Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upravené Stmívání - 2. kapitola

09.06.2012 (14:15) • TerusQaBerusQa • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1635×

„Pipipi..." probudil mě hlasitý řev mého budíku, bylo sedm hodin a já musela do školy. Vypnula jsem budík, pomalu jsem si sedla a podívala z okna, venku bylo zataženo a schylovalo se k dešti.

Vylezla jsem z postele, vzala si věci a šla pomalým tempem do koupelny. Vůbec se mi nechtělo převlíkat, nejradši bych spala ještě tak dvě hodiny. Až jsem byla hotová, šla jsem se dolů nasnídat. Charlie byl ještě doma, což mě překvapilo, myslela jsem si, že už bude v práci.

„Dobré ráno, Bells," řekl Charlie s úsměvem, když mě uviděl.

„Dobré ráno, tati." Sedla jsem si ke stolu naproti Charliemu.

Nasypala jsem si svoje oblíbené medové kroužky a zalila je mlékem. Charlie jedl toast se sýrem.

„Bello?" řekl najednou Charlie.

„Ano?"

„Můžu se tě na něco zeptat?" řekl a díval se do talíře.

„Jasně, na co?" Chvilku mlčel...

„Kdo je to Edward?" zeptal se a teď už se na mě podíval. Ztuhla jsem a nechápavě na něho vykulila oči.

„Cože?!" vyhrkla jsem na něho.

„No, já jen, že v noci jsem šel na záchod a když jsem šel kolem tvého pokoje, slyšel jsem, jak ze spaní pořád dokola voláš Edwarde, Edwarde!"

Pane bože, co jsem to zas mlela...

„No, to je jeden kluk od nás ze školy," vykoktala jsem.

„On se ti líbí?" zeptal se Charlie zvědavě.

„On?! Ehm... Ne, nelíbí," řekla jsem, Edward se mi ale líbil a pořád jsem musela myslet na to, jak je krásný, ale pořád jsem nechápala, co to mělo znamenat, poté, co jsme do sebe narazili.Tak divně jsem ještě žádného člověka reagovat neviděla.

„Tak proč jsi volala jeho jméno? Skoro jsem neusnul."

„To bude z toho včerejšku, jak jsem byla poprvé ve škole, moje paměť všechny nové spolužáky posbírala a teď se mi o nich zdálo, nebyl tam jen Edward, ale jeho jméno jsem volala proto, protože... Protože ho v tom snu srazilo auto," lhala jsem.

„Aha," řekl Charlie podezíravě.

„Už musím jít do školy, je pozdě, promiň, tati, ahoj." Sice jsem pořád měla dost času, ale tomuto tématu a dalšímu vysvětlování jsem se chtěla vyhnout, popadla jsem bundu, klíče od náklaďáčku a rychle vyšla ven ze dveří, ještě než mi Charlie stačil odpovědět.

Na školním parkovišti jsem byla mezi prvními, vystoupila jsem z náklaďáčku a opřela jsem se o jeho bok. Čekala jsem, až přijede víc lidí a Angela s Jessicou, v lavici se mi čekat nechtělo. Bylo tu jen pár aut, ale žádné z nich nebylo Cullenů, zajímalo by mě, kdy přijedou...

 „Bello!" zavolal na mě někdo.

 Otočila jsem se a uviděla Angelu a Jessicu, mávaly na mě, ať jdu rychle k nim, chtěla jsem odejít, ale vypadaly tak nadšeně, že jsem nemohla jen tak jít pryč.

 „Ahoj, Angelo, ahoj, Jess, co se děje?" zeptala jsem se, když jsem k nim došla.

 „Ahoj, Bello," ozvala se Angela.

 „Víš, jenom jsme si říkaly, že když je zítra ten státní svátek a pak volno a jde se do školy zase až v pondělí, tak že bychom mohly uspořádat menší večírek, tak nás napadlo, jestli bys taky nešla," vysvětlila mi Jessica a přitom zatleskala, bylo vidět, že se nemůže dočkat, nebyla snad párty, kde by nebyla Jessica.

 „No, Jess, já ještě nevím, jestli budu moct, uvidím, dám ti včas vědět," řekla jsem, ale doufala, že se z toho nějak vymluvím, večírky jsem zrovna opravdu nemusela.

 „No, dobře, ale myslím, že to bude docela zábava, už se nemůžu dočkat."

 „A co ty, Ang, jdeš taky na ten večírek?" zeptala jsem se Angely, která zrovna obhlížela jednoho kluka.

 „Co? Ehm... Jo, jdu." Byla trochu zmatená.

 „Jo, a Bello, slyšela jsi to už o tom dnešku?" zeptala se mě Angela.

 „Asi ne, co se dneska děje?" zeptala jsem se a doufala, že i dneska není večírek.

 „No, dneska má půlka učitelů školení, takže tu nebudou, a měli jsme mít pana učitele z angličtiny, který nás měl mít z dalších dvou předmětů, ale ten onemocněl, takže dneska máme jen tři hodiny s učitelama, kteří tu ještě zbyli, není to super?" Ang byla štěstím bez sebe.

 „Jo, to je super." Chtěla jsem znít stejně nadšeně jako ona, ale moc se mi to nepovedlo.

 Na jednu stranu jsem byla ráda, že nebudu v té otravné škole, ale na druhou stranu jsem si říkala, co budu dělat sama doma.

 „Hele, neměly bychom už jít? Už tu nikdo není," ozvala se Jessica.

 Opravdu, na školním parkovišti už kromě nás nikdo nebyl, byla jsem tu skoro jako první a jako poslední odcházím.

 „Jo, radši jdem," souhlasily jsme z Angelou.

 Vešly jsme do budovy a v tu chvíli zazvonilo na první hodinu. Do třídy jsme skoro utíkaly, měly jsme štěstí, když jsme vešly do třídy, učitelka tam ještě nebyla, sedla jsem si na své obvyklé místo, nachystala věci a čekala. Za chvíli přišla i vyučující a začala hodinu, měli jsme matiku, takže by to mělo být v pohodě.

 Učitelka něco vysvětlovala a psala na tabuli a já se snažila dávat pozor na matiku a nepřemýšlet nad tím, jestli je Edward ve škole, druhou hodinu máme biologii, to sedí se mnou... Ale na školním parkovišti jejich auto nebylo, že by tu dneska nebyli? Nebo teprve přijedou, doufala jsem. Nevím proč, ale něco mě k Edwardovi pořád táhlo, i když jsem ho moc neznala.

 Zazvonilo na konec hodiny, rychle jsem si začala schovávat věci do batohu, chtěla jsem být co nejdřív v učebně biologie, abych zjistila, jestli tu Edward je nebo ne. Vyletěla jsem z učebny matematiky a už na chodbě jsem se ohlížela, jestli ho náhodou neuvidím. V učebně jsem byla první, jak by taky ne, když jsem div neutíkala. Už přicházeli i ostatní a já seděla na svém místě a vyhlížela, minuty ubíhaly a on pořád nikde. Už byli skoro všichni ve třídě, ale místo vedle mě bylo pořád prázdné.

 „Ahoj, Bello," pozdravil mě někdo, trhla jsem sebou, jak kdyby mě udeřil elektrický šok, a nahodila úsměv jak idiot, když jsem ale uviděla, že je to jen Mike a ne Edward, úsměv zase pohasl.

 „Ehm... Bello, jsi v pořádku?" zeptal se mě Mike, který se na mě díval, jak kdybych byla blázen.

 Bylo mi trapně, zčervenala jsem, asi jsem opravdu v té chvíli vypadala jako blázen.

 „Jo, jsem v naprosté pohodě." Byla jsem v pohodě, ale umírala jsem touhou ho vidět.

 „Dobře, tak jak se máš?"

 „Jo, mám se dobře, hele, Mikeu, už jsi slyšel o tom večírku zítra?"

 „U Jessicy? Jo, slyšel, ale nevím, jestli budu moct, ty tam půjdeš?" Doufala jsem, že na tohle se mě nezeptá, nebavilo mě každému vysvětlovat, že asi ne a proč, ale musím se nějak vymluvit, na ten večírek se mi strašně nechce, to je to poslední, co bych chtěla.

 „No, já nevím, jestli budu mít čas," lhala jsem, protože čas budu mít určitě.

 „Aha, no, tak já už jdu radši na místo, zatím čau," usmál se na mě.

 „Čau.“ Zoufalství stoupalo, musela jsem ho vidět, hlavně po tom, co se stalo minule na chodbě, jak se divně choval.

 Pozdě, už nepřijde, zrovna zazvonilo na hodinu, učitel už vešel do učebny a on pořád nikde. Nechápala jsem, proč mě přitahuje skoro cizí člověk, ale prostě to nejde ovlivnit, nemůže se mi dostat z hlavy. Měla jsem smíšené pocity, vůbec jsem nechápala, co to má znamenat, ale moc jsem to neřešila.

 Pan Higgs rozdal mikroskopy a různé listy stromů, řekl nám, ať si vybereme jeden list a zkoumáme v něm buňky, když to budeme vědět, máme to zapsat do papíru. No, teď bych tu potřebovala Edwarda, sama tohle asi nezvládnu. Vzala jsem první list a položila ho pod mikroskop, první buňku jsem poznala snadno, ale druhou už ne, některé buňky mi daly docela práci je poznat, ale zvládla jsem skoro všechny. Na konci hodiny jsme papíry odevzdali a dostali známku, já měla jedna mínus.

 Poslední hodinu byl přírodopis s paní učitelkou Jefersonovou. Hodina utekla rychle, zkoumali jsme různé věci z lesa a psali do sešitu, bylo to v pohodě. Skončila poslední hodina a my pro dnešek mohli domů, rychle jsem si sbalila věci a šla na parkoviště, po cestě jsem se už nezastavovala a s nikým nevybavovala, chtěla jsem být co nejdřív doma. Došla jsem k náklaďáčku, otevřela dveře a nasedla dovnitř, asi dvě minuty jsem tam seděla a mysl jsem měla daleko od přítomnosti... Po chvíli jsem vzala klíčky od auta a nastartovala, když jsem odjížděla, na parkovišti už skoro nikdo nebyl, jen pár lidí, co se tam bavili před velkým červeným autem, ostatní rychle spěchali domů, pryč od školy, a Angela s Jessicou musely chystat tu párty na zítřek. Jela jsem pomalu, od té doby, co jsem zjistila, že Edward není ve škole, tak jako kdyby mi zamrzla mysl, bylo mi divně, najednou jsem se cítila osamělá, což se mi často nestávalo, protože mně nevadí, když jsem sama. Dojela jsem domů a náklaďáček zaparkovala před domem, když jsem viděla, že policejní auto ještě nestojí na svém místě, zmocnila se mě panika kvůli otázce - kde je Charlie?! Rychle jsem vylezla z auta a šla se podívat do domu, dveře byly zamčené, pomalu jsem otevřela.

 „Charlie, jsi tu? Charlie?!" volala jsem, i když jsem věděla, že tu nikdo není, protože byla zamčeno.

 Najednou jsem se podívala na hodiny a uviděla, kolik je hodin.

 „Já jsem pitomec," řekla jsem si a sama pro sebe se zasmála.

 Právě teď se mi potvrdilo, že mi asi zamrzla mysl, vždyť Charlie je ještě v práci, úplně jsem zapomněla, že jsme dnes měli jen tři hodiny, nechápala jsem, jak jsem mohla zapomenout, ale zapomněla.

 Žádné úkoly jsem neměla a doma nic na práci nebylo, strašně jsem se nudila, nevěděla jsem, co mám dělat, chodila jsem tam a zpátky a přemýšlela, co mám dělat, nakonec jsem došla k názoru, že se můžu jít aspoň projít, protože zrovna nepršelo. Vyšla jsem ze dveří a podívala se na oblohu. Bylo zataženo, ale pršet snad nebude.

 Řekla jsem si, že se půjdu projít kousek od domu po cestě, šla jsem na kraji cesty u lesa, pohled jsem měla zabořený v zemi a musela jsem přemýšlet, přemýšlela jsem o všem možném, jak se má Renée, co se to ve Forks vůbec děje a proč Edward nebyl ve škole, trochu jsem myslela i na Jacoba, ale myšlenky jsem měla úplně někde jinde, než by měly být, právě proto se to stalo...

 Najednou jsem se zastavila, podívala se za sebe, dům už jsem vůbec neviděla, byl tam jenom hustý černý les z obou stran, cesta a já, začalo poprchat, najednou jsem si uvědomila, kde stojím, stála jsem přímo uprostřed cesty, vůbec jsem nevěděla, jak jsem se tam vzala, když jsem předtím šla na kraji, byla jsem myšlenkami mimo, takže jsem skoro nic nevnímala, pořád jsem tam stála a najednou jsem uslyšela hluk, za chvíli jsem uviděla v dálce něco svítit, přibližovalo se to, po pár vteřinách jsem si uvědomila, že to je velká dodávka, i přesto, že jsem věděla, že se ke mně řítí auto, jsem na cestě stála jako přimražená, asi ze strachu. Ano, měla jsem strach, protože auto už ode mě bylo jen pár metrů a pořád se přibližovalo, hluk byl silnější a silnější a já tam pořád stála, asi jsem doufala, že mě uvidí a zastaví, ale spíš to tak nevypadalo. Auto už ode mě bylo kousíček a reflektory mi svítily do očí, byla jsem jako omámená, auto bylo na dosah... Najednou se mnou něco strašně rychle a strašnou silou trhlo, měla jsem zavřené oči a myslela si, že mě to auto zajelo.

 „Bello?!" zavolal na mě najednou vystrašený, ale známý hlas.

 Konečně jsem otevřela oči a uviděla ho, byl tam.

 „Edwarde, jsi to ty?“ řekla jsem nakřáplým hlasem.

 „Ano, jsem to já, jsi v pořádku?" zeptal se a prohlížel si mě, jestli mi nic není.

 „Jo, jsem v pohodě a ty? Není ti nic?" Najednou jsem si vzpomněla, že to byl on, kdo mě zachránil před autem.

 „Nic mi není," řekl a zasmál se, smál se, ale vypadal jinak než vždycky, oči měl skoro černé a barvu kůže trochu jinou, trochu mě z toho mrazilo.

 Nevěděla jsem, proč se tomu smál, a jakto, že dneska tak zvláštně vypadá, ale neřešila jsem to. Uvědomila jsem si, že jsme v lese, pár metrů od cesty a ležíme na zemi, teda já ležím, Edward seděl, nakláněl se ke mně a prohlížel mi všechny odřeniny.

 „Nechceš to zalepit?" Byl vážný a díval se mi do očí.

 „Ani ne," odmítla jsem a navíc by mě zajímalo, kde by teď vzal náplast.

 Pomohl mi vstát a šli jsme k cestě, podepíral mě rukou, i když jsem mu řekla, že jsem v pohodě, že mi nic není. Vyšli jsme ven z lesa zpátky na cestu. Vydali jsme se k mému domu, šli jsme a nic neříkali, celou cestu bylo ticho, párkrát jsem se na Edwarda podívala a pokaždé vypadal víc a víc děsivěji, nechápala jsem proč a co to je. Celý, zatím krátký pobyt ve Forks, vypadal jak jeden tajemný sen. Konečně jsem uviděla dům, překvapilo mě, že to bylo docela kousek, předtím mi to tak nepřišlo. Stáli jsme u našeho domu a Edward mě už nepodpíral, pustil mě a šel ode mě dál, vypadal, jako kdyby měl za chvíli zkolabovat, a pak se stalo to, co asi ani jeden z nás nečekal.

 „Bež ode mě dál, Bello," poručil celý v křečích.

 Byla jsem vyděšená, co se zase děje.

 „Bello, běž!" řekl znovu, ale drsněji a se zvýšeným tónem v hlase.

 Nechápala jsem, co se přesně děje, ale poslechla jsem ho a ustoupila tak o deset kroků. Edward najednou strašně rychle zmizel a bylo ticho, nevěděla jsem, co mám dělat, snad bát se? Stála jsem tam jako přimrazená, což se mi dneska nestalo poprvé, a čekala jsem. Uběhlo asi deset minut a Edward se vynořil z lesa, už vypadal docela normálně, ale když přišel blíž, zůstala jsem ve velkém šoku, až teď jsem něco cítila a myslím, že to byl strach, vykulila jsem nechápavě oči, když jsem to uviděla, a říkala jsem si, že dnešek je snad jenom sen. Po bradě mu totiž stékala červená kapka krve.

 „P... pane bože," vypravila jsem ze sebe pořád zděšená.

 Edwardovi asi došlo, co se děje, podle toho, jak jsem byla vyděšená a zírala na něj. Sáhl si na bradu a podíval se na ruku, zavřel dlaň od krve a zavřel oči, už to viděl taky, otevřel oči a otřel si všechnu krev, co mu tam zůstala, podíval se na mě a vypadal docela smutně.

 „Bello?" řekl opatrně.

 Nebyla jsem schopná slova, natáhl ke mně ruku, ale já uhnula.

 „Co, co to, sakra, bylo?!“ vydala jsem konečně ze sebe.

 Ztuhl a podíval se do lesa, chvíli bylo ticho a pak se otočil zpátky na mě.

 „To ti nemůžu říct," řekl nakonec.

 „Cože?! Měl jsi na sobě krev a... a jak se dokážeš tak rychle pohybovat, teď i předtím, když jsi mě zachránil? Tohle    mi musíš vysvětlit!" naléhala jsem zoufale a asi jsem se od té doby pořád nepohnula z místa.

 Měla jsem divné pocity, měla jsem strach, sice už menší, ale pořád tam byl, a zároveň jsem byla trochu naštvaná, že mi Edward všechno tají a neřekne mi, co se děje.

 „Někdy jindy," řekl po chvilce váhání. „Vůbec jsem tu dneska neměl být," řekl naštvaně.

 „Ale kdybys tu nebyl, nezachránil bys mi život."

 „To je pravda." Obličej mu zas posmutněl.

 „A jak si se tu předtím vůbec vzal?" Byla jsem zvědavá.

 Sice jsem měla snad milion otázek, ale nemělo cenu se na ně ptát, protože by mi na ně stejně neodpověděl.

 „Sledoval jsem tě, hned, jak Alice viděla, že..." zasekl se.

 „Alice? Tvoje sestra? A co je s ní, co viděla? Nechápu to."

 „Sakra," zanadával.

 „Co se to děje?"

 „Nic"

 „Nic? Edwarde, tohle mi neříkej! Já to vidím, vím, že se něco děje, a ty víš co, tak mi to řekni, prosím."

 „Bello... Já nemůžu."

 „Já na to přijdu," řekla jsem, z šoku už jsem se dostala, ale stejně, to, co se tady dělo, nebylo normální.

 Edward si povzdychl.

 „Hele, přece není normální, jak rychle se dokážeš pohybovat, a říkal jsi něco o Alici, že něco viděla, a všechny ty věci, tohle normální člověk nedokáže... Ty jsi něco víc než člověk, je to pravda?" vyzvídala jsem pořád, Edward něco tají, něco velkého a já nevěděla co, ale bylo to víc a víc děsivější.

 „Bello, neřeš to, prosím."

 „Hm..." Chtěla jsem to vědět, jen jsem se bála, co to bude.

 Jedno bylo jisté, Edward je něco víc než člověk, ale co?

 Stáli jsme tam a dívali se na sebe...

 „Ahoj, Bello," řekl po chvilce mlčení a najednou zase zmizel.

 „Ahoj," zašeptala jsem, když už byl pryč.

Autor: TerusQaBerusQa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upravené Stmívání - 2. kapitola: