Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ten Black Roses - 3. část

srdenko


Ten Black Roses - 3. částBella je šílená. To už je jisté, protože ani novorozený upír by nedokázal zabít svého nejlepšího přítele a svoji lásku. Jenže její žízeň není ukojena. Jacob byl člověk jen na půl. Skrýval v sobě kus zvířete, díky jeho předkům a to Bellu přímo rozohnilo. Rozzlobila se ještě více a musí se pomstít. Ne, ona se chce pomstít. Už to není pouze jen o krvi, je to nenávist ke všemu, jenže změní se? Dokáže najít sama sebe? Uvědomí si svoje chyby?
Na to je ještě brzy, ale ani pomsta Billymu jí nepomohla. Chce pít, pít krev. Chce ukojit tu neskrotnou žízeň, aby se mohla mstít dál. A jediný kdo jí zbývá, je její otec. Zabije ho, nebo nechá žít? To záleží na okolnostech.

!!! Předem upozorňuji před čtením. Tento díl je velmi surový ne jen fyzicky, ale i psychicky. Není pro slabé povahy. !!!


Povídka věnována: Nothingisimpossible (Noth), anamor8, Lucyl, Lioness, Jarusinka, Twilightkacert, ZabZa, KrisS a pro další lidičky, které mám moc ráda - škoda, že nemůžete být v perexu holky ;)

Song: The Rasmus - Ten Black Roses - záleží na vás jestli si ji k tomu pustíte :)

Tento song dal nevědomky této (původně) jedorázovce název. Tato povídka vznikla loni na konci prázdnin (zcela pod jiným názvem a nepatrně pozměněným koncem), ale až letos jsem ji přepsala a zdokonalila a upravila, proto doufám, že Vám bude líbit. Přeji Vám, aby jste se u čtení bavili, v rámci možností. ;)


TEN BLACK ROSES

3. část

„Billy…“ sladce jsem se na něj usmála.

„Isabello…“ oplatil mi. Nakrčil čelo, přes které se mu táhla dlouhá vráska.

„Nebudu se ptát, kde je Jacob, protože je mi to naprosto jasné. Myslíš, že jsem tě nepoznal?“ Nepatrně jsem se pousmála.

„Ale ne dost brzy, jinak byste mu zabránil v tom, aby se mnou šel. Zaplatil za Vaši chybu, tak jako za ni zaplatíte vy.“ Dveřmi se prodral nezbedný vítr, který mi zčechral vlