Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Mountain Mystery - 14. kapitola

11.10.2010 (12:00) • Danca95 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 5670×

14. kapitola

Bubny mi dunily ze sluchátek do uší, a já si přála, abych mohla naprosto vypnout. Už celou hodinu jsem takhle ležela na posteli, aniž bych se obtěžovala reagovat na okolí. Proč? Jednoduše jsem byla mimo.

Aaron se mi celé dva dny neozval, patrně si vůbec nevšiml, že jsem od něj odešla poněkud zklamaná, když jsem si uvědomila, že náš vztah tak trochu zevšedněl. Bylo mi to líto, ale na druhou stranu mě to taky docela naštvalo. Nebyla to totiž jenom moje chyba.

Včera jsem Aarona ve škole vůbec nepotkala, prý měli celý den těžký trénink, protože je čeká velmi důležitý zápas. Chápala jsem to, že se neozval, byl patrně unavený… Ale že se neozval ani dnes? K tomu všemu jsem ho ve škole ani nezahlédla… I když, byla jsem tam jen necelé dvě hodiny, protože jsme měli nějaký kurz, který mi připadal k životu tak trochu nepotřebný.

Fajn! Proč si vlastně nepřiznat hlavní důvod, proč jsem neustále byla v depresi a nejradši bych všem skočila po krku? Cullen se ve škole neukázal minimálně 4 dny, a já z toho byla na větvi. Tenhle pitomeček si ovládal moje nálady, jak chtěl, a já se na to mohla jen bezmocně koukat. Spíš to tiše snášet.

Tak dost! Přece se naprosto nezblázním z toho, že on se patrně někde fláká! Vylétla jsem z postele, strhla z uší sluchátka. Seběhla jsem dolů, popadla mikinu a vypadla ven. Bylo opět ošklivo, ještě dopoledne svítilo slunce. Zamračila jsem se na ponuré nebe.

Harry měl mít za pár dní narozeniny, tak bych mu mohla něco koupit. Nejsem zrovna talent na vymýšlení originálních dárků, ale je to lepší, než rozjímat na posteli nad tím, jak bílý je strop mého pokoje. Chtělo by to něco, kam by mohl jít i s Waynem. Když jsem ty dva viděla, jak se spolu stydlivě baví, málem mě to dojalo. Harry se červenal jako malý kluk a Wayne žmoulal v prstech snad všechno, co našel.

Zrovna jsem procházela kolem obchodu se sportovním oblečením, když jsem zahlédla plákat zvoucí na divadelní představení. Shakespeare. Toho Harry miluje. To přesně ono!

Celá usměvavá jsem vycházela z obchodu s lístky pěkně uložené v tašce. Musela jsem se pochválit, takhle dobře koupit dárek se mi ještě nepoštěstilo. Doufala jsem, že si ho oba užijí. Milovala jsem, když se zahlédla na Harryho tváři ten šťastný a stydlivý úsměv, kdykoli se objevil poblíž Wayne.

„Rád vidím, že se usmíváš!“ řekl někdo těsně za mými zády. Úlekem jsem vyskočila a tašku vyhodila do vzduchu. Než jsem se nadála, bledé ruce mi ji podávali ani jsem nezaregistrovala, jestli spadla na zem. Je to vůbec možné?

„Ehm… Dík,“ pípla jsem celá vykolejená. Sama se sebou jsem bojovala, nechtěla jsem si přiznat, jak ráda ho vidím. Pitomečka!

„Máš černé svědomí,“ podíval se na mě šibalsky zlatýma očima. Všechny moje myšlenky, jako by se rozutekly. Stačil jeden jeho pohled, a můj mozek mi vypověděl službu. Na tohle prostě lidská síla nestačila, jakmile vás uvěznil, nedalo se s tím nic dělat. Ať se snažíte, jak chcete.

„Kde máš prince?“ zeptal se po chvíli ticha, kdy jsem myslela, že mi odumřely nohy a já se mu zhroutím do náruče. Mimochodem, nebyla to tak zas tak špatná představa. Jako v tom snu… Jeho žertovný výraz, který ho dělal tak sympatickým, zmizel s jeho otázkou. Opět nasadil masku arogantního idiota a já se konečně mohla nadechnout. A tím, že se zeptal právě na Aarona, mě naštval ještě víc.

„Co je ti potom?“ vyjela jsem na něj. Znělo to ostřeji, než jsem zamýšlela. Ale co, aspoň dá pokoj. Ale to jsem se šíleně pletla. Tvář mu ozdobil jeden z jeho největších úsměvů.

„Zase jsi v náladě, Bello?“ zeptal se a naklonil hlavu na stranu. Kdybych mohla, dupla bych si nohou. Tak moc mě rozčiloval. Raději jsem prudce natáhla vzduch nosem a chtěla odejít. Jen jsem udělala krok, spustil se liják. Fajn, že se na mě spikli všichni na zemi, to bych brala, ale i ti nahoře?

„Pojď, svezu tě,“ houkl na mě Cullen. Už byl skoro u svého krásného Volva, šel pozadu, takže na mě upíral své oči.

„Opovaž se! Jdi raději pěšky!“ křičela na mě Gee. Já se ještě jednou podívala na ty zrádce nahoře, nechala si vteřinu bubnovat deštěm do tvářea pak se rozběhla k jeho autu.

___

Tiše, jako myška jsem seděla ve velmi pohodlné sedačce Volva, a snažila se ignorovat rentgenující pohledy Edwarda, který se staral více o můj obličej, než o silnici, která ubíhala pod koly jeho auta. Moje snaha byla ovšem naprosto zbytečná, nevšímat si ho bylo něco nemožného, takže jsem si raději nervózně rovnala rukávy od mikiny a neustále měnila polohu svých nohou. Neřekl ani slovo, což mě udivovalo. Myslela jsem, že bude mít zase nejapné poznámky, kterými mě dokáže tak naštvat. Ale mlčel, a právě z toho jsem byla ještě víc nervózní.

„Škoda toho deště… Předchozí dny bylo tak hezky,“ promluvila jsem já, protože to ticho mě popichovalo jak miliony jehliček.

„Bello, tohle je chyba. Není to bezpečné!“ Gee seděla vzadu a nakláněla se mezi nás.

„Hm,“ kývl a jen se na mě zase pobaveně podíval. Fajn, tak když nechce mluvit, nebudu mu to vnucovat, že? Trochu naštvaně jsem sledovala stromy, které se kolem nás míhaly tak rychle, že jsem z nich viděla jen šmouhy. Kdybych šla pěšky, byla bych naprosto mokrá… Ale, není tohle horší, než pár kapek vody? Kdo ví, co je tenhle pošuk vůbec zač. Vždyť o něm vůbec nic nevím, a já mu klidně vlezu do auta. Navíc na silnici nebylo široko daleko vidět ani živáčka. Srdce se mi rozbušilo strachem. Edward mi opět pohlédl do tváře, na čele se mu vytvořily vrásky. Můj strach nebyl na místě, Edward se o nic nepokusil a my už jsme stáli před naším domem.

„Okamžitě vystup!“ nařídila Gee.

Když jsem chtěla beze slůvka vystoupit, Edward zamkl dveře. Chyba, můj strach byl na správném místě, pouze ve špatnou dobu. Až teď jsem se měla začít bát. Přikrčila jsem se na sedačce a chystala se bránit. Kopat, mlátit, to je jedno.

„Můžeš mi říct, co to předvádíš?“ ozval se jeho sametový hlas téměř u mého ucha. Trhla jsem sebou. Zněl vesele, přesto se nesmál mně.

„Pusť mě domů,“ pípla jsem slabě. Narovnala jsem se zase v sedačce a neodvážila se na něho podívat.

„Bello, co si myslíš, že chci udělat? Zabít tě před vlastním domem?“ smál se.

„Otevři ty dveře, sakra!“

„Otevřu,“ kývl na souhlas, ale k ničemu se neměl. Tázavě jsem se na něj podívala a začala se zase ztrácet. Zatraceně! Zlaté oči na mě koukaly něžně, trochu pobaveně, přesto mě z nich mrazilo celé tělo. Příjemně mrazilo. Rty se mu kroutily do slabého příjemného úsměvu. Nepoznávala jsem ho. Byl… sama nevím. Připomněl mi ten sen, přesně takhle v něm vypadal. Přesně takhle se tvářil, když mi říkal, že mě miluje.

„Ty dveře můžeš odemknout sama! Jen zmáčkni to tlačítko u řadící páky, a jdi okamžitě co nejdál od něho! Bello! Bello!“ téměř zuřila Gee. V jeho přítomnosti jsem ji vždycky nějak přestávala vnímat.

„Proč jsi mi poslal ty květiny?“ vypadlo ze mě naprosto samo. Ani jsem nemrkala, byla jsem chycená v pasti jeho očí. Krásných očí. Neodpověděl. Jen se pořád tak debilně culil.

„To promiň, bylo za ten polibek? Myslíš, že tímhle se to jen tak smaže?“ ptala jsem se dál, tentokrát trochu namíchnutě.

„Za polibek jsem se neomlouval… Přece se ti to líbilo, nebylo se za co se omlouvat,“ obdařil mě zářivým úsměvem, až mi poskočilo srdce. „Omlouval jsem se za svoje poznámky.“ Jeho výraz nebyl v souladu s jeho slovy. Tvářil se pobaveně, vůbec ne kajícně, že mu bylo líto toho, co mi kdysi řekl. Dělal si ze mě srandu? To by na něj sedělo.

„Jsi vůl,“ vypadlo ze mě opět znovu samovolně.

„Díky,“ zakřenil se na mě. Stále se neměl k tomu otevřít dveře.

„Sice je to Volvo pohodlný, ale spát se mi v něm opravdu nechce. Odemkni,“ založila jsem si ruce na prsou.

„Škoda, sedačky se dají sklopit do polohy na ležení,“ řekl se smíchem a nadzvedl jedno obočí. Začervenala jsem se. Pozorně sledoval moje reakce a já z toho byla celá nesvá.

„Svoje sexystický poznámky si nech pro sebe, mě pusť domů,“ mumlala jsem a snažila se na něj nepodívat. Což se mu nelíbilo. Dal mi pod bradu svůj ledový prsty a zvedl mi obličej k němu. Už se nesmál ani se na mě nešklebil. Měl vážný, skoro zamyšlený výraz.

„Koukám, těch kytek ti budu muset poslat ještě hodně.“ Měla jsem pocit, že si to říká spíš pro sebe, ale já přestávala zase vnímat. Bello, nerozplývej se nad jeho očima nebo nad jeho rty, které se zase začaly nebezpečně přibližovat k těm tvým, a radši se snaž dostat domů, volal na mě můj mozek a vlastně i Gee! Snažila jsem se, vážně! Ale nešlo to…

Srdce se mi rozbušilo, jako by chtělo vyskočit z hrudníku a já jen bezmocně sledovala Edwarda, jak si opřel své čelo o mé. Seděla jsem naprosto bez pohnutí, jako ochrnutá. Zavřela jsem oči a nechala to všechno osudu. Ať se stane co se má stát, protože já už neměla síly. Jenže nic se nedělo. Jeho čelo se odlepilo od mého, přesto jsem jeho rty stále cítila u svých. Vibrovalo mi z toho celé tělo.

Když jsem po chvíli otevřela oči, Edward na mě upíral ty své. Jeho rty byly téměř na mých. Sledoval mě. Pohnul se nepatrně blíže, že jsme se téměř dotkli. Srdce mi opět poskočilo a on se tiše zasmál. Pohladil mě po tváři a s tichým smíchem si opět spořádaně sedl ve své sedačce. Šokovaně jsem na něj zírala. Jeho sebevědomý pohled mě rozčílil ještě víc.

„Co si o sobě vůbec myslíš? Pusť mě ven, idiote! A jestli mi od tebe přijde ještě nějaká kytka, věř, že ti ji s radostí a smíchem omlátím o hlavu před celou školou,“ křičela jsem na něj a on se o to víc smál. Sáhl na tlačítko a odemkl dveře. Když jsem vystupovala, stačila jsem ho zaslechnout říkat:

„Já aspoň koupil tvoje oblíbené. Mlátit kytkami o hlavu bys měla svému princi!“ křičel za mnou. Měl ze mě legraci. Pitomec! Zuřila jsem, ještě když jsem zavírala dveře od domu. Pohled mi padl na známou bundu.

„Aarone?“ naklonila jsem se do obýváku, kde s ním seděla mamka.

„Ahoj lásko,“ vyskočil z gauče. V ruce držel květiny. Karafiáty. Ty jsem přímo nesnášela.

Aaron mě objal, políbil na tvář a s omluvným výrazem nastavil ruku s kytkou. S hranným úsměvem jsem ji od něj převzala.

„Moc se omlouvám, bylo hrozně moc tréninků. Měl jsem se ozvat, ale vážně nebyl čas,“ omlouval se kajícně. Chvíli jsem se koukala do květin a snažila se utřídit myšlenky. Je to od něj hezké, snaha se přece cení. Nakonec jsem na něj šťastně vzhlédla, jako by žádný Cullen vůbec neexistoval a natáhla se na špičky, abych ho mohla políbit.

„Je ti odpuštěno. Chyběl jsi mi,“ zašeptala jsem mu do ouška, aby to neslyšela mamka. Ta se zvedla a šla vařit večeři. Prý spolu budeme chtít být určitě sami. Jen co zašla za roh, Aaron mě pevně objal a políbil pořádně. Vychutnávala jsem si tuhle chvíli, přesto mi tady něco chybělo. Ledové rty, které dokázaly omámit celou moji mysl.

___

„Všechno nejlepší, zlato!“ skočila jsem Harrymu okolo krku, jen co vystoupil z auta. Se smíchem mě chytil okolo pasu a zatočil se se mnou.

„Doufám, že se ti to bude líbit. Užijete si to oba,“ mrkla jsem na něj, když jsem ho konečně pustila a podávala mu dárek. Nedočkavě rozbalil obálku a tvář mu rozjasnil úsměv. Ale ne takový, jaký jsem čekala.

„Tak to se povedlo! Bello, je to úžasný! Děkuju ti zlatíčko, ale já už ty lístky mám!“ zakřenil se na mě a lípl mi pusu na tvář.

„A od koho?“ zeptala jsem se zklamaně a rychle koukla na Cullena. Bohužel se nějak přimíchal do naší party, co víc, kamarádi ho začali celkem brát. Stál opřený o své Volvo a s  úsměvem zvedl ruce v nevinném gestu, jakože o ničem neví. Probodla jsem ho nenávistným pohledem. Už několik dní s ním nemluvím, ignoruji ho, a on dělá přesný opak.

„Od Wayna. Dal mi je včera, když jsme si byli včera zaběhat. Nejde dneska totiž do školy, tak mi dal dárek předem,“ vysvětloval Harry a pobaveně sledoval mě a Cullena.

„Tak pojď taky! Vezmi s sebou někoho, a půjdem ve čtyřech!“ navrhl Harryho úžasný nápad. I hned mě napadl Aaron, a doufala, že bude mít čas. Poslední dobou měl neustále tréninky. Většinou zavolal jen večer, jak se mám a tak dále, ale ve škole jsem ho v podstatě vůbec nevídala, což mě mrzelo.

„Doufám, že Aaron bude mít čas,“ zadoufala jsem nahlas a vydala se ho jít hledat.

„A kdyby ne, rád ho zastoupím,“ ozval se sametový hlas a já dělala, že ho neslyším.

V tělocvičně jsem Aarona překvapivě nenašla, i když tam byl celý jeho tým. Nikdo netušil kde je, tak jsem jednoduše vytáhl telefon a zavolala mu.

„Prosím?“ ozval se.

„Ahoj lásko. Nemůžu tě nikde najít. Jsi vůbec ve škole?“

„Máme trénink venku, trenér říkal, že nám prospěje trochu vzduchu,“ řekl trochu divným hlasem. Tak takhle odpověď se mi nezdála.

„Počkej, vždyť jsem teď viděla celý tým v tělocvičně.“

„Aha… No, víš, my se máme sejít až později, za školou. Já jsem ještě doma, potřeboval jsem si něco zařídit, nevím, jestli ten trénink vůbec stihnu,“ mluvil rychle do telefonu, že jsem mu sotva rozuměla. Byla jsem z něho zmatená.

„Dobře. Máš tuhle sobotu čas? Sehnala jsem lístky lístky do divadla. Víš jak jsme chtěli jít. Měla jsem to jako dárek pro Harryho, ale on už lístky má, tak co kdybychom šli taky?“

„Máme trénink,“ odpověděl stručně.

„Vždyť ho máte každý den?!“ podivila jsem se zklamaně.

„Je před sezonou, lásko. Vím, otravné. Pak ti to vynahradím. Musím jít, miláčku,“ mluvil zase spěšně.

„Dobře, zatím se měj. Miluju tě,“ rozloučila jsem se.

„Cože? Aha, jo, já tebe taky,“ vyhrkl zase spěšně a zavěsil. Celá zmatená jsem došla opět na parkoviště, kde stála naše parta.

„Tak jak?“ zeptal Harry.

„Nemůže, má-“

„Důležitější práci s někým jiným,“ skočil mi do řeči Cullen. Mluvil pohrdavě a nenávistně.

„ - trénink,“ dořekla jsem já a mrskla po něm pohledem. Uvolnil nenávistný výraz a zasmál se.

Harry:

Sledoval jsem ty dva a nemohl si pomoct. Tohle se naprosto nabízelo! Nemohl jsem nechat Bellu ty lístky prodat, to by byla škoda. Jen kvůli tomu, že Aaron nemůže?! Začínal jsem na něj být trochu naštvaný, protože jsem viděl, že se kvůli němu Bella trápí. Klidně se jí pár dní neozve, Bella o něm nemá žádné zprávy, a pak je mu odpuštěno jen díky kytce a sladkým řečičkám? Ona ho milovala, ale u něj jsem začínal mít pochybnosti.

Seděl jsem na posteli, a přemýšlel, že za to, co chci udělat, mě bude Bella možná nenávidět. Ale teď mi to bylo jedno. I ona si zasloužila být šťastná a to s Aaronem poslední dobou moc není. I Wayne mi to potvrdil.

S povzdechem jsem sáhl po telefonu a vytočil číslo.

„Halo?“ ozvalo se.

„Edwarde? Jsi to ty? Nevím, jestli mám správné číslo,“ ujistil jsem se.

„Harry? Jasně, máš správný číslo. Kde jsi ho vzal?“

„Od Simona. Dával jsi mu ho, když jsi s náma jel na výpravu.“

„Jasně. Co potřebuješ, Harry?“

„Co děláš tuhle sobotu?“ zeptal jsem se. Co když nebude chtít jít? Ale, to jak se na ni díval…

„Hele, Harry. Jsi fajn kluk, ale já bych to Waynovi nemohl udělat,“ mluvil trochu pobaveně.

„Takhle jsem to nemyslel. Nechtěl bys udělat doprovod moje nejlepší kamarádce?“

Tak co tomu říkáte? Aaron byl trochu jaksi mimo, nemyslíte? Harrymu asi "vztah" s Waynem patrně svědčí, jak se vám zamlouvá, na co se zeptal Edwarda? A co vůbec Edward? Jste spokojeni? Napište komentář, ať víme, co je libo a co ne.. :-D A co v další kapitole? Myslíte, že Aaron už půjde mimo hru? Bohužel jsme si všimly, že u minulé kapitoly ubyly komentáře... Doufáme, že jste na naši povídku nezanevřeli...:-)Děkujeme. :-)

13. kapitola • Shrnutí zuzka88 • 15. kapitola

Shrnutí Danca95

Autor: Danca95 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Mountain Mystery - 14. kapitola: