Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Vow - 16. kapitola

08.01.2013 (09:00) • VictoriaCullen, makulka • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 3256×

16. kapitola

„Tak Bello,“ vypravil ze sebe Edward přiškrceně. Zavrtěla jsem hlavou, ale nebyla jsem schopná ze sebe nic dostat. Popadl mě za ruku a prudce mě k sobě otočil. Pohodila jsem hlavou, ale nijak jsem jeho chování nekomentovala. Naléhavě se mi podíval do očí. „Řekni. Mi. Co. Se. Stalo.“ Na každé slovo dal zvláštní důraz, takže to znělo dost zvláště. Zase jsem jen neurčitě trhla hlavou. Zdálo se mi, že ho to dohání k šílenství. Ne. Manžel ne.

„Bello!“ Dovnitř vběhla Alice. Vzala mě za ruku a chtěla mě přistrčit k pohovce, no, ani jsem se nepohnula. V hlavě mi pořád ještě zněla ta slova: Vezmeš si mě? Nohy jsem měla jako z olova, byly tak těžké, nedokázala jsem je odlepit z podlahy. Podívala jsem se na Alici, ale připadalo mi to všechno neskutečné. Alice tam nemohla stát. To prostě nebylo možné. Rozhlédla jsem se po domě. Upíři? Svatba? Co je to za nesmysly? Nějak okrajově jsem věděla, že můj zdravý rozum v tuto chvíli není u slova, že se jen snažím nezbláznit se. Ale bylo mi to jedno.

Všimla jsem si, že Alice pohybuje ústy, ale nic jsem neslyšela. Asi toho na mě vážně bylo moc. Jako přes závoj mlhy ke mně pronikaly zvuky, které mi ale nedávaly smysl. Jediné, co smysl dávalo, byla Edwardova tvář. Napjatě na mě hleděl, ve tváři výraz strachu, nejistoty, šoku a smutku. Vše ostatní bylo nedůležité, naprosto bezvýznamné. Viděla jsem jeho tvář a najednou mi bylo naprosto jasné, co mám udělat. Ale nijak nadšená jsem z té představy nebyla.

S obtíží jsem zaostřila na Alici. Teď se dívala na Jaspera, který krčil rameny. Zatřepala jsem hlavou a vrátila se duchem k nim. Alice mě okamžitě zaregistrovala a hned se mnou zatřepala.

„Bello? V pořádku? Co se ti, prosím tě, stalo? Pojď, posaď se. Jak ses o nás dozvěděla? Kdo ti to řekl? Zatracený Daren, já věděla, že nám přinese jen smůlu,“ hořekovala a pomalu se se mnou sesunula na pohovku. Vypadalo to, že ani nechce počkat na odpovědi, protože otázky se z ní sypaly jedna za druhou. Nijak mi to nevadilo. Vlastně jsem ani plně nechápala, co se se mnou děje. Vždyť jsem přece silná. Nenechám se odrovnat jenom tím, že jsem byla zasnoubená s Edwardem. Zhluboka jsem se nadechla a postupně získávala kontrolu nad sebou samou.

„Já…“ vydechla jsem roztřeseně a zasekla se. Znovu vyhledala Edwardův obličej. Miloval mě, nebo pouze tu starou Bellu? Odkašlala jsem si a doufala, že tak získám ještě trochu času, ale mělo to opačný účinek. Pokud mi už předtím nevěnovali plnou pozornost, pak teď ano.

„No, přemýšlela jsem… Já si zkrátka myslím, že by teď asi bylo lepší, kdybych měla nějaký čas na to, abych si mohla všechno promyslet,“ zápasila jsem se slovy. Carlisle chápavě přikývl, ostatní stáli jako sochy. Pak Carlisle něco zašeptal a jako by se odhrnula nějaká opona a všichni se zase začali hýbat. Ten rozdíl byl tak patrný, že jsem si uvědomila, jak velkou mám pravdu. Oni opravdu nejsou lidé.

„My ti rozumíme, Bello,“ řekla mi mile Esmé a posadila se vedle mě. Zvedla ruku a zdálo se, že mě chce pohladit po hlavě, ale pak se zasekla a ruka jí spadla zpátky do klína. Nervózně se usmála, asi mě nechtěla vystrašit. Připadalo mi to směšné. Z ní jsem měla stejný pocit, jako mám ze své mámy. Bylo prostě nemožné bát se maminky, ať už byla vraždící upír nebo ne.

„Asi bych chtěla jet za mamkou. Už jsem ji opravdu dlouho neviděla a ráda ji navštívím,“ řekla jsem jen tak do prostoru.

„Tak jestli… Jestli opravdu chceš, tak samozřejmě můžeš.“ Podívala jsem se na Esmé a ona přikývla.

***

Nechtěla jsem to udělat, ale musela jsem. Zkrátka jsem už žádné jiné východisko z této situace neviděla. Musela jsem si všechno promyslet, přesvědčit samu sebe, že nejsem blázen, ale že se to dá rozumně vysvětlit. A hlavně jsem potřebovala zničit tu bariéru mezi svou minulostí a současností. Bylo mi zle z toho, jak jsem neměla ani tušení, co se stalo, jak jsem se vše dozvídala z útržků vzpomínek. Musela jsem si vzpomenout, jinak bych to už nezvládla.

Docela mě překvapilo, že nikdo z Cullenů nic nenamítal, když jsem se rozhodla odjet. Edwarda do toho nepočítám, jeho výraz jsem před sebou viděla ještě teď. Po mém prohlášení odběhl Jasper zavolat mámě a ostatní mě ujišťovali, že mě chápou a doufají, že se vše co nejrychleji vyřeší. Jen mě donutili odpřísáhnout, že o jejich pravé totožnosti nikomu neřeknu. Nikdy. To jsem jim pro klid odpřísáhla, i když mi jejich starosti připadaly zbytečné. Toto kdybych komukoli řekla, obratem mě pošle do nejbližší psychiatrické léčebny. Možná by to tak bylo lepší.

Na letišti by na mě měl čekat Phil. Doufám, že tam bude. Ráda bych si co nejdřív lehla a jen spala. Od chvíle, kdy jsem na vše přišla, jsem nezamhouřila oka a bylo to na mně znát. Hůř jsem snad ani vypadat nemohla. Mamka se pěkně lekne, až můj nádherný usměvavý obličej uvidí.

Když letadlo konečně dosedlo na zem, unaveně jsem se vypotácela ven a s taškou přehozenou přes rameno šla do letištní haly. Rychle jsem pohledem přelétla celý prostor, ale Philovu vysokou postavu jsem nikde neviděla. Určitě se hned objeví, uklidňovala jsem sama sebe, protože v danou chvíli jsem neměla daleko k tomu, abych začala ječet na celé kolo. Tak zle jsem na tom už byla. Pokud možno v klidu jsem se posadila na nedalekou lavici a rozhlížela se okolo. Ani ne za pět minut mi někdo poklepal na rameno. Ohlédla jsem se a rty se mi samovolně protáhly do úsměvu. Za mnou stál Phil spolu s mámou.

„Mami!“ vyhrkla jsem radostně, vyskočila jsem a pevně ji objala. Má milovaná, střelená maminka – osoba, která mě nikdy nezklamala, která mi nikdy nic nezatajila a která mě bere takovou, jaká jsem. Rozesmály jsme se, radost byla příliš veliká. Mamka mě hladila po hlavě a já se zase cítila jako malá holčička, která přijela od babičky po víkendu.

„Promiň, Bello, ale Renée nedala jinak, než že pojede taky, takže máme menší zpoždění. Znáš ji,“ připojil se Phil a snažil se mi přes nadšenou mámu potřást rukou. Jen jsem zavrtěla hlavou, jako že mi to nevadí. Říct jsem nemohla nic, protože mi právě máminy ruce vytlačily všechen vzduch z plic.

„Tak už ji pusť, nebo ji udusíš,“ zasmál se Phil a doslova ode mě mamku odtrhl. Tu to nijak nevyvedlo z míry, jednoduše mě popadla za ruku a pomalu jsme zamířily k východu. Zaslechla jsem jen Philův povzdech, protože jsem mu všechny svoje zavazadla nechala na místě a nesla jsem si jenom kabelku.

„Jen ať se snaží,“ zamumlala si Renée a vláčela mě za sebou svým typickým tempem, kterému nikdo, koho znám, nestačil.

***

Ze všech koutů na mě dýchalo horko. Překvapilo mě, že vždy, když jsem si ve Forks představovala arizonské klima, nikdy jsem si nedokázala vybavit takové vedro a sucho. Rychle jsem zapadla do domu s důvěrou, že uvnitř to bude lepší, ale spletla jsem se. Sotva jsem překročila práh dveří, připadalo mi, jako by mně někdo praštil po hlavě.

„Zvykej si, protože tě odsud jen tak nepustím,“ zahihňala se Renée a proletěla okolo mě nahoru do mého pokoje. „Trošku jsem ti to tu upravila, takže doufám, že ti to nebude vadit. Máš tu nové záclony a taky jsem se rozhodla…“ Dál jsem ji přestala vnímat, protože de-facto předělala celý pokoj na podobu, kterou jsem vůbec nepoznávala. Ale bylo mi to jedno. Důležitější mi připadalo jít do sprchy a potom spát. Nic víc. Možná se něco z toho odráželo na mém výrazu, každopádně jsem o čtvrt hodiny později ležela v posteli a nechala se unášet do říše snů.

Probudila jsem se druhý den krátce po desáté. Nepomatuji si, co se mi zdálo, ale nic špatného to být nemohlo, protože jsem se probudila docela čilá. Až mě to samotnou překvapilo, že jsem po tom všem měla konečně čistou hlavu a dokázala jsem se na svět usmívat. I máma si toho všimla. Hned, jak jsem sešla dolů, mě objala.

„Ráda tě vidím zase usměvavou. Vítej doma,“ zašeptala mi do vlasů a odvedla mě ven na sluníčko. „Jsi bledá jak stěna, tak ať trochu chytneš barvu. A pak mi budeš všechno vyprávět, jsem šíleně zvědavá.“ Odporovat jí by se minulo s úspěchem, takže jsem se svezla vedle ní a zavřela oči.

„Phil je v práci?“ zeptala jsem se.

„Ano, poslední dobou tam bývá docela často. Představ si, že teď se jim docela daří. Nějaké zápasy už vyhrávají. Začínají být docela známí.“ Řekla to tónem, jako by nepřipouštěla ani možnost, že by se jim nedařilo, ačkoli sama věděla, že jim právě přeje štěstí.

„To je dobře. Už si to zaslouží a ty taky.“

„Ale kuš, nebavme se o tom, na to bude dost času později. Teď ale… Víš, nechtěla jsem s tím začínat tak brzo, ale když vypadáš spokojenější a už se ti trochu vrátila zdravá barva, tak mi to nedá, abych se nezeptala. Co se stalo, že jsi sem tak narychlo přijela?“ Podobnou otázku jsem očekávala, ale přesto jsem se zamračila. Nechtělo se mi odpovídat, protože jsem nechtěla nikomu lhát. A už vůbec ne vlastní matce. Ale něco jsem říct musela.

„Prostě jsem si vzpomněla na některé věci, které se mi moc nelíbily. Ale jinak na nic. Bylo toho na mě moc, potřebovala jsem oddech.“ To by snad mohlo stačit.

„Opravdu? Na co sis vzpomněla? Mně přece můžeš říct všechno, to víš.“ Oprava. To by stačilo komukoli kromě Renée. Útrpně jsem se na ni podívala, ale bylo mi jasné, že z tohoto se nevykroutím.

„Víš, mami, já bych se tě spíš zeptala na pár věcí a až potom bych ti to řekla. Nevadilo by ti to?“ Nevadilo. Jak jsem předpokládala. Opravdu na tyto otázky chceš znát odpovědi? Ptalo se mě vlastní já. Nechci, ale musím. „S Edwardem… Jak dlouho jsme byli spolu?“

„Myslíš jako manž- Tedy… No, asi tři roky, proč tě to zajímá? Na co sis vzpomněla? Jo, myslím, že to byly tři roky, víc ne,“ snažila se neuměle zamaskovat své prořeknutí, ale stalo se. Teď jsem to měla potvrzené. Navzdory očekávání jsem neřekla nic. Asi jsem to celou dobu nějak podvědomě věděla a teď se mi to jenom potvrdilo. Najednou jsem v srdci pocítila obrovský klid, jako by do sebe najednou všechno zapadlo, ačkoli to tak rozhodně nebylo. Ale už jsem se tím alespoň nemusela trápit.

„Takže jsme byli manželé. Tři roky?“ ujišťovala jsem se.

Máma se zamračila, vypadala, že má vztek sama na sebe. „Carlisle nechtěl, abych ti to říkala, dokud na to sama nepřijdeš. A ne, manželé jste byli dva roky. Teď už je to stejně jedno.“

„No, můžeš být v klidu, já jsem se jenom ujistila. Proč to Carlisle nechtěl?“

„Říkal, že až na to budeš připravená, tak si vzpomeneš sama. Kdyby ses to dozvěděla dřív, tak bys z toho mohla dostat šok. Ty ale nevypadáš moc jako v šoku.“ Zdála se tím dotčená a podezíravě se na mě dívala, jako bych jí tajila to, co chtěla vědět. Nevím, jak se mi to podařilo, ale usmála jsem se.

„Říkám přece, že jsem si jenom potvrdila domněnky. Takže na tebe to není. A neboj se, já jim rozhodně nehodlám nic říkat.“ Skousla jsem si ret. Pokud předtím byla zvědavá, tak nevím, co je teď.

„Proč? Co se tam stalo?“

„Nic, zkrátka jsem si chtěla odpočinout. Co myslíš, jak bych se k Edwardovi měla chovat?“ Po pravdě jsem se zeptala, jen aby řeč nestála a už se mě na nic nevyptávala, ale opravdu mě zajímalo, jak se k němu chovat. Nemyslela jsem si, že by Renée dokázala změnit můj názor na něj, takže mě překvapilo, co mi řekla.

„Víš, Edward je velice zvláštní. Jakmile jsem ho poznala, věděla jsem, že je poněkud… jiný než ostatní. Jeho způsob vyjadřování, dojem, který dokázal udělat na člověka a to, jak se o tebe staral, to vše mě docela fascinovalo. Nechápala jsem, v čem to je a nechápu to ani teď. Každopádně jste spolu byli velice šťastní a já jsem vám to přála. Potom jsem od tebe dlouho nic neslyšela. Volala jsem Charliemu, ale ani ten toho moc nevěděl. A potom jsi mi jednou zavolala. Plakala jsi a působila jsi dost zmateně a nešťastně. Chtěla jsem jet za tebou, ale to jsi odmítla. Trápila jsem se tím, protože jsem nevěděla, co se vlastně stalo. A pak mi zavolal Carlisle, že jste měli autonehodu. Když jsem přijela, potkala jsem se s Edwardem. Byl úplně jiný. Jistě, stále byl velice zdvořilý, ale už v něm nebylo to kouzlo, které měl na začátku. Na tebe se skoro ani nepodíval, byl zamlklý a nezdržoval se u tebe víc, než bylo nutné. Takže nevím, jak by ses měla k němu chovat. Určitě víš mnohem víc než já, co se stalo a jak to mezi vámi je teď. Jenom se chovej tak, abys toho později nelitovala.“ Svůj proslov zakončila úsměvem a pohladila mě po hlavě. Řekla mi mnohem víc, než jsem čekala. Vlastně mi vysvětlila, co se stalo. Plakala jsem? Proč?

Přišel domů později, už mě to ani nepřekvapilo. Stejně se tu zdržoval jenom výjimečně, jinak běhal venku. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila a sebrala jsem veškerou odvahu na to, abych sešla dolů. Třeba to tentokrát bude jiné. Třeba zase uvidím toho starého Edwarda s milujícím úsměvem a rozevřeným náručím.

Potichu jako myška jsem seběhla schody a uviděla ho, jak stojí zády ke mně a v ruce drží naši fotografii. Na ni jsem si vzpomínala. Bylo to v den, kdy mě požádal o ruku. Alice nás vyfotila, když jsem jí potvrdila naše zasnoubení. Prý na to, abychom si ten šťastný okamžik mohli připomínat i po letech…

„Edwarde…?“ Otočil se. A moje reakce byla zase stejná. Hluboké zklamání a smutek, že stále není zpátky.

„Co chceš? Nemám na tebe náladu.“ Přikrčila jsem se a radši neodpovídala. Nemělo by to cenu.

„Mimochodem bych ocenil, kdybys příště zase nelezla dolů a neptala se mě, když stejně nechceš, abych se s tebou bavil.“ V tu chvíli jsem pochopila, že se to nikdy nezlepší. Ne, pokud se nestane něco, co by ho k tomu nepřinutilo.

„Bells? Jsi v pořádku zlato?“ Renée klečela přede mnou na zemi a držela mě za ruce. Zamžikala jsem na ni a uvědomila si, že to byla další vzpomínka. Moc to nevysvětlovalo, jenom mě zarazilo, že v této vzpomínce měl Edward rudé oči. Protože to by znamenalo, že pil lidskou krev, pokud se nepletu. Zarazila jsem se. Odkud jsem mohla vědět, že to znamenalo, že pil lidskou krev?

Autor: VictoriaCullen (Shrnutí povídek), makulka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Vow - 16. kapitola: