Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří chůva - 19. kapitola

10.09.2012 (17:15) • DarkFireflies, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 2887×

„Jsi děsná, víš…“ zamumlal, ale já ho přerušila dalším polibkem.

Odtáhl se. „Beru to jako ano.“

„Jsi hrozně samolibý,“ poznamenala jsem a nechala se znovu políbit. Z tohohle bude průser, prozradilo mi mé racionálnější já.

Mysl jsem ale měla zatemněnou touhou, takže jsem z ní všechny myšlenky na následky, jaké by tohle celé mohlo mít, musela nepříliš galantně vytěsnit.

V krku mě nehorázným způsobem pálilo, ale to jsem se taky snažila ignorovat – tohle za to stálo.

Jednou rukou jsem přejela Edwardovi po zátylku a cítila jsem, jak mu okamžitě naskočila husí kůže. Pro člověka naprosto normální a prosté. Mně to v tu chvíli ale připadalo naprosto fascinující. Už to přece jenom byl nějaký ten pátek od chvíle, kdy mé srdce dotlouklo a kdy jsem ztratila reakce pro lidi jednoduše přirozené.

Přitiskla jsem se k němu o něco více a v tu chvíli jsem si přála, abych v jeho náruči mohla zůstat co nejdéle – minimálně do neděle, kdy mě dožene moje podstata, a já budu muset nutně navštívit doupě jelenů.

Očividně ale měl osud něco proti… Tedy, pokud můžu takového idiota, jakým Emmett samozřejmě byl, nazývat osudem. Před domem jsem totiž uslyšela jeho sloní kroky a o pouhou setinu vteřiny později se ozvalo ještě hlasitější bušení na dveře.

S tichým klením jsem se od Edwarda odtáhla, ten byl ale proti a svými pažemi mě zastavil.

„Nech to být,“ zamumlal a hodlal se opět vrhnout na mé rty, já ale pouze zakroutila hlavou a co nejjemněji jsem mu zatlačila rukama do hrudi.

„S největší pravděpodobností za těmi dveřmi stojí Emmett,“ informovala jsem ho hlasem, který nebyl pouze podrážděný, a hodila po něm významným pohledem. „Pokud chceš, aby tady vyrazil dveře a aby tvoji matku trefil šlak, až se vrátí, tak ano, klidně ho za těmi dveřmi nech, ale varuji tě – vysvětlovat to budeš ty.“

Edwardovi poklesla čelist, na tohle neměl co namítnout. „Tak to abychom si k těm dveřím pospíšili,“ řekl a s úšklebkem pokrčil rameny.

Otráveně jsem se zvedla a pomalým krokem došla do přízemí, kde jsem rozrazila vchodové dveře.

Emmett si mě ihned změřil pohledem a poté s úsměvem prohlásil: „Sice nevím, co jsem komu udělal, ale hlavně mě, sestřičko, nebij.“ Skrčil se a ruce si dal před obličej v obranném gestu. Člověk by si ho snad vážně spletl s týraným dítětem, akorát poněkud… přerostlým.

„Ne, že by sis to nezasloužil,“ zamumlala jsem tak tiše, že to nemohl zaslechnout ani jeho dokonale vycepovaný sluch. „Kde ses flákal?“ zeptala jsem se poté nahlas a pokusila se o úsměv, ač jsem byla stále silně vyvedena z míry.

Náhle jsem si šílenou bolest v krku uvědomovala mnohem silněji a co víc – šířila se mi postupně dál, zasahovala do každého nervu a póru v mém mrtvém těle.

 Lov očividně bude nutný o něco dříve, než jsem původně plánovala.

„Tak to víš… Byl jsem na romantické procházce v parku,“ prohlásil spokojeně a hodil po mně dalším rádoby neodolatelným pohledem, při kterém, řekněme si to upřímně, pro změnu vypadal jako štěňátko prosící o jídlo. Kdyby mi zvířata nesloužila pouze a jedině jako potrava, snad by mě tím svým kukučem i dojal.

„Na romantické procházce,“ zopakovala jsem po něm zamyšleně. „S kým, proboha?“ Tiše si povzdychl.

„Bohužel nemám ponětí, jak se jmenovala,“ povzdechl si a já čekala, co z něj vypadne. „Nebyla příliš výřečná. Vydávala pouze takové zvuky podobné-“

„Emmette, já zase nemusím vědět všechno,“ přerušila jsem ho, ale on mě pouze ignoroval.

„-bučení,“ dořekl a já vyvalila oči.

„Proboha, Emmette, ty si nějakýmu chudákovi zabil krávu?“ Můj milovaný bratr pouze omluvně pokrčil rameny a znovu se usmál tím svým typickým úsměvem, který mi začínal lézt na nervy.

 „Měl jsem žízeň, a nic jiného v doslechu nebylo. Navíc-“ Opět jsem ho zarazila, když jsem mu naznačila, aby zmlkl. Edward totiž právě vyšel z pokoje a namířil si to přímo k nám.

A přece jen, asi by ho příliš nepotěšilo, že nejspíše bude v následujících dnech bydlet s vrahem zvířat… Tedy, vlastně se dvěma, ale co na tom záleží?

Edward sešel svojí ledabylou chůzí zbytek schodů a sešel k nám do předsíně, ruce při tom zastrčené v kapsách.

„Edwarde,“ broukl Emmett místo pozdravu a zazubil se. „Proč se oba tváříte jako by vás přejel autobus?“ Změřil si nás pátravým pohledem a našpulil při tom rty způsobem, nad kterým jsem se musela pousmát.

„Myslím, že kdyby mě přejel autobus, už bych se netvářil nijak,“ poznamenal Edward a zarazil si obě ruce do kapes, přičemž se ještě zády opřel o stěnu. Vypadal stejně jako vždycky – neuvěřitelně samolibě a taky absolutně perfektně, když tedy samozřejmě vezmeme v potaz lidská měřítka.

Emmett nad jeho poznámkou pouze významně protočil oči a vydal se do kuchyně. V polovině chodby se ale ještě otočil a naposledy si nás oba prohlédl.

„Nezapomeňte – já vás sleduji!“ A s tím odešel do kuchyně.

Já si pouze hlasitě povzdechla a zakroutila hlavou. Poté jsem se zadívala na Edwarda a snad vůbec poprvé ve svém životě jsem musela opravdu přemýšlet nad tím, co řeknu.

To vůbec nejsnazší a nejjednodušší, co jsem mohla v tu chvíli udělat? Mohla bych všechno odůvodnit jako chvilkové pomatení smyslů a jednu velkou chybu, ale… Nechtěla jsem. V hlavě jsem měla stále pořádně vygumováno - stále jsem jenom upírka a i ta někdy může mít v hlavě zmatek, no ne?

A navíc, bez toho, abych si došla na lov, ze sebe stejně žádnou rozumnou myšlenku nedostanu, to bylo jasné.

Moje vnitřní dilema vyrušily další kroky, které tentokrát pro změnu ani nepatřily Emmetovi a proto jsem ve chvíli, kdy se ozvalo první zaklepání na dveře, okamžitě skočila po klice. Moje nadšení ale v tu chvíli opět spadlo zpět na bod mrazu, ne-li snad ještě níž. Mezi dveřmi stál pán domu, jeho optimismus z něj přímo sálal.

„Ale, dobrý večer přeji, Isabello,“ řekl vesele, když mě uviděl stát mezi rámem dveří. Poté pohlédl přes mé rameno a mě bylo jasné, že rentgenovým pohledem právě zkoumá svého syna. „A zdravím i tebe, synu. Tak co jsi provedl dnes?“

„Choval jsem se absolutně vzorně, stejně jako jindy, otče,“ odpověděl Edward a zazubil se na něj, přitom mi ale věnoval jeden významný pohled. Připadala jsem si jako teenager po tajném rande, jen s tou výjimkou, že tahle situace byla poněkud složitější. Já totiž nebyla žádná puberťačka, už dávno mi nebylo patnáct a po tomhle „incidentu“ bych nejspíše klidně mohla být obviněná z dost nepěkných věcí.

A moje argumenty by asi nebyly příliš pádné: „No, víte, já taky neměla až do dneška ponětí o tom, že jsem na zajíčky...“

„To si umím živě představit, Edwarde,“ zasmál se pan Masen. Věřte mi – neumíte. Tohle by vás nenapadlo ani v tom nejpraštěnějším snu, pomyslela jsem si a raději k němu vyslala pouze jeden ze svých cvičných úsměvů.

„No nic, děti, dojdu se najíst, mám hlad jako vlk,“ prohlásil a vydal se směrem ke kuchyni… což byl celkem pořádný problém, protože mi bylo úplně jasné, že při mém štěstí se tam okamžitě setká s Emmettem .

Udělala jsem dva kroky k Edwardovi a divokou gestikulací jsem se mu snažila vyjádřit své pochyby, on ale pouze nakrčil obočí.

„To nestačí, že je v kuchyni jeden psychopat? To jsem pod jednou střechou rovnou se dvěma?“ zeptal se zoufalým hlasem a pochybovačně na mě hleděl. Pak se ale zasekl. „Emmett je v kuchyni!“ vyjekl hlasem o oktávu vyšším, než u něj bylo běžné.

Poklepala jsem si na hlavu. „A co se ti tady asi snažím říct, ty idiote?“ zamumlala jsem a postrčila ho ke dveřím v marné představě toho, že Edward svého otce zastaví dříve, než ho postihne srdeční slabost. Alespoň u mě by to tak jistě bylo, kdybych byla člověk, táhlo mi na padesátku a ve své kuchyni bych našla neznámého muže až příliš podobného lidožroutské gorile.

„Asi bych mu měl Emmettovu přítomnost oznámit raději dřív, než později,“ zadumal se Edward a já přikývla. Kdyby můj bratr nebyl tupý a aspoň někdy využil svého vyvinutého sluchu, s klidem by si mohl tento hovor vyslechnout, nevěřila jsem ale tomu, že bych mohla mít až takové štěstí.

„To bys asi měl,“ přitakala jsem polohlasem a šťouchla ho do zad, abych mu dala najevo, že je nejvyšší čas vyrazit na válečnou stezku…

Tak, po měsíci se opět hlásím a hned na začátku se vám musím omluvit - vím, že jste na novou kapitolu tentokrát čekaly opravdu dlouho. O prázdninách jsem ale byla stále v tahu, a když už jsem se náhodou na pár dní ocitla doma, nechtěla jsem sedět u počítače. Myslím, že to jistě znáte. ;)
Navíc, má mladší sestra se chystá na operaci se srdcem, a tak u mě psaní vážně právě teď není na prvním místě v prioritách. Tak snad to chápete. :) Slibuji, že příště už tak dlouho čekat nebudete.

Doufáme, že i po těch čtyřech týdnech, kdy nevyšla žádná kapitola, jste na nás ještě nezapomněly a zanecháte tu komentář. :) Vážně nás velmi těší.  

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří chůva - 19. kapitola: