Přicházím s novou kapitolovkou o poloupírce jménem Lily Greenová a jejím životě, přesněji existenci. Lily za sebou má nepěknou minulost, na kterou jenom nerada vzpomíná a díky několika rokům strávených s Carlislem Cullenem žije mezi lidmi a je také vegetariánkou. Carlisle ji inspiroval ještě v jedné věci - i Lily pomáhá lidem, na rozdíl od Carlislea ale po duševní stránce - je psychiatrička. Co se stane, když se na ni Carlisle obrátí s naléhavou prosbou?
04.02.2012 (18:00) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 4446×
Sotva se za paní Smithovou zavřely dveře, úlevně jsem vydechla. Když jsem si zde před více než rokem zřizovala ordinaci, rozhodně jsem si představovala, že moje polední pauza bude trvat minimálně hodinu.
Při pohledu na hodiny visící na protější stěně jsem ale usoudila, že budu ráda, pokud si stihnu uvařit a v klidu vypít hrnek kafe, na který jsem si ráno ve výrazné časové tísni jednoduše nestihla udělat čas.
Sotva jsem do rychlovarné konvice stihla nalít vodu, už mě vyrušilo diskrétní zaklepání na dveře.
„Dále,“ houkla jsem trochu nerudně na nově příchozí či příchozího.
„Carlisle,“ vydechla jsem překvapeně při pohledu na mladého muže stojícího ve dveřích a zářivě se usmála. Několika kroky jsem přešla až k němu a vrhla se mu kolem krku. Zdál se být příjemně zaskočený mou bouřlivou reakcí, ale taky mě objal. V našem objetí sice nebylo nic hlubšího, ale i tak jsem se od něj brzy zase odtáhla v obavě, že by nás mohl někdo vidět.
„Pojď dál,“ vybídla jsem jej a ustoupila stranou, aby mohl vejít.
„Omlouvám se, že jsem sem takto bez ohlášení vpadnul, ale právě jsme se sem přistěhovali a ve městě jsem o tobě cosi zaslechl. Jednoduše mi zvědavost nedala,“ líčil mi s úsměvem.
„Hlavně se neomlouvej. Ani nevíš, jak jsem ráda, že ses stavil. Mělo mě napadnout, že tím geniálním chirurgem, čerstvou posilou zdejší nemocnice, jsi ty.“ Posadila jsem se do svého křesla a pobídla jej, ať mě napodobí. Veškeré starosti, které mě ještě před několika minutami tížily, byly pryč. Nedokázala jsem v jeho přítomnosti nebýt šťastná.
„Vypadáš jinak. Šťastněji,“ zhodnotil můj stav po chvíli.
„Zato ty ses vůbec nezměnil. Oba navíc víme, kdo mi před téměř stoletím podal pomocnou ruku a vytáhl mě ze tmy zase do slunného světa.“
Ne, vůbec se nezměnil, vzhledově určitě ne. Přesně tak jsem si jej pamatovala – blonďaté vlasy sčesané dozadu, bledá kůže, karamelové oči v obličeji beroucím dech svou krásou.
Samozřejmě jsem se nesměla nepousmát nad jeho milým chováním, neustálou chutí pomáhat druhým a zdvořilostí hodnou správně vychovaného anglického gentlemana.
Nechtěla jsem ani pomyslet na to, co by se mohlo stát, kdyby se mě tehdy neujal. Co by se ze mě mohlo stát. Ze zlomené dívky toužící pouze po pomstě za prožité utrpení, která už ani nedoufá ve spásu nebo že jí někdo hodí záchranné lano a pomůže jí uniknout před tím vším. To on mi tehdy domluvil, strhnul mě z okraje propasti, do které bych jinak zcela určitě spadla. Prostě jsem byla beznadějný případ. Ostatní se mě zříkali, pouze Carlisle se mnou měl nekonečnou trpělivost a pomohl mi najít nový smysl života.
„Nechci tě dlouho zdržovat, ale mám na tebe prosbu,“ začal konečně mluvit o tom, co jej sem přivedlo. Oba jsme dobře věděli, že se nejedná o čistě přátelskou návštěvu. To by za mnou nechodil do ordinace, ale nejdříve mi zavolal a domluvili bychom si schůzku někde jinde, třeba v kavárně.
„Mluv. Udělám vše pro to, abych se ti nějak odvděčila za to všechno, co jsi pro mě udělal.“
„Prostě už nevím, co dál. Celá rodina je z toho zdrcená, ale pouze jeden člen potřebuje opravdu pomoc.“
„Co se stalo, Carlisle?“ zeptala jsem se jej starostlivě. O jeho rodině jsem věděla ze všech jeho e-mailů a pokaždé jsem žasla nad tou jednotou a harmonií, kterou se jeho klan vyznačoval. Co se mohlo stát, že potřebuje upír pomoc psychiatra?
„Jedná se o Alici. Setkali jsme se s další smečkou měničů, tentokráte pum. Jeden z nich se do Alice otiskl,“ vysvětlil mi s bolestným výrazem v andělsky krásném obličeji.
„Otiskl?“ zopakovala jsem po něm a nějak si pod tím pojmem nedokázala představit něco smysluplného. Věděla jsem, že měniči jsou lidé schopní měnit se v nějaké zvíře. Většinou to bývaly drobné indiánské kmeny a tato schopnost se pokaždé objevila pouze u několika mladých mužů či chlapců, zavítal-li na jejich území nějaký upír.
„Měniči poznají, když před nimi stojí osoba jim souzená. Druhá polovina jejich duše. Alice pochopitelně nedokázala dlouho vzdorovat takové míře lásky, zbožňování a naprosté oddanosti. Je s Jasonem opravdu šťastná.“ Odmlčel se a nepřítomně se díval z okna.
„Ale Jasper trpí, že?“ Byla to pouze řečnická otázka, odpověď jsem znala i bez Carlisleova přikývnutí. „Pomůžu mu, bude-li to v mých silách, na to se můžeš spolehnout. Něco o tom, že láska nekončí vždy šťastně a rozchod hodně bolí, vím.“ Nevesele jsem se pousmála.
„Budu ti neskonale vděčný, když s ním třeba jen promluvíš.“
„Vyhovovala by mu sobota ráno? Řekněme v osm?“
„Bude tady,“ přisvědčil.
„Teď mě omluv, má sem přijít můj další klient.“ Přikývl a ve dveřích se mi pokusil vnutit stovku.
„Tu si nechej, raději za to Esmé něco kup,“ zavrtěla jsem odmítavě hlavou.
„To nepřipustím. Vezmi si ty peníze, prosím.“
„Ne, Carlisle. Nechci tvé peníze. Zkus mi je vnutit a slibuju, že je spláchnu do záchodu. Znáš mě, nedělám si legraci.“ S povzdechem bankovku vrazil zpět do kapsy světlého saka a s milým úsměvem se otočil k odchodu.
„Carlisle?“ zavolala jsem na něj, když byl už téměř na konci chodby.
Zastavil se a obrátil na mě. „Ano?“
„Uvidíme se ještě?“
„Určitě. Zavolám ti, ano?“ ujistil mě.
Věnovala jsem mu jeden ze svých zářivých úsměvů. „Dobře. Měj se hezky.“
Dívala jsem se za ním ještě dlouho poté, co zmizel za rohem. Uvažovala jsem, jestli by to teď bylo jinak, kdybych se mu před lety odvážila říct do očí, jak moc pro mě znamená. Bála jsem se tehdy nejen odmítnutí, ale i toho, že se tím zničí to výjimečné pouto mezi námi. Ano, miloval mě, ale jako mladší sestru, možná dokonce dceru, nebo prostě jako člověka, se kterým strávil hodně dlouhou dobu, a který jej dokonale zná a vždy mu rozumí. Z jeho e-mailů jsem vyčetla, že je se svou ženou neskonale šťastný a brala to natolik sportovně, že jsem mu to přála. Po letech jsem zjistila, že to nejspíše nebylo tak vážné, ale stejně to tehdy bolelo. Jemu bych to ale nepřiznala. Věděla jsem, že by jej to trápilo, jakkoli za to nemohl.
Zbyla mi jenom naděje na lepší zítřky a příchod toho pravého. Jenom mě už to dlouhé čekání unavovalo a rozhodně mi to nepřidávalo na optimismu.
Zavrtěla jsem hlavou, abych se zbavila těch otravných myšlenek a s povzdechem za sebou zavřela dveře.
Tak, tolik na rozjezd. Napiště mi popravdě svůj názor, ať vidím, jestli má cenu pokračovat. Za všechny komentáře vám všem předem děkuju. :-)
Následující díl »
Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Terapeutka - Prolog:
vypadá to slibně:-) jdu dál pokračovat
Líbí se mi představa o poloupírce, ale jiank celkem slabý
Muhehe, tak jsem tady a v celkem plné síle - radši se ani nezmiňuji, že jakmile mě přešli psychycké potíže, ochořela jsem a jsem na antibiotikách... :DD
Tákže... Konečně jsem si udělala chvíli času a dokopala jsem se k tomu, abych zapla po dlouhé době stmívání.eu, bez kterého bych si před půl rokem nedokázala představit jediný den a teď... mno, to je jedno, k tvé povídce :D...
Nejdříve jsem si myslela, že to nebude nic moc, prostě jedna z těch lepší, avšak nijak nevynikajících povídek, ale celkem mě to zaujalo a myslím si, že to rozhodně má možnost úspěchu - což každá :D. Opravdu se mi to líbí a hezky se tvé psaní rozjíždí oproti minulým začátkům - ne že by byli hrozné, ale když to porovnáš...
Je to opravdu moc hezké a tak věřím, že to takto dále bude pokračovat a hlavně ti přeji hodně věrných čtenářů!
Líbí se mi to. Jsem zvědavá, jestli ještě medzi těma dvouma bude nějaká zápletka, i když má Carlisle Esmé. Opravdu jsou jak spřízněné duše. Příde mi, že ho Lily pořád svým spůsobem miluje. Ale to on ji taky, že? Jsem zvědavá, jak to máš vymyšlené. Nebo se Lily nějak zblíží s Jasperem? A co ta Alice? Teším se na pokračování!
Musím se přiznat, že jsi mě mile překvapila. Po perexu, který sice zaujal, ale mohl být o něco zajímavější, jsem byla příjemně vtáhnuta do děje, žádné obsáhlé začátky, přímo k jádru věci.
Líbí se mi vztah Carlislea a Lily, je až skoro manželský, ale bez oné lásky. Jsou jako spřízněné duše, ale pouze v kamarádských mezích. Pěkné, on jí pomohl, a ona je mu ohromně zavázavá.
Překvapil mě osud Alice... Otisknul se do ní měnič a ona nakonec opustila sladkého upírka Jazze. Škoda.
Uvidíme, jak se Jazz bude chovat na hodinách s psychiatrem - při jeho povaze bych tipla, že nebude moc výřečný ani slušný, natož po těchto událostech.
Těším se na další kapitolu, protože to zatím vypadá moc dobře.
honem dalšíííííí
Jsem moc zvědavá jak to bude pokračovat, ale chudák Jasper
To je !!!!!
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!