Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Twilight diaries 5. kapitola

29.08.2011 (09:45) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2002×

5. kapitola - Steroidní vypatlanec

Když Edward o obědové přestávce nepřišel, získal si mou pozornost. Vyrazil jsem mu naproti. Cestou jsem zařadil zpátečku ke skupince, postávajících roztleskávaček a dal s nimi řeč.

Chichotaly se, culily, nenápadně pudrovaly, špulily rtíky a zkoumaly mou postavu.

Trochu mi to lezlo na nervy. Ale co jiného by přehlušilo bolest po smrti Eleny víc, než ječák roztleskávaček?

V mém zorném poli se objevil Cullen. Jelikož se mi holky zmínily o tom, jak je úžasný – asi abych žárlil, pche –, napadl mě bestovní plán.

„Holky, co kdybychom Edwarda pěkně přivítali? Až u nás bude hodně blízko, zařveme…“ pošeptal jsem jim větu a ony horlivě přikyvovaly.

Edward šoupal nohami přímo k nám a sotva vnímal okolí. Myšlenkami byl pravděpodobně u Belly.

Prošel kolem nás. Dal jsem znamení a všichni jsme vykřikli.

„Team Edward Cullen! Milujeme tě, Edí!“ Bylo blbý, abych vyřvával, že miluju Edwarda, ale jeho výraz byl k nezaplacení, a tak jsem neodolal.

Sešlápl plyn a kráčel rychle od nás.

„Počkej, Eďoure.“ Doběhl jsem ho. „To byl joke.“

„Vážně? A ne pomsta, že jsem už za tebou pak nepřišel?“ mluvil rozzlobeně.

„Jseš dobrej, fakt dobrej. Co jseš zač? Čtečka myšlenek?“ rýpl jsem si.

„Nemusíš si na nic hrát, Damone. Nežeru ti to a Elenu si tím zpátky nepřivoláš.“

„Už chápu, proč tě Bella nechce. Ty totiž vůbec nežiješ, jseš suchar. Jediný, co by s tebou získala, je život s chodící mrtvolou.“

Semknul rty do rovné linky a odkráčel pryč. Sledoval jsem jeho odcházející záda.

Elena… můj osobní kryptonit, proti kterému musím najít lék. Musím se vrátit zpátky do doby, kdy jsem byl sám sebou a neznal ji. Nenáviděl jsem, jak mě změnila. Chtěl jsem, aby ty kecy, že své pocity můžeš vypnout, fungovaly. Pak by se mohl vrátit skutečný Damon, ten zlý, sobecký, osamělý a bezcitný bastard.

Procházel jsem se chodbou a byl rozčílený. Což se mi nestávalo často. Na tom Edwardovi něco bude. Asi bych se mu měl pomstít. Zas na druhou stranu jsem si to zasloužil. Rejpal jsem do něj a zřejmě je hodně citlivý. Připomínal mi Stefana, a to nejen účesem, jak po zásahu elektrickým proudem, ale i charakterem. Oba byli samotáři. Teda brácha na tuty a u Edwarda jsem usoudil to samé, jelikož na chodbě šel sám bez doprovodu kámošů, jak to bývá na střední u kluků zvykem.

Zatímco jsem brouzdal domněnkami a zazvonilo na hodinu, takže všichni studenti zapadli do tříd, něco kolem mě prosvištělo a následně přirazilo ke skříňkám, až je moje záda zmuchlala jako prachobyčejný papír.

„Děláš do mojí holky!“ vrčel na mě černovlasý upír. K čertu, říkám, že jich je tu nějak moc.

„Ne, právě do mě děláš ty.“ A pak mě osvítil duch mrtvé Viky Donovanové. „Nejsi náhodou ten Rosaliin steroidní vypatlanec?“ Zpevnil stisk kolem mého krku. Špatně se mi dýchalo. „Neber si to osobně, zoubková vílo, ale její popis sedí naprosto přesně,“ pronesl jsem přerývavě.

„Její popis,“ zopakoval zaraženě. To je když někdo papá na noc hodně čočky, pak má zaražený… „Fakt to řekla?“ přerušil moje myšlenkové ponaučení.

„No možná se ještě zmínila o malém čísle čehosi… Nebo jsem to byl já?“ zamyslel jsem se schválně nahlas.

„Zabiju tě!“ Přitlačil mě ke zdi a vrazil pěstí. To byla šlupa! Až si někdo do poradny přijde pro radu, jak se co nejrychleji zabít, jestli skočit pod vlak nebo se oběsit na špagátě, mám alespoň perfektní tip. Rána tohohle steroiďáka byla jak kamikadze – rychlá, přesná a účinná. Pokud ovšem není skoro nesmrtelný upír.

Byl daleko silnější než já. Což bylo překvápko, protože by mezi našim druhem a Ardory neměl být žádný silový rozdíl.

Pak mu někdo poklepal na rameno. Stefi! Zajásal jsem v duchu radostně.

„Co chceš?!“ zabručel a čučel na něj steroid.

„Tohle vychrtlé, co mlátíš, je můj bratr. Mohl bys ho pustit?“ požádal ho.

„Nemyslím si.“

„On totiž neví, co to je myslet,“ rýpl jsem si. Na oplátku přitlačil. Proč ne, k čemu mi jsou vyvalený oční bulvy?

„Máma ho při porodu párkrát upustila na zem, proto je trochu šmáklej na hlavu. Ale nic bych si z něho nedělal. Je neškodný jako Pepek námořník bez špenátu. Postarám se o něj sám,“ ujistil ho Stefi. Zamračil jsem se na něj za jeho hihi poznámku, ale Herkules se na rozdíl ode mě rozesmál.

„Všiml jsem si, že je nějakej zcvrklej,“ přisadil si a Stefi se pousmál. Tak to si vypijete, milánkové. Jakože se Damon Salvatore jmenuju.

„Steroide?“ promluvil jsem na týpka, co mě držel pod krkem. „Spíš tady ten kapitán Bluto ti chce dělat do holky, ne já.“

Emmett mě pustil rychleji, než jsem se stihl připravit na dopad, a tudíž jsem dopadl obličejem přímo na zem. Jak jsi čistá, přítulná a zároveň tvrdá, moje podlaho.

Stefan

Pro dobrotu na žebrotu.

Člověk pomůže bratrovi v nouzi. A on? Jako dík na něj pošle tuhle hordu žárlivých svalů. Kdybych alespoň měl tušení, kdo je jeho holka, a evidentně po ní jedu. Po Eleně jsem o novou známost nestál.

„Co kdybychom si promluvili venku?“ navrhl jsem a ještě zahlédl Damonova záda, jak si jen tak odcházejí za roh, a on si u toho zvesela píská.

„Pokud chceš zemřít tam, prosím.“ Pokynul rukou, ať jdu první.

Zastavili jsme se na školním hřišti za školou. Nikdo tam nebyl a nešlo na nás vidět. Hřiště se nacházelo mezi menším lesíkem a tělocvičnou, která měla okna hodně vysoko.

„Máš poslední přání?“ zeptal se, spojil ruce a protáhnul si bicepsy. Měl bych si prodloužit permanentku do fitka, říkal jsem si se závistivou kapkou, když jsem viděl ty kynuté knedlíky.

„Měl bych otázku.“

„Vyslovíš ji, až tě zabiju.“ Zaútočil pěstí tak rychle, že jsem sotva uhnul. Byl rychlý, ale to já taky. Když se nekryl, udeřil jsem ho pravačkou do čelisti a nohou kopl do břicha. Zaskučel a rány mi dvojnásob oplatil. Provedl jsem pár obranných manévrů a vyrovnal skóre.

Do našeho boje začalo venku pršet a ozývalo se hromobití. Tím líp, alespoň nepůjdou slyšet naše výkřiky.

„Kdo je tvoje holka? Páč vůbec nevím, kvůli komu tě mám zabít,“ řekl jsem udýchaně.

„Rosalie Cullenová.“

„Ty jsi ten steroidní vypatlanec?“ vyhrkl jsem a konečně pochopil. Oni spolu však nechodí, ne? Tak proč ji bere jako hotovku?

„Bože,“ zamumlal smutně a nečekaně si klekl na kolena na zem.

Rvačka skončila.

„Vážně mě tak vidí?“ Vzhlédl, v očích moře bolesti. Chtěl jsem mu říct něco utěšujícího, jelikož vypadal dost zdrceně.

Dřepl jsem si k němu.

„Víš, sice nemám stejný problém jako ty. Ale mohl bys na tom být hůř. Buď rád, že svou milovanou alespoň můžeš vidět, slyšet a vědět, že je živá a zdravá a ne zakopaná několik metrů pod zemí,“ pokoušel jsem se ho utěšit, i když mě píchalo u srdce. Stále bylo těžký přijmout fakt, že už tu Elena není.

„Kdo to byl?“ zajímal se.

„Neuvěřitelná dívka, statečná bojovnice, spravedlivá, obětavá, přátelská a nesobecká.“ Zavrtěl jsem hlavou a ironicky se pousmál. „Chápeš tu nespravedlnost? Dobří lidé umírají a ti špatní stále běhají po světě, aby je mohli zabíjet. A proč? Ze závisti.“ Začaly se mi mlžit oči, a tak jsem jen vstal, bratrsky mu položil ruku na rameno a odcházel.

„Počkej!“ zavolal a během vteřinky stál po mém boku. „Jsem Emmett Cullen,“ představil se a přátelsky mi podal ruku.

„Stefan Salvatore.“ Přijal jsem ji a zamaskoval smutek přetvářkou. „Usnadnil jsi mému bratrovi práci.“ V otázce se zamračil. „Nemusí mi shánět rakev. Hádám, že už ze mě nechceš udělat zombie.“

„Ne.“ Emmett se zasmál a udeřil mě do lopatky. „Prozatím,“ dodal.

Kdybych řekl, že jeho úder byl jako pohlazení od křídel motýla, lhal bych.

Damon

Škola je opruz. Fajn, myslel jsem si, že jako psycholog si užiju horu srandy. Ale skutek utek. Copak v téhle mučírně nejsou žádní blázni?

„Ťuk, ťuk, můžu?“ zeptal se Stefi a vešel.

„Jak proběhl tvůj první školní den?“ Pokynul jsem rukou k židli, aby si sedl.

„Hm, v pohodě, jako vždy. Sice se našlo pár komplikací.“ Vědoucně pokývl hlavou. „Ale vše je vyřešeno.“

„Jsem na tebe hrdý, bráško.“

„A co ty? Vyřešil jsi nějaký posttraumatický stav? Pověz mi, stihl sis vůbec vypít kafe přes ten fofr?“ vysmíval se mi, protože věděl, že sem skoro nikdo nechodil. 

Povzdechl jsem si, chápající, o co mu jde. „Chceš mou omluvu? Máš ji mít.“

„Proč by ses měl omlouvat, když hned další den uděláš další průser? Radši zajdeme na lov. Mám padla a volal mi Aro, že nás chce seznámit s Cullenovými. Je důležité, abychom s nimi navázali dobré vztahy.“ Cullenovi? Amazonka? Edward?

„Ty brďo, vůbec jsem si neuvědomil, že jsou příbuzní. Rosalie a Alice Cullenové, Edward Cullen,“ pronesl jsem zamyšleně. Jak to že mi to nedošlo?

„O čem to mluvíš? Kdo je Edward?“

„Tvoje dvojče.“ Vstal jsem, nasadil černou, koženou bundu a usmál se. „Jdeme, dnes mám chuť na něco lahodnýho.“ Zatvářil se podezíravě. „Relax, měl jsem na mysli nějaké zvíře. Co si myslíš o tom, kdybych vysál komára. Nasytil bych se jím? Má v sobě přece dost krve, ne?“ započal jsem další z našich škádlících konverzací.

Stefan vycválal z kanceláře a nechal mě zamknout dveře mým ultra železným klíčem, přitom mě do pohody ignoroval.

„No helejď, kdyby předtím vycucnul slona, tak by to šlo,“ pokračoval jsem dál ve své vznešené myšlence. Stefan se usmál.

„Co je vtipného?“ zajímal jsem se.

Zakroutil hlavou. „Jen jsem si tě představil, jak ti naroste chobot a budeš s ním troubit.“ Rozesmál se.

Podařilo se mi skrýt pobavený úsměv.

Je to borec. Mám ho rád.

Běželi jsme do lesa, nikde jinde se nedalo lovit. Kdybychom lovili lidi, to je jiná, ale měl jsem takové tušení, že se Stefan stal vedoucím kroužku Nejez lidi, protože děsně smrdí.

„Dáme sraz za půl hoďky?“ navrhl Stefi. Jen jsem přikývl a dal se na hledání svačiny.

Jako zákon schválnosti jsem narazil na páreček zajíčku. Ošil jsem se nad snem, který se mi dneska v práci zdál. Tisíc zajíčků si mě chtělo dát k obědu.

„Hele, ušatí atentátníci, kde máte zbytek party?" Naklonil jsem se k nim a výhružně na ně ukazoval prstem. „Jestli si mě chcete podat, tak vás varuju, prohrajete. Nacpu vám chlupy do…“

„Kam?“ vyrušil mě povědomý hlas, znějící trochu dětsky.

Otočil jsem se na malou černovlásku a mírně se pousmál. Nemohl jsem ji hned oslnit mými nabrušenými špičáky. Naopak. Musím na ni pomalu, zoubek po zoubku, jinak ji nepřesvědčím, že mi může důvěřovat.

„To se nikdy nestane,“ řekla z ničeho nic.

„Jak… Copak i ty umíš číst myšlenky?“ vyhrkl jsem dopáleně a na mysl mi padlo naše první setkání na záchodcích, kdy mě odbyla dřív, než jsem stačil cokoliv podniknout.

„Ne,“ pískla a přihopkala blíž. Páni, byla děsně roztomilá, takové malé zvířátko, se kterým se chcete mazlit.

„A co tedy umíš?“ vyptával jsem se se zaujetím.

„Nebuď zvědavej, jinak budeš -“

„Elena,“ vydechl jsem šokovaně, jelikož přímo za Alice, asi šedesát metrů, stála moje mrtvá láska. Nebo…

„Co?“ divila se amazonka.

Zavrtěl jsem hlavou a znovu se na místo, kde spočívala, zaměřil. Bylo prázdné. Sakra!

„Damone, jsi v pohodě?“ Co to má krucinál znamenat?! Tohle nebyla Katherine. Poznal jsem to podle nevinného a milého výrazu, který by si Kathy musela implantovat, jinak by ho nikdy nedokázala napodobit.

Elena je ale přeci mrtvá. Nebo ne?

Elena je ale přeci mrtvá. Nebo ne?...Zajímá mě, co si myslíte, jestli je to jen Katherine, která je skvělá herečka nebo zmrtvýchvstalá Elena?

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Twilight diaries 5. kapitola: