Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty, já a Volterra - 5. kapitola

31.03.2012 (22:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 3170×

Tu noc jsem vůbec nespala. V hlavě mi zněla Jacobova slova a já nevěřila tomu, že má pravdu. Bylo to nemožné. Kdybych byla jejich dcera, poznali by mě. Navíc jejich malá holčička zemřela v tom hořícím domě, viděla jsem její náhrobek. Rozloučili se s ní, a tím to skončilo. Dál se trápili, ale smířili se s tím, že je pryč.

„Spíš?“ ozvalo se ode dveří a já se posadila. Urovnala jsem si deku a trochu se pousmála.

„Ne,“ šeptla jsem do tmavého pokoje a pozorovala osobu, která se blížila k mé posteli. Byla to Bella. Posadila se do křesla vedle mě a ruku položila na deku, pod kterou jsem ležela. Pohladila medvídka, který se na ni usmíval, a odvrátila pohled. Podívala se na knihu na stolku, kterou jsem měla rozečtenou, a zasmála se.

„Větrná hůrka? Moje nejoblíbenější kniha,“ řekla a nalistovala stranu, kde byl ohnutý roh. Přečetla si první dvě věty a usmála se.

„Naděje. To jediné mi zůstává,“ přečetla a knihu zavřela. Vrátila se zpátky do křesla a pohlédla na mě.

„Vím, že už jsme se tě na něco ptali, ale mě teď zajímá něco jiného. Tohle jsem našla ve tvé tašce,“ zašeptala a na deku položila stříbrný řetízek, který jsem dostala od Ara v době, kdy se o mě ještě staral. Znechuceně jsem řetízek shodila na zem a odvrátila od Belly svou najednou nepřátelskou tvář.

„Co máš s nimi společného?“ zeptala se mě přímo a očekávala mou odpověď. Můj mozek se mohl zavařit nad všemi možnostmi, které jsem mohla odpovědět. Zhluboka jsem se nadechla a vybrala si tu nejvěrohodnější.

„Ten řetízek jsem ukradla,“ zalhala jsem a raději zavřela oči. Ucítila jsem, jak se deka pohnula, a já s naprostou jistotou věděla, že Bella sedí naproti mně. Cítila jsem jej pohled na své tváři. Pálil.

„Nelži,“ křikla a já otevřela oči. Prudce jsem se posadila a pozorovala její nenávistnou tvář.

„Já nelžu,“ obořila jsem se a více se zavrtala pod deku. Znovu mě zachvátila panika a ohromný strach.

„Tenhle řetízek dostala má dcera, když jí bylo pár měsíců. Poslal mi ho Aro a já ho darovala jí. Proč ho máš u sebe?“ zaútočila a pevně mě chytila za ramena. Bála jsem se jí. Hodně.

„Pusť mě,“ vzlykala jsem a snažila se dostat z jejího sevření. Drtila má ramena a já bolestně zasténala. Ten zvuk ji probral z rozpoložení, ve kterém se nacházela. Pustila mě a odskočila na druhou stranu místnosti. Zhluboka dýchala a v rukou svírala řetízek. Musela jsem to udělat. Musela jsem jí znovu zalhat. Pro dobro její i celé její rodiny.

„Poslal tě Aro,“ řekl Edward, který se objevil ve dveřích. Vyděšeně jsem na něj pohlédla a chtěla mu říct, že se mílí, ale najednou jsem hleděla do tolika tváří a nebylo lehké něco vyslovit. Pevně jsem si rukama objala hrudník a rozvzlykala se. Nebylo mi to k ničemu platné. Cítila jsem na sobě pohledy plné zklamání a strachu. Přikývla jsem a čekala na reakce, které se dostavily téměř okamžitě. Ucítila jsem pevný stisk kolem pravé paže a u ucha uslyšela tiché vrčení. Už nebylo cesty zpět. Zalhala jsem a teď za to zaplatím.

„Edwarde, nech ji,“ zašeptala Rosalie. Překvapeně jsem se na ni podívala a zdaleka nebyla jediná, kdo dolní čelistí otíral podlahu. Její zlaté oči pohlédly do těch mých a já překvapeně vydechla. Využila jsem jejich nepozornosti a vyškubla se ze sevření, které mě rozechvívalo. Nebrala jsem nic. Jediné, co jsem potřebovala, byla fotografie, kterou jsem měla položenou pod polštářem. Vzala jsem ji, přeběhla k oknu a bez rozmýšlení vyskočila. Bylo to trochu výš, než jsem předpokládala, ale dopadla jsem dobře a bez jakéhokoliv dalšího zdržování se rozběhla do lesa. Za sebou jsem uslyšela hlasy, křik a běh. Schovala jsem se za popadané klády a modlila se, aby mě neslyšeli. Když se dostali za řeku, vyběhla jsem opačným směrem a utíkala největší rychlostí, jakou jsem ze sebe dokázala dostat.

Byl to běh na život a na smrt. Když mě nechytí, přežiju možná dalších pár hodin, než mě Aro objeví. Když mě chytí, zemřu během pár okamžiků. Zrovna jsem přeskakovala kládu, která mi překážela v cestě, když jsem uviděla vlka, který se mi postavil do cesty. Vyděšeně jsem se zajíkla a pohlédla do jeho tmavých upřímných očí. Jako bych je znala. Jako bych do nich již někdy pohlédla. Pozorovala jsem ohníčky, které plápolaly v jeho očích, a věděla naprosto jistě, že už jsem je viděla. Pozorovala bych vlka dál, ale za mnou se ozval křik a já se prudce otočila. Byli blízko. Pohlédla jsem znovu na vlka a pohledem ho prosila, aby mě nechal jít. Chvíli jen tak stál, ale najednou sebou cukl a já pochopila, že mi ukazuje cestu. Rozeběhla jsem se směrem, který mi ukázal, a naposledy se na něj otočila. Po jeho tváři mu stekla velká slza, které dopadla na tvrdou zem.

Utíkala jsem dlouho. Musela jsem cestou několikrát zastavit a skolit pár malých kusů zvěře, ale pospíchala jsem dál na nějaké bezpečné místo. Les začal po několika hodinách řídnout a já pozorovala auta, která jezdila po nedaleké silnici. S nadějí jsem se rozběhla k životu, ale byl moc daleko. Docházely mi síly a já najednou ucítila bolest, kterou jsem moc dobře znala. Zmítala jsem se v křečích a zhluboka dýchala. Drtila mě neviditelná síla bolesti, bezmoci a smrti. Padla jsem na kolena a v rukou sevřela hlínu spolu s rostlinami, které mě řezaly do dlaní. Pomalu jsem se svíjela a kousek po kousku se dostávala tváří ke studené zemi. Bolest začala polevovat a já se rozhlédla kolem sebe. Nikoho jsem neviděla, ale cítila jsem je. Ve vzduchu se nesla vůně stáří, lesa a smrti. Sledovala jsem nebe, když mi výhled zastínila tvář Jane. Raději jsem oči zavřela. Už jen pohled do jejích nenávistných očí mě pálil.

„Tady tě máme, princezno,“ řekla posměšným hlasem a lesem se nesla jeho ozvěna. Špičkou boty do mě kopla a já se bolestně chytila za bok, který začal bolet. Chtěla jsem se zvednout, ale nedovolila mi to. Použila trochu svojí moci a já byla paralyzována ostrými šípy bolesti. Nemohla jsem se zachránit. Ucítila jsem, jak se vzduch vedle mě pohnul, a jasně cítila dech, který se opíral o můj krk.

„Sladké sny,“ zašeptala svým sladkým hláskem plným nenávisti a udeřila mě do hlavy. Na pár vteřin jsem vnímala jen tupou bolest, ale i ta nakonec odezněla a já se octla tam, kde jsem to milovala. Na louce, s mužem, který mi předříkával báseň plnou něhy a radosti. Seděla jsem mu v klíně, nechala se vískat ve vlasech a usmívala se. Najednou, jako by se stíny ztratily, jsem viděla vše jasněji. Slunce bylo zářivější, vítr mi čechral vlasy a já ucítila tu známou vůni domova. Zvedla jsem hlavu a pohlédla do tváře muži, který se objevoval v mé jediné vzpomínce. Hleděla jsem do Edwardovy tváře a usmála se.

Držela jsem se té vzpomínky zuby nehty, ale nakonec jsem se s ní musela rozloučit. Obávala jsem se toho, co uvidím, až otevřu oči. Budu zpátky ve Volteře? Budou lidé, kteří mě zachránili, mrtví? Budu mrtvá já? Pomalu jsem od sebe rozlepila víčka a párkrát zamrkala. Poznala jsem svoji komnatu. Posadila jsem se a nevnímala hukot v mé hlavě. Přešla jsem ke dveřím, otevřela je a dýchl na mě pach, ze kterého se mi dělalo zle. Cítila jsem krev, strach a bolest. Vládci se krmili.

Kráčela jsem do sálu a zhluboka dýchala. Měla jsem se vrátit zpátky do bezpečí svého pokoje, ale něco mě táhlo k oné místnosti. Pomalu jsem otevřela dveře z tepaného kovu a pohlédla na scénu před sebou. Aro se skláněl nad nějakým mužem a smál se. Podle hrdelního zvuku, který se nesl sálem, mi bylo jasné, co má v plánu. Přesně to, co dělal se mnou. Najednou zvedl hlavu, začichal a s úsměvem na tváři se ke mně otočil.

„Ach, princezno. Je hezké tě znovu vidět,“ přivítal mě a přistoupil ke mně. Chytil mě za paži a já se roztřásla. Pevně ji sevřel ve svém kamenném stisku a já bolestně zasténala. Dál drtil mou ruku a já jen zoufale lapala po dechu. Sálem se ozvalo křupnutí a já hleděla na svou ruku, která se lehce třásla.

„To je za to, že jsi utekla,“ řekl a pustil mě. Na kůži byly jasně viditelné stopy po jeho prstech, a když jsem si na ruku sáhla, bylo mi jasné, že ji mám zlomenou. Nebolelo to, spíš jsem jen cítila, jak se má ruka stáčí do nepřirozené polohy. Pozorovala jsem jeho tvář a bála se. Když mi udělal tohle za útěk, co udělá, až zjistí, s kým jsem se setkala?

„Je vážně pozoruhodné, jak zvláštní je tvá rodina. Myslel jsem si, že jsi jediná hříčka přírody, ale mýlil jsem se. Vždycky jsem po něm toužil a díky tobě je teď můj,“ rozesmál se a přešel k muži, který se svíjel na tvrdé zemi. Naše pohledy se setkaly a já hleděla do očí plných ohníčků, které mě rozechvěly. Byl to on. Poklekla jsem k němu a zdravou rukou ho pohladila po tváři. Sykl a já vyděšeně hleděla na modřinu, která vypadala hrozivě. Vzlykla jsem a vzpomněla si na vlka, který mi pomohl.

„Jacobe,“ zašeptala jsem.  

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty, já a Volterra - 5. kapitola: