Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří pasťák - Prolog

09.06.2013 (19:00) • AliceCullen999 • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 2862×

Písnička zde (Taylor Swift)

Bella

Rodiče... Pro mnoho upírů neznámé slovo... Kdyby to nebyli mí biologičtí rodiče, už dávno bych se sebrala a šla někam. Jo, jo. To je holt život.

Ale asi bych měla začít od začátku.

Jmenuji se Isabella Swanová, ale už od začátku mého života mi říkají jen Bella, a jsem upír. Abyste mi rozuměli, to nejsou jako mí praví upírský rodiče (jako že jsem se narodila jako upír), ale když mě ten neznámej maník přeměnil, tak jsem z nějakýho mně teď neznámýho důvodu přeměnila i mé biologické rodiče. Opravdu nevím, jestli jsem vypila nějakýho zfetovanýho blbečka, ale fakt jsem vlastně podepsala jakousi smlouvu toho, že si vezmu mé rodiče na krk navždycky.

Ale abych to urychlila – jsem prostě... No, já bych řekla jen tak trochu nepozorná a chytrá dívka, která svou chytrost využívá tak trochu nevšedně, ale rodiče by řekli, že jsem spíš něco jako démon s úkolem je zničit. Tak asi takhle. Jsem takový „pěkný kvítko“.

A z čeho tak usoudili?

No... nevím, jak to říct tak, aby to vystihovalo to, co se fakt dělo... Asi bude lepší příklad – takový typický:

Táta šel na naši zahradu. Chtěl postříkat rostliny, které pěstovala máma (růže, frézie, levandule, lilie, orchideje... Je do nich fakt blázen) postřikem proti škůdcům, který si připravil den předtím. Ale jakmile pokropil její nejoblíbenější květiny – vzácné černé orchideje – květinky padly k zemi, jak byly zlikvidovány, a táta ucítil odporný pach kyseliny...

„Bello!!!“

No, tak to je asi ten nejtypičtější příklad. Nebo jiný:

Máma prala oblečení. Bílé. Nalila tam aviváž, ale zadržovala dech. Z toho pachu aviváže jí bylo vždy špatně – i když byla člověk. Odešla z koupelny – uklidit můj pokoj, který vypadá.... zvláštně. Já bych řekla tak trochu chaos, máma totální čurbes, bordel a já nevím, co všechno. No, ale když se za hodinu vrátila vyndat to bílé prádlo, okamžitě křičela:

„Bello!!!“ Prádlo se jakýmsi záhadným způsobem zabarvilo do modré barvy.

To myslím stačí. A pak jednou, když jsem právě plnila můj další geniální plán... Ne, nejdřív vám musím o něm něco říct. Vyšel opět skvěle! Stačila mi jen láhev s bělidlem – táta si schovává vodu ve skříňce v lahvích bělidla, ani nevím proč – a nějaký silný osvěžovač vzduchu. Můj táta má kočičku, kterou miluje nade vše. Ale ta kočka je už beztak skoro mrtvá – kolikrát mám pocit, že každou chvíli začne kašlat a padne mrtvá k zemi. Takže jsem jí vlastně pomohla.

Stačilo jen vylít vodu z její misky do umyvadla a misku postavit na správné místo. Láhev od bělidla s bělidlem postavit vedle, aby to bylo tak, jak to má být, a uklidit. Nakonec do ovzduší nastříkat takový množství osvěžovače vzduchu, aby tam nebylo cítit nic jiného. Dát Korneliusku sem a jít pryč. Než jsem ale stihla odejít, vtrhl do pokoje táta.

„Bello, musíme si promluvit,“ řekl naléhavě a pak zkroutil rty. „To je osvěžovač vzduchu?“

„Jo, uklidila jsem vám tu, ale vadil mi ten pach kočičinců, tak jsem to tu osvěžila.“ Byla jsem kapku nervózní, ale nebylo to na mně znát. V tu chvíli tátovy oči zabloudily ke kočce sedící u prázdné misky na vodu. Beze slova přešel k ní a já se pomalu sunula ke dveřím. Nevšiml si toho. Ale ještě jsem čekala. Chtěla jsem to vidět.

Popadl tu láhev od bělidla s bělidlem a nalil kočce do misky. Korneliuska k ní přistoupila a začala pít. Ale hned po prvním loku kočka vykulila oči a svalila se na zem. To už jsem byla pryč.

