Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty jsi Cullen, já jsem Blacková - 1. kapitola

06.01.2012 (17:45) • Dannie • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1424×

Pršelo. Jak taky jinak, když bydlíme v oblasti s největším počtem srážek. Zachmuřeně jsem se dívala z okna našeho miniaturního domku na silnici. Ozval se dobře známý řev motoru. Bylo to jasné, přijela Bella.

Sundala jsem si mikinu a šla ven. Stejně by mi k ničemu nebyla a akorát by mi zmokla. Bella zrovna vylézala z auta.

„Ahoj Bells, jak je?“ ptala jsem se jí a na přivítanou se s ní objala. Ano, je to moje dobrá kamarádka.

„Ahoj Emmo, jde to. Víš, že mě pořád trošku děsí to, že nenosíš dlouhý rukáv v takové zimě?“ zeptala se a povytáhla obočí. Musela jsem se zasmát.

„Bello, mně vážně není zima, mohla bych takto jít ve sněhu a bylo by mi dobře,“ vysvětlovala jsem jí nejmíň po sté.

„Co ten tvůj upír, zase ti dělal problémy?“ zeptala jsem se jí. Vrhla po mně naštvaným pohledem.

„Jste s Jakem úplně stejní. Edward mi nikdy nedělá problémy,“ odpověděla mi podrážděně.

„S Jakobem jsme stejní, protože jsme sourozenci a oba jsme vlkodlaci. Proto nám vadí, že chodíš s upírem. Nevím, jestli ti to někdo řekl, upíři a vlkodlaci jsou úhlavní nepřátelé,“ odpověděla jsem jí ironicky.

„Em, nechci se na toto téma dál bavit,“ utnula mě Bella rázně. Trošku mě zahryzalo svědomí.

„Promiň, Bells, nechci se hádat. Takže, Jake mi nařídil se o tebe postarat, než se vystřídáme na hlídce. Co chceš dělat?“ zeptala jsem se jí a nasadila veselejší tón. Koukla se na oblohu a dešťové kapky jí padaly do obličeje. Trošku se otřásla.

„Ok, jdeme dovnitř,“ zasmála jsem se a vlekla ji do domu.

„Emmo, ty máš dneska hlídku?“ zeptala se mě nešťastně.

„Jo, proč jsi prosím tě tak zachmuřená?“

„Měla by ses vyspat, promiň, ale vypadáš děsně a navíc, venku běhá Victoria a já nechci, aby se ti něco stalo.“ Vypadala vážně vyděšeně. Povzdechla jsem si.

„Bello, tohle už jsme probíraly. Trošku mě štve, že mi tak nedůvěřuješ.“ Svraštěla jsem obočí.

„Jen nechci, aby se ti něco stalo,“ skoro zafňukala. Objala jsem ji.

„Nemusíš se bát, jsem silačka,“ zasmála jsem se. Vážně jsem nechápala, čeho se bojí. Nás bylo tolik a ta upírka jen jedna.

Nechtěla jsem se víc na tohle téma bavit. Bylo jasné, že Bellu nijak nepřekecám, aby se o mě nebála. Než nastal čas mojí hlídky, dívaly jsme se na televizi a povídaly si o holčičích věcech. Bella je vážně skvělá kámoška, a kdyby dala přednost bráchovi místo toho jejího upíra, bylo by to super. Jacob se vrátil právě včas, abych mohla utíkat na hlídku.

„Tak se měj krásně, Bells, a zase přijeď, mohli bychom jít třeba do kina?“ navrhla jsem jí.

„Dobře Em, ještě ti zavolám a po hlídce se vyspi,“ poroučela mi.

„V klidu, Bello, vždyť mě znáš, hlavně se zase nedostaň do průšvihu,“ zasmála jsem se a vyběhla z domu.

Stále pršelo. Rychle jsem vběhla do lesa. Už jsem byla dost daleko na to, abych se mohla nepozorovaně přeměnit. Nedělalo mi to takový problém, když jsem si na přeměnu zvykla. Být vlkem je občas vážně bezva. Nemůžu popsat, jaký je to pocit, kdo to nepoznal na vlastní kůži, nepochopí.

Jakmile jsem byla přeměněná, rozběhla jsem se největší rychlostí k hranici.

No hurá, už jsem si myslel, že nepřijdeš. Smál se Seth.

A nechat si ujít zábavu? Nikdy!

Jako malí. Zabručela Leah. Jak já ji nesnáším.

Jsem od tebe mladší jen o rok, tak si toho laskavě nech. Ohradila jsem se.

Ticho. Hlas Alfy nás všechny umlčel. No to teda bude hlídka s Leah a Samem. Sice jsem ke smečce přišla jako poslední, ale i tak už se ve vlka měním dost dlouho. Hlídání nepotřebuju.

Same, ty dneska hlídáš s námi? Zeptala jsem se, i když mi to stejně bylo jasné.

Carlisle se s námi spojil. Jejich upírka měla vidění. Victoria se dnes objeví na hranici. Ještě se k nám přidají Embry a Paul. Vysvětloval nám všem Sam.

Jen ať si Victoria zkusí tancovat na našem území. Zachechtal se Seth. Také jsem se pousmála.

Bella je s Jakem. Pojede domů kolem osmé, možná by bylo dobré, kdyby někdo hlídal hranici kolem silnice. Bude už tma, nikdo nás neuvidí. Navrhla jsem.

Dobře, Emmo, půjdete tam ty a Paul. Rozhodl Sam.

S Paulem? To ti nestačí, že ho musím denně rozdýchávat u nás doma? Zasténala jsem. Paul se otiskl do mé starší sestry Rachel.

Hned teď, Emmo! Zavelel.

O co jsem přišel? Ozval se Paul.

Nic moc se nestalo, jdeš se mnou hlídat silnici. Ušklíbla jsem se.

S ní? Same, tohle mi nemůžeš udělat. Stěžoval si Paul. Naše sympatie byly oboustranné.

Běžte!

Tímto debatu Sam ukončil. Rozběhla jsem se na sever. Sklopila jsem uši, vítr mi do nich nepříjemně foukal. Byla jsem u silnice dřív než Paul. Zalezla jsem si do keře asi padesát metrů od vozovky. Paul byl na její druhé straně. Můj černý kožich mi umožňoval bezpečné maskování ve tmě. Neměla jsem stejnou barvu jako Sam. Můj kožíšek se na slunci leskl do modra. Opřela jsem si hlavu o tlapy. Teď byl vhodný čas na moje přemýšlení. To, že mě uslyší celá smečka, mi nevadilo. Už jsem si zvykla a navíc, členové smečky už ani moc nevnímali nedůležité myšlenky ostatních.

Jak to, že mám dvě sestry a ani jedna z nich není vlkodlak? Nikdy jsem nebyla v ničem výjimečná. Moje sestry byly skvělé ve všem, zato já jsem byla odmalička dřevo. A teď je ze mě vlk. Je to vážně fajn, ale proč zrovna já?

Svými úvahami jsem se zaměstnala na dost dlouho. Když jsem se ze svých myšlenek vrátila, bylo už půl deváté. To je divné, Jake s Bellou se ještě k hranici nedostali.

Same, asi se něco děje. Jacob tady ještě nebyl. Můj hlas zněl ustaraně.

Emmo, běž se podívat k vám domů. Zavolám Quila. Poručil mi Sam. Vyrazila jsem jako střela k nám domů. Přeměnila jsem se kousek za bráchovou garáží a utíkala už po dvou do domu.

„Jacobe? Bello?!“ Na můj křik nikdo neodpovídal. Vletěla jsem do obýváku jako střela. Oba seděli na gauči, Jake ruku přehozenou přes Bellina ramena.

„To nemůžete odpovědět, když na vás volám? Víte vy vůbec, jaký jsem měla strach? A vy si tady klidně sedíte…“ zarazila jsem se a sledovala jejich stupidní úsměvy. „Co se tady kruci děje?“ Můj hlas byl podrážděný.

„No, řekněme, že jsem se otiskl, sestřičko,“ usmíval se Jacob jak vánoční stromeček.

„Cože? A do koho?“ Asi mi někdo stojí na vedení.

„Do mě,“ pípla Bella. Vykulila jsem oči.

„To snad není pravda? Jak to, že až teď? A Bello, co tvůj upír? No to si snad ze mě děláte srandu, ne?“ Můj hlas vyletěl o oktávu výš. Musela jsem si sednout.

„Já nevím, Emmo, proč se to stalo zrovna teď, ale stalo se to a ani jeden z nás s tím nebude bojovat,“ vysvětloval mi brácha.

„Em, dýchej,“ radila mi Bella a vyděšeně na mě koukala. „Já… Nevím, jak to bude dál s upíry a Edwardem. Jen teď už přesně vím, co chci, a bez koho nemůžu žít. Edwarda mám ráda, ale Jacoba miluji,“ vysvětlovala mi.

„Tuším, že teď skončí příměří s upíry,“ zamumlala jsem a zvedla se z křesla.

„Kam jdeš?“ ptala se Bella.

„Mám hlídku. A navíc, všichni se o vás bojí. Musím dát zprávu,“ řekla jsem a odešla ven. Už jsem tolik nespěchala. Měla jsem z toho všeho hlavu jako balon. Přeměnila jsem se a utíkala k hranici.

Same, mám novinu. Jacob se otiskl do Belly.

Vím, že povídek na tento způsob tu bylo určitě hodně a ta moje rozhodně nebude nejlepší. Napsala jsem ji už víc než před rokem, takže se omlouvám autorům, kteří v mé povídce případně najdou nějakou podobnost se svým příběhem. Od nikoho jsem neopisovala, psala jsem jen to, co jsem sama vymyslela.

Autor: Dannie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty jsi Cullen, já jsem Blacková - 1. kapitola: