Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří chůva - 21. kapitola

29.12.2012 (07:00) • kajka007, DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 4369×

„Hej, ty,“ ozvalo se za mnou, zrovna když jsem se pokoušela vařit večeři. Hospodyně dostala volno a paní Masonová všem oznámila, že takhle ona se ponižovat nebude. Takže to zbylo samozřejmě na mně.

„Ano, Rosalie?“ dala jsem důraz na její jméno. Už od té doby, co jsem se stala její chůvou, jsem se ji snažila donutit, aby mě oslovovala nějak normálně. Mé snažení bylo ale evidentně úplně na nic. Ta holka byla i ve svém raném věku úplně zkažená.

„Kde je Emmett?“ zeptala se. Nenápadně jsem protočila panenky. Masenovi mě kvůli němu určitě brzo vyhodí, jelikož on byl jedniný, s kým dokázla Rosalie vyjít. Jediné mé štěstí v neštěstí bylo, že Emmett pana Masena jaksi… nepřitahoval.

„Nevím.“ Pokrčila jsem rameny a otočila se zpátky, abych zkontrolovala, jestli se zelenina nerozvařila. „Za jeho hlídání mi nikdo neplatí,“ zašeptala jsem si pro sebe.

„Mm,“ zamručela. Slyšela jsem vrznutí židle. Podezíravě jsem se na ni otočila. Nechtělo se mi věřit tomu, že by si tady ke mně sedla.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se. Odložila jsem nůž a sedla si naproti ní.

Rosalie si povzdechla a hlavu si podepřela dlaněmi. Vypadala tak trochu zoufale. Ne že by mě to těšilo, ale zdrcená jsem z toho taky nebyla. „Tak povídej,“ založila jsem si ruce na hrudi a pozvedla obočí.

„Ty to vykecáš,“ řekla potichu, nicméně to vypadalo, že z ní brzo něco vypadne.

„Nechci ti ničit iluze, ale jestli jsi o tom chtěla říct Emmettovi, tak on je ten nejukecanější člověk na světě. Ale jak chceš, nic mi říkat nemusíš, tvůj táta za chvilku přijde a můžeš se svěřit jemu.“ Pokrčila jsem rameny a zatvářila se, že je mi to vlastně vcelku jedno.

„Emmett by mě nezradil,“ řekla příkře a zamračila se. Našpulila jsem rty, ale nic jsem neřekla. Bylo mi jasné, že to z ní dřív nebo později vypadne. „Tady máš.“ Zpod stolu vytáhla sešit.

„Co je to?“ Nechápavě jsem nakřčila čelo a hlavu naklonila na stranu.

Rosalie naštvaně protočila oči a sešit otevřela. Poklepala na řádek uprostřed stránky. „Tady.“ Přisunula jsem si to blíž k sobě a začala číst.

Měla jsem co dělat, abych nevybuchla smíchy. „Zbila spolužáka a způsobila mu zlomeninu? Vážně?“ Nechápavě jsem kroutila hlavou a četla dál. „Následně pak vyhrožovala učitelce?“ Teď už jsem to nevydržela a vyprskla jsem smíchy.

„Byl to jen malíček,“ vypískla na svou obhajobu. „Říkal hnusný věci o tátovi.“ Oči se jí zaleskly. Najednou mi jí bylo líto a… chápala jsem ji. Trošku neobratně a neochotně jsem se k ní naklonila, abych ji uklidnila.

„To je mi líto…“

„Nesahej na mě, dobře?“ sykla a téměř veškerý můj soucit byl jako lusknutím prstů ten tam.

„A učitelce jsi pak vyhrožovala proč?“ zeptala jsem se s povzdechem a opřela se o židli.

„Nevyhrožovala jsem jí!“ bránila se naštvaně. „Ta kr…“

„Neříkej to slovo, Rose!“ okřikla jsem ji a zvedla ukazovák.

„Fajn. Jsem jí řekla, že do školy přijde Emmett a vyřídí to s ní. Jenom jsem nechtěla, aby mi psala tuhle blbou poznámku,“ založila si ruce na hrudi a našpulila rty. „Nemá mě ráda,“ zakončila svou řeč. Spolkla jsem jednovatou poznámku, že se té učitelce nedivím, a nasadila jsem chápavý obličej. Tohle byla šance, aby mě přestala brát jako protivníka a nepřítele.

„Ty jsi číslo,“ povzdychla jsem si a prsty si promnula spánky. „Asi ti to musí někdo podepsat, co?“ Jen přikývla a v očích se objevila jiskřička naděje. „Dobře, zařídím to,“ řekla jsem rezignovaně a po očku sledovala, jak bude reagovat.

„Ty to nechápeš, oni mě zabijou,“ vzlykla.

Zamračila jsem se. „Ale co by tě zabíjeli. Neboj, bude to v pohodě. Kontroluje ti někdo někdy ten sešit?“

„Žákovskou,“ opravila mě. „Ne, moc ne, ale tohle musí rodiče prý vidět,“ prskla.

„Dobře, tak o tom s nimi nemluv,“ pokusila jsem se o úsměv.

„Ale to…“

„Pšt. Teď se radši utíkej učit, zítra píšete test z matematiky, nemysli si, že to nevím. Pak tě přijdu vyzkoušet,“ oznámila jsem jí.

Rosalie vypustila vzduch z plic a mezi obočím se jí udělala vráska. Pak vstala a a s brbláním odešla.

„Chvilku byla milá, aby jí neubylo…“

Překvapeně jsem na ni koukala. Dost často nemluvila jako sedmiletá, ale jako kdyby byla v pubertě, která s ní pořádně lomcuje. Za dobrotu na žebrotu, povzdychla jsem si.

Nevím, jak se mi to jako upírovi povedlo, ale na tu zeleninu jsem při tom rozhovoru úplně zapomněla, a tak z ní zbyla jen hnusná rozvařená břečka. Tak budou párky, pomyslela jsem si a pokrčila rameny. Pro jednou to ti snobové budou muset vydýchat.

Nechala jsem vaření vařením, vzala jsem žákovskou ze stolu a vyrazila k Edwardovi do pokoje. Zastavila jsem se přede dveřmi a zaťukala. Nečekala jsem na odpověď a vešla dovnitř.

Edward vzhlédl od knihy, kterou měl položenou na stole. Náš vztah měl pro něj jednu nespornou výhodu, o které nevěděl. Chtěl na mě udělat dojem, a tak začal číst… a dokonce se i učit.

„Ahoj, Bell,“ po tváři se mu roztáhl jeho nádherný úsměv.

„Ahoj. Studuješ?“ zasmála jsem a zamkla za sebou dveře.

„Ale ale, co máš v plánu?“ Laškovně nadzvedl obočí. Vyplázla jsem na něj jazyk a přešla k němu.

„Tohle,“ dala jsem mu pusu na tvář, „a tohle,“ lehce jsem se otřela rty o ty jeho.

„A všechno moje pečlivě vybudované soustředění je pryč,“ zamumlal, když jsem se odtáhla. Zasmála jsem se a sedla jsem si na postel. „Co to máš?“ Vzal mi sešit z ruky. „To je Rosalie?“

Kývla jsem hlavou a vzala si ho zpátky. „Koukni…“ Našla jsem stránku s poznámkou a strčila ji Edwardovi pod nos.

„Ona někomu něco zlomila? Ne že by mě to překvapovalo, ale…“ Začal se smát.

„Byl to jen malíček,“ napodobila jsem její vysoký sopránek.

„Co s tím budeš dělat?“

„Podepíšu jí to,“ řekla jsem a pokrčila rameny. „Potřebuju, abys mi ukázal podpis tvých rodičů, určitě ho někdě máš.“

„Ty ji teda vedeš…“ poznamenal a zahrabal v šuplíku. Podal mi papír, na kterém byl podpis pana Masona.

„No dovol, ona o tom neví. Je to výjimka,“ ohradila jsem se a vzala si propisku z jeho stolu, abych podpis napodobila.

„Kdes byla, když jsem přesně tohle potřeboval?“ zasmál se.

„V Americe,“ odpověděla jsem prostě.

„A co dostanu za spoluúčast při takové konsipraci?“ Přivřel oči a vzal mi žákovskou z ruky, aby si prohlédl můj zfalšovaný podpis.

„Já ti dám konspiraci,“ odfrkla jsem si. „Uznávám, že to není moc výchovné,“ zvedla jsem ruce v obranném gestu, „ale ona se nic nedoví, viď že ne?“ ujistila jsem se.

„A vidíš to? Znovu se dostáváme k otázce, co za spoluúčast a mlčení k tomu dostanu.“ Ze židle se přesunul vedle mě na postel. Lehce mi zatlačil do ramen a já se nechala položit na postel. Lehl na bok vedle mě a lehce mě políbil.

„Neměl by ses radši ještě učit? Maturitu máš za pár. Když to půjde takhle dál, budeš tam jenom sedět jak pecka a ze všech otázek budeš znát jenom svoje jméno,“ škádlila jsem ho a smála se při tom.

„No dovol, Bell, ještě si stěžuj. Buď se učím, anebo myslím na tebe,“ řekl trošku uraženě a nakrčil čelo.

 „Ale prosím tebe,“ zamumlala jsem a otřela se o jeho rty. Rukou jsem ho chytlaza vlasy na krku, abych si ho přítahála ještě kousek blíž. Jakmile se ale mé studené prsty dotkly jeho citlivé kůže na zátylku, zatřásl se a odtáhl hlavu.

„Jaktože jsi tak ledová, vždyť je tady hrozný vedro…“ Nechápavě zakroutil hlavou.

Skousla jsem si ret a přemýšlela, co mu na to mám říct. „Ani nevím, na chodbě byla docela zima,“ breptla jsem a pokrčila rameny.

„Bello,“ řekl naštvaně a prudce se posadil. „Nelži mi,studená jsi pořád, nejsem tak blbej, abych si toho nevšiml. Jsi nemocná?“ zeptal se starostlivě. Jen jsem zakroutila hlavou a taky si sedla. „Nejsi, jo? A proč jsem tě pomalu nikdy neviděl jíst? A nedávno jsem k tobě přišel v noci a tys tam nebyla a ani nikde jinde v domě. Možná si to nemyslíš, ale fakt si umím dát pět a pět dohromady,“ zamručel vyčítavě.

„A jak souvisí to, že jsem nebyla v domě, s tím, jestli jsem nebo nejsem nemocná?“ Pozvedla jsem obočí.

„Co já vím, třeba se ti udělalo špatně a byla jsi v nemocnici.“

Když o tom tak mluvil, z jeho pohledu to opravdu znělo vcelku logicky. Nevěděla jsem, co mu na to mám říct. Jedním jsme si ale byla jistá – na pravdu ještě není ani jeden z nás připraven.

Lidi, já už fakt nevím, tohle nemá žádnou omluvu. S Dark jsme se nějak nedomluvily a jí zrovna nefungoval počítač, o čemž jsem nevěděla, no a... Prostě blbý. Naprosto chápem, jestli už vás čekání na povídku nebaví, a je nám to opravdu líto. Ale jestli jste ještě na nás nezanevřeli, tak budeme rády za každý komentář. :)

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), DarkFireflies, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří chůva - 21. kapitola: