Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The last chance - 7. kapitola

The last chance - 7. kapitolaJe tu nová kapitola z dílny blotika a Dannie. Jak se Bella vypořádá s Eddieho pohřbem? Nebude snad jejím spolužákům divné, kde se jejich hvězda toulá, pokud zrovna není ve škole? A co Bellina matka, vezme si dceru zpět domů, nebo ji nechá napospas dešti a chmurným myšlenkám?

7. kapitola

Ten den mi bylo vážně zle. Snad nejhůř od doby, co se stala ta věc. Nejspíš to bylo tím, co pro mě dnešní den znamenal. S konečnou platností si to budu muset přiznat. Nevrátí se. Už nikdy mě neobejme, nikdy neuslyším jeho hlas, který mě kárá, a přesto je tak hebký a ochranitelský. Nebudu se mu moct podívat do očí a neuvidím ty kouzelné živé jiskřičky. Je mrtvý a dnes ho s rodiči pohřbíme.

Jediné, co mě drželo při životě, byla skutečnost, že dnes přiletí mamka. Těšila jsem se na její mateřské objetí, na její slova útěchy. Protože já jsem zlomená, mé srdce je rozervané, mozek se zaobírá pocitem viny. Nohy a ruce sotva poslouchají mé chabé příkazy, aby se daly do pohybu.

Podívala jsem se z okna. Vůbec jsem se nedivila tomu, že opět prší. Tady je to nejspíš zázrak, když vysvitne slunce. Jestli se to vůbec někdy stalo. Zkřivila jsem tvář do nepříjemného šklebu a vydala se do koupelny. Horká voda, která mi vždy dopřávala tolik potřebný klid, jako by dnes ztratila své zvláštní schopnosti. Tělo mi rozvibrovala mohutná zimnice a já si byla jistá, že už se nikdy nebudu schopná pohnout.

„Bello?“ ozval se za dveřmi můj otec. Lekla jsem se natolik, že jsem ve sprchovém koutě uklouzla a zhroutila se k zemi. Přitom jsem se bouchla do hlavy a nepříjemně mi v ní pulzovalo. Ruka mi vyletěla k tomu místu a chvíli ho třela. Nejhorší na tom nejspíš bylo, že jsem se vůbec nezajímala o to, co se se mnou děje. Ležela jsem na zahřátých kachličkách a proudem mi na tvář a tělo dopadala horká voda. Skoro to až bolelo. Skoro.

„Bello,“ zopakoval trochu hlasitěji Charlie.

„Co je?“ vyhrkla jsem nevrle. Vážně mě nezajímaly jeho problémy.

„Jedu na letiště pro matku, však víš, kvůli utajení,“ oznámil mi tónem, kterým mluvil se svými herci. S otcovskou láskou to mělo sotva něco společného.

„Jasně,“ zabručela jsem a dál ho odmítala poslouchat. I když pohled na mého otce a moji matku, jak spolu jedou autem a sedí vedle sebe... Chtěla bych je zase vidět spolu. Aby byli šťastní, jako když jsme byli s Eddiem malí.

Zvedla jsem se do sedu. To, že by se k sobě vrátili, je asi stejně tak pravděpodobné jako možnost vidět Eddieho znovu hrát fotbal. A kdo se prosí táty, aby se k mámě vracel? Po tom, co jí udělal, je mámě líp samotné, tím jsem si jistá. Kdo by stál o někoho, kdo nedokáže dodržet slovo? Čímž manželský slib rozhodně byl.

Tělem mi projela další vlna zimnice. Rozhodla jsem se, že ze sprchy vylezu. Vzdala jsem se naděje, že mi voda pomůže. Nepomůže mi nic. Snad jedině zázrak, který mě vrátí do doby před rozvodem, vymaže všechny vzpomínky po něm a zaručí, že se táta s mámou nikdy nerozejdou a Eddie neumře, aspoň ne v nejbližší době.

Zachumlala jsem se do županu a padla na postel obličejem do polštářů. Chtěla jsem zdusit slzy, možná i sama sebe. Jako by to k něčemu bylo. Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, ale najednou jsem ucítila známou jemnou vůni a už mě někdo svíral v náručí. Maminka přijela.

„Mami!“ zajásala jsem tak vesele, jak jen to šlo, a skočila do sedu. Objala jsem ji nejpevněji, co mi síly stačily. Chtěla jsem ji umačkat, vtáhnout do sebe, aby už nikdy nemohla odjet a zůstala tu se mnou navždy. Aby umřela až tehdy, kdy já, ne dřív. Prostě abych cítila její blízkost.

Ona mě houpala v náruči a hladila po hlavě; na tom místě, kde jsem se před chvíli bouchla. Bylo mi to fuk.

„Jsem tak ráda, že jsi tu. Víš, jak se mi po tobě stýskalo?“ Dívala jsem se do jejích důvěrně známých modrých očí a chtěla se v nich ztratit. Ale zahlédla jsem v nich žal. Stejný, ne-li větší, než ten můj. Věděla jsem, že máma bude truchlit, ale myslela, že méně než já. Že u ní najdu útočiště před okolním světem, budu se jí moct svěřit se svým trápením, vylít jí svoje srdce a ulevit si tak aspoň částečně od bolesti. Jenomže mohla jsem to teď udělat? Teď, když jsem viděla, co prožívá? Že je na tom možná hůř než já? Nemohla. Nebylo by to fér.

Taky jsem pochopila další věc. Nemělo smysl a nebylo by ani správné stěžovat si, jak moc se chci k ní vrátit. Jak moc bych chtěla jet po pohřbu spolu s ní. Domů. Pravý domov už byl jenom s ní. Eddie mi ho tady aspoň částečně nahrazoval, teď už ale nemohl.

„Vím, mně se taky stýskalo, holčičko. Jsem tolik ráda, že tě vidím. Jak to zvládáš?“ strachovala se. Měla jsem jí lhát, nebo říct pravdu? Ublížit jí, nebo uklidnit?

„Zvládám to celkem dobře. Jsem silná. Taková, jakou mě chtěl mít Eddie.“ Kvůli mámě jsem na tváři vykouzlila úsměv, který se všem okolo zdál jako pravý. Já jediná věděla, že je falešný a shnilý jako týden stará slupka od banánu.

„Co ty?“ oplatila jsem jí.

„Je mi tak líto, co se stalo. Nechtěla jsem to zavinit.“

„Mami, ty za to nemůžeš. Jediný, kdo by se tu měl obviňovat, jsem já a moje tvrdohlavost. Ale nechci o tom mluvit, hm? Raději se půjdeme přichystat.“

Nechtěla jsem se od mámy odtrhnout, ale musela. Nakonec, místo toho, abych našla útěchu, jsem utěšovala já mámu. Moje jediná šance, jak se odtud dostat, zhasla jako oheň sfouknutý větrem. Už nebude další příležitost říct mámě, že s ní chci jet zpátky. Že to tady nevydržím, protože mi to každý den i každou sekundu připomene Eddieho. Takže tady zůstanu navěky.

Posmutněla jsem, ale jen na chvíli to dala znát. Máma nesměla nic poznat.

„Tak se jdeme převléct,“ oznámila jsem jí a máma začala vytahovat šaty z tašky. Černá, všude jenom černá. Připomínka Eddieho. A zrovna tuhle barvu on nesnášel. Proč si na sebe nemůžu obléknout třeba… Co já vím? Modrou. Ta byla jeho oblíbená. Nechci si ho spojovat zrovna s černou. Nejspíš to budu muset přežít, ale já to stejně obejdu. Vezmu si na sebe tolik modré, co to půjde. I kdyby se na mě máma s tátou dívali sebevíc káravě.

Máma se odešla převléct do koupelny. Já se vrhla na svoji obrovskou skříň a černé šaty zahrabala na její dno. Nechci je v nejbližší době ani vidět. Vytáhla jsem místo nich sametové šaty s dlouhým rukávem. Sukně mi sahala ke kolenům a jejich barva mi vždy vyrazila dech. Modré jako noční obloha, ale ne zase moc tmavé. Byly krásné, dal mi je Eddie k šestnáctým narozeninám. Tohle je přesně to, co si obleču.

Otcův pohled, když jsem o chvíli později scházela ze schodů, jsem čekala. A bylo mi to jedno.

Bello, to snad nemyslíš vážně?“ zeptal se mě káravě.

„Modrá byla Eddieho oblíbená barva, což ty samozřejmě nemůžeš vědět,“ utrhla jsem se na něj.

„Dohodli jsme se na černé,“ odporoval mi.

„Ne, tati, ty ses dohodl. Najednou chceš dodržovat tradice? Když jsi je začal jako první rušit?“ odpovídala jsem mu a odsekávala každé slovo, protože se ve mně vařil vztek.

„O čem to mluvíš?“ No to je gól. Jasně, tati, dělej nechápavého.

„Hm, no já nevím. Co takhle dokud vás smrt nerozdělí?“ zaječela jsem a tělo se mi roztřáslo nervozitou.

„Bells, to stačí,“ ozvala se mi za zády mamka a já se trošku uklidnila. Oblékla jsem si kabát, nasadila sluneční brýle a zmizela v zadním prostoru černé limuzíny. Aby bylo utajení dokonalé, museli jsme použít starý trik na odpoutání pozornosti fanoušků. Dohromady jsme jeli třemi limuzínami a postupně jsme si na určených místech přesedali. Tato akce trvala asi tak hodinu. Otravovalo mě to a myšlenky se mi zatoulaly k Eddiemu. Pěkně by se nám smál, kdyby ten tyátr mohl sledovat. Klid, Bello, nebudeš brečet.

Konečně jsme byli na místě. Vystoupili jsme z auta na kraji lesa. Řidič hned poslušně odjel, kvůli případným posledním čmuchalům. Nechtěli jsme Eddieho pohřbít někde na hřbitově. Forks se rozkládalo na malém území a bylo jasné, že by se hned vše rozneslo. A já ho chtěla mít blízko, ne v žádném cizím městě. Našla jsem to místo jednou po škole, když jsem se nechtěla vrátit domů. Po chvilce chůze lesem se stromy rozestoupily a daly tak možnost trávě a nízké květeně ukázat svá barevná kouzla. Na druhé straně rostly dva vysoké cedry a přesně tam, pod nimi, bude Eddie odpočívat.

Uviděla jsem tam stát muže, byl to starý přítel Renée, kterého jsme požádali o diskrétní provedení smutečního obřadu. Když jsme k němu došli, vrhla se mu máma do náručí.

„Ach, Ericu, děkuji ti,“ zavzlykala. Všimla jsem si, jak se otec vedle mě nepatrně ošil. Snad by nežárlil? To on dal mámě kopačky, co mu má co být nepříjemné, s kým se objímá? Přišla na mě další vlna vzteku a já měla chuť zadupávat jeho hlavu hluboko pod zem. Nechápu, kde se to ve mně bralo. Raději jsem se rozhodla soustředit své myšlenky na něco jiného, nebo by to pro mého otce nemuselo dopadnout dobře. Podívala jsem se na Eddieho náhrobní kámen. Nebyl to žádný elegantní mramor nebo snad masivní žula, pouze prostý, lehce se třpytící nízký kámen. Bylo tam jen jeho jméno a data narození a úmrtí. Nemohla jsem říct, že by se mi líbil. Jak by taky mohl, byl mého bratra. Ale připadal mi vkusný, jako by Eddieho vystihoval. Na povrchu drsné hrany, ale uvnitř nádhera jeho duše.

Pomalu jsem kráčela k jeho náhrobnímu kameni a dívala se na ta písmenka. Dřepla jsem si a hladila prsty jednotlivé rýhy. Eddie, kdybys tady tak mohl být. Asi by se ti nelíbilo koukat se na vlastní pohřeb, co? Ale hele, mám modré šaty. Ty od tebe, doufám, že aspoň to tě trochu uklidní, promlouvala jsem k němu v duchu a ukázala na svoje rukávy modrých šatů pod těmi od kabátu. Jako by mi odpověděl, abych si zase stoupla a neremcala mu do toho, usmála jsem se a došla k máminu boku. Ta kývla na Erica a on začal. Moc jsem nevnímala slova, která vypouštěl z úst. Myslela jsem na Eddieho a přehrávala si všechny krásné chvíle strávené s ním. Pamatovala jsem si na dobu, kdy mi bylo pět a já Eddieho tahala za vlasy. Tehdy byl ještě malý kluk, ale chtěl si nechat narůst dlouhé vlasy. Já mu je záviděla, protože mi v té době nechtěly růst. Hádali jsme se kvůli tomu a já ho při každé příležitosti zatahala za vlasy. Jak jsem byla malá, tak jsem byla umíněná. S úsměvem jsem si na to vzpomněla a snažila se to vysvětlit Eddiemu.

Máma do mě žduchla a já se vzpamatovala a myšlenky na doby dávno minulé se rozpustily jako kapka na Sahaře. Zrovna se měl rozsypávat jeho popel a máma už svou „lžíci“ rozsypala, stejně jako táta. Byla jsem na řadě. Jenom jsem kývla a došla k Ericovi. Vzala jsem si tu jeho lžíci, která vypadala jako dětská lopatička na písek, a zabořila ji do popela. Ruce se mi třásly a slzy, které se dosud neobjevily, mi znenadání začaly kanout po tvářích. Jedna spadla přímo do jeho popela a já si pomyslela, že teď už jsem s Eddiem jedno. Já s ním budu navždy, ať se stane cokoli. Budu na něj vzpomínat pouze v dobrém a žádná myšlenka mi ho nezprotiví. To se stalo za jeho života, začali jsme se hádat, a jak to dopadlo? Špatně. Proč promrhat život špatnými myšlenkami?

„Teď a navždy,“ zašeptala jsem do popela, tak, jak jsme si to často říkávali. Kdysi by nás považovali za nerozlučné sourozenecké duo. Hm, zase tak nerozluční jsme nebyli, ale to jsme si asi uvědomili až potom a nedostali žádný čas na nápravu omylu. Ale ať už se stalo cokoli, milovali jsme se tak moc, jak jenom sestra může milovat bratra a naopak.

Pomalu jsem rozsypávala jeho popel u náhrobku a koukala se, jak ho vítr rozsévá všude okolo. Teď bude Eddie na více místech najednou, jak si vždycky přál.

Poslední zrnko popelu se vysypalo na zem a já tu dětskou lopatičku předala zpátky Ericovi. Ten rozprášil ten zbytek a přitom měl ještě nějakou tu obvyklou řeč. Já se postavila zpátky k mámě a otci a myslí se zase toulala u Eddieho.

„Tak jdeme,“ zašeptala máma. Věřila jsem, že se jí nechce přerušovat to ticho, ale někdo musel. Ona byla prostě jenom první, kdo se odvážil. V ruce jsem stále svírala jeho hvězdu a přemýšlela o něm. Máma s tátou se otočili a Eric je následoval. Já se ještě jednou dlouze podívala na náhrobek a rozloučila se s ním. Slibuju, že brzo přijdu. Potřebuju si popovídat, víš, usmála jsem se na něho a pak už opravdu kráčela ve stopách rodičů.

„Jak dlouho tady vůbec zůstaneš?“ ptala jsem se mámy, když jsme seděli v limuzíně; tentokrát už všichni v jedné jediné.

„Přemýšlela jsem, že bych zítra jela zase zpátky domů.“ Domů, to slovo jsem už poslední týdny neznala. Chyběl mi Eddie i máma. Vadilo mi tohle město a otec.

„Proč tak brzo? Nemůžeš tu zůstat aspoň týden? Proboha, vždyť Eddie je pryč.“

„Zlato, něco už mám domluvené a navíc u sebe nemám dostatek oblečení.“

„Já bych ti ale něco půjčila. Mám toho dost, určitě se něco ve tvé velikosti najde.“

Máma se na mě smutně usmála a já věděla, co mi chce říct. Že vážně něco má domluvené a vážně se tu nemůže zdržet, i kdyby chtěla. Prostě to vážně nejde.

Založila jsem ruce na prsou a koukala se ven. Jako kdyby ji zabilo zůstat chvíli se svou dcerou. Copak se všichni proti mně spikli?

V ruce jsem nahmatala Eddieho hvězdu. Bráško můj milovaný, kéž bys tady tak byl. Vidíš, co se děje? Vidíš, co se bez tebe děje? Neviním tě z toho, jenom kdybys tady mohl přijít a urovnat to. Já vím, teď bys mi asi řekl, že jsem hvězda a mám být silná, že to zvládnu. Jenže já už to nechci zvládat. Chci tady mít tebe, abys mi pomáhal. Jsem sice herečka, ale myslím, že když se něco děje v normálním životě, tom reálném, zase tak moc hrát nejde. Doufám, že mě budeš hlídat na každém kroku a dodávat mi sílu všechno bez tebe přežívat, bratříčku. Sám sis to navařil, tak za to musíš pykat, zasmála jsem se v duchu a představovala si, co by mi na to odpověděl.

„Bello, jsme doma, probuď se,“ mávala mi máma před obličejem.

„Já nespím,“ řekla jsem. Pak jsem si uvědomila, že už to dělám zase. Něco se mi nelíbí a hned na člověka musím být zlá. Ale podruhé stejnou chybu neudělám; tak jsem ztratila Eddieho a vrátit to nejde, neztratím ještě mámu.

„Mami, tak co kdybychom aspoň dneska ještě někde zajely? Spolu? Když už zítra frčíš zase dál?“

„Bello, vždyť jsem ti říkala…“

Nenechala jsem ji domluvit. „Mami, já tě slyšela a chápu to, jenom bych s tebou chtěla strávit co nejvíce času, co to půjde.“ Máma se na mě podezřívavě podívala, ale potom usoudila, že to myslím vážně, a kývla. Pokusila se o úsměv a já jí ho oplatila.

Vidíš, sestřičko. Ze svých chyb se učíš dokonce i ty, slyšela jsem hlas Eddieho. Jo, ze svých chyb se učím dokonce i já, ale jenom někdy.

Už jsem skoro nakráčela do našeho domu, když na příjezdovce zatroubilo auto. Protočila jsem oči a nasadila úsměv. Moje modré šaty rozhodně nemohly dokazovat, odkud jsme přijeli, a máma s tátou už dávno byli v domě. Když jsem se ale otočila, stálo tam auto Alice, Porsche.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek The last chance - 7. kapitola:

 1
5. Via
16.02.2013 [21:37]

je to super,rýchlo dajte ďaľšiu časť :)

4. MyLS
05.02.2012 [21:56]

MyLSmno jistě... kontroluji ;) :D nee... jen... opravdu vám to jde ;) jen tak dál ;) budu tady až do konce... :D

04.02.2012 [19:40]

BlotikMyLS, aby ne, když je to původně i tvůj nápad. Emoticon Takže se koukáš, jak to dál šlape? Emoticon Jinak teda děkujem. Emoticon

04.02.2012 [13:15]

DannieDěkujem Emoticon

1. MyLS
03.02.2012 [20:48]

MyLSpěkné holky ;)

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!