Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Terapeutka - 10. kapitola

lake


Terapeutka - 10. kapitolaMinule jsem nechala Lily a Camille v hodně dramatické situaci. Co se bude dít dál? Objeví se odněkud zázračně záchrana?

Tělem mi projela mocná vlna úlevy a odvážila jsem se otevřít oči. Ze zadního sedadla se ozval tlumený vzlyk a já ve zpětném zrcátku viděla na zadním sedadle drobnou, chvějící se siluetu své sestry.   
Opatrně jsem se rukama opřela o sedadlo spolujezdce a natáhla se k okénku, abych mohla obhlédnout situaci. Vzápětí sebou auto prudce škublo a nebezpečně se začalo naklánět právě na stranu po mé pravici.  
Instinktivně jsem se stáhla zpět na své místo a ten houpavý pohyb se zastavil a auto se začalo vracet do původní polohy.
V ten okamžik mi došla vážnost situace – sice jsme se i s autem neskutálely ze srázu, ale neměly jsme k tomu daleko. Podle všeho jsme k tomu měly až nebezpečně blízko, protože část auta očividně stála na zemi a ta druhá visela ve vzduchu.  
„Cam, pomalu, opravdu pomalu, se přesuň na sedadlo za mnou.“ Můj hlas byl sotva více než šepot, ale Cam vzhlédla a já viděla, jak se jí na tvářích lesknou mokré cestičky po slzách. Ztěžka polkla, skousla si spodní ret a roztřeseně přikývla. Bála se a její strach jako by se přenášel i na mě.
Bála jsem se, že se hlína pod stabilními koly sesune a my se zřítíme po stráni o nejméně tři sta metrů níže. Při každém nádechu jsem se modlila, aby přišel další.
Současně jsem ale nedokázala pochopit, jak se to mohlo vůbec tak rychle semlít. A jak se mohlo něco vymknout z kontroly mně, poloupírce. Toto celé vypadalo jako dramatická scéna z nějakého nepříliš kvalitního akčního filmu.
Cam se dala do pohybu a pomalu se po sedačce sunula za mé sedadlo. Vnitřek auta se stále nebezpečně pohupoval a kovové skřípění doprovázelo každý jeho pohyb. Prsty jsem zarývala do sedadla a zoufale upírala pohled na mobil ležící kousek od mé kabelky, která při tom divokém klouzání po silnici spadla ze sedadla spolujezdce na zem.
„Co teď?“ šeptla vyděšeně Cam a já jsem v týle skoro cítila pohled jejích černých kukadel. Věděla jsem, že základem je udržovat rovnováhu – bylo to jako balancování uprostřed houpačky.    
„Nevím. Počkáme, a pokud tudy nikdo nepojede déle ne deset minut, pokusím se dostat k mobilu,“ rozhodla jsem. Ve zpětném zrcátku jsem viděla, jak kývla a přitáhla si kolena pod bradu.      
„Můžu jít k tobě?“ ozvala se po asi pěti minutách děsivého ticha. Znělo to tak stísněně, až mi to vehnalo slzy do očí. Její tón mě zraňoval a chystala jsem se k odpovědi, když se z ničeho nic auto začalo pohybovat.
Camille na nic nečekala, rychlostí světla přelezla na přední sedadlo, pověsila se mi kolem krku a obličej mi zabořila do ramene. Třásla se, jako by měla zimnici a potichu mi plakala do ramene. Já jsem ji pevně sevřela a čekala, co se bude dít dále, připravená ji ochránit.
O vteřinu později mi ale došlo, že auto nesklouzává se srázu, naopak, bokem se pohybuje zpět k silnici, jako by jej tam táhla nějaká neviditelná síla. Na obličeji se formuloval nevěřícný úsměv a sotva jsem cítila, že jsme všemi čtyřmi koly opět na pevné zemi, popadla jsem do potichu plačící Cam a vyskočila z auta, téměř jsem při tom vykopla dveře. 

Měla jsem chuť postavit Cam na nohy, plácnout sebou na břicho a vroucně políbit krásně stabilní zem, na níž jsem stála, ale ovládla jsem se. Místo toho jsem se otočila kolem své osy i s Cam stále stočenou v náruči a hledala to, co nás zachránilo. Bylo mi jasné, že nás musel někdo vytáhnout. Někdo, pro koho není problém nadzvednout osobní auto a popotáhnout jej o dva metry stranou.
Jasper stál u zadních dveří mého auta a tiše sledoval výjev před sebou. Ještě nikdy jsem nebyla tak ráda, že někoho vidím. Ten ohňostroj radosti uvnitř mě z ničeho nic vybuchl a já bojovala s touhou skočit mu kolem krku.
Cam v mé náruči se pohnula, a sice zvedla hlavu a s užaslým pohledem sledovala dění kolem sebe. Pohled jí padl na Jaspera a v očích jí zazářilo.
Vysmekla se mi z náruče a během vteřiny skočila po Jasperovi, kterého ta bouřlivá reakce zaskočila, ale včas roztáhl ruce a neomylně ji zachytil.
Já se opřela o bok auta a svezla se k zemi, přičemž jsem se snažila vydýchat prožitý šok. Srdce mi pořád ještě nevyrovnaně tlouklo, dýchala jsem mělce, přesně jako po nějaké namáhavé fyzické práci. V uších mi hučelo a začínala mi být zima – klasické příznaky šoku. Nedokázala jsem uvěřit svému neuvěřitelnému štěstí. Už jenom fakt, že jsem naživu, mě ohromoval.  
„Lily, jsi v pořádku?“ ozvalo se mi starostlivě u ucha.
„Jo, jsem,“ vydechla jsem lehce zadýchaně a bála se vzhlédnout, protože mi bylo jasné, že kdybych se na něj podívala, jenom stěží by to mému uklidňovacímu procesu pomohlo. Spíše bych jej mohla začít nanovo.
„Vypadá to, že autu se nic vážného nestalo,“ konstatovala Cam, která se z prožitého šoku vzpamatovala až zázračně rychle. To samé se nedalo říct o mně.
„Lily, opravdu jsi v pořádku? Úplně se třeseš,“ strachoval se dál Jasper.
„Možná bychom ji měli vzít ke Carlisleovi,“ uvažovala nahlas Cam, která přešla do mého zorného pole a zkoumavě si mě prohlížela.
„Nic mi není,“ namítla jsem slabě. „Jenom už nikdy nesednu do auta.“
„Proč? Vždyť jsi tu nehodu nezavinila,“ nechápala Cam. Podívala jsem se na ni jako na blázna. Vždyť já nás obě málem zabila! Jak jsem nemohla dávat pozor, jak jsem mohla vůbec ztratit kontrolu nad svým autem? Jsem poloupír, proboha! Lidem se toto stává, ale jak se to mohlo stát mně?     
„Dělej něco, vždyť nás zabiješ!“ citovala jsem ji kysele. Na to Cam nenašla žádnou odpověď, ale vypadalo to, že si v duchu spílá za to, že mi to vůbec řekla.
„To můžeme řešit později. Teď se vrátíme k nám domů,“ utnul nás Jasper a natáhl ke mně ruku, aby mi pomohl na nohy. Chytila jsem se jej a vytáhla se s jeho drobnou pomocí na nohy. Hučení v uších pozvolna utichalo a hlava se mi už taky nemotala, tak jsem odmítla Jasperovu nabídku, že mě domů odnese na zádech. I když ta představa byla více než lákavá…
Vzhledem k tomu, že široko daleko nikdo nebyl, mohli jsme se ke Cullenovic rezidenci rozeběhnout svou přirozenou rychlostí. Jasper se přizpůsoboval mně a Cam a nikam nás nehonil. Byla jsem si jistá, že kdybychom měly tuhle cestu absolvovat s Emmettem, určitě bychom si vyslechly hodně o naší pomalosti a nakonec by se to celé zvrtlo v závod, který by taky nejspíše s přehledem vyhrál.
Svištěli jsme lesem téměř nadzvukovou rychlostí a já si užívala vítr, který mě hladil po tvářích a cuchal mi vlasy.
Nemohla jsem si nevšimnout, jak se na mě každou chvílí upře starostlivý pohled Jasperových očí. Byl po lovu, takže jeho duhovky připomínaly tekuté zlato. Ta barva pro mě měla téměř magickou přitažlivost. Připomínalo mi to nočního motýla, který slepě letí za světlem.
Ty v tom teda lítáš, konstatoval škodolibě tichý hlásek v zadní části mé mysli.
Naštěstí už jsem zaslechla šumění řeky protékajíc poblíž cíle naší cesty a zrychlila, abych se dokázala dostatečně odrazit a přeletět celých padesát metrů.
Cam běžela první a hladce se odrazila od jednoho velkého plochého kamene. Její drobné tělo elegantně přelétlo přes řeku a na druhé straně dopadla jako baletka na špičky.
Ze všech sil jsem se odrazila a modlila se, aby to stačilo. Opravdu jsem nestála o pád do, bezpochyby studené, vody. Bohudíky intenzita, se kterou jsem se odrazila, stačila na to, abych v pořádku přistála na druhém břehu asi pět metrů od své sestry.
Můj skok ani dopad se těm jejím nemohly rovnat, jelikož se mi téměř podlomila kolena, když jsem přistála na tvrdou zem, ale naštěstí jsem to ustála.
Tiché žuchnutí vpravo ode mě, ne hlasitější, než když potichu zavřete dveře, mi prozradilo, že se k nám připojil i Jasper.
Téměř v ten samý okamžik se otevřely dveře a z domu nám vyběhla naproti Esmé. Tvářila se nechápavě, ale očividně byla ráda, že nás všechny tři vidí, i když já jsem si Cam vyzvedla před necelou půl hodinou.
Byla jsem ráda, že se vysvětlování ujal Jasper, vylíčil jí ve stručnosti, co se nám stalo a poprosil ji, jestli by neposlala Emmetta, aby zavezl naše auto do servisu. Na Esmé bylo vidět, jak ji ta zpráva vyděsila a já uvažovala, jestli mi to nedělá schválně. Když jsem viděla, jak starosti o mě i Cam má, cítila jsem se ještě provinileji a jako korunovaný idiot.
Nestihla jsem poté ani protestovat a už jsem seděla na pohovce, zatímco Carlisle mi svítil baterkou do očí a vyptával se mě na úplné hlouposti, jako jméno a datum narození. Naštvaně jsem mu odpovídala a mhouřila oči před tím ostrým světlem, které vyzařovala jeho kapesní baterka.
Zbytek rodiny to sledoval zpovzdálí, vesměs s pobavením. Edward, Carlisleův nejstarší adoptovaný syn jenom stěží dusil smích, který byl reakcí na mé myšlenky točící se kolem toho, jak je to celé ponižující a zbytečné.               
Carlisle nakonec usoudil, že jsem pouze v lehkém šoku, ze kterého se ale do dvaceti čtyř hodin úplně vzpamatuju. Stejně jako mně, ani jemu nešlo do hlavy, jak se to vlastně mně, poloupírce, mohlo celé vymknout z rukou.
„Není to teď tak trochu jedno?“ pokusila jsem se ukončit rozhovor na toto téma, když mi to začalo být nepříjemné. Vlastně to nebyl ani tak rozhovor, jako spíše Carlisleův monolog, ve kterém vyjmenovával své domněnky.
„Jistě, omlouvám se, nechal jsem se unést,“ omlouval se mi ihned s kouzelným omluvným úsměvem, kterým by dokázal snad i roztopit ledovec.       
„To je v pořádku, jenom jsem unavená… bylo toho na mě dost. Myslíš, že bys nás mohl odvézt domů?“ poprosila jsem jej.
„A není to tak trochu zbytečné?“ zapojila se do rozhovoru i Esmé.
„Jak to myslíš?“
„Mohly byste u nás zůstat přes noc, ráno by tě Carlisle zavezl do práce a vyzvednul by tě zase někdo z nás. Myslím, že je to lepší, než kdyby pro tebe jel Carlisle domů, přivezl sem Cam a potom jste jeli do práce,“ navrhla mi.
„To je skvělý nápad!“ vyhrkla nadšeně Cam a prosebně se na mě podívala. Stála vedle asi třináctileté Renesmé, která byla stejně jako ona poloupírka a velmi se podobala oběma svým rodičům – po Edwardovi měla zrzavé vlasy a po Belle velké široké oči v krásně teplém odstínu hnědé.
„Nebudeme vám tady nějak vadit?“ zeptala jsem se po chvíli zvažování.
„Jistěže ne,“ usmála se na mě Esmé. Po chvilce domlouvání dostala Cam pokoj pro hosty a mně byla přidělena Jasperova a Alicina ložnice. Chtěla jsem protestovat, ale Jasper mě zarazil a ujistil mě, že mu to vůbec nevadí.                  
Když jsem se asi o hodinu později vracela v černých tříčtvrťácích a bílém tílku s širšími ramínky (Obojí mi na spaní ochotně zapůjčila Esmé.) do své dočasné ložnice, překvapilo mě, že na kraji postele sedí Jasper.   
„Pokud sis to rozmyslel, tak já klidně půjdu za Cam,“ navrhla jsem rychle, ale on zavrtěl hlavou a vstal. Jeho medově blond vlasy byly v slabém měsíčním světle stříbrné a jakoby lehce zářily v polotmě.
„Chtěl jsem se tě jenom zeptat, jestli jsi v pořádku a nepotřebuješ něco.“
„Já?“ vypadlo ze mě pitomě, byla jsem příliš zaražená faktem, že se o mě takhle zajímá a možná i bojí. „Teda, ne. Jsem už v pořádku, nemusíš si dělat starosti nebo něco takového.“ Bylo to jako šlápnout z bláta do louže. I když se mi to skoro nikdy nestávalo, teď jsem vůbec nevěděla, co říkat, a zakoktávala jsem se při každém druhém slově.
„Dobře, to jsem rád. Asi už jsi unavená, promiň, že tě zdržuju. Hezky se vyspi,“ rozloučil se se mnou a vyšel z mého pokoje, přičemž za sebou potichu zaklapl dveře.
Padla jsem na měkkou matraci a polštář si přitlačila na obličej.    
Jaspere, víš vůbec, co se mnou dělá jenom tvoje přítomnost?          

 

Moc vám všem děkuji za nádherné komenty u minulé kapitoly... trhli jste tím rekord (15 komentářů jsem zatím u žádné kapitolovky neměla) a udělali mi tím neskutečnou radost. :-)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Terapeutka - 10. kapitola:

 1
29.03.2012 [21:24]

NatyCullenUff, chrabrý zachránce Jasper na scéně! Emoticon

8. matony
26.03.2012 [16:03]

bezva kapitolka ... Emoticon

7. Saskie
24.03.2012 [22:08]

Ouu ten Jasper je buď slepej , nebo blbej , až to bolí copak to nevidí a nebo spíš necítí její pocity????No nic doufám že bude brzo pokračování , tahle kapča byla úžasná!!!!! Emoticon Emoticon

6. Origamigirl
24.03.2012 [20:48]

wow neumřeli a navíc jim pomohl Jasper to je jasný plus pro něj, co??? Emoticon Ale co měl znamenat ten konec jsem fakt moc nepochopila. Těším se na další díl Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. Cora
24.03.2012 [20:21]

CoraNádherná kapitolka, ostatně jako u všech :). Líbilo se mi to a jak jistě víš, čekala jsem, že se tam objeví náš Jasper zachránce :DD... Ale bylo to moooc hezké :)).

4. Týna
24.03.2012 [19:58]

moc děkuju za kapitolku Emoticon a doufám že další bude co nejdříve Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. jendulka
24.03.2012 [16:46]

Paráda,tak teď už zbývá se jen těšit na další dokonalou kapitolu, snad nás nebudeš dlouho napínat Emoticon Emoticon

2. incompertus
24.03.2012 [16:36]

já tam nechci Alice ! :D...moc dobrej díl..už jsem se bála, že nás tam o Jaspera připravíš :D

24.03.2012 [16:16]

AnnieSMoc hezká kapitola, doufám, že tu bude brzy pokračování, jsem zvědavá Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!