Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The darkness of sunny day - 7. kapitola

06.01.2013 (17:45) • Mcfan • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2200×

V minulé kapitole: 

„Edwarde, já se o tom nechci bavit. Stalo se to a byl to omyl.“ Prudce jsem se zvedla.

Nechala jsem ho tam. Samotného, studeného, zranitelného s něčím, co donedávna patřilo jen mně. S mým kamenným srdcem, které mi už tak docela nepatřilo.

Protože omyly se stávají. Ale ne mně.

7. kapitola - Pravda

Od začátku bylo vše zmatené. Můj příjezd do městečka zvané Forks, získání nové zkušenosti při srážce téměř „upír na upíra“, objevení podivné rodiny Cullenů, budování mé pomsty a zas její pád, láska k Edwardovi a v neposlední řadě má příprava na pravdu.

Může upír opustit svou věčnou lásku? Nebo ji minimálně vyhnat do konce (a to toho nejúplnějšího) jejího nekonečného života? Rozhodně to brzy zjistím.

Přestože jsem Edwarda milovala, a to tou nejvěrnější láskou, jakou jen nějaká bytost dokáže mít, nemohla jsem jemu i zbytku rodiny dál tajit svůj pravý příjezd, který na začátku způsobil tolik potíží. Vzpomínala jsem na čas, který jsem tu strávila, na ten, který uběhl ode dne, kdy jsem se naprosto odevzdala Edwardovi a on mně.

„Bello,“ šeptal mi omluvně do vlasů, když jsem se válela v jeho klíně. Jeho ruka mi jezdila po chladných zádech. Pocit zmizel, ale zůstalo po něm prázdné, vyhaslé místo, přesně takové, jako po tom vytáhlém noži. Takové, které jsem neměla čím nahradit.

„Edwarde, já se o tom nechci bavit. Stalo se to a byl to omyl.“

Pomalu mi docházelo, jaké chyby jsem dělala. To, co nám ze začátku připadalo podivné, nesrozumitelné, se pomalu vyjasňovalo. Byla to jako blesk z čistého nebe. A už se mu nedalo vyhnout.

Pravda, s Edwardem jsme to neměli jednoduché. Pár týdnů od mého „duševního“ osvobození jsme se začali znovu scházet. Nutno dodat, že jsme se k sobě chovali zase jako přátelé. Avšak po nějaké době nám oběma bylo jasné, že to nestačí. Vzájemně jsme toužili po tom druhém, přestože já jsem tak trochu zaostávala s nějakým komunikačním systémem. Můj a jeho svět se každý pohyboval v jiné dimenzi. Nebyla to žádná romantika. Aspoň nějaký čas a hlavně ne z mojí stany.

„Miluju tě.“ Hlas tak krásný, který bych mohla poslouchat stále, se ozval vedle mého ucha.

„Díky.“

„Díky?“ Zavládlo ticho. Edward se trochu napřímil, tak, aby mi viděl zpříma do očí. Naše loučka na chvíli potemněla a já ztuhla.

On se na mě díval. Dlouho. Ale já mu nedokázala nijak odpovědět.

„Nemůžu,“ vyšlo z mých úst.

Povzdechl si. Jeho smutné oči upřely svůj pohled k zemi. Nemohla jsem si nevšimnout, že po celou další dobu, co jsme spolu strávili, se mi snažily vyhýbat. Ublížila jsem mu a nemohla jsem to nijak napravit. Minimálně ne způsoby, které byly pro mě přijatelné.

Celou tu dobu jsem sledovala, jak trpí, a nedokázala říct ta dvě slova, která by navždy změnila můj život. Vlastně i jeho. Možná jsem se bála.

Toho, že když to řeknu, uvědomím si, že to není pravda. Nebo že by to byla pravda. V mém dosavadním (ne)životě bylo až moc často použito slovíčko „navždy“.

A tak jsem to neřekla. Celé měsíce, kdy jsme oba proleželi na louce schované pod sněhem, až do doby, kdy z ní začaly koukat první květy. Někdy jsme na sebe jen koukali, sledovali se navzájem. A zatímco on čekal na má slova, já zas čekala, až to vzdá. Byla to hra. S koncem, kdy prohraju. Kdy budu muset s pravdou ven.  A ten den nadešel přesně 9. června, přesně deset měsíců od mého příchodu.

***

Vleklo se to. Ty minuty, kdy jsem jen strnule seděla a čekala. Nemohla jsem to vzít zpět. V mých schopnostech jsem neměla žádnou v podobě přesýpacích hodin, které bych libovolně mohla převrátit. Bohužel.

Takže jsem byla zase na začátku. Edwardova slova znamenala už víc než jen pouhé „zpestření dne“. Už jsem věděla, že téhle lásce se nevyhnu. Upíři se mohou zamilovat jen jednou. A navždy (a je to tu zas).

Takže tak. S pravdou jsem musela ven. Rázem všechno bylo o něco snazší. Jen počkat, až se vrátí všichni.

Zaslechla jsem hlasy. Nejprve do domu vstoupila Rosalie, na které bylo vidět, že mě moc ráda nevidí.  Jako vždy. Prolétlo mi hlavou.

Stále jsem nechápala, čím jsem si to zasloužila. Emmett se přiřítil hned za ní spolu s ostatními.

Edward vešel poslední. Jeho oči okamžitě zbystřily, a když se ke mně vydal s pokusem skrýt mě v jeho náruči, musela jsem ho odmítnout. Rázem jeho tvář zase zvážněla, a přestože si mě nemohl přivlastnit, přiblížil se ke mně, jak jen to šlo.

„Měla bych vám něco říct,“ začala jsem. Rázem byli vážní všichni.

„Ty odcházíš?“ vydechl Emmett.

„To ještě nevím,“ pousmála jsem se. Nemohla jsem vědět, jak budou reagovat. Ticho, které nastalo, hlásalo, že nikterak pozitivní to nebude.

„Vlastně jsem vám chtěla říct něco o své minulosti,“ přiznala jsem se. „Ne vždy jsem vám říkala úplně celou pravdu.“

Jestli bylo předtím ticho, tak teď nic neexistovalo. Snad i ptáci utichli. Edward se napřímil, zatímco ostatní nehybně vyčkávali.

„Nepřijela jsem sem náhodou, ale za jedinou věcí,“ odmlčela jsem se. Pravda, aspoň ta má, se neříkala zrovna lehce.

„Když jsem přijela do Forks, měla jsem v úmyslu se vrátit do měsíce, maximálně do dvou, ale to se mi nepodařilo.“ Čekala jsem na nějakou reakci, ale všichni dál poslouchali. „Měla jsem svou vlastní upíří rodinu a domov, na který jsem se těšila. A slib, který jsem si dala dřív, než jsem byla proměněna, jsem hodlala dodržet. Jenomže se něco změnilo. Ten den, kdy jsem sem přijela a vrazila,“ pohlédla jsem vedle, „do Edwarda. Pořád jsem si říkala, že svou povinnost splním později, ale čím déle jsem vás vnímala jako svou rodinu, tím to bylo těžší. A pak, když jsem se zamilovala do Edwarda, jsem to už nemohla splnit.“

„Já tomu nerozumím,“ přerušil mě Carlisle. „Co si měla splnit?“

„Hned se k tomu dostanu,“ odpověděla jsem rychle. Věděla jsem, že začíná být dusno. Postupně to všem začne docházet a já musela máknout, nebo by mě tu upálili dřív, než bych to dopověděla.

„Ta rodina, o které jsem mluvila, byli Volturiovi.“ Zaslechla jsem překvapený výdech Esmé, ale nevěnovala jsem mu pozornost.

„Když jsem byla člověk a dala jsem si ten…,“ odmlčela jsem se pro dramatičnost, „slib, rozhodla jsem se navštívit bytosti, které by mi ho pomohly naplnit. A tak jsem se vydala do Volterry. Jako bezbranný člověk, toužící po tom jednom jediném přání. Tehdy jsem nad tím tolik nepřemýšlela, má mysl byla zatemněná, ale teď si uvědomuju, že jsem měla neskutečné štěstí, když mě přijali a nechali mě vylíčit, co jsem měla na srdci. A pak mě proměnili. Nemusím ani říkat, jak obtížná pro mě proměna byla. Každý z vás ji zažil, a tak si můžete představit ty plameny, které jsem cítila.“ Všimla jsem si, jak se jim zkřivily obličeje.

„Patnáct let jsem se tvrdě připravovala, trénovala své schopnosti, abych mohla sama konečně uskutečnit své „poslání“, jak jsem tomu říkala. A pak jsem se s vámi setkala a všechno bylo pryč. Ta nenávist, kterou jsem pěstovala po všechna upíří i lidská léta, byla pryč. Nepomohly mi už ani schopnosti získávané z mé jediné hlavní, která funguje na principu zabiju – přesune se. Nepomohlo nic.“ Chtělo se mi řvát. Celou dobu jsem byla klidná, ale když jsem došla k fázi, kdy jsem měla říct to hlavní, začala jsem vzlykat. Bez slz, samozřejmě. Edward mě znovu chtěl obejmout, ale nedovolila jsem mu to a místo toho se zvedla z pohovky a postavila jsem se na strategické místo, kde bych teoreticky měla šanci na útěk.

„Co to bylo za „poslání“?“ slyšela jsem Rosalii. Emmett s Jasperem se narovnali také.

„Chtěla jsem vás zabít,“ promluvila jsem. „Oko za oko, zub za zub.“

Tady (ano, přímo sem) patří velké poděkování korektorce makulce. Měla tady, má a já doufám, že ještě dlouho bude mít, vyhřívané místečko právě na toto. Díky. :)

Mcfan

Autor: Mcfan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The darkness of sunny day - 7. kapitola: