Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Mountain Mystery - 34. kapitola

07.03.2011 (10:45) • Danca95 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4792×

34. kapitola

„Jste vážně moc hodná. Budu ji od vás určitě pozdravovat. Mějte se,“ usmívala se Alice, když mluvila do sluchátka, jako kdyby před ní moji rodiče opravdu stáli. Típla hovor a sedla si ke mně na postel.

„Můžeš tu zůstat ještě dnes, ale zítra už by ses měla ukázat doma. Tatínek tě prý neviděl už hrozně dlouho. Vážně nechceš jet raději domů, kde se budeš cítit lépe?“ pohladila mě po tváři.

„Tady je mi líp. Tam by mi to akorát všechno připomínalo Gee a toho bastarda!“ Poslední slovo jsem zasyčela a měla chuť něčím praštit, jen jsem na něho pomyslela. Nejradši bych praštila jeho, ale nebyl zrovna po ruce, tak to odnesl polštář, do kterého jsem sebou naštvaně plácla. Ani jsem neměla ponětí, kde je Gee. Stranila se mi a kdykoli jsem ji zavolala, jen se zeptala, jestli jsem v pořádku, a opět někam utekla, nebo hůř, zmizela. Přitom jsem to byla já, kdo by se měl ptát, jestli je v pohodě a ne tady zuřit, či litovat.

„Kde je Gee?“ zamumlala jsem do polštáře, protože jsem do něj padla přímo obličejem a neměla jsem sílu ho vytahovat.

„Když mi na chvíli půjčíš svoje oči, možná ti to řeknu,“ snažila se zavtipkovat Alice. „Určitě tady někde bude. Tak ji zavolej,“ pobídla mě. Věděla jsem, že to dopadne jako vždycky. Než se jí na něco zkusím zeptat, zmizí. Ale zkusit se má vše, že?

„Gee?“ zahulákala jsem do polštáře a čekala na odpověď. Dlouho se nic neozývalo, tak jsem pootočila hlavu, abych se rozhlédla po pokoji. Alice už tu dávno nebyla, ale na jejím místě seděla Gee. Měla jsem tolik otázek, tolik jsem jí toho chtěla říct, ale při pohledu do jejího obličeje mi všechno uvízlo kdesi v krku.

„Je mi to líto,“ vysoukala jsem ze sebe. Proč zrovna ji potkal tak hrozný osud? Je nepochopitelné, že v tak vyspělém světě se dějí takové věci. A děje se jich čím dál víc! Když si Edward myslel, že spím, odešel s Jasperem na lov Iana. Vlezla jsem si na internet a projížděla na nějakých kriminálních stránkách případy, kdy otec zabil své vlastní dítě. Nikdy nebyl zveřejněný jejich motiv. Stejně by to nepomohlo, protože tohle je jeden z těch neomluvitelných činů, které si zasluhují jediné. Smrt. A on si v klidu běhá na svobodě a ještě k tomu obtěžuje mě. Co chce ještě po mně?

„Ani nevíš jak mě,“ zašeptala Gee a lehla si vedle mě. Stočila se do klubíčka a pažemi si objala kolena. Hlavu sklonila dolů, takže jsem na ni vůbec neviděla. Měla jsem nutkání natáhnout ruku a pohladit ji po blonďatě hlavě, ale pohladila bych leda tak vzduch.

„Proč to udělal? Přece člověk jen tak nezabije vlastní…,“ odmlčela jsem se, protože ta věta mi nešla přes pusu. Už nikdy jsem tuhle věc nechtěla říkat. Kéž by se vůbec nestala.

„Pamatuješ, jak jsme běhaly po naší louce bosy? A když to viděly naše mámy, tak se obě rozesmály. Dohodly se, že moje mamka ušije kostýmy a tvoje, že udělá věnečky. Když jsme si to všechno oblékly, vážně jsem se cítila jako víla, která dokáže všechno, a nemusí se bát ničeho,“ zavzpomínala Gee a stále mumlala do svých kolenou, jak měla sklopenou hlavu.

„Jako kdyby se to stalo včera,“ zašeptala jsem do ticha, které se mezi nás vnořilo. Byla to pravda. Nevím, proč jsem si právě tenhle den pamatovala tak přesně. Možná proto, že to byl poslední den, který jsem strávila s Gee.

„Nevadí mi, že jsem byla adoptovaná. Stejně bych je takhle nikdy nebrala. Milovala jsem je a oni mě. Měla jsem s nimi krásný život. Když si představím, jak bych žila s Ianem,“ zamumlala zase a zvedla tentokrát hlavu. V očích se jí zračily slzy, přesto měla na tváři úsměv, jak vzpomínala na své milující rodiče. Natáhla jsem k ní ruce a ona se ke mně přesunula. I když mi paže klesly opět na postel, protože tu doopravdy nic nebylo, měla jsem vážně pocit, jako bych ji objímala. Ležela stočená do klubíčka po mém boku a já zavřela oči a představovala si, že ji mohu svým objetím utěšit a dopřát jí tak aspoň na chvíli ten klid, který by člověk po smrti měl mít.

„Bojím se o tebe, Bello. Nevíš, čeho je ten maniak schopný. Musíte ho nějak zastavit.“

„Ale proč ti tohle vlastně udělal, Gee? Měl k tomu nějaký důvod? Vždyť to byl tvůj otec! A proč jde teď po mně?“ Gee opět mlčela, patrně mi tohle nemohla říct. Jediná možnost, jak se tohle dovědět, je promluvit si přímo s ním.

„Tví rodiče ale říkali, že není nebezpečný. To ho neznali i z takhle… takhle zlého?“ ptala jsem se, vlastně více sama sebe, než Gee, protože ta mi neodpovídala.

„Prostě si na něj dávej pozor,“ připomněla mi po chvíli ticha, když jsem si namáhala mozkové závity. Zvedla se a odešla dveřmi. Najednou jsem se cítila tak sama, že jsem se musela zachumlat pořádně do peřiny. To teplo, které se kolem mě rozprostřelo, mě ukolébalo ke spánku. Konečně jsem se v pořádku vyspala. Nepronásledovaly mě žádné sny, a když už, byly to sny plné barev a různých cest, které vedly do neznáma. Tohle mě tolik neděsilo, vlastně vůbec. Mysl si odpočinula, protože se poslední dobou zaobírala jen jednou jedinou věcí. Ianem.

___

„Spala jsi dobře?“ šeptal mi sametový hlas do ucha. Jak tak rychle pozná, že jsem vzhůru? Chtěla jsem se ještě chvíli povalovat na posteli a neotvírat oči. Bylo to mnohem lehčí nevidět na svět, který byl tak zvrácený. Jeho rty se dotkly mého čela a já neochotně otevřela oči. Chvíli jsem se mu koukala do topazových očí a pak si uvědomila svou naprosto absurdní a chybnou myšlenku. Nevidět na tuhle krásu? Nemožné, neodpustitelné.

„Vlastně jsem spala víc než dobře,“ usmála jsem se na něj a políbila ho na rty.

„Než začnete dovádět, koukej něco sníst,“ vřítila se do pokoje Alice s tácem plným jídla.

„Alice, víš, že ji chci vzít někam ven. Potřebuje si trochu provětrat hlavu,“ káral Edward svou sestru a pohladil mě něžně po tváři. „Je toho na ni trochu moc. Na nás všechny,“ zašeptal s očima připoutanýma k mým.

„Fajn, ale kdo tohle sní? Nedělala jsem se s tím jen tak,“ nedala se ta malá mrška a tác mi posadila na nohy. Ještě chvíli jsem se zaobírala Edwardem, na toho bych se mohla koukat pořád a nic jiného bych nepotřebovala, snad ani vzduch ne, ale když jsem stočila zrak na ty dobrůtky, co mi Alice připravila, žaludek se přihlásil o slovo.

„Fajn, tak půjdeme jenom na večerní procházku po Sewardu, romantická večeře padá,“ poddal se Edward a pobaveně mě sledoval, jak do sebe střídavě cpu sladký a slaný toust.

„Kolik že je hodin?“ ptala jsem s plnou pusou. Byla to vážně dobrota!

„Bude půl sedmé. Prospala jsi celý den,“ oznamovala mi Alice.

„Nebyla to její chyba. Potřebovala se vyspat a my tomu trochu pomohli,“ zamračil se na ni Edward. Takže mě zase uspal Jasper? Asi bych měla být naštvaná, ale zrovna tenhle spánek jsem přivítala s otevřenou náručí.

„Dojedla si?“ zeptala se Alice, která prohledávala celou skříň.

„Hádám, že asi ano,“ usoudila jsem, když jsem se podívala na prázdné talíře na tácu.

„Fajn, Edwarde, ven, musí se převléct, a ty,“ukázala na mě prstem, „upaluj do koupelny.“ Edward zmizel, než bys řekl švec, takže jsem se neochotně zvedla a namířila si to do koupelny. Při pohledu do zrcadla jsem se opět zděsila, takže jsem ho raději přikryla županem.

„Nevím, proč tě každý tak hrozně poslouchá,“ zabručela jsem, když mi Alice do koupelny hodila modro bílé šaty s černým sakem a černými silonkami.

„Zkus si to neobléct,“ pohrozila mi. Odevzdaně jsem si to všechno oblékla a sundala župan ze zrcadla. Kdybych odřízla tu strašnou unavenou hlavu, dokonce bych řekla, že mi to i slušelo.

„Alice!“ řekla jsem do místnosti a dotyčná se objevila vzápětí.

„Neboj, dáme tě do pořádku. Ještě si nazuj ty kozačky a já se do tebe pustím,“ strkala mi do rukou kozačky na menším podpatku. Nevzmohla jsem se na protest a jednoduše si je navlékla. Alice mi pročísla vlasy, pár pramenů sepnula ozdobnou sponou a pustila se do mého obličeje. Málem jsem jí tam usnula.

„Můžeme vyrazit?“ objevil se ve dveřích Edward. Sjel mě pohledem a spokojeně se usmál. I on se převlékl. Měl na sobě světle modré džíny, k tomu bílé tričko a na tom černé sako. Ohromně mu to slušelo.

„K čemu jsme vlastně takhle vystrojení?“ zeptala jsem se opatrně, když jsme si sedali do auta.

„Vlastně k ničemu. Znáš Alice, musí mít všechno perfektní,“ usmál se na mě a vyjel do města. Zaparkovali jsme na parkovišti před restaurací, kde jsme byli s Harrym a Waynem. Než jsme vystoupili, Edward mi vzal obličej do svých dlaní.

„Přestaň myslet na to, co jsme se dověděli. Nikdy nedovolím, aby ti ublížil, a slibuji, že už tu s námi dlouho nebude. Mysli jen na sebe a uvolni se trochu, jinak se z toho všichni brzy zblázníme,“ promlouval mi do duše a stvrdil to něžným a sladkým polibkem.

Venku bylo krásné teplo, Edward mě objal kolem pasu a my se vydali vstříc krásným uličkám městečka Seward. V jeho přítomnosti se lehko zapomínalo na to, co se stalo, dokázal mě naprosto odvést od špatných myšlenek. Po dlouhé době jsem se smála, protože mi vyprávěl příhody, které se mu staly s druhým bratrem Emmettem, kterého ještě neznám. Procházeli jsme se po našem náměstíčku, nakukovali do slabě osvětlených výloh a zkoumali jídelní lístky skoro všech restaurací, které jsme tu měli.

„Dnes ti to ohromně sluší,“ šeptal mi do ucha, když jsme procházeli kolem kostela, ve kterém se patrně odehrávala nějaká bohoslužba, protože tam byla spousta lidí. „Skoro jsem se o tebe bál, když jsi spala. Vypadala jsi tak ztrápeně.“ Když mluvil, přejížděl svou dlaní po mém boku a já se po dlouhé době zase cítila v bezpečí. Přimáčkla jsem se k němu ještě víc a nikdy už ho nechtěla pustit.

„Pojedeme domů?“ navrhl, když pohlédl na hodinky. Bylo už devět hodin. Krásně uvolněni a ucouráni, tedy aspoň v mém případě, jsme se vydali k autu.

„Sakra,“ zasyčel Edward, když jsme byli asi dvě stě metrů od auta.

„Co se děje?“ zeptala jsem se vystrašeně, protože Edward začal vrčet.

„Jak se jen opovažuje?“ prskal slova a přidal do kroku. Když jsme přišli trochu blíže, poznala jsem ho taky. Líně se opíral o auto, v ruce si házel jakousi tyčí. Až pak jsem pochopila, proč se všude válelo sklo. Všechna okna od Volva se válela na zemi v podobě malých krystalků skla. Zastavili jsme se od něho asi pět metrů a Edward mě trochu popostrčil za sebe, aby mě chránil. Ian si ještě jednou hodil tyčí z ruky do ruky a pak se na nás podíval. Zahleděl se Edwardovi posměšně do očí.

„Hups,“ zalitoval hraně. „To je vážně tvoje auto?“ Edwardovi v hrdle zaburácelo zavrčení.

„Co od nás chceš?“ mluvil klidně, přesto mi z jeho hlasu naskakovala husina. Teď vážně vypadal jako upír.

„Od tebe vážně nic, šašku. Jen bych si rád promluvil s Isabellou,“ odloupl se od auta a popošel pár kroků k nám. Upřeně se na mě díval a mně začínalo být špatně. A přitom jsem měla takovou chuť ho zabít! Za to, co provedl Gee. Vlastní dceři.

„Chceš mě zabít jako svou vlastní dceru?“ opětovala jsem mu pohled vyzývavě a stáhla si z těla Edwardovu ruku, abych mohla před něj.

„Bello, ne,“ zastavil mě a opět mě stáhl za sebe. Nenechala jsem se a opět vystoupila z úkrytu jeho těla. Ian přiskočil a stál těsně u mě.

„Zničila všechno, zasloužila si to. Jakpak ses to ty dozvěděla?“ zeptal se a mhouřil při tom oči. Srdce se mi rozbušilo na všechny otáčky. Měla jsem z něho strach, to ano, ale právě teď převládala nenávist.

„Nejsem tak hloupá, jak si myslíš. Ty jsi prachobyčejný parchant. To ty bys měl být na jejím místě.“

Mé oči byly příliš slabé, na to aby tak rychle zaregistrovaly, že Ian sahá po noži, ale naštěstí tu byl Edward. Než jsem stihla něco udělat, odstrčil mě tak, že jsem spadla na zadek a rozpřáhl se, aby odhodil i Iana. Jeho pohyby byly rychlé, přesto se to najednou všechno zastavilo. Ian držel Edwardovu ruku těsně u svého těla. Opět to bylo pro mé lidské oči rychlé, ale výsledek té akce jsem viděla. Dveře od Volva se naprosto vmáčkly doprostřed celého auta. Ian na ně Edwarda namáčkl a tlačil ho stále dál a dál. Byla jsem naprosto vedle strachem, přes celou ulici se ozývaly steny auta, jak se ničilo. Opět moc rychle, se všechno otočilo, Ian ležel na zemi a Edward na něm. Nedokázal ho praštit, Ian měl naprosto stejnou sílu jako on. Jak je to možné?

Až teď jsem si uvědomila, že křičím. Celou ulicí se roznášel můj vyděšený křik a rány jako z děla. Chtěla jsem Edwardovi pomoct. Vrhla jsem k těm dvěma. Ozvala se rána trochu z větší vzdálenosti. Edward dopadl na střechu auta, které parkovalo na protější straně ulice.

„Edwarde!“ zakřičela jsem a chtěla se k němu rozběhnout. V tu chvíli byla patrně blbost se strachovat o upíra, ale tělo jsem měla lapené úzkostí a strachem o něj. Je něco jiného teoreticky uvažovat o nesmrtelnosti a něco jiného vidět naživo, jak vám někdo mlátí přítelem o auta. Udělala jsem sotva dva kroky a už jsem ležela na zemi. Chvíli jsem nic neviděla, všechno se se mnou točilo. Cítila jsem mokro ve vlasech a něco teplého mi stékalo i po kolenou. Možná jsem usnula, co já vím. Vím jen, že se dalo všechno nějak do pohybu, a že to se mnou občas hodilo.

Když jsem konečně otevřela oči, chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde jsem a proč nemůžu hýbat tělem. Krev z rány na hlavě začala pomalu kapat dolů na podlahu auta a já se snažila osvobodit si aspoň ruce.

„O to se ani nepokoušej, Isabello. Nerad bych tě zabil dřív, než to bude nutné. Ještě si chci užít s tím tvým, je s ním docela legrace. Jak snadno se dá zmást upír.“ Zvedla jsem hlavu, abych se na něj mohla podívat. Šlo to hrozně těžko, hlava mi třeštila a neustále krvácela.

„Tohle ti neprojde,“ zachraptěla jsem a opět sklopila hlavu dolů. Měla jsem svázané celé tělo. Nemohla jsem se pomalu ani nadechnout. Ale to nemuselo být kvůli tomu, spíš jsem se obávala, že mám zlomené žebro.

„Myslím, že potřebuješ koupel. Co myslíš? Pěkně v jezeře, při nočním měsíčku?“ zeptal se sladce Ian a šlápl na plyn. Chtěla jsem ho poslat, kam se patří, ale neměla jsem sílu a upadla jsem do bezvědomí. Pokud se tomu tak dá říkat. Jen matně jsem si uvědomila, že jsme zastavili. Někdo mě vytáhl ven z auta a táhl někam si po zemi.

„Gee,“ zamumlala jsem a nechala bolest i tmu, aby mě pohltily.

Edward

Nemohl jsem uvěřit, že má takovou sílu. Vždyť je to sakra člověk! Snažil jsem se sebevíc, sílu jsem doloval doslova až z paty, stejně jsem se ho skoro ani nedotkl. Auto už mi přestalo být jedno, když mě na něj poprvé namáčkl. Slyšel jsem Bellu křičet, chtěl jsem ji utěšit, že všechno bude v pořádku, ale bez čtení myšlenek jsem byl trochu ztracený. Nemohl jsem předvídat jeho údery, a jelikož jsem mockrát v životě moc nebojoval – sobě rovným, vážně jsem netušil, jak se s tímhle vypořádám. Ale kdykoli jsem se podíval do jejích vyděšených očí, věřil jsem si víc a víc, protože ona mi dodávala odvahu. Musel jsem ji ochránit, ona se stala přece mou hvězdou života.

Sebral jsem všechnu sílu a dostal ho na zem. Napřáhl jsem se a chtěl udeřit, bohužel opět neúspěšně. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se k nám rozeběhla, a to se mi stalo osudným. Odkopl mě a já o sobě chvíli vážně nevěděl. Byl to divný stav, chtěl jsem vstát a dát se opět do boje, ale moje mramorové tělo se mi zdálo moc těžké na to, abych ho zvedl. Jak dlouho to tak mohlo trvat? Dvě vteřiny? Sklouzl jsem dolů ze střechy auta, ze kterého moc nezbylo, a skočil na místo, kde měl stát. Ale nebyl tam.

Do nosu mě praštila její vůně. Vůně její krve, která vytvořila vedle méha auto obrovský rudý flek krve na silnice. To ne! Klekl jsem na kolena a chvíli přemýšlel. Musel odjet autem. Sakra! Jaké má auto? Kam mohl jet? Tolik krve, přežila to vůbec? Ne, na to ani nemyslet!

„Sakra!“ zavrčel jsem do prostoru a svou rychlostí se zvedl. Kopl jsem do svého vraku, který maličko odskočil a rozběhl se na jednu stranu silnice. Její krev mě ujistila, že běžím správně. Bylo mi jedno, že běžím po silnici a ne zrovna normální rychlostí. Jediné, na co jsem myslel, byla Bella a to, jak si vychutnám, až toho bastarda zabiju! Jeho krev pro mě byla příliš zvrácená, abych ho vysál! Na to jsem z něho byl příliš zhnusen!

Zaslechl jsem její srdce. Ona žije! Jestli to bylo vůbec možné, přidal jsem na rychlosti. Už jí nesmí více ublížit. Slíbil jsem jí to, a nedodržel to. Podcenil jsem toho idiota.

Netuším, kam tak ženeš, ale počkej na nás! ozvala se mi Alice v mysli. Nebyla daleko, vlastně přibíhala s Jasperem ze směru, kam musel mířit Ian. Běželi po druhé straně a já se ani nezastavil, když jsem je míjel.

„Co to?“ zeptala se udiveně Alice. Než jsem se nadál, už mě svírali oba dva.

„Co se děje?“ ptal se Jasper a byl celý vykulený z mých emocí.

„Má Bellu. On ji unesl! Ona krvácí. Alice, pomoz... Nevidíš ji?“ ptal jsem se zdrcený a pral se s nimi, abych mohl běžet dál. Nepustili mě, začali přemýšlet, co udělat dál. Ten zatracený bastard! Urvu mu hlavu, jakmile ho uvidím! Bello, lásko, vydrž!

„Ian ji unesl? Sakra, proč jen ty moje vize nefungují správně!“ zanadávala Alice, na chvíli uvolnila sevření a s Jasperem už to byla hračka. Opět jsem se rozběhl tím směrem, kde jsem už jen slabě cítil její krev. Pomalu slábla, a to jsem nemohl dopustit. Bylo to jediné pojítko, které jsem měl, abych je našel. Ani jsem nepostřehl, kdy se ke mně ti dva přidali.

Pach nás dovedl k jakési malé chatičce na kraji lesa, jen pár set metrů od silnice a přesto byla skvěle skrytá stromy, že ji odsud nebylo vidět. Zevnitř jsem její krev cítil silněji, nezdržoval jsem se ani otvíráním dveří a jednoduše dovnitř vletěl. Ať jsem se rozhlížel sebevíc, nenašel jsem tu nic. Jen malou zaschlou skvrnu její krve vprostřed místnosti. Rozzuřeně jsem praštil do stolu a vyběhl ven. Alice s Jasperem hledali také, ale jako kdyby se propadla do země. Ani sebemenší závan, který by mě k ní dovedl. Jsem přece upír, nemohu být tak neschopný!

Zoufale jsem běhal od silnice zpátky do chatky a do lesa. Ten parchant! Praštil jsem rozzuřeně do stromu, který se naklonil na jednu stranu a upadl mu kus kmenu. Jestli je mrtvá… Ne! Na to jsem nedokázal ani pomyslet. Nemohl jsem si dovolit na to myslet, protože bych se naprosto zhroutil. Ona se stala středem mého vesmíru, tak co bych tady byl platný, kdyby byla vážně… Ne, ona žije! Kristepane, ať žije, prosím! Když jsem už asi po sté obíhal celou chatku a zjistil, že to vážně nemá žádný efekt, klesl jsem na kolena a dal hlavu do dlaní. Kdybych mohl, patrně bych teď plakal.

„Edwarde? Jak že umřela Gee?“ zeptala se Alice, kterou právě teď něco napadlo. Aniž bych odpověděl, zvedl jsem se a rozběhl se. Gee byla přece utopena! Chytl jsem se toho, protože to byla má poslední naděje, a běžel, co mi jen nohy stačily.

Všechno se nějak vymyká z rukou. Jak tohle dopadne? Povede se Ianovi dokončit své dílo, nebo mu v tom někdo zabrání?

Připomínám, že tohle je předposlední dílek..:)

Strašně Vám chceme poděkovat za hlasování v Nejlepší povídce měsíce. 6. místo je něco úžasného a vděčímu tomu jenom Vám!!!:-)

33. kapitola • Shrnutí od zuzka88 • 35. kapitola

Shrnutí od Danca95

Autor: Danca95 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Mountain Mystery - 34. kapitola: