Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty jsi teď můj život - 9. Kapitola

19.02.2010 (18:45) • NessCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2907×

Renesmee:

„Ale musíš mi slíbit, že se budeš pohybovat v naši blízkosti, protože už je skoro tma a za chvíli budeš doma.“ Mluvil na mě táta a snažil se na mě udělat takový ten “otcovský“ obličej, který dělal jen málo kdy.

„Slibuji na Emmetovy medvídky.“ Slíbila jsem a usmála jsem se od ucha k uchu. Byla jsem ráda, že mě Edward pustí samotnou na lov, i přes to co jsem provedla. Je to prostě nejlepší otec, který může na světě chodit. Ale za mnou se z ničeho nic objevil Emmet a začal hulákat na mě.

„Já jsem to slyšel, takže jestli to nedodržíš, tak si mě nepřej Renesmee Carlie Cullenová.“ Zahulákal Emmet na mě a nastartoval svůj jeap. Dala jsem tátovi pusu na škraň a běžela jsem k lesu, abych si mohla něco ulovit.

Běžela jsem rychle a nechala jsem vítr, aby si hrál s mými vlasy. Užívala jsem si svobodu, kterou jsem teď měla. Doběhla jsem na nějakou louku a zastavila jsem se. Nasála jsem do plic čerstvý vzduch a snažila jsem se zachytit nějakou kořist. Po chvíli jsem zachytila vůni medvěda. Ale místo vůni medvěda jsem i  ucítila upíří pach. Pach, který jsem už jednou cítila, ale nedokázala jsem ho popsat.

Věděla jsem ale jednu  věc. Musím se co nejdříve raději dostat domů. Nemohla jsem tušit kdo to je a za druhé podle otce voním dobře. Opatrně jsem se podívala kolem sebe, ale zatím to vypadalo, že u mě nikdo není. Rozeběhla jsem se tedy směrem k našemu domu. Snažila jsem se běžet, co nejrychleji. Věděla jsem, že za mnou někdo utíká.  Bála jsem se otočit, abych zjistila kdo to je. Věděla jsem, že pokud to krvelačný upír a chce mě zabít, tak proti němu nemám žádnou šanci. Ale nevzdávala jsem se. Dál jsem utíkala jako o život. Ale stále jsem byla  pomalá proti němu, protože někdo celou svoji váhou mě shodil na zem a já jsem hlavou upadla samozřejmě  na kámen a ucítila jsem jak krvavý proužek mi vytéká z rány a dělá si cestičku po mém obličeji.

Chtěla jsem se zvednou a utíkat, ale někdo mi stoupnul na moje žebra a já jsem cítila jak pod tlakem pomalu ale jistě se lámou. Byla to příšerná bolest, ale nedávala se srovnávat s bolestí, která mě teď teprve čekala.

„Pomoc!“ začala jsem křičet o pomoc, ale to se mi nevyplatilo. Osoba, která na mně klečela mě chytila a hodila se mnou o nejbližší strom. Při dopadu na zem jsem nemohla pohnout nohama. Byla to příšerná bolest.  Ona osoba pomalým krokem přistupovala ke mně. Až teď jsem měla šanci podívat se mu do obličeje. Až teď jsem mohla zjistit, že toho muže, spíše kluka jsem už někde viděla. Byl to Alec.

„Proč?“ zašeptala jsem potichu, ale věděla jsem, že on to uslyší.

„Ty se ptáš proč?!“  zakřičel na mě. Nechápala jsem to. Nic jsme Volturiovým neprovedli.

„Žádný zákon jsme neporušili,“ věděla jsem, že jestli se sem teď nepřiřítí někdo z rodiny, tak jsou to tady moje poslední chvíle na tom to světě. Neměla jsem proti němu žádnou šanci, i kdybych neměla žádné zranění, tak by byl o mnoho silnější.

„Drahá Renesmee za toto můžeš poděkovat svoji matce!“ křičel na mě.

„Ty víš, kde je moje matka?“ zeptala jsem se ho. Ale teď jsem věděla, že moje máma opravdu žije. Ona tady někde je.

„To si piš, že vím kde je ta mrcha! Díky ní je moje sestřička mrtvá!  Díky ní!  A za to teď zaplatíš!“ křičel na mě a stále se ke mně přibližoval. Pomalu se ke mně naklonil.

„Opravdu krásně voníš. Možná tě bude škoda, ale to si tvoje matka měla rozmyslet dřív,“ a přibližoval se k mému krku. Cítila jsem jeho chladný dech na mém krku. Čekala jsem, kdy svými ostrými zuby prokousne moji kůži, ale nic se nedělo.

„Myslíš, že to budeš mít tak rychlé? Ne! Ty budeš trpět, tak jako trpěla moje sestra!“ zakřičel na mě a prudce se zdvihl a kopl do mého bezvládného těla a tím mě odhodil o pár metrů dál do nějakého křoví. Chtěla jsem se nadechnout, ale nešlo to. S každým pokusem o nádech jsem měla pocit jakoby mi někdo zabodával dýku do mého  těla.

Věděla jsem, že už nastal můj čas. Čas, abych opustila tento svět. Čas, abych se rozloučila s moji milující rodinou. Jen jedno přání bych měla než bych opustila tento svět. Ještě jednou a naposledy vidět moji maminku a říct ji, že ji miluji.

„Copak bolí tě snad něco Nessie?“ zeptal se kysele Alec. Neměla jsem sílu, abych mu něco řekla, a tak jsem po něm plivla. Byl docela blízko, takže mi to nedělalo žádný problém.

„Sviňo!“ zakřičel na mě a znovu si do mě kopnul jako do kopacího míče a já jsem znovu odletěla pár metrů.  Ať už to skončí, protože každý kousek mého těla mě bolel. Bolel mě každý sval a nemohla jsme vůbec pohnout nohama.

Alec  se upíří rychlostí ke mně znovu přiblížil a znovu jsem cítila jeho chladný dech na mém krku.

„Promiň, ale budeme to muset uspíšit, protože máme společnost.“ Zašeptal mi do ucha a jeho zuby jsem cítila na svém krku. Věděla jsem že zemřu. Věděla jsem to, i kdyby mě nezabil on, tak moje zranění by mi pomohla odejít z tohoto světa.

„Néé!“ zakřičel někdo za mnou.

„Alecu.“ Zavrčel někdo, ale já jsem věděla, kdo to je. Můj táta. Oni mě našli.

„Zabiju tě ty zmetku!“ zakřičel někdo znovu. Ten hlas jsem už  znala. Ale nedokázala jsem si vybavit osobu, které hlas náleží. Až pak, když ze mě někdo strnul Aleca jsem zjistila komu onen hlas patří. Mámě. Moji mámě, která trhá Aleca s tátou na malé kousky.

„Tati? Mami?“ zašeptala jsem z posledních sil a pořád jsem tomu nedokázala uvěřit. Bella se k nám vrátila. Mezitím se Esme s Carlislem nade mnou skláněli. A Carlisl se snažil něco udělat s mými zraněními.

„Co s ní je?“ uslyšela jsem hlas Belly, která mě chytila za ruku a já jsem věděla, že teď klidně mohu opustit tento svět, protože moje přání se mi splnilo. Ale musela jsem s ní ještě mluvit.

„Mami já … já … jsem věděla, že se k … nám … k nám vrátíš,“ I když s každým slovem mi bylo hůř, tak jsem na ni mluvila.  Začala jsem cítit jak mě  začíná obklopovat temnota.  Slyšela jsem jak někdo mluví, ale nedokázala jsem mu rozumět.  Chtěla jsem se ještě s nimi aspoň rozloučit, i když mé hlavní přání se už splnilo, ale musela jsem jim říct ještě jednu důležitou věc.

„Tati?“ zašeptala jsem a vykašlala jsem i krev.

„Chci … chci … aby jste věděli … věděli že … že Vás,“  Snažila jsem se na ně mluvit, ale nešlo to. Každé slovo pro mě byl jako další hřebíček do rakve a k tomu všemu jsem znovu začala kašlat krev. Cítila jsem jak mě někdo drží za ruku. Ale nevěděla jsem, kdo. Chtěla jsem otevřít oči a podívat se,  ale víčka jakoby teď vážily tuny a já jsem s nimi nemohla ani o malý kousek pohnout.

„Renesmee bojuj. Bojuj prosím. Nevrátila jsem se proto, abych tě teď ztratila. Prosím bojuj,“ Slyšela jsme Bellu jak mě prosí, abych tady s ní byla. Udělala bych pro ni první poslední, ale toto jsem ji splnit nemohla. Ale chtěla jsem ji ještě naposledy vidět. Všechnu sílu, co jsem měla jsem investovala do toho, abych  jen na malou chvíli dokázala otevřít oči a naposledy se na ni podívat. A podařilo se. Dívala jsem se do jasných rudých očí mé matky, která byla překrásná. Chtěla jsem jí říct jak ji miluji, ale nebylo mi to dopřáno. Mé srdce přestalo bít.  A mě obklopila černá tma, ze které už není návratu. Nebo je? Ale jedno je jasné viděla jsem ji.

předchozí << shrnutí >> následující

Autor: NessCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty jsi teď můj život - 9. Kapitola: