Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty, já a Volterra - 9. kapitola

25.04.2012 (16:45) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2422×

Překvapeně jsem se postavila a hleděla do jeho očí. Byly ledové. Chladné. Bez citu. Vyděšeně jsem se otřásla a o krok ustoupila.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se šeptem a chytila se skříně, která stála za mnou. Táta si nešťastně povzdychl a jeho pohled sklouzl na obrázky, které jsem si prohlížela. Sklonil se ke skicáku, vzal do ruky jeden papír a prohlížel si ho. Smutně se usmál a podíval se na mě.

„Pamatuješ si na dobu, kdy si ho kreslila?“ zeptal se mě tiše a já se zahleděla na postavy na bílém papíře. Snažila jsem se vybavit vše, co se týkalo toho obrázku, ale neviděla jsem nic. Zakroutila jsem hlavou a pozorovala jeho tělo, které se ke mně přiblížilo. Ukázal na obrázek, podíval se na mě a usmál se.

„Byly ti čtyři. Celá rodina odjela na lov a ty jsi tu zůstala jen se mnou a s Bellou. Seděla jsi u lesa, čekala na ostatní a každého popořadě namalovala. Byla jsi štěstím bez sebe a pořád se smála,“ prozradil mi a já se na něj zahleděla. Na tváři mu hrál úsměv, který dokazoval emoce, které jím zmítaly. Netvářil se naštvaně na celý svět, právě naopak. Svým úsměvem dával najevo, co cítí. Viděla jsem lásku, radost a starost. Otočil ke mně svou bledou tvář a jeho oči pomalu nabíraly ten lhostejný nádech. Tvář se stáhla do nepřístupné masky a obrázek spadl na zem.

„Proč jsi přišel?“ zeptala jsem se ho potichu a po tváři mi stekla slza. Viděla jsem na něm, jak se pere sám se sebou, ale neměla jsem tušení, které z jeho já vyhrává.

„Chci si promluvit,“ zašeptal a posadil se na postel. Trpce jsem se zasmála a on se na mě zmateně otočil.

„Myslím, že tehdy ve vaší ložnici jsi toho řekl dost,“ prskla jsem na něj a znovu se mi vybavila ta slova, která mě málem srazila na kolena. Neměl mě rád. Byla jsem pryč příliš dlouho.

„To, co jsem řekl, nebylo myšleno tak, jak to vyznělo. Není to pravda,“ bránil se, ale já zakroutila hlavou.

„Co přesně není pravda? Že jsem byla pryč příliš dlouho? Že mě nemáš rád? Že jsem pro tebe mrtvá?“ zeptala jsem se ho přímo a uviděla, jak se jeho tvář stáhla do bolestné grimasy. Nechtěla jsem ho takhle vidět, ale teď nebyla vhodná chvíle dělat ústupky.

„Byla jsi pryč příliš dlouho,“ zašeptal a složil si hlavu do dlaní. Nechápavě jsem ho pozorovala.

„Ty si myslíš, jak těžké to pro tebe není, ale co já? Musela jsem protrpět tolik bolesti, nenávisti a potupy. Snášela jsem všechny ty rány, tu bolest jen kvůli vidině lepšího života. Jediné, co mě drželo při životě, když mi bylo nejhůř, byla jediná vzpomínka, která mi zůstala. Seděli jsme spolu na zahradě a ty jsi mi recitoval moji oblíbenou báseň. Když mi bylo nejhůř, myslela jsem na tuhle vzpomínku a snažila se přežít,“ vzlykla jsem a znovu si vzpomněla na všechnu tu bolest. Hlavou se mi ozval Arův smích a já se otřásla. Myslela jsem si, že už to přejde, ale mýlila jsem se. Znovu jsem se ocitla v tom začarovaném kruhu. Vzpomínky na bolest, strach a mučení. Edward se nadechl, že něco řekne, ale já zakroutila hlavou.

„Ne, nic neříkej. Jdi pryč,“ řekla jsem a otočila se k němu zády. Neodešel. Stál na tom samém místě a zhluboka dýchal. Udělal krok ke mně, ale já se se zavrčením otočila.

„Jdi pryč,“ křikla jsem na něj a hlavu zabořila do polštářů. Uslyšela jsem, jak práskly dveře a plně se poddala bolesti a vzpomínkám, které mnou otřásaly.

Plakala jsem celou noc. Spala jsem jen několik minut a znovu mě navštívily noční můry, kterých jsem se tak bála. Probudila jsem se s očima rozšířenýma a dechem zkráceným. Snažila jsem se trochu uklidnit, ale bylo to zbytečné. Pořád jsem měla stažené hrdlo a třásla se strachy.

„Mami,“ zašeptala jsem a modlila se, aby mě slyšela. Chvíli se nic nedělo, ale pak se domem ozvala rána a já se ztišila. Přešla jsem ke dveřím a zaposlouchala se do hrobového ticha domu.

„Je to moje dcera. Já s ní chci být,“ řekla maminka rozhodným hlasem a vyběhla po schodech do mého pokoje. Rychle jsem se posadila na postel a podívala se na ni. Hleděla na mě se starostí v očích a natáhla ke mně ruku. Toužila jsem se jí dotknout, ale nešlo to. Ne teď. Ve chvíli, kdy se mi to všechno vrátilo. Maminka si povzdychla, posadila se vedle mě a smutně se usmála.

„Miluji tvého tatínka, ale to, co se stalo, ho velmi změnilo. Zapškl a zanevřel na celý svět. Stala se z něj osoba bez citů,“ zašeptala smutně a podívala se z okna.

„Proč mě nenávidí?“ zeptala jsem se jí šeptem a ona ke mně zvedla svou utrápenou tvář. Překvapeně na mě hleděla a vyvalila oči.

„Nenávidí? Zlatíčko, on tě miluje. Miluje tě jako nic na světě,“ řekla a teď jsem pro změnu valila oči já.

„Tak proč se ke mně tak chová?“ zeptala jsem se smutně a položila si bradu na kolena.

„Nevím, ale věř tomu, že se to změní,“ zašeptala a dlaní se zastavila pár centimetrů od mé tváře. Pohladila mě, ale kůže se nedotkla. Skoro jsem cítila její dotek plný lásky a starosti. Zavřela jsem oči a usmála se.

Po zbytek dne jsem ležela v posteli, přemýšlela a ptala se proč. Proč zrovna já? Když už jsem našla svou rodinu, nejdůležitější osoba mě nechce. Byla jsem se podívat v kuchyni, něco málo snědla a chvilku si povídala s dědou. Zajímaly mě všechny informace ohledně upírství a jejich historie. Když mi vyprávěl o tom, jak se stál upírem, se zájmem jsem ho poslouchala a vyptávala se. Viděla jsem na něm, jakou má radost, a trošku se mi ulevilo. Našla jsem si náhradu za muže, který byl teď bůh ví kde.

Po večeři jsem se byla projít. Pamatovala jsem si les jen okrajově, takže jsem se šla podívat, jak to tam vypadá teď. Stromy byly pořád obaleny silnou vrstvou mechu a na zemi ležely kmeny popadaných smrků a borovic. Dotkla jsem se zelené přikrývky stromů a pousmála se. Pomalu jsem kráčela dál a uslyšela vrčení. Vylekaně jsem se otočila a uviděla srnu, která utíkala pryč. Za ní proběhla šmouha, kterou jsem moc dobře znala. Srna padla na zem, na její záda skočil můj otec a zakousl se do jejího krku. Pozorovala jsem ho, jak elegantně srnu vysává a s jakou slušností ji pohřbívá. Když se otočil, začichal a pohlédl mi do očí. Chtěla jsem uhnout pohledem, ale něco mě drželo v pozici, ve které jsem se nacházela. Navzájem jsme si hleděli do očí a já si vzpomněla na jedinou věc, která mi ve Volteře zůstala. Znovu jsem byla malá, seděla na zahradě v jeho klíně a poslouchala hlas plný citu a něhy. Recitoval slova, která mě očarovala, a najednou mi bylo dobře. Pozorovala jsem jeho spokojenou tvář a udělala krok k němu. Nevím, proč jsem to udělala, ale i on se ke mně přiblížil. Kráčeli jsme k sobě, až jsem se nakonec zastavila a pohlédla mu do očí.

„Renesmé,“ zašeptal téměř neslyšně a polkl. Pozoroval mě očima plnýma lásky a radosti, ale pořád jsem viděla ten chlad, který mě rozechvíval.

„Moc se ti omlouvám. Myslel jsem jen na sebe a nedošlo mi, jak jsi musela trpět ty. Když se stala ta nehoda, všechno ve mně zemřelo. Odešlo to spolu s tebou. Když ses teď vrátila, je těžké přijmout to zpátky,“ řekl a povzdychl si.

„Pamatuješ si na to?“ zeptala jsem se a byla si jistá, že pochopí, co mám na mysli. Kývl hlavou a usmál se.

„Chci hledat jetel, lístek, který čtyři lístky má,
ve všech údolích, i v těch nejmenších.
A až ten kouzelný lístek najdu,
ó, jak pak upletu svoje kouzla?
Nebudu mrhat jeho magickou sílou,
na diamanty, perly nebo zlato,
bohatstvím zahrnovat unavené srdce.
Mají svá vítězství, ale studená.
Radosti, té vzdám čest.
Ale to bych byl jako čaroděj,
kdybych dokonalé štěstí rozdával
a na světě už by nebyly žádné slzy ani bolavá srdce.
Slzy truchlících bych vysušil,
a sevřeným rtům
znovu přivolat radost šťastnějších let.
Dávno odloučené přátele
opět k sobě přivést
jako dva rozdělené potoky,
které se opět setkají, a tečou jako jeden.
Ale to bych byl jako čaroděj,
kdybych dokonalé štěstí rozdával
a na světě už by nebyly žádné slzy ani bolavá srdce,“ recitoval a mně srdce zapleskalo radostí. Jako bych znovu byla tou malou holčičkou schovanou v jeho bezpečné náruči. Jako kdybych byla znovu malá a šťastná.

„Chyběla jsi mi,“ zašeptal a vzlykl. Jeho tvář rozmrzla a odkryla mi všechen ten stesk, smutek a nenávist. Stesk po mně, smutek z celé té tragédie a nenávist k těm, kteří to způsobili. Natáhl ke mně ruku a já na ni pohlédla. Dlaň měl rozevřenou a nataženou směrem ke mně. Podívala jsem se do jeho zlatých očí a po tváři mi stekla slza. Natáhla jsem ruku k jeho dlani a v okamžik, kdy se naše kůže dotkla, se najednou vše změnilo. Už jsem necítila strach ani nenávist. Užívala jsem si dotek jeho příjemně studené pokožky a cítila všechny ty emoce. Tatínek si mě přitáhl do náruče a pevně mě objal. Rukama jsem ho pevně sevřela kolem zad a hlavu mu zabořila do hrudi. Nasála jsem jeho dokonalou vůni a cítila se úplná. Po tváři mi stekla další slza a já se šťastně usmála.

Báseň se jmenuje Čtyřlístek a napsal ji Samuel Lover.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty, já a Volterra - 9. kapitola: