka, zahájila hodinu a mrkla na mě. Určitě už věděla, že jsem tu nová, jako to věděl zbytek školy. Paní učitelka pořád psala na tabuli nějaké rovnice a něco říkala, ale já nedokázala dávat pozor, pořád jsem musela přemýšlet, co se to dneska vlastně stalo. Najednou zazvonilo na konec hodiny. Sbalila jsem si věci a šla na oběd. Ve školní jídelně to bylo jiné než v matice, zase na mě všichni civěli a něco si šuškali, nabrala jsem si jídlo a namířila k prázdnému stolu, ale najednou na mě zavolal známý hlas. Byla to Angela, která na mě teď volala a máchala rukama, ať si jdu sednout za nimi. Šla jsem teda za Angelou a sedla si vedle ní. Kromě Angely u stolu sedělo pár dalších lidí, byl tam Mike, Angela, Jessica, která tvrdila, že se z očkování už nevrátí, a ještě jeden kluk, kterého jsem neznala. 
„Ahoj, Bello," pozdravil mě Mike a Jessica. 
„Ahoj, Mikeu, ahoj, Jessico. Jess, já myslela, že se z toho očkování už nevrátíš," nadhodila jsem. 
„Jo, změna plánu," řekla a pokrčila rameny. Najednou promluvil ten kluk, kterého jsem ještě neznala. Měl trochu tmavší pleť a černé, krátké vlasy. 
„Ahoj, já jsem Ben," řekl mi a usmál se na mě. 
„Ahoj, já jsem Bella," odpověděla jsem. 
„Jo, já vím, mluví o tobě celá škola." Zasmáli jsme se. 
Ben, Mike a Jessica už dojedli a namířili si to na parkoviště. Angela už byla taky po jídla, ale čekala na mě, abychom mohly jít spolu. Když jsem konečně dojedla, vstaly jsme a šly za ostatními před školu. Na parkovišti bylo docela rušno, všichni už na nás čekali u mého náklaďáčku a dělali si z něj srandu. Najednou jsem ho zase uviděla, byl tam, stál ještě se dvěma dalšími dívkami a z druhé strany se o auto opírali dva kluci. Ten, do kterého jsem dneska narazila, jehož jméno jsem neznala, se na mě taky díval se zaujatým výrazem. Otočila jsem se zády, aby mi neviděl do tváře. 
„Kdo jsou tamti, co stojí u toho stříbrného Volva?" zeptala jsem se. Všichni mě ignorovali a byli připravení k odchodu, ale Jessica stála a dívala se na mě. 
„To jsou Cullenovi," řekla Jessica nakonec. 
„Aha," řekla jsem a nemohla z nich spustit oči. 
„A jak se jmenují?" zeptala jsem se zvědavě. 
„No, tak třeba ten, co se opírá o auto jednou rukou, to je Emmett, a ta holka vedle něj, s těmi dlouhými vlasy na blond, tak to je Rosalie. Ti před autem jsou Alice a Jasper, chodí spolu, tak jako Emmett a Rosalie,“ říkala mi jejich jména a nenápadně na ně ukazovala. 
„Aha, a jak se jmenuje ten s těmi bronzovými rozcuchanými vlasy?" zeptala jsem se Jess nenápadně. Byl to ten kluk, do kterého jsem předtím narazila a nemohla ho vymazat z paměti. 
„Tamten? To je Edward, Edward Cullen," řekla a usmála se. 
Najednou jeho oči už nebyly upřené do země ale na nás, jako kdyby slyšel, že o něm mluvíme. 
Najednou se naše pohledy střetly, asi na pět vteřin. Raději jsem uhnula pohledem a hledala v kapse klíčky od auta. 
„Hele, Jess, už musím jet, tak ahoj zítra." 
„Jo, my už taky musíme, tak ahoj, Bello," řekla Jessica a ještě asi minutu mi mávala. 
Otevřela jsem si dveře od náklaďáčku a nastoupila. Uvnitř byla docela zima, tak jsem musela zatopit. Nastartovala jsem náklaďáček a ten naskočil, ale s řevem, který se rozlehl snad po celém parkovišti. Automaticky se na mě všichni podívali. Všichni, jen Cullenovi ne. Edward se znovu díval do země, ale vypadalo to, jako kdyby přemýšlel, a koutkem oka se díval směrem ke mně. 
Rozjela jsem se a vydala se domů, cesta byla celkem v pohodě, ale v polovině začalo pršet, co jiného jsem taky měla čekat od Forks. Když jsem dojela domů, uviděla jsem něčí auto, někdo u nás byl, ale nevěděla jsem kdo. Vystoupila jsem z náklaďáčku a zabouchla za sebou dveře, vyšla jsem k domu po blátivé cestě a vyšla na verandu. Už jsem chtěla chytnout dveře a otevřít je, ale v tom okamžiku na mě někdo zavolal. 
„Ahoj, Bello!" ozval se z dálky známý hlas. 
Otočila jsem se a uviděla Jacoba. Byla jsem překvapená, protože jsme se s Jacobem neviděli asi čtyři roky a on se hodně změnil. Kdyby nebylo jeho hlasu a očí, asi bych ho nepoznala. Přišel ke mně blíž. 
„To jsem já, Jacob Black, pamatuješ si ještě na mě?" zeptal se s úsměvem a přáním, že jsem nezapomněla. 
„Ahoj, Jacobe! Jasně, že si na tebe pamatuju, myslím, že na tebe se zapomenout nedá." Zasmáli jsme se. 
„Slyšel jsem, že sem přijedeš, ale nikdo mi nechce říct proč." 
„Aha, asi tě chtěli překvapit," podívala jsem se stranou a zasmála do bundy. 
„Překvapení? Jaké? Nechápu, jaké větší překvapení může být než to, že jsi přijela na návštěvu," zakroutil hlavou a nechápavě na mě zíral. 
„No, to je ono..." 
„Ono? Bello, prosím tě, vymáčkni se, tak jaké překvapení ti dva přede mnou tajili?" Jacob začínal být nedočkavý. 
„No, já se sem na nějakou dobu stěhuji," řekla jsem a čekala na Jacobovu reakci. 
„Cože? Fakt? No, to je bomba!“ vyjekl Jacob nadšením. 
„Ale jak to? Co se stalo?" mluvil rychle a nedočkavě, až mu skoro nebylo rozumět. 
„Jacobe, uklidni se, nic se nestalo, jenom... Víš, co? Vysvětlím ti to někdy jindy, jo?" 
„Dobře." 
„Billy je uvnitř?" 
„Jo, je uvnitř, je tam s Charliem. Billy byl na rybách, tak jich donesl pár Charliemu. Myslím, že tvůj táta se je pokoušel usmažit, ale podle toho smradu se to asi nepovedlo." 
„Ach jo, nechápu, proč se vůbec pokouší vařit, když to neumí." Zasmáli jsme se a šli dovnitř. Když jsme otevřeli dveře, ovanul nás pach spálených ryb. 
„Ahoj, Billy, ahoj, tati," pozdravila jsem je a šla otevřít okno, aby se to vyvětralo, takový smrad jsem ještě nezažila, to snad nemohla být ani ryba. 
„Ahoj, Bello," pozdravili mě oba najednou a hned se zas otočili k televizi. 
Usmála jsem se a šla vyhodit tu připálenou rybu. 
„Tati, prosím tě, bez mého dohledu už nikdy nic nesmaž. Hlavně ne rybu." 
 „No, dobře, ale chtěl jsem ti udělat radost." 
 „Největší radost mi uděláš, když si tu sedneš a já ti připravím něco k jídlu." Charlie se na mě podíval a odkráčel si sednout zpátky na sedačku za Billym k zápasu. 
 „Billy, mám připravit i něco pro tebe?“
 „Ne, Bello, děkuju, ale my jsme s Jakem už jedli." Jacob seděl na dřevěné židli v kuchyni a pozoroval mě. 
 „A jak se máš, Billy?" zeptala jsem se mezitím, co jsem vařila špagety pro Charlieho. 
 „Ale jo, jde to, včera jsme museli jít s Jacobem do města, protože se nám porouchalo auto. Cesta tam byla ještě v pohodě, ale zpátky jsme museli zavolat taxi, aby nás svezl, protože takovou dálku ještě jednou bych už neušel." 
„Tati, já jsem ti říkal, že můžeme jet na jedné z mých motorek," řekl Jacob a máchl rukama. 
„Ne, Jakeu. Víš, že jízdu na motorkách nemám rád," řekl Billy, ale byl pořád otočený k televizi. 
„Tati, na stole máš jídlo," řekla jsem a ukázala na stůl. 
Najednou vstal Billy z pohovky. 
„Tak my už půjdeme," prohlásil. 
„Ještě nemusíte, klidně tu ještě buďte," řekl Charlie. 
„Ne, my už půjdeme, ještě si s Jacobem musíme něco zařídit," řekl a usmál se. 
„No, tak dobře." 
„Ehm, Charlie?" promluvil Jacob, který byl celou dobu zticha. 
„Ano?" otočil se k němu Charlie. 
„Napadlo mě, že byste k nám někdy s Bellou mohli přijít na večeři," řekl Jacob a tajemně na mě mrkl. 
Usmála jsem se a podívala se, co na to řekne Charlie. 
„To je dobrý nápad, jestli to nebude vadit Billymu," řekl Charlie a podíval se na něj. 
„Ne, mně to vadit nebude, budu rád, když přijdete.“ 
„Tak dobře, ještě si zavoláme." 
„Dobře, tak ahoj," řekl Billy. 
„Ahoj, Billy," řekla jsem a zamávala mu. 
Charlie s Billym už byli venku a my s Jacobem ještě stáli v kuchyni a dívali se na sebe. Jacob ke mně přišel blíž. 
„Dneska jsme si spolu moc nepopovídali a já bych toho chtěl tolik vědět, takže doufám, že na tu večeři přijdete," řekl a usmál se. 
„Jo, taky bych toho chtěla docela dost vědět." 
„Tak zatím ahoj, Bello," usmál se a pomalu odcházel. 
„Ahoj!" křikla jsem, když už byl skoro u dveří. 
Už odjeli a Charlie se vrátil zpátky do pokoje. Mezitím se už setmělo, neřekla bych, že tu byli tak dlouho, docela mě překvapilo, jak ten čas utíká. 
„Tati, já už jdu nahoru, za chvíli si už půjdu lehnout, dnešek byl namáhavý, hlavně poprvé v nové škole.“ 
„No, vidíš, já jsem se tě úplně zapomněl zeptat, jak bylo ve škole." 
„Ale jo, šlo to, už tam mám i nějaké kamarády a učitelé jsou celkem fajn." 
„Aha, tak to jsem rád, že se ti tam líbilo," řekl Charlie. Usmála jsem se na něj a šla ke schodům. 
„Dobrou, tati!" zavolala jsem už v půlce cesty do pokoje. 
„Dobrou, Bells," zavolal na mě Charlie. 
Když jsem došla nahoru, vzala jsem si potřebné věci a pyžamo a šla do koupelny. Když jsem byla hotová, zalezla jsem si do postele a přemýšlela. 
Zajímalo mě, jak se má Renée, a všechny ostatní věci, ale nemohla jsem myslet na nic jiného, než na Edwarda.

Autor: TerusQaBerusQa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upravené Stmívání - 1. kapitola: