Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ten pravý 15

12.03.2016 (20:45) • KateDenali11 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2094×

EDIT: Článek neprošel korekcí. 

Pohled Edwarda

Ano, byl jsem upír – nadpřirozená, téměř nesmrtelná bytost se silou větší, než jakou mělo cokoliv jiného na světě, a se schopností pohybovat se tak rychle, jak to dokázali jen a pouze vampýři, a s bystrou myslí. Stejně jako Jasper a Carlisle. A stejně nám Isabella utekla.

Od momentu, kdy spatřila spoušť, kterou jsme s bratrem nadělali, se událo tolik věcí… Že ani já přesně nevím, jak to celé bylo. Nicméně se jí podařilo vyběhnout ven, kam jsme za ní nemohli… Respektive mě a Jaspera Carlisle zarazil dřív, než jsme stihli udělat něco ještě horšího než doposud. Ukázat se více lidem.

Po té nezvyklé noci, kdy lilo jako z konve a foukal neskutečný vítr, byla většina služebnictva venku a snažila se dát do pořádku tu neplechu, kterou matka příroda natropila. Květiny byly polámané a zohýbané, záhonky se staly pouhou kupou bláta, dobře udržovaný trávník byl pokryt zeleným listím, které vítr otrhal z okolních stromů, a věci, jenž nebyly k ničemu připevněny, se rozkutálely po zahradě. A tak byli všichni venku a pomáhali.

Isabella vyběhla dveřmi ven a já s Jasperem jsme ji málem následovali, když tu nás Carlisle stihl právě včas zarazit. Ačkoliv včerejší noc byla opravdu nepřejícná, dnes na nebi nezbyl ani jediný mráček, a tak se slunce nemělo za co schovat. Už tak bylo dost špatné, že Isabella viděla, co jsme způsobili, a kdyby ona i ostatní spatřily naši podobu, jakmile se naší bledé kůže dotknou sluneční paprsky… Následky by byly strašné.

„Musíme ji chytit, musíme jí všechno vysvětlit!“ naléhali jsme s bratrem přesto.

„Ne, nesmíme riskovat prozrazení. Už tak je dost špatné, co jste vy dva provedli. Nesmí nás spatřit nikdo jiný. Isabella je člověk, je pomalá, počkáme do západu slunce a pak ji podle pachu vystopujeme,“ řekl nám s klidem v hlase Carlisle a ani jeho tvář neprozrazovala zbytečné emoce.

„Ano, Carlisle, je pomalá, ale právě tenhle pomalý člověk nám právě utekl!“ to bylo snad poprvé, co na něj Jasper zvýšil hlas. Ani to ale nevyvedlo našeho stvořitele z míry.

„A co když půjde do města a všem poví, čemu právě byla svědkem?“ dodal jsem já.

„Isabella je pozoruhodně sečtělá a moudrá dívka, dle mého názoru sama nemůže uvěřit tomu, co se právě odehrálo, natož aby to někomu vykládala. Uděláme to, jak jsem řekl. Nebo máte snad lepší nápad?“

Odpověď ani nebyla zapotřebí.

Pohled Isabelly

Utíkala jsem, co mi síly stačily, a ani jsem se za sebou neohlížela. Proplétala jsem se lesem, aniž bych věděla, kam mě to nohy nesou, a v hlavě se mi přehrávaly obrazy toho, co jsem viděla. Zničený pokoj, bratři Cullenovi v otrhaném šactvu a vrčící jako divá zvěř, pan Cullen mezi nimi.

Bylo to opravdu možné? Mohlo se to doopravdy stát? Nebo mne snad jen šálila zmatená mysl, celé to byl jen výplod mé fantazie? Ne, to přece… Kde by se takové bludy zničehonic vzaly? Ale pravdou je, že momentálně se mi zdálo uvěřitelnější, že jsem se zbláznila, než aby to byla skutečnost. A přec jsem utíkala dál, dokud se mé dámské boty nezačaly bořit do mechu a lýtka mne nezačala pálit bolestí. Už jsem nemohla popadnout dech, a tak jsem se zastavila. Nejdřív jsem se ohlédla, ale při zjištění, že mne nikdo nepronásleduje, jsem se opřela o nejbližší strom a snažila se ten náhlý běh vydýchat.

Nádech. Výdech. Ztuhl a ztmavly mu oči. Nádech. Výdech. Nádech. Jeho kroky jsem neslyšela. Ledový dech. Výdech. Tmavá skvrnka na jeho límci. Tak studený. Nádech. Zničený pokoj. Výdech.

Kdo skutečně Cullenovi byli? Nebo spíš… Co byli?

Pokračovala jsem v cestě, zmatené myšlenky prozatím umlčela a soustředila se pouze na to, že se musím co nejrychleji co nejvíce vzdálit. Po tom, co se událo, mě přece nemohli jen tak nechat jít… Nohy mne bolely a v boku mne píchalo, ale nesměla jsem se zastavit, musela jsem pokračovat dál, třebaže mě větvičky stromů a vysokých keřů cuchaly a škrábaly po obličeji, třebaže jsem ve své nepozornosti šlápla do louže, třebaže se mi chtělo brečet a nejraději bych se schoulila v posteli v domě mých rodičů, i tak jsem musela jít stále kupředu.

Jediné, o čem jsem si dovolila přemýšlet, bylo to, co bude dál. Za žádných okolností jsem se nemohla vrátit na panství a ani jsem nemohla zamířit za matkou a otcem či Jessicou. Co bych jim pověděla? Jak bych jim vysvětlila, svůj vzhled a strach v očích? Jaký bych jim podala důvod své návštěvy? Nemohla jsem říct pravdu, mysleli by si, že jsem se zbláznila, ale lhaní také nepřicházelo v úvahu. Nejenže jsem lhát neuměla, ale řekla bych, že právě u mých blízkých by si mě ta zvláštní rodina našla. A co pak?

Město blízko panství tedy nepřicházelo v úvahu, byla jsem nucena jít někam dál, nejlépe někam, kde jsem to neznala, poněvadž jsem k tomu z pohledu jiné osoby neměla sebemenší důvod, tak proč mne hledat v cizím prostředí? Alespoň jsem doufala, že takhle mí nápadníci budou uvažovat.

Aby toho nebylo málo, objevily se na obloze mraky, nebylo jich ovšem dost, aby schovaly sluneční paprsky, a rozpršelo se. A tak jsem postupovala v cestě unavená, rozbolavělá, vyděšená, poškrábaná od větví a ještě ke všemu promoklá na kost.

A když jsem si začínala myslet, že tato panenská příroda nemá konce, někomu tam nahoře se mě zřejmě zželelo, neb jsem narazila na skupinu dřevorubců. V tu chvíli bych nejraději zapomněla na veškeré vychování, padla na kolena a začala děkovat bohu, na to však nebyl čas.

Mladí i staří muži rychle uklízeli své sekery a nakládaly na dva jediné vozy, které s sebou měli, dříví, jenž se jim podařilo pokácet a naštípat. Jeden z nich si mne brzo všiml.

„Hej, slečno, co tu děláte? Vy jste se ztratila, že jó?“ spustil a nechal své spolupracovníky dřít se.

„I tak by se to dalo říci,“ odpověděla jsem, hlas plný úlevy.

„Tak pojďte, my vás svezen, viďte, chlapi?“ otočil se k ostatním, neb i oni si již stačili povšimnout mé přítomnosti.

Někteří z nich přitakali, ostatní si mě prohlédli tak, jak to jen bylo v hustém dešti možné, a mlčky pokračovali ve své práci.

„A kam máte namířeno, smím-li se zeptat?“ řekla jsem, chtěla jsem se totiž ujistit, že nemířili tam, kam jsem se rozhodla nejít. K mému štěstí jeli do zcela jiného města, a tak jsem si oddechla, mockrát poděkovala a nasedla na jeden z vozů.

Když jsme dorazili na místo, ještě jednou jsem jim poděkovala, a protože stále pršelo, onen dřevorubec, který si mě všiml jako první, mne pozval k nim domů, prý abych se zahřála horkou polévkou, nechala si uschnout šaty a přečkala u nich, dokud se počasí neumoudří. Bylo mi to hloupé, přeci jen jsem ho neznala a už tak mi všichni prokázali laskavost, ale vzhledem k tomu, že to bylo to nejlepší, co se mi momentálně naskytlo, souhlasila jsem. Navíc mezi dřevorubce patřil i jeho otec, a ačkoliv byl jeden z těch tichých mužů, synův nápad mu nevadil.

Jejich dům byl středně velký, leč starý a letitému dřevu nedělalo tohle počasí moc dobře, ovšem sálala z něj příjemná domácí atmosféra. Vevnitř to vonělo polévkou a bylinkami. Ten mladík se mi představil jako John, byl jen o něco starší než já a doma na něj a jeho otce čekala ještě jeho sestra, která naopak mému věku odpovídala. Říkali jí Mary. Ale otevřít nám přišla Johnova matka, jež nosila pod srdcem další dítě. Při pohledu na ni mi bylo ještě hůř z toho, že jsem takhle využila jejich pohostinnosti. Očividně to nebyla dvakrát majetná rodina. Přesto jsem však dostala vydatnou porci bramboračky a dokonce i krajíc chleba. John se mě po celou dobu jídla vyptával na spoustu věcí a já mu odpovídala, leč ne vždy upřímně. Představila jsem se pouze jako Isa a zatajila jsem, kdo doopravdy jsem, odkud přicházím a kdo jsou mí rodiče. Vymyslela jsem si, jak mne matka poslala do jisté vesnice, abych navštívila tetu, já si však chtěla zkrátit cestu a povedlo se mi zabloudit. Nevím, jak mě to napadlo, a jedna lež následovala druhou, naštěstí si nikdo nevšiml, jak nepřirozeně jsem se u lhaní chovala. Všichni byli více zaujatí svým talířem a obsahem mých slov, než tím, jak jsem je podala.

John, kterého jsem zjevně nejvíce zaujala, šel s otcem prodat dřevo, a tak mne Mary zavedla do jejich společného pokoje, kde jsem se mohla svléknout a nechat si šaty trochu proschnout.

Procházela jsem se tedy tak po místnosti a doufala, že teď, když přestalo pršet a venku se opět oteplilo, by mohlo mé oblečení rychle uschnout.

Musela jsem ovšem zase dát chvilku odpočinku mým bolavým nohám, a tak jsem se posadila na kraj Johnovi postele, neb Mary seděla na té své. Podívala jsem se na ni a všimla si, že pohledem propalovala mé boty, jenž jsem si taky sundala, protože mi kvůli nepohodlnému běhu způsobily puchýře.

„Líbí se ti?“ optala jsem se.

Mary se lekla a rychle se podívala stranou, avšak přikývla.

Pohlédla jsem na její obuv, která byla zajisté praktičtější než ta má, však jsem takové boty vídala na nohách chudších děvčat, která se bez problémů stále někde honila.

„Vyměním je za ty tvé,“ navrhla jsem, neb to vypadalo, že jsme měli stejnou velikost.

„Cože? Ty si ze mě děláš legraci!“ obvinila mě.

„Proč bych to dělala?“

„Nedělej, že nevíš! Jaký blázen by chtěl vyměnit takový krásný boty za tyhle křusky?“ a ukázala si na chodidla.

Po chvíli ticha jí ovšem došlo, že to myslím vážně, a tak záměna proběhla. Opravdu jsem se nemýlila, její boty mi padly stejně jako jí ty mé.

„A ještě něco bych s tebou ráda vyměnila…“ podotkla jsem a nechala tu větu viset ve vzduchu.

„Co? Tak řekni!“ vyzvala mne tentokrát horlivě.

Přišlo mi to chabé, ale protože jsem neměla co jiného na výměnu a ona vypadala jako dívka, které udělá radost všechno, co se blyští, podařilo se mi ze zacuchaných vlasů vytáhnout pinetku, na které byly tři barevné kamínky. Byly sice ze skla, tudíž neměly žádnou cenu, ale vypadaly opravdu pěkně.

„Dám ti tuhle sponu za plášť. Nemusí to být kdovíjaký plášť, stačí starý kus látky, pytel od brambor… cokoliv.“

Mary hned vyskočila na nohy a v nově ukořistěných botách přeběhla k truhle v rohu místnosti, odkud vytáhla velký kus hnědé látky.

„Býval to Johnův plášť, ale jednoho léta hrozně vyrostl, a tak už ho neobleče, je mu moc krátký. Maminka chtěla, abych si ho vzala já, a vím, že si nemůžu moc vybírat, ale něco takového přeci nemůžu nosit… To by si mě žádný chlapec nevšiml! Ale jestli tobě bude stačit…“ A podala mi ho.

„Mockrát děkuji.“

Byl mi sice delší, zato látka vypadala pevně a nechyběla dokonce ani kapuce. Nic lepšího jsem si zrovna nemohla přát.

Nevím, jak dlouho to trvalo, ale John a jeho otec se vrátili a mé šaty alespoň trochu uschnuly. Sice byly stále vlhké, ale rozhodně už z nich nekapalo. Poděkovala jsem tedy ještě jednou Mary a vydala se rozloučit s jejími rodiči, když tu jsem nechtěně zaslechla jejich rozhovor.

„Co to má znamenat? Doma máš dva hladové krky, třetí na cestě, sotva si vyděláváš na jídlo, protože dřevorubec je dneska kdekdo, a ještě mi pod střechu taháš nějakou tulačku?!“

„Když vona byla chuděrka úplně zmoklá a Johnovi se očividně líbí, a tak jsem myslel…“

„Jo tak ty jsi myslel! Aha! A když jsi tak myslel, to tě ani nenapadlo, že ona nás akorát vyjí, sbalí si svých pět švestek a půjde o dům dál, aniž by se nám za to odvděčila?! A co John… Ten tu zůstane a bude na ni myslet, zatímco o vobyčejný holky pohledem nezavadí. To snad chceš?“

„Vždyť tahle je taky normální.“

„Sice měla šatičky trochu od bláta a místo vlasů vrabčí hnízdo, ale nebyla to jen tak nějaká slečinka. Ta určitě nežije v nouzi!“

Nechtěla jsem je poslouchat, ale ono to jinak nešlo. A protože jsem u sebe neměla žádné peníze, sundala jsem si zlaté náušnice, jedinou cennou věc, trochu jsem zadupala, abych upoutala jejich pozornost, a vešla jsem do kuchyně.

„Mockrát vám děkuji za svezení a jídlo,“ řekla jsem rychle, ani jsem se na ně nepodívala, zato jsem rychle vtiskla ženě do rukou náušnice a odešla dřív, než by si stačily všimnout, že odcházím s jejich pláštěm, zatímco se mi v hlavě rozvířily doposud potlačené myšlenky… 

Autor: KateDenali11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ten pravý 15: