Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří chůva - 23. kapitola

05.09.2013 (21:45) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2380×

I přes to, že Masenovi byli vnímavý asi jako lampa stojící v mém pokoji, dávala jsem si pozor, aby se k Edwardovi nechovala jinak než obvykle. A proto jsem bez řečí přikývla, když mě paní Masenová nutila, abych se šla s Edwardem znova učit.

Sedla jsem si na židli v jeho pokoji a potichu čekala, až přijde ze sprchy. Rozhodla jsem se, že nejlepší prostě bude, když si udržím klidný obličej a nedám na sobě ani před ním znát, že mezi námi kdy něco bylo.

Dveře se otevřely a v nich stál Edward, evidentně dost překvapený mou přítomností. Překvapenost jsme ovšem sdíleli, jelikož jediné, co měl na sobě, byl ručník omotaný kolem pasu. Polkla jsem a všechnu energii dala do uhnutí pohledem.

To tělo bylo… neskutečné.

„C-o tady jako děláš?“ zamumlal, zavřel za sebou dveře a rozešel se ke skříni na druhé straně pokoje. Nekoukej mu na zadek, nekoukej se tam, nabádala jsem se v duchu a snažila se myslet na něco opravdu nevzrušujícího. Pan Masen byl vhodný adept.

„Tvoje máma mě poslala, abych se s tebou učila. Zase,“ zamumlala jsem a očima přejížděla po pokoji. Pokoušela jsem se vyhnout pohledu na Edwardovu obnaženou hruď.

„Aha,“ zamručel a jen těžko skrýval zklamání. V tu chvíli k němu mé oči omylem zabloudily a šokem jsem už nemohla uhnout. Byl ke mně otočený zády, jen velmi nedbale si přidržoval ručník a oblékal se.

„Co to děláš?“ vyjekla jsem.

Natočil ke mně hlavu a nadzvedl obočí. „Žiju?“ pronesl a ani se nepokoušel ironii maskovat.

„No… to vidím,“ broukla jsem. To už Edward mířil k posteli, na niž se následně rozvalil.

Hodil na mě unuděný pohled. Píchlo mě v hrudi, ale nedala jsem na sobě nic znát. Měla jsem být ráda, že přistoupil na mou hru. Měla jsem být ráda, že si mě poslední dva dny od naší hádky vůbec nevšímal. Měla jsem…

„Nevěříš, doufám, že se s tebou budu učit?“ nakrčil čelo. Ruce si dal za hlavu, nohy přes sebe a zíral do stropu.

Naštvaně jsem vydechla vzduch. „To teda věřím,“ vyhrkla jsem. „Ty,“ namířila jsem na něj prst, „u té maturity to nepoděláš, je ti to jasný?“

„Uklidni se, prosím tě,“ natočil ke mně hlavu a rukou odstrčil můj prst mířící na něj. „Stejně nikdo nevěří, že to zvládnu. Otec mě chce jenom trápit a máma nechce, abys chrápala s otcem, takže se tě snaží zaměstnat. Je to jednoduchý,“ řekl a pokrčil rameny.

„To mě nezajímá,“ odvětila jsem už v klidu. „Já ti věřím, “ zamumlala jsem o něco tišeji, než bylo nutné. Překvapeně na mě kouknul.

„Bez urážky, ale ty bys měla být ten poslední člověk, na jehož názoru mi záleží,“ zašeptal a znovu začal civět na strop.

Zhluboka jsem se nadechla k odpovědi, když jsem si uvědomila, že vlastně vůbec nevím, co mu na to mám říct. Měl pravdu, měla bych být ta poslední, které by měl věnovat pozornost. A ač bych měla být ráda, že si to uvědomuje i on, cítila jsem se zklamaně.

Co jsem čekala? Že mě bude prosit na kolenou, abych si s ním aspoň promluvila? Že se bude snažit mě třeba znova políbit? Že… nějak vůbec projeví zájem? Jsem naivní a blbá. Jsem blbá a naivní a měla bych si co nejdřív nafackovat, abych se probrala.

Lehce jsem zatřepala hlavou a vzpomněla si, že jsme byli uprostřed konverzace. „A jsem poslední?“ zeptala jsem se bez rozmyslu. Už jsem to nemohla vzít zpátky, a tak jsem jen v určitém napětí vyčkávala na odpověď.

„Poslední ne,“ odvětil a obličej se mu na chvíli zkřivil do bolestivé grimasy. Najednou mi začalo být hrozně líto toho, co jsem udělala. Přece jsem tu jeho otázku ohledně mé teploty a stravy mohla nějak dobře zamluvit, nebo ne? Zvládla jsem to snad milionkrát, tak proč zrovna s ním, s prvním člověkem, na němž mi záleželo, jsem musela hned vybuchnout?

„M-měli bychom se podívat na tu matiku,“ zamumlala jsem a s hraným zájmem se zahleděla do papírů, co ležely na stole. „Pojď sem, nebudeš to přece počítat vleže na polštáři.“

K mému překvapení se zvednul a sedl si na židli vedle mě.

„Proč musíme procvičovat matiku?“ řekl lehce znuděným tónem.

„No…“ dělala jsem, že přemýšlím. „Já nevím, budeš z ní maturovat, možná by nebylo od věci vědět, kolik je tři krát tři,“ odvětila jsem jízlivě. Nevím, co mě vedlo k tomu být na něj znova protivná, ale nemohla jsem si pomoct. Byl to obranný mechanismus, na výčitky bude čas později.

„Osm,“ ušklíbl se ironicky. „Podívej,“ otočil ke mně hlavu a podepřel si bradu dlaní, „čísla jsou asi jediná věc, co mi jde.“

Rozhodně ti jde víc věcí, pomyslela jsem si a v okamžiku zahanbeně sklopila oči. Naštěstí si ničeho nevšiml - ještěže se nemůžu červenat. „Tak fajn,“ broukla jsem a nadzvedla obočí. „Tři sta padesát sedm krát osm set devadesát pět.

Na vteřinu a půl zavřel oči a stáhl obočí. Pak se jeho výraz zase rozjasnil a on s lehce samolibým úšklebkem pronesl: „Tři sta devatenáct tisíc pět set patnáct.“

Nevěřícně jsem vykulila oči a otevřela pusu. Znovu jsem si to v hlavě přepočítala a došla jsem ke stejnému výsledku jako předtím, shodnému s tím jeho. „J-jak?“

„Nerad bych ti teď pokazil iluze, ale nejsem tak debilní, jak asi podle tebe vypadám. Umím si dát pět a pět dohromady,“ odfrkl si. Na chvíli jsem se vylekala, že se nějak dopídil k tomu, že jsem upír, ale jeho výraz nevypovídal o nějakém jinotaji.

„Nech toho, Edwarde. Chováš se jak dítě,“ nesouhlasně jsem zakroutila hlavou.

„Aha,“ neupřímně se zasmál. „Takže já se tak chovám?“

Neodpověděla jsem, ale jeho upřený pohled mě donutil odvrátit zrak. Měla jsem pocit, že čím jsem od něj dál, tím blíž chci být. A já tak věřila v přesně opačný efekt.

„Takže nechceš už s ničím pomoct?“ zeptala jsem se po dlouhé chvíli ticha.

„Vlastně bych rád pochopil, proč jsi udělala tu podle tebe správnou věc,“ prsty udělal ve vzduchu uvozovky.

Odlepila jsem oči od stolu a odhodlala se k delšímu očnímu kontaktu. V jeho očích jsem bohužel viděla přesně to, co jsem cítila. Láska. Pitomá, debilní, životkazící láska. „Protože to je správná věc,“ přesvědčovala jsem spíš sama sebe než jeho. Neměla jsem vůbec daleko k tomu mu všechno odkývat, omluvit se a ještě ho odprosit, abychom na to zapomněli a začali znova. Všechny mé předsevzetí se bortily hezky jedno po druhém.

„Odkdy je správná věc někomu zlomit srdce? Odkdy je správná věc pokazit něco, co je… správné? Mezi náma to bylo správné, teda aspoň pro mě,“ mumlal.

Pro mě taky, pro mě taky! křičela jsem uvnitř, ale ven se nic nedostalo. Ani kdybych chtěla – nešlo to, nemohla jsem si vzpomenout, jak se mluví. Věděla jsem, že Edward není jen tupý teenager, ale že z něj někdy vypadne něco tak… rozumného a romantického zároveň jsem nečekala.

„Jasně, proč bys měla něco říkat? Jsem pro tebe jen malej kluk, kterým sis krátila čas, než si najdeš někoho jako… jako Emmett,“ zabručel. Vytrhl mi z ruky papíry a horlivě do nich začal vepisovat výsledky.

„To není pravda,“ odvětila jsem bolestně. Zvedl ke mně oči a přísahala bych, že tam na chvíli byla naděje. Pak se ale jeho výraz znova změnil na ironický.

„Jo, jo, jasně… Jinak ty příklady zvládnu sám, můžeš mi je pak přijít zkontrolovat,“ zašklebil se a vrátil se zpátky k propisce a papíru.

„Hej,“ chytla jsem ho za zápěstí a jemně jím trhla. „Není-to-pravda, stačí?“ vyslovovala jsem pečlivě.

Pokusil se mi vytrhnout, ale nepustila jsem ho. „Pusť,“ sykl a začal si pomáhat druhou rukou.

Povolila jsem stisk a posunula svou dlaň k té jeho. Pasovaly do sebe přesně. „Omlouvám se,“ řekla jsem potichu.

Stáhl ruku a zakroutil hlavou. „Nech to být.“

„Takže teď to mám nechat být?“ vyhrkla jsem a odskočila od stolu.

„Jo. Nějak se z toho dostanu, jasný? Ale když budeš dělat tady ty věci,“ rozmáchl rukama, „bude to ještě horší.“

A já udělala přesný opak. 

Takže v první řadě bych chtěla neskutečně moc poděkovat za komentáře u minulé kapitoly. Takový počet po tak dlouhé době by snad nemohl čekat nikdo. Jsem hrozně nadšená! :))

Co se týče téhle kapitoly... já vlastně spokojená nejsem téměř nikdy, takže no coment. :) 

Budu ráda za komentáře. 

Jinak tedy ještě všem studujícím přeji hodně štěstí a doufám, že to nebudete mít tak náročný jak já. :D Naši učitelé totiž všichni nabyli dojmu, že ten jejich předmět je jediný a že mimo školu žádný život neexistuje. 

Peace!

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří chůva - 23. kapitola: