Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Úplněk za svitu luny - 20. kapitola - Jimi

O-ou Blade


Úplněk za svitu luny - 20. kapitola - JimiPo dlouhé době jsem tu spět s novým dílem a i v něm uběhl nějaký ten čas, jaký a co se během té doby stalo a co se bude dít dál? To už si musíte přečíst sami, prozradím jen to, že se tu bude zase cestovat.

 

20. kapitola: Jimi


Už to jsou skoro dva roky, co jsem se tu v lese usadil a co jsem začal žít svůj život neživot. Domek, který jsem postavil podle původního polorozpadlého, už je dávno hotový a zařízený, ale jsem tu stále sám, už jsem byl dokonce i mezi lidmi, musel jsem, protože jsem se potřeboval přesvědčit, že už dokážu odolat a opravdu jsem to zvládnul. Ze začátku to bylo těžké, ale teď už jsem se postupně naučil se vždy raději soustředit na pocity a potřeby lidí než na ty moje, tím je to pro mě snazší se mezi nimi pohybovat.

Za peníze, které jsem dostal od Cullenových, jsem dokoupil i věci potřebné pro dům a hlavně pro Jimiho, brzy ho chci totiž navštívit a vzít si ho sem k sobě, abychom byli opět rodina, i když jen my dva. Ještě stále jsem od svého plánu vychovat bratříčka bez našeho otce neustoupil. Vím, že to nebude snadné, ale nechci, aby byl Jimi tak blízko tomu úchylovi a vrahovi, chci ho sám ochraňovat a starat se o něj.

Před týdnem jsem si našel dokonce práci, pomáhám v pečovatelském domě pro seniory. Plat není sice nijak valný, ale jsem rád, že mě tam nechali pracovat, je to pro mě taková terapie, pomáhá mi to od myšlenek na minulost, ale i k procvičování mého daru vnímat potřeby ostatních.

Na tento víkend jsem se rozhodl jít k bratrovi. Nevím, jestli mu dokážu říct, nebo aspoň lhát, kde jsem byl a proč jsem se neozval už dřív, ale chci ho vidět. Nakoupil jsem pro něj i nějaké dárky, ale nevím, jestli je bude vůbec chtít, přeci jen je to už dlouho, co jsem ho neviděl, a nevím, co má teď rád. Dnes jsem si ty věci pro Jimiho zabalil a raději si šel ještě zalovit, přeci jen nechci ponechat nic náhodě. Ty dvě srnky, které jsem skolil, byly mrtvé dřív, než dopadly na zem. Pak jsem se šel převléknout a rovnou vyrazil na cestu, abych neměl čas si to rozmyslet.

Ani nevím, jak dlouho mi cesta trvala. Vnímal jsem jen kolem mě ubíhající les a vítr, který mi svištěl kolem tváře. Snažil jsem se vyhýbat lidským obydlím a pokračoval dál upíří rychlostí k městu. Asi tak pět kilometrů od kraje lesa jsem zpomalil na lidský běh, tedy doufám, že to bylo dost pomalu, protože když jsem vyběhl z lesa, se na mě pár lidí, co zrovna venčili psy, divně podívalo. Snažil jsem se tvářit jako že nic a běžel jsem dál.

Probíhal jsem parčíkem, kolem zahrad a dál mezi uličkami, tady už jsem to znal, ale připadalo mi to tak dávno, co jsem tu byl naposledy, vše jsem viděl najednou jinak, v jiných barvách a hlavně mi to tu vše už připadalo cizí a nevlídné. Zpomalil jsem a šel k známému domu mých prarodičů.

V duchu jsem doufal, že je můj vzhled moc nevyděsí, přeci jen jsem bledý a to hlavně teď, když je pořád pod mrakem, ale hlavně mám zlatavě hnědé oči a to by jim mohlo být divné. Naštěstí jsem si pro tohle už dávno vymyslel výmluvu, ale to vše pro mě nyní nebylo podstatné, hlavní bylo dojít až k cíly a vidět bratíčka, obejmout ho a ujistit se, že je v pořádku, to ostatní je vedlejší.

Došel jsem až k brance, ranní rosa na ní vytvořila malé kapičky, které spadaly, když jsem vzal za kliku a otevřel je. Zavrzaly, říkal jsem si, že tento zvuk je hudba, která mi připomíná, jak jsme se tu s Jimim měli dobře a jak jsme tu kolem sebe cítili lásku a porozumění.

Pomalým krokem jsem se dostal až ke dveřím a najednou jsem nevěděl, jestli mám zaklepat, nebo se nejdřív podívat oknem, jestli je někdo doma. Nakonec jsem usoudil, že bude nejlepší si poslechnout, jestli uslyším v domě nějaké zvuky. Chvilku jsem poslouchal, ale jediné, co bylo slyšet, byl bzukot mrazničky a kapající kohoutek. Zdálo se, že není nikdo doma.

S tímhle jsem ve svých plánech nepočítal. Rozhlédl jsem se po okolních domech, jestli mě někdo nepozoruje, a tajně jsem se proplížil k zadní části domu, věděl jsem totiž, že okno v podkroví nešlo úplně zavřít, a tak mě napadlo, že by se jím dalo snadno vlézt dovnitř. Pro normálního člověka by to nebylo tak snadné, ale já jsem jen vyskočil a obratně se zachytil okenní římsy, pak jsem si otevřel okno a vlezl dovnitř.

V domě bylo jako vždy naklizeno a každý pokoj byl plný levandulové vůně pocházející ze skříní. Pomalu jsem vešel na chodbu, dával jsem si přitom dobrý pozor, abych nenadělal hluk, i když jsem věděl, že není nikdo doma, tak jsem si v této chvíli připadal jako zloděj. Opatrně jsem došel až k pokoji, kam Jimiho tehdy ubytovali. Kdyby to bylo možné, tak by se mi určitě třásly nervozitou ruce. Opatrně jsem sáhl za kliku a otevřel dveře.

Pokoj byl stejný, jako jsem si ho pamatoval, jen tu chyběla jakákoliv známka toho, že by tu bydlel kluk v počínajícím pubertálním věku. Nahlédl jsem do skříně a šuplíků, ale ani známka po nějakých věcech, pak jsem konečně plně nasál do plic vzduch, uvědomil jsem si přitom, že tu je cítit jen slabé lidské aroma a to znamená, že tu dlouho už nikdo nebyl.

V bláhové naději mě napadlo, že když jsem zmizel, tak mu dali jiný pokoj, tak jsem se podíval i do ostatních místností. Bohužel se stejným výsledkem, jediné, co jsem zde objevil, byly věci mých prarodičů, pár starých dětských kabátů a bot, ale to bylo asi tak všechno.

Nepotřeboval jsem žádné další náznaky, došlo mi, co se stalo.

Když jsem zmizel a stal se ze mě upír, tak si po nějaké době vzal můj otec k sobě Jimiho. Tuto možnost jsem také zvažoval, ale nechtěl jsem si ji připouštět. Doufal jsem, že se tohle nestalo a všem došlo, co je to za člověka, bohužel jsem se však mýlil.

Vyskočil jsem z podkrovního okna, ani jsem se nezabýval jeho zavřením, a tak, aby to nebylo příliš nápadné, jsem běžel tam, kde byl můj bráška, kterého jsem chtěl už tak dlouho vidět.

 

 

 

Shrnutí

Doufám, že si moc nezoufáte, že jste, vás pár, co to čtete, tak dlouho museli čekat a nakonec je tohle jen taková krátká kapitolka, ale má to svůj důvod, ten však pochopíte až v dalším díle, který už mám rozepsanýa snad ho už taky brzo dokončím.



« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Úplněk za svitu luny - 20. kapitola - Jimi:

 1
5. Janča
10.04.2013 [17:12]

Emoticon Emoticon Emoticon sem zvědavá na pokračování

15.12.2011 [12:21]

WereVampiraNo jak tak smutně koukám, tak o tuhle povídku, už tu asi nemá zájen nikdo Emoticon Emoticon Emoticon a já už na ní moc času mít nebudu, malá mě zaměstná až až, je mi to pro vás asi dvě čtenářky líto, ale je nás tu na tu povídku opravdu málo a bez motivace a času na psaní to vážně nejde

09.11.2011 [10:16]

WereVampiraelizme: mám tro tebe dobrou zprávu, další díl už je zveřejněm, tak si ho můžeš přečíst, ale obávám se, že jak to dopadlo s Jimim ti vyrazí dech, stejně jako to jak bude pokračovat i následující příběh, tak doufám, že tu nakonec u této povídky nezůstanem ve dvou, ty jako čtenář a já jako autor

2.
Smazat | Upravit | 08.11.2011 [18:46]

Ahoj, tvoju poviedku som si všimla až teraz a veľmi sa mi zapáčila. Škoda, že Ti to nikto nekomentuje, táto poviedka by si zaslúžila viac čitateľov aj napriek dlhým pauzám. Chcela by som vedieť, ako to dopadlo s Jimim, tak dúfam, že ďalší diel bude čo najskoršie :) Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

04.11.2011 [17:49]

TwilightkacertAhoj,
článek jsem ti opravila, ale dávej si pozor na:
+ Čárky!
+ Shoda přísudku s podmětem!
> Ty ruce se třásly; oni ho ubytovali (nevíme, jestli muži či ženy, takže měkké!); my cítili, my muži!
+ Překlepy.
+ I/Y - chvíli jako vzor růže, uvědomil, ne uvědomyl!
+ Ji/jí - krátce pouze ve čtvrtém pádě.

Prosím, dávej si příště na to pozor, jsou to opravdu hrubé chyby. Děkuji.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!