Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Mountain Mystery - 33. kapitola

26.02.2011 (16:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4801×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

33. kapitola

„Dámy a pánové, připoutejte se, prosím, budeme přistávat v Juenau,“ ozval se z reproduktoru hlas letušky. Kolem začaly klapat spony bezpečnostních pásu. Pod námi se pomalu zjevovala země. Pole a louky byly stále jasnější a netrvalo dlouho a přírodu vystřídala civilizace.

Plynule jsme dosedli na ranvej a cestující se začali zvedat.

„Bello, jdeme?“ Přikývla jsem a zvedla se. Šnečí rychlostí jsme postupovali k východu. Když jsme sestupovali na rampu, pomalu se stmívalo. Šli jsme si vyzvednout kufry, kde jsme opět čekali kvůli tlačenici. Pak jsme se vydali za Alice a Jasperem, kteří na nás čekali.

„Bello,“ zvolala Alice, když nás uviděla. Skoro s pláčem jsem se jí vrhla do náruče.
„Neboj, my to vyřešíme. Všechno bude dobré,“ utěšovala mě. „Pojď, pojedeme domů.“
„Je pořád u vás?“
„Já nevím Bello, my ji nevidíme,“ odpověděla lítostivě a vedla mě ven.

Auto nestálo daleko od vchodu. Sedla jsem si dozadu vedle Edwarda a opět se zadívala z okýnka. Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale nějak jsem to nedokázala vnímat. Hlavně, jsem nedokázala vstřebat pravdu. Tohle je šílené, když jsme odlétali, vůbec by mě nenapadlo, že se dozvíme něco… takového.

Zavřela jsem oči a zhluboka dýchala, ještě pořád se mi při myšlence na to zvedal žaludek. Ucítila jsem kolem sebe studené ruce, jak si mě Edward přitahoval do náruče. Unaveně jsem se o něj opřela a oči nechala zavřené. Jak ráda bych spala, ale nešlo to, nemohla jsem. Pokaždé jsem měla sen o tom, co se stalo. Bylo to tam a já už to nechtěla zažívat. Proto jsem odmítala spát.

„Tak do toho,“ dodávala jsem si odvahy. Koukla jsem na Edwarda, který mě povzbudil úsměvem. Kotníky pravé ruky jsem párkrát klepla o sněhově bílé dřevěné dveře se zlatou číslicí třicet jedna. Nic se nedělo, ale Edward mi dal znamení, že tam někdo je.

Ozvalo se zašramocení a pak se dveře otevřely. Dívala jsem se do známé, ale dost zestárlé, tváře tety Jenny. Co si pamatuju, byla vždycky moc krásná, chodila upravená, oblečení dokonalé, i přes to, že jsme bydleli na malém městě. Ale tady přede mnou stála menší žena s vrásky, vypadala ustaraně a ztrhaně.

„Bello?“ Její tvář se rozzářila a do smutných očí vstoupily slzy.
„Teto Jenno,“ pípla jsem a objala ji. Sama jsem měla co dělat, abych se nerozbrečela. S její tváří přišlo tolik vzpomínek. Viděla jsem ji, jak nám tajně podává nanuky, jak peče jablkový koláč, který uměla úplně bezkonkurenční. Její úsměv, když nám vytvářela kostýmy pro naše hry. Jedna slza unikla, nedokázala jsem to mu zabránit.

„Zlatíčko, tak dlouho jsem tě neviděla. Je to už tak dlouho.“ Už regulérně brečela a prohlížela si mě nevěřícnýma očima. „Ach holčičko, tak ráda tě vidím.“ Ještě jednou mě rychle objala a pak se zaměřila na Edwarda.
„Teto, tohle je Edward Cullen, Edwarde, teta Jenna.“ Podali si ruku a viděla jsem, jak je z něho teta úplně unešená. Ach jo.
„Ale přeci tu nebudeme stát. Pojďte dovnitř,“ vyzvala nás.

„Bello?“ zašeptal mi Edward opatrně do ucha.
„Hmm?“
„Spíš?“ Stále šeptal, ale zbytečně.
„Ne, jsem vzhůru.“
„Už jsme tady. Alice volala tvým rodičům, že budeš chvíli u nás. Myslím, že to tak bude lepší.“ Opět jsem jen přikývala. Měl pravdu, nevěděla jsem, jak bych mohla něco takového před našima tajit a říct jsem to nemohla. Navíc je tak uchráním od nebezpečí.

Edward na nic nečekal a vzal mě do náruče. Byla jsem mu vděčná. Pociťovala jsem silnou únavu, ale spánku se bránila, co to šlo.

Odnesl mě do domu a v obýváku usadil na pohovku.

„Měla by ses trochu prospat,“ navrhl opatrně, protože jsme se na toto téma už jednou chytli.
„Ne, nebudu spát,“ stála jsem si na svém.
„Bell, Edward má pravdu. Tímhle ničemu nepomůžeš,“ začala mě otravovat i Alice.
„Já nechci ničemu pomoct,“ vyjela jsem na ni. „Já prostě nemůžu spát.“ Uvědomila jsem se, že se chovám poněkud přehnaně.
„Promiň,“ omluvila jsem se tiše.
„To nic,“ usmála se na mě.

„Gee?“ zavolala jsem opatrně. Tolik jsem se bála, že se neobjeví a možná ještě víc toho, že se ukáže.

Seděli jsme na letišti a čekali, až ohlásí náš let. Bylo mi docela líto, že jsme si nemohli trochu prohlédnout Curych. Sotva jsme se podívali po Giblenu, městečku, kde teta se strýcem teď žili. Ale po tom, co jsme zjistili… Museli jsme rychle domů. Třeba se sem ještě někdy podíváme. Švýcarsko je jiné než Aljaška, je krásně zelené, všude samé hory a modrá jezera, příroda tu byla naprosto pohádková.

„Cestující linky 284 do New Yorku ať se připraví k odletu.“ Posbírali jsme si svých pět švestek a šli. Edward si mě starostlivě prohlížel, jako bych se snad měla složit nebo co.

Letěli jsme první třídou, takže jsme měli soukromí i pohodlí. Opřela jsem si hlavu a dívala se z okýnka. Edward mě chytil za ruku a propletl naše prsty. Byla jsem tak ráda, že je se mnou. Bez něj bych to asi nezvládla. Vděčně jsem se na něj usmála.

„Spi,“ řekl a políbil mě na hřbet ruky. Zavrtěla jsem hlavou.
„Lásko, jsem tu, nic se nestane.“
„Edwarde, já to pořád vidím. Je to ve mně. Nemůžu spát. Nechci ten sen prožít znovu,“ odmítala jsem.
„Jen zavři oči a půjde to samo, ano?“ přemlouval mě, jako malé dítě.
„Nechci,“ stála jsem si na svém jako to dítě.
„Bello, jsi unavená. Nemůžeš to přemáhat věčně.“
„Já nic nepřemáhám. Spát nebudu a nechci.“
„Bello,“ povzdechl si.
„Já to zvládnu.“ A taky jsem to zvládla. Za ten šíleně dlouhý a únavný let, nejdřív do New Yorku, potom do Juneau jsem neusnula ani na sekundu.

„Na.“ Alice mi pod nos strčila talíř se sendvičem.
„Díky.“

Pololežela jsem stulená na pohovce, zachumlaná v dece. Byla jsem tu s Alicí sama, kluci šli na lov. Všimla jsem si, že měl Edward úplně černé oči, ale v tom zmatku mi to nedošlo.

„Věděla jsi to?“ zeptala jsem se Gee, která seděla vedle mě. Jen přikývla. „Všechno?“
„Řekl mi to.“

Alice určitě věděla, co se stalo, ona ví přeci všechno a Edward jí to s největší pravděpodobností i zatelefonoval. Přesto se mě na nic neptala, i když je fakt, že já k tomu nemám co říct. Mě se to vlastně ani netýká. Týká se to Gee, mé nejlepší kamarádky.

„Ahoj, mami,“ bouchla jsem za sebou dveřmi a prosvištěla do kuchyně, kde právě míchala nějakou hmotu v hrnci.
„Ahoj, jsem ráda, že tě taky vidím,“ podotkla. Snažila se o ublížený tón, ale nedařilo se jí to. Viděla jsem, jak potlačuje úsměv. Jo, i máma věděla, co to je být zamilovaná.
„Fuj, co to je?“ nakoukla jsem do hrnce a nakrčila nos. Nejen, že to divně vypadalo, ono to i divně smrdělo.
„Naše večeře. Jsou to jáhle, našla jsem skvělý recept. Určitě ti to bude chutnat,“ slibovala. Já a jíst tohle? No, tak to díky.
„Víš, já se přišla jen převléknout. Jsem domluvená s Harrym,“ vymýšlela jsem rychle nějakou výmluvu, proč nejíst tuhle… věc.
„Nemohla bys aspoň jeden večer strávit s námi? Vždyť se skoro nevidíme.“
„Mami, zítra, slibuju.“ Vlepila jsem jí pusu na tvář a utekla do pokoje.

Harry, kterému jsem rychle zavolala, aby mě zachránil, mě měl vyzvednout za půl hodiny a jelikož se s ničím nepářu, měla jsem dvacet minut čas. Posadila jsem se v kuchyni, abych mamce dělala společnost a chystala se vytasit se svou otázkou. Nevěděla jsem, jak to vezme.

„Nechceš ochutnat?“ nabídla mi a sama si kousek té hmoty strčila do pusy.
„Ne, díky,“ bránila jsem se až příliš horlivě. „Víš, tak mě napadlo…“
„Ano?“
„Nevíš, kam se odstěhovali Prestonovi?“
„Prestonovi?“
„Ano. Napadlo mě, že jsem je od… té události neviděla. Měla jsem tetu a strejdu moc ráda.“ Nedodala jsem, že s nimi potřebuju nutně mluvit o Gee, kterou tak náhodou vídám, a která má něco společného s magorem, co mi chce ublížit, aniž bych věděla proč.

Máma si sedla naproti mně a chvíli se na mě zadumaně dívala.
„Tenkrát se odstěhovali. Bylo pro ně těžké žít v místě, kde jejich jediné dítě přišlo o život,“ odpověděla.
„A nevíš kam? Možná bych je mohla jet navštívit.“
„Proč bys za mini jezdila?“ nechápala mamka. Pokrčila jsem rameny.
„Co já vím, chybí mi.“
„Myslím, že někam do Švýcarska, ale tam asi těžko pojedeš.“

Zazvonil zvonek, až jsem sebou trhla. Jojo, mám špatné svědomí.

„To bude Harry. Měj se a pozdravuj tátu. Pokusím se přijít brzo. Ahoj,“ mávla jsem jí a už byla venku.

Takže Švýcarsko. Hned jsem poslala smsku Alici, věděla jsem, že ona už si poradí.

Dívala jsem se na televizi a ani ji nevnímala. Nechápu, proč to mnou tolik otřáslo. Přeci jsem mohla čekat něco podobného a čekala. Ale nikdy mě nenapadlo, že to bude tak hnusné. Jak vůbec mohl. Nedovedla jsem to pochopit. To přeci nemůže být ani člověk.

„Kluci už jsou tady,“ oznámila mi Alice a hned na to se otevřelo francouzské okno a vešel Jasper následovaný Edwardem.

Nechala jsem se pevně obejmout a políbit. Hned jsem se cítila o maličko líp.

„Jak ti je?“ staral se.
„Dobře,“ uklidňovala jsem ho
„Lžeš,“ obvinila mě Gee. Měla štěstí, že ji nikdo neslyší. Odolala jsem tomu, abych na ni vyplázla jazyk a radši si jí moc nevšímala. „Alice mi uvařila.“
„Alice?“ podivil se Edward.
„No co,“ ohradila se jmenovaná. „Nejsem v kuchyni úplný negramot.“
„Udělala mi sendvič a byl moc dobrý,“ práskala jsem na ni. „Možná by mi mohla vařit častěji,“ navrhla jsem.
„Tak to ne, já tu nejsem přes vaření.“

Musela jsem se usmát. Tohle mi pomáhalo, nemyslet na to a bavit se. Abych se přiznala, držela jsem se z posledních sil. Zuby nehty jsem se bránila zívání, oči mě pálily a já je sotva udržela otevřené. Ale jsem jen člověk, takže jsem to nevydržela a div si neroztrhla pusu.

„Jaspere,“ oslovil Edward svého bratra. Lekla jsem se, že se něco děje a chtěla se na to zeptat, jenže najednou jen měla oči zavřené, ztrácela vládu nad svým tělem a všude byla tma, jen tma.

„Bydlíme v hotelu, teto, nemusíš si s námi dělat starosti.“ Seděli jsme v malém obýváčku jejich mini domečku, všechno tu bylo takové maličké, nebo to alespoň vzbuzovalo ten pocit, a pili jsme čaj. Teda já pila, Edward to jen předstíral a pak jsme si nenápadně vyměnili hrnečky.

„A co tu vůbec děláte? Máte prázdniny? Asi studuješ na univerzitě, že? A jak se mají rodiče?“ vyptávala se teta.
„Vyrostla jsi do krásy, Bello. Vždycky jsem říkal, že z tebe bude kočka,“ pomrkával na mě strejda.

Bylo to jako za starých časů, jen tu nebyla Gee.

„Ano, chodím na univerzitu u nás v Sewardu. Už mám prázdniny a naši se mají dobře. Táta je pořád šerif a máma dál rozvíjí svou uměleckou dráhu. Ale přišli jsme sem kvůli něčemu jinému…“ Nevěděla jsem, jak jim povědět, že jsem přišla proto, že mě honí nějaký chlap, který má nejspíš spojitost s jejich dcerou, která mě navštěvuje v dušší podobě. Určitě by si mysleli, že mi přeskočilo.
„Neznáte tohohle muže?“ vložil se do toho Edward a vytáhl Ianovu fotku. Zamračila jsem se na něj, musíme na to jemně.

Oba se nad obrázkem sehnuli a naráz ztuhli. Nejspíš jsme na správné stopě.
„Ne, bohužel,“ zavrtěla hlavou teta a nervózně si mnula ruce.
„Je to moc důležité.“ Do hlasu jsem vložila trochu zoufalství, i když jsem to ani nemusela moc předstírat.
„Vážně ne, Bello, je nám líto,“ řekl strýc.

Koukal jsem na Edwarda, který nenápadně zavrtěl hlavou. Znají ho, určitě!

„Vím, že měl co do činění s Gee, jen nevím, co přesně. Prosím, potřebuju vaši pomoc,“ žadonila jsem.
„Bello, měli bychom nechat Grace odpočívat a nevytahovat staré záležitosti,“ řekla teta diplomaticky. Je mi líto, ale já to musím vědět, musím to slyšet.
„Já to chápu. Vím, že je to pro vás bolestivé, ale tohle je opravdu vážná situaci. Myslíme si, že by mohl být nebezpečný. Právě se přistěhoval do Sewardu. Prosím, pomozte mi.“

Vyměnili si jeden dlouhý pohled.

„Zlatíčko, nemyslím si, že by mohl být nějak nebezpečný.“
„Ale on je. Jsem si tím jistá. Co měl společného s Gee, prosím.“
„Jenno, asi bude nejlepší, když jí to řekneme,“ povolil strýc. „Skrýváním už ničemu nepomůžeme, stejně je to už jedno.“

Teta si povzdechla. „Tak dobře.“

„Víš Bello, do Sewardu jsme se přistěhovali, když byly Grace asi tři roky. Předtím jsme žili v Iowě. Měli jsme spokojené manželství, moc jsme si přáli založit rodinu, ale nešlo to. Po několika vyšetřeních jsme zjistili, že nemůžeme mít děti,“ vyprávěl strýc. „Rozhodli jsme se pro adopci. Je přece tolik dětí, které potřebují domov. A tak jsme získali Grace. Měla jen otce, který se o ni nezvládal sám starat a tak nám ji nabídl. Myslel si, že to tak pro ni bude lepší. Její matka zemřela při porodu.“ Gee byla adoptovaná? Tohle byl šok. Neměla jsem ani tušení.

„A tak se z nás stala rodina. Přestěhovali jsme se do Sewardu, abychom tam začali nový život. Všechno bylo skvělé, až do vašich deseti let. Co bylo dál, už víš. A tenhle muž, je biologický otec Grace.“

Ian je Geein otec?! Panebože. Ale… proč se ho tak bojí? Je to přece… byl na fotce, kde už jsme byly poměrně velké. Chtěl snad Gee vidět? Byla jsem tak překvapená a ještě víc zmatená. Nedávalo mi to smysl.

Ještě chvíli jsme si povídali a pak jsme se rozloučili. Musela jsem slíbit, že vyřídím pozdravy, a kdybych tudy náhodou někdy pojížděla, určitě se zastavím.

„Páni,“ vydechla jsem v autě. „Já to vůbec nechápu. Ian je otec Gee… neměla jsem tušení, že je adoptovaná. Myslíš, že ona to věděla?“
„Podle jejich myšlenek ne. Chtěli jí to říct, až bude starší, ale už k tomu nedošlo.“
„Ale proč se objevil teď? Gee už je několik let po smrti a co ode mě může chtít?“ Nešlo mi to do hlavy. Právě jsem zjistila poměrně zásadní informaci, ale nedokázala jsem ji správně využít.

Dojeli jsme k hotelu. Chtěli jsme tu ještě pár dní zůstat. Naši si mysleli, že jsem na nějaké výpravě, kdyby věděli, že jsem jela do Švýcarska, asi by je kleplo. Chtěla jsem si to tady projít, moc se mi tu líbilo, bylo to něco úplně jiného než u nás.

Pořád mi to šrotovalo v hlavě, věděla jsem, že mi něco uniká, ale nemohla si vzpomenout, co to je.

Zrovna jsem si napouštěla v koupelně vodu, když se mi vybavil dávný rozhovor s Ianem. Bylo to u jezera, když jsem se málem utopila, jeho přičiněním.

Měl narážky na Geeinu smrt, říkal, že jsem lehkomyslná, jako ona. A ta fotka… panebože! Sklenička mi vypadla s ruky a roztříštila se o umyvadlo.

„Co se stalo?“ Edward u mě byl ve vteřině. Zírala jsem před sebe, totálně ochromená.
„Bell,“ lehce se mnou zatřásl.
„Ta fotka,“ dostala jsem ze sebe.
„Co je s ní?“ páčil ze mě něco dalšího.
„Je ze dne, kdy se Gee utopila. On tam byl. Říkal mi, že jsem jako ona. On… on ji zabil.“ Měla jsem pocit, že blábolím a nemůže mi vůbec rozumět, tak jsem se to snažila zformulovat jasněji. „Ian zabil Gee, zabil svoji dceru!“

„Neee!“ vystřelila jsem do sedu a lapala po dechu.

Malá Gee, absolutně bezmocná a vydaná na pospas svému otci, o kterém ani nevěděla, že jím je. Jak jí muselo být, když ji chladnokrevně zabil? Byla ještě dítě, byla jeho dítě. Jak může někdo zabít své vlastní dítě. Dítě, které ještě ke všemu dal k adopci. Přišlo mi to nechutné a zvrácené. Ale Ian takový byl. Byl to blázen, jinak jsem si to neuměla vysvětlit.

A je to venku! Co víc by se k této kapitolce dalo říct.

Snad se dílek líbil. Jinak bychom Vám chtěly oznámit, že do konce zbývají už jen dva díly.

Díky moc za komentáře, moc si jich vážíme a samozřejmě prosíme o další.:)

32. kapitola     Danca95     34. kapitola

zuzka88

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Mountain Mystery - 33. kapitola: