Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ten pravý 16

JB


Ten pravý 16Někdy by lidé měli hodit vše za hlavu a vydat se novou cestou. A někdy také ne. Příjemné čtení.

O rok později

Pohled Isabelly

Jako každé ráno jsem se probudila s trhaným, vyděšeným nádechem z noční můry. Již dávno jsem se naučila zamykat jisté myšlenky do kouta své mysli a strach po ránu byl pro mne denním chlebem. Před několika měsíci by se mi po tvářích rozkutálely horké slzy, ovšem dnes jsem již nechávala noc nocí a zabývala se dnem.

Jako každé ráno jsem provedla ranní hygienu, prsty se pokusila rozčesat zacuchané vlasy a oblékla se do obyčejných šatů. Stejně jako ostatní děvčata. Spěšně jsme se všechny nasnídaly a po té, co jsme si navzájem uvázaly zástěry, jsme se vydaly do dílny, kde už na nás čekal mistr.

Byl to velmi hodný a moudrý muž. Jmenoval se Thomas, ovšem každá z dívek mu byla velmi vděčná, a tak byl s úctou vždy oslovován příjmením. Byl to již starší muž, slepý a s dobrým srdcem. Zamlada vyráběl svíčky, neb jeho tělo nebylo stavěno na těžkou práci, bohužel přišel při nešťastné nehodě o zrak a z práce ho vyhodili. Díky jeho praxi měl ovšem v rukách jistý cit a um, a tak i přes své postižení začal vyrábět nádobí z hlíny. Nepotřeboval oči, aby mu poradily, co a jak kde vytvarovat. Měl od Boha nadání. Kvůli svému životu tedy věděl, jaké to bylo, když o vás nikdo nestál, když jste se neměli kde schovat, a tak k sobě do domu přijímal dívky, jenž by se už dokázaly uživit pouze jedinou věcí… Ačkoliv byl sám velmi zručný, přeci jen se mu hodily další jemné ruce.

Pozdravila jsem ho, vzala si kus hlíny a posadila se do kouta. Nebyla jsem nijak kreativní, nekreslila jsem, a ačkoliv se má matka snažila naučit mne vyšívání, ani to jsem neovládala. A tak jsem se věnovala pouhé výrobě hrníčků a misek, jejich pálení v peci a následnému prodávání. Ráno jsem obvykle tvarovala, dopoledne pálila již ozdobené kousky a odpoledne se vydávala na trh.

Všechna děvčata se při práci ráda bavila a smála, já raději zůstávala tiše ve svém koutku, třebaže jsem je všechny měla opravdu ráda. Třeba upovídanou Lizie nebo nejmladší Sofii, jenž utekla ze sirotčince.

Nikdy jsem nepředpokládala, že skončím takhle, paradoxně právě tenhle způsob života mne dělal doposud nejvíce šťastnou, i když jsem ve skříni schovávala pár kostlivců.

Tady se však nikdo v minulosti nehrabal, bylo tu místo jen pro přítomnost, a tak jsem bez zbytečných starostí hnětla hlínu v rukou, sledujíce ostatní při práci. Brzy hlína změkla, a tak jsem z ní začala tvarovat mísu. Prsty jsem se bořila do poddajného materiálu, jenž mi barvil ruce na hnědo.

Ani nevím, kolik kusů nádobí se mi podařilo vytvořit, za chvíli mne ale zavolali k peci a nedlouho potom přišel čas oběda, což zde znamenalo trochu zeleninové polévky nebo krajíc chleba. Bývaly sice doby, kdy jsem dostávala dva teplé chody a pečiva, co se do mě vešlo, vzpomínky na ně jakoby ovšem zahalila mlha, která mi jako obranný štít zakazovala vzpomínat na věci, jenž měly být raději zapomenuty.

A takhle tu plynul den za dnem, občas sice nějaká z dívek odešla a jiná přišla, jinak ale vše zůstávalo stejné, někdy se mi dokonce zdálo, jakoby čas na tomhle místě zamrzl.

Jednoho dne jsem měla za úkol jít s našimi výrobky do města na trh, což nebyl problém, neb jsme žili v jedné z přilehlých vesnic. Ráda jsem tam chodila, ačkoliv jsem nebyla zrovna nejlepší obchodnicí. Radostný chaos a ruch trhu mě svým způsobem uklidňoval, bavilo mě sledovat ostatní.

Prošla jsem branami města spolu s ostatními návštěvníky na hlavní ulici, kde se vše odehrávalo. Všude okolo se už rozprostíral nespočet stánků s různorodými věcmi, lidé procházeli kolem a prodavači na ně pokřikovali své nabídky ve snaze získat co největší výdělek. Dokonce i na mne volala jakási žena s tím, jak by jedna z jejích stuh krásně ladila k barvě mých rtů. A to byl právě důvod, proč mistr neposílal na trh ty nejmladší z nás, pokušení koupit si něco krásného by pro ně bylo příliš veliké. A tak jsem se zdvořilým díky odmítla a ona žena už rozmlouvala s někým jiným.

Se svou povahou bych se nejraději usadila někde v rohu, ale spočíval mi na ramenou zájem nás všech, a tak jsem se vtěsnala mezi ostatní do té nejfrekventovanější části ulice, vyndala z nůše keramiku a vyskládala ji na stůl předtím prázdného stánku. Platilo tu, že kdo dřív přijde, ten dřív mele, protože ne každý mohl s sebou nosit prkna, z kterých by na místě stloukl přístřešek, a tak tu město pár stánků vždy rozestavělo. Na mne s mými proporcemi byla i ta nůše někdy příliš, a tak jsem za tuto možnost byla velmi vděčná.

Jak slunce postupovalo na obloze výš a výš, lidí ubývalo, neboť se odebírali zpět do svých domovů na oběd. Nastal čas, kdy jsem si měla sbalit věci a vrátit se domů s tím, že po poledni sem vyrazí jiná z děvčat. Prodala jsem asi polovinu z toho, co jsem přinesla, což nebylo zdaleka nejhorší. Dala jsem si nůši na záda a ještě si prošla tržnici, za část vydělaných peněz jsem koupila pár jablek a dokonce se mi podařilo za dobrou cenu usmlouvat polovinu chleba.

Dnešní den byl obzvlášť parný na to, jaký byl měsíc, a tak se ulice začala vyklidňovat poněkud dříve. Mně se ovšem ještě nechtělo vyrazit na cestu, tudíž jsem se rozhodla trochu se zde porozhlédnout. Kráčela jsem různými ulicemi, prohlížela si rodinné domy, jak ty krásné, tak i chatrče, a přemítala nad tím, jak málo stačí skromnému člověku ke štěstí.

Kostelní zvon zrovna odbíjel poledne, když jsem se dostala do jedné ne příliš vábné uličky. Nebylo to místo, kam by kdokoliv rád zamířil, přesto tu i v tento čas ještě několik lidí procházelo. Všimla jsem si, že u jednoho z domů seděla jakási osoba v plášti s kapucí, který spíš než oděvní látku připomínal pytel od brambor. Hádala jsem, že šlo o mladou dívku. Třebaže hlavu měla skloněnou a nebylo tak možné pohlédnout jí do tváře, byl vidět alespoň dlouhý pramen špinavě blond vlasů a z hábitu vykukovala drobná ruka. Zželelo se mi jí, avšak peněz nebylo nazbyt, a tak jsem jí do dlaně vtiskla alespoň jedno jablko.

„Děkuji,“ pronesla ona dívka a v tu chvíli jakoby do mě uhodil blesk.

Položila jsem nůši na zem vedle sebe, poklekla před dívku, natáhla ruku, vzala ji za bradu a pozvedla ji, abych spatřila její tvář. Najednou mne probodávaly pohledem oči divné barvy, jež jsem tak dobře znala. Dívka na mě hleděla stejně šokovaně jako já na ni.

„Alison.“

„Ale, ale… Kohopak to ke mně čerti nesou? Slečnu Swanovou,“ řekla a jablko rychle schovala do šatů, jako bych jí ho chtěla sebrat, šok se z její pohublé tváře vytratil a zbyl jen úšklebek.

„Copak tady děláte?“

„To bych se měla spíš ptát já tebe,“ odpověděla jsem. „Vyslechla jsem jistý rozhovor a měla jsem za to, že…“ Ačkoliv se mne tato osoba pokusila usmrtit, nedokázala jsem větu dokončit.

„Že jsem mrtvá? Oui. Pan Edward by mě nejraději zavraždil, jistě i pan Jasper, ale jejich otec byl proti. Odvedl mne daleko od jejich panství s pár drobnými a přikázal mi, abych se již vícekrát neukázala, jestliže je mi můj život milý.“ 

Ještě jednou jsem se jí zadívala do očí a tázala se: „Proč ses mne pokusila zabít?“ Ačkoliv jsem teorii slyšela již od jejích bývalých pánů, chtěla jsem to slyšet i z jejích rtů, neboť se mi ten důvod zdál být příliš malicherný.

 

„Nebylo to nic osobního, slečno Swanová. I když… Popravdě řečeno jsem vás nikdy neměla v lásce. Ale to se stává, lidé se nemají rádi. Avšak to, oč jste se pokoušela, jsem vám nemohla jen tak odpustit, to vám nemohlo projít. Pokusila jste se mi je ukrást!“

Takže to byla pravda. Ona do nich byla vskutku zamilovaná až za hrob. Ovšem cizí.

„O nic takového jsem se nesnažila. Byla jsem donucena jednoho z nich si vybrat a provdat se za něj.“

Sama jsem netušila, z jakého důvodu jsem se bránila, neb to bylo zbytečné, a přeci jsem tak činila.

„Tvrďte si, co chcete, já ovšem znám pravdu. Jste stejně malicherná jako všichni ostatní. S radostí jste se k pánům Cullenovým připojila, spala pod jejich střechou, v jejich posteli, nosila šaty, jež vám bezdůvodně darovali, a jedla zvěřinu, kterou ulovili. Nechávala jste se ode mě česat a zdobit drahými šperky aniž byste přemýšlela o ostatních. O mně. Byla jsem pro vás jen pouhou služebnou, která musela splnit každý váš rozkaz a přihlížet, jak jste si pány omotávala kolem prstu!“

„Jestli mne považuješ za malichernou, Cullenovi nebyli o nic lepší.“

Jenže Alison se jen pohrdavě zasmála.

„Naopak. Oni jsou mnohem lepší než kdokoliv z nás. Když mi bylo dvanáct let, potulovala jsem se s bratrem pařížskými ulicemi. Nebe nabíralo stále temnější barvu, jak se blížil chladný večer, když k nám přišlo pár opilců. Sebrali nám naše věci a slibovali, že pokud s nimi oba dva půjdeme, vrátí nám je a dokonce dostaneme i nějaké peníze. Moc dobře jsme věděli, co jsou tito muži zač, a tak jsme na nic nečekali a vzali nohy na ramena, jenže oni nás i přes značné množství vypitého alkoholu dohonili. Zrovna ve chvíli, kdy bratra začali tlouct a ze mě strhávat šaty, zjevili se jako boží poslové vévodovi synové. Zachránili nám naše životy a nejen to, dokonce nám dali najíst, ošatili nás, vzali s sebou do Anglie a zaměstnali. Bez nich bychom tu ani já, ani Theo nebyli.“

„Jak by vás tak malí chlapci mohli zachránit?“ namítla jsem, jelikož se mi té historce nechtělo věřit.

Non. Nebyli žádnými malými chlapci, nýbrž takoví, jací jsou dnes. Nádherní a silní.“

„Ne,“ zakroutila jsem hlavou, „ty jsi blázen a oni jsou stvůry!“

„Pletete se, slečno. Ce sont des anges.“

S nevěřícím pohledem jsem raději rychle vstala, chopila se nůše a nechala tam Alison sedět spolu s jejím šílenstvím…

 

Od té doby jsem byla jako ve snách, uzavřela jsem se spolu s mými myšlenkami a téměř nevnímala okolní svět. Stále jsem dělala svou práci, avšak pomaleji, a ostatní děvčata si již začínala stěžovat na mou rozptýlenost. Jenže já si nemohla pomoci. Byla jsem nucena neustále myslet na Alison a její slova. Samozřejmě jsem se na ni hněvala, neb se mne pokusila zavraždit, na druhou stranu jsem ji ale litovala. Musela být choromyslná, blázen, jinak by o Cullenových netvrdila takové věci… Francouzštinu jsem neovládala, ale přišlo mi, jako by řekla, že to jsou andělé. Bůh by přeci nemohl stvořit takové bytosti, jakými byli. Byli jen zvířaty v lidské podobě, která na sebe vrčela a ničila věci nadpřirozenou silou. Také byli chladní, sluneční světlo jim nedělalo dobře a obyčejného jídla se sotva dotkli a s lidmi se stýkali jen výjimečně. Díky Masenovu pohledu, když jsem v lese upadla a tekla mi krev, a díky skvrně na vévodově košili jsem si dala dvě a dvě dohromady. Zajisté se živili lidským masem. Proč by jinak tak často mizeli, byli pryč často i přes noc a vraceli se až druhého dne? Jistě vyhledávali své oběti. Noc vše schová a pohltí.

Otázkou však zůstávalo, proč se dohodli s mým otcem, že si jednoho z nich vezmu? I na tohle jsem dokázala odpovědět. Byla jsem jejich další obětí, jenže je již zřejmě nebavilo lovit, a tak se rozhodli udělat to, co lidé obvykle dělávají se zvířaty. Vychovají je. Dovolila bych si říci, že mne chtěli zhýčkat a vykrmit, a až bych to nejméně čekala… Nebyla jsem pro ně tudíž ničím víc, než čím byl vepř pro řezníka.

Někdo by se mohl ještě tázat, proč tedy měli služebnictvo, leč i toto mi přišlo do očí bijící. Potřebovali jen svou podstatu ukrýt před ostatními lidmi, a tak museli býti co nejméně nápadnými.

Nechápala jsem proto, jak je Alison dokázala tak zbožňovat. Zřejmě s nimi strávila spoustu času, a tak musela něco vědět, alespoň tušit. A taktéž Theo.

„Ponocování není zdravé, má drahá,“ řekl mistr, když jsem opět jednoho večera seděla v kuchyni za světla svíčky a znovu si všechny ty věci promítala v hlavě.

Leknutím jsem sebou trhla, ale nijak jsem to nekomentovala a raději mu odstrčila židli, aby se mohl posadit.

„Vím, ale nemohu usnout.“

„A proč, smím-li se zeptat?“

„Přemýšlím,“ odpověděla jsem a zadívala se do jeho slepých očí. Sice nic neviděly, ale vypadaly, jako kdyby znaly všechna tajemství světa.

„Ano, všiml jsem si, že poslední dobou jsi hodně zamyšlená. A nejen v noci.“

Ani to nemusel vyslovit nahlas a věděla jsem, že se ptá, nač myslím.

„Víte… jde o několik věcí z minulosti, které mi nedají spát.“

„Tak bys měla jít a vyřešit je, pokud ti mohu poskytnout radu starého dědka.“

„Ale… Vždyť jste vždycky říkal, že minulost je něco, co nemůžeme změnit, a tak je možné se z ní jedině poučit a dále se jí nezabývat,“ podivila jsem se.

„A také si za tím stále stojím. Pokud je tu z ní ovšem něco, co ti nedá pokoje, je to stále tvojí součástí, či-li přítomností. A přítomnost, děvenko, je občas to jediné, co lidská bytost má.“

„Takže mi říkáte, že bych měla jít a vše vyřešit?“ ptala jsem se a upírala na něj zvědavě zrak, třebaže to ten neskonale hodný muž nemohl vidět.

„Nechci tě vyhnat, Isabello, cením si tvé práce tady. Sama moc dobře víš, že se na to, co bylo, neptám a že v mém domě si je každý roven, ale od samého začátku jsem věděl, že ty sem nepatříš, a rozhodně jsem nečekal, že tak dlouho setrváš. Tvůj úděl je jinde, má milá.“

Po tomhle jsem nebyla schopna jediného slova, nebylo ale žádného zapotřebí, neb mistr se zvedl a pomalým krokem odešel do své jizby.

Když se vrátil, položil na stůl pár drobných.

„Tohle je vše, co ti mohu dát, věřím však, že s tím dobře naložíš.“

 

Následujícího rána jsem vstala velmi brzo, oblékla jsem se, uvázala si plášť a vzala mince, jež mi mistr včera věnoval. Jak zde bylo zvykem, rozhodla jsem se odejít předtím, než se ostatní dívky probudily. Pouze náš chlebodárce mě šel vyprovodit.

„Na shledanou.“

„Kdepak, děvče. Sbohem,“ opravil mě a měl vlastně pravdu.

Ať už se mělo stát cokoliv, bylo jisté, že sem se vícekrát nevrátím.

„Sbohem,“ zopakovala jsem tedy, naposledy se na něj usmála a vydala se vstříc domovu. 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Ten pravý 16:

 1
6. emam
05.08.2016 [20:35]

emamS ostudou přiznávám, že mám dávno přečtené, jen na ten komentář jsem zapoměla Emoticon Emoticon Emoticon
Trochu mě štvalo, že je to ta nutná mezikapitolka, která je potřeba k přípravě dalšího posunu děje a to se navíc pokračování dočkám až za dlouho Emoticon Ale jinak, pochopitelně, děkuji za další kapitolu a třesu se na rozuzlení Emoticon Emoticon Emoticon

04.08.2016 [23:08]

KateDenali11Moc vám všem děkuju za komentáře. Emoticon

Zaro, bohužel, polovina další kapitoly zanikla spolu s mým počítačem, navíc se chci zúčastnit soutěže probíhající na těchto stránkách, takže opravdu nedokážu odhadnout, kdy vyjde další díl. Emoticon

4. DoveLike
01.08.2016 [14:12]

Ahoj! Super kapča! Těším se na další! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. Zara
01.08.2016 [14:10]

Moc super povídka! Nemůžu se dočkat na další! Kdy ji plánuješ vydat? Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Lola
13.07.2016 [19:10]

Úžasná poviedka, rýchlo ďalšiu kapitolu. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. BabčaS.
12.07.2016 [19:32]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!