„Bello!!!“ zařval táta. „Tak dost! To byla poslední kapka!“ Ve vteřině mě dohnal, chytil pod ramenem a táhnul do jídelny. Tam seděla máma.

„Charlie! Říkala jsem bez násilí!“ řekla rozhořčeně máma.

„Bez násilí? Opravdu, Renée?“ soptil táta vzteky. „Bez násilí? Víš, co udělala? Zabila Korneliusku!“

„Ne! Tu jsi zabil ty! Já jí do misky to bělidlo nenalila!“ obhajovala jsem se.

„Ale i tak, Charlie! Vždyť to byla jen kočka!“ uzavřela to máma.

„Zombie kočka,“ doplnila jsem ji.

„No, ale i tak jsi to nemusela dělat, Bello!“ obrátila se ke mně máma. „Tento incident nás jen utvrdil v našem rozhodnutí, nemám pravdu, Charlie?“ Jen přikývl.

„Bello,“ začala maminka klidně. „Jsi až moc neposlušná. Proto jsme se rozhodli, že tě dáme na převýchovu.“

„Na co?“ vykřikla jsem šokovaně. „Ne, to mi nesmíte udělat!“

„Ale můžeme,“ vložil se do toho táta. „Jsme tvoji rodiče, takže můžeme!“

„Půjdeš do jednoho pěkného městečka, jak se to tam jmenuje? Forks? Ano, do Forks! Mají tam velmi dobrou polepšovnu, má nejlepší výsledky...“ básnila máma.

„Ne! Ne!!!“ křičela jsem. „Živou mě tam nedostanete!“

„Už jsi mrtvá!“ ozval se táta. Poraženecky jsem si povzdechla a zeptala se:

„Kdy odlétám?“

„Za chvíli,“ řekla máma. „Před vchodem máš sbalené kufry, na stole v kuchyni letenku. Letadlo odlétá za“ – podívala se na hodinky – „dvě hodiny. Přeji hodně štěstí.“

Popadla jsem letenku, zavolala si taxi a odjela se třemi kufry na letiště. A odtud do toho nejspíš zapadákova – poněvadž jsem o tom městě ještě neslyšela – Forks.

Edward

Písnička zde (Avril Lavigne)

Moji rodiče... Zvláštní slovní spojení, když jste upír... Ale v mém případě je zcela výstižné. Podíval jsem se na ně – byli to cizí lidé. Nechápal jsem, jak je možné, že jsem si je tak zamiloval... Cizí lidé!

No, a právě tito cizí lidé mě chtějí poslat do ústavu pro blbečky! Nářez, co? A za co mě tam posílají? Myslí si, že jsem příliš drzý... Já? Vždyť já jsem takový andílek... Jsem drzý asi jako mluvící klobouk z Harryho Pottera!

„Hele, promiň, Edwarde. Ale já už toho mám prostě dost!“ ozvala se Ellen. „Můžeš být rád, že jsem poslala Paula pryč... Vždyť víš, že já ty tvé vtípky ještě jakž tak zvládám...“

„Jo, to určitě,“ zabručel jsem.

„Hele, radši si jdi sbalit, jo?“ nechtěla to dál řešit.

„Si to sbal sama, když to chceš, vždyť máš ruce a nohy ne? Já nikam nejedu!“ odsekl jsem.

„Hele, vidíš? A to je to, proč tě tam vlastně posíláme! Vždyť my už fakt nemůžeme! Ne, fakt ne!“ začala hysterčit a křičet.

„Jako fakt nechápu, co tady hysterčíš jak kráva! A taky tu nemusíš ječet na celou ulici jak siréna! Dneska je pátek, Ellen! Zkoušku sirén jsi už nejspíš prošvihla! Byla ve středu, kdybys to nevěděla!“ řekl jsem ještě pořád v klidu. Ellen odběhla do ložnice a vzlykala. Byl jsem si jistý, že kdyby mohla, už by bulela.

Zapnul jsem si televizi – byl tam nějaký zábavný sitkom. Snažil jsem se ignorovat její hysterické myšlenky. Díky tomu sitkomu to bylo docela lehké. Nevím, jak dlouho jsem se na tu televizi díval, ale najednou tam vtrhla Ellen se dvěma velkými a jedním malým sbaleným kufrem a začala hystericky:

„Paul tu bude do pěti minut, tady máš kufry, odveze tě na letiště a ty prostě půjdeš do té polepšovny, je ti to jasný?“

„A to mi nařizuješ jako kdo?“ zeptal jsem se ještě otráveně.

„Možná ti to bude připadat divný, ale jako osoba tobě nadřízená, jestli víš, co to znamená,“ pokračovala tím stejným hysterickým tónem. Ellen byla většinou fajn. Nebyla takovej suchar jak Paul, ale fakt strašná hysterka. Jo, jo. Každej máme svý chyby. Ale já jsem úplná primadona! Já nemám žádnou chybu!

Najednou tam vtrhl Paul. Vzal ty kufry, hodil je do kufru auta – slyšel jsem, jak tam dopadly... Už budou zřejmě nepoužitelný –, chytl mě za paži dovlekl do auta, pak mě zamkl, přistoupil k Ellen, která stála u dveří, obejmul ji, políbil ji a vydal se se mnou na cestu na letiště, pak i cestu letadlem do Forks.

Rosalie

Písnička zde (Alicia Keys)

„Karenko, Karenko, pověz mi, kdo je nejkrásnější v celé zemi?“ zeptala jsem se své „sestry“ Karen.

„Rosalie! Přestaň už otravovat! Už se mě na to ptáš tři hodiny v kuse!“ ječela na celej barák.

„To proto, žes mi odpověděla jen čtyřistapadesátčtyřikrát a stodvacetpětkrát z toho špatně,“ objasnila jsem jí to a kroutila si své krásné dlouhé zlaté vlasy na prst.

„Aspoň že od tebe bude na chvilku pokoj!“ vykřikla úlevně.

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se šokovaně.

„Oni ti to neřekli?“ zeptala se překvapeně. A pak spustila tu hnusnou větu, nejhnusnější, jakou jsem kdy slyšela, dokonce triumfla i větu Rose, vypadáš strašně. Odříkala to jako básničku:

„Rosalie Lillian Hale – jsi až moc příliš rozmazlená, z tohoto důvodu odjíždíš do polepšovny ve Forks.“

„Co? Oni mě chtěj strčit do děcáku?“ vykřikla jsem.

„Do pasťáku,“ opravila mě. Než jsem se po ní mohla vrhnou, už tam přispěchala moje „maminka“ Selene a můj „tatínek“ Roger.

„Pročs jí to říkala!“ zařvala na Karen a odtáhla mě od ní pryč. Moje „maminka“ je docela fajn, teda aspoň ve stylu oblékání. Jak nerada se vždy ušpinila... A jak mě napomínala, když jsem přišla z lovu – oblečení potrhané, špinavé, nepoužitelné. Od té doby nelovím, „tátovi“ nevadí, když se ušpiní, jestli vůbec, a donese nám jídlo přímo pod nos. No, spíš pod zuby...

„Víš, Rosalinko moje,“ začala opatrně maminka. „Já to nechci. Budou tě tam beztak nutit lovit a špinit se.“ Při tom slově se zatvářila znechuceně. „Ale... Roger si zkrátka myslí, že jsi až moc rozmazlená.“ Dala velký důraz na slovo myslí.

„Ne, Selene, nemyslím si to. Já to vím. Vždyť ona už i zapomněla, jak se běhá! Myslíš, že až tu jednou nebudeme, se o sebe postará sama?“ řekl rychle Roger, ale mámě se to nelíbilo.

„Víš co? Já už to nechci řeši! Ne, nechci!“ A odešla z místnosti.

„Tady máš kufry,“ otočil se „táta“ na mě a ukázal na tu strašnou hromadu kufrů. Bylo tam minimálně pět kufrů velkých a pět malých. Zajímalo by mě, kdo mi to odnese do toho hotelu, kde budu bydlet... Moment?! Budu bydlet v hotelu, že? Nedokázala jsem si sebe představit v nějakém zatuchlém hnusném pokoji bez toho nejdůležitějšího – bez zrcadla!

„Máma trvala na tom, že tohle je základní výbava... Myslím, že by ti tam nejradši vyskládala celý tvůj i její šatník!“ ozval se znovu Roger.

„No nic. Půjdem?“ zeptala jsem se poraženecky. Možná to bude i docela dobré – máma by mě nikdy neposlala někam, kde nemají kvalitní, aspoň pětihvězdičkový hotel, možná by ve výjimečných situacích skousla i čtyřhvězdičkový. Ale co – furt jsem si stěžovala, že jsem jenom tady a nikde jinde. Tak teď to mám.

Emmett

Písnička zde (Rihanna)

Ležel jsem na „svém“ gauči, který byl opravdu jen pro mě, a díval se na televizi. Byl tam můj oblíbený seriál – někdo by řekl, že jsem dětinský, ale já ho fakt zbožňuju – Silvester a Tweety. K tomu jsem popíjel krev, kterou jsem před týdnem získal. Zajít si do nemocnice, když jste upír, není vždycky na obtíž...

Ale najednou tam vtrhl můj boss, takový ten malý fakan, mladší než já, který si myslí, že je ten nejlepší. Kdybych chtěl, rozplácnul bych ho. Ale to by bylo moc práce...

„Emmette McCarty!!!“ zaječel. „Hele, začínám pochybovat o tom, jestli seš upír! Nic neděláš!“

„Hele, já mám na to právo, ne?“ hájil jsem se otráveně.

„Ne, nemáš. Víš co? Mluvil jsem s Volturiovými.“ Tak tím mě dostal.

„O čem?“ nechápal jsem.

„Řekl jsem jim, co všechno přes den děláš – proto byl ten hovor tak krátký –, a oni mi nařídili, abych tě poslal do Forks, do jedné skvělé polepšovny, kde tě pořádně zapřáhnou! Chlapíku, tam co si neulovíš sám, to nemáš. Žádná televize – jen do desíti za odměnu! Jo, jo. Třeba to z tebe udělá upíra!“ Doslova ječel a hysterčil jak ženská.

„Hele, uklidni se, Erico,“ převedl jsem jeho jméno do ženského rodu.

„Co?!“ vyjekl.

„Hysterčíš jak ženská. Hele, dám ti kamarádskou radu, chceš? Zajeď si někam do lázní, trochu se uvolni, jo, kámo?“ doporučil jsem mu radši.

„Myslíš, že to bude nejlepší?“ zeptal se nadějně. Jen jsem přikývl. Netušil jsem, co to na mě zkouší.

„A splnil bys za to jednoduchý úkol?“ pokračoval. „Vždyť pro takovýho svaláka není žádný úkol těžký,“ dodal rychle. Opět jsem přikývl.

„Já odjedu do lázní,“ začal. „A ty mezitím odjedeš do Forks. Jo?“ Vůbec se mi nechtělo, ale nakonec jsem souhlasil. Sliby – chyby – se mají plnit. Líně jsem vstal a šel si zabalit.

Alice

Písnička zde (Miley Cyrus)

Poskakovala jsem po tom domě jako motýlek. No, já jsem přeci byla motýlek.

„Alice!“ zavolala na mě má nejlepší kamarádka Sheron. „Mám takový nápad –“

„Nech mě hádat, nech mě hádat!!! Vezmeme skleněnou desku, na to nalepíme UFO obrázek, vyfotíme to s krajinou a pošlem to do novin?“

„Ne –“ nestihla doříct.

„Tak si koupíme Kinder vajíčka, že jo!“

„Pro koho, vždyť my nejíme,“ byla zmatená.

„Ano, my to koupíme a pak to pošlem po vodě pryč,“ vyslovila jsem svůj geniální plán.

„Ne –“ zase nestihla do říct.

„Nebo –“ teď jsem nestihla doříct já.

„Alice!!!“ zařvala na mě.

„Jak chceš já jsem chtěla říct –“ mumlala jsem si pod vousy.

„Ne, Alice, teď nech mluvit mě!“ nenechala mě doříct můj plán, že postavíme papírový parník, pustíme ho na vodu a budeme se sázet, kdy se potopí! V tom bych vyhrála – vidím přeci do budoucnosti.

„Alice,“ začala rozpačitě. Věděla jsem, co bude následovat – bude mě chtít poslat do té pěkné školy, kde ji vždy podvedou. Protože je to tam tak... nudné. Já tam prostě nikdy nic nevymyslím.

„Alice,“ řekla znovu. „Víš, ono není zdravé, když se někdo vidí pořád s jednou a tou samou osobou. A proto bych tě chtěla poslat na takový tábor,“ pokračovala vzrušeně.

„Já bych si radši hrála na motýlky,“ zabrumlala jsem.

„Alice!“ znovu zaječela. Potom když se uklidnila, znovu mě oslovila. „Alice, víš, tam budou takoví milí lidé, jako jsi ty! Takoví, co si rádi hrají na motýlky, co rádi kupují Kinder vajíčka jen proto, aby je pak vyhodili, a tak podobně!“

„Fakt?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Ano! Můžeš se tam chovat tak jako doma. Ale s jinými lidmi, ne se mnou, víš?“ vysvělovala mi to.

„Nevím... Ta budocnost je... jaksi rozmazaná?"namítla jsem potom.

„Alice,“ zopakovala znovu. „Vždyť už jsi velká a šikovná holka... Zvládneš cestovat sama letadlem?“

„Že váháš,“ pronesla jsem jistě. Po chvíli přemýšlení jsem se zeptala:

„Co to znamená?“ To si ale Sheron vzala do ruky polštář a zabořila do něj hlavu. Po chvíli ji zvedla a usmála se.

„Prostě nastoupíš do takového velkého kovového ptáčka a ten tě odnese přímo na ten tábor!“ pronesla pak.

„Páni, to bude kouzelné,“ řekla jsem a zatočila se tak rychle, že člověk by řekl, že jsem se nehnula.

„Ano, to bude,“ souhlasila se mnou a ukázala na hromadu tašek. „ Sbalila jsem ti. Všechno máš označené a roztříděné – to znamená, že kufru „kosmetika“ máš pouze kosmetiku a tak dále.“

„Jo. A kdy uvidím to pledatlo?“ zeptala jsem se nedočkavě.

„Letadlo, Alice, letadlo... Tak nic, půjdeme?“ povzdechla si. Potom jsme kufry naložili do taxíků (jeden nestačil, úspěšně jsme to narvali do tří) a odjeli na takzvané plediště, abych mohla letět do Forks pledatlem.

Jasper

Písnička zde (Chipmunks)

„Tak, vyprázdni kapsy. Já vím, že tam ten prsten je,“ řekl můj vůdce. Ten, komu vděčím... vlastně za všechno... Neochotně jsem vyprázdnil své kapsy. Mezi všelijakými mobily, peněženkami, náramky a podobně se skvěl zlatý prsten s českým granátem, krvavě červeným kamenem, který oslňoval všechny přítomné svou krásou. Nechotně jsem mu ho podal.

„Jazzi, já vím, že to neděláš, protože bys ty věci chtěl," povzdechl si.

„Je to takový můj zlozvyk,“ doplnil jsem ho.

„Ano. A zlozvyky by se měly odstranit, že?“ Na něco tou větou narážel, ale já nevěděl na co.

„Vždyť víš, že jsem to zkoušel,“ varoval jsem ho.

„Ano to vím. Ale s jistou pomocí –“

„Ty?“ vyhrkl jsem.

„Ne, chraň Bůh. Mám moc vzácných předmětů na to, abys mě o ně připravil,“ odfrkl si. „Ne, myslel jsem něco jako taková pěkná polepšovna...“

„Pasťák?“ Zalapal jsem po dechu.

„Lidově řečeno ano,“ přiznal s kamennou tváří.

„Jazzi, nedělej hlouposti,“ prosil falešně. „Vždyť tě to nezabije, naopak – zbavíš se toho otravného zlozvyku, kvůli kterému máš tolik problémů. Příště okradeš i Ara? Caia? Marca? Necháš se zabít?“ Našel slabé místo. Zamrazilo mě.

„Ne," trucoval jsem stále. 

„Jaspere, nemyslíš, že by to tak bylo... lepší? Jazzi, udělej to, kvůli sobě! Možná tam poznáš nějakou pěknou upírku..."

„Fajn,“ přisvědčil jsem. „Ale mám podmínku.“ Musím z toho vytěžit co nejvíc.

„Jakou?“ zeptal se.

„Necháš mi zhotovit takový prsten, jako máš ty.“

„Z mědi,“ smlouval.

„Ze stříbra,“ nabízel jsem mu.

„Slitina stříbra,“ smlouval dále.

„Platí,“ souhlasil jsem pak. Vyšel jsem do svého pokoje a zabalil si věci.

Tak, doufám, že se vám povídka zamlouvá. ;-) Moc prosím o pozitivní i negativní komentáře, velmi si vážím kritiky, určitě napište, co byste chtěli přidat, nebo něco ubrat, je to přeci jen moje první povídka. :-) Vaše AliceCullen999

P.S.: Pokusím se brzy udělat trailer. ;-)

Autor: AliceCullen999 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří pasťák - Prolog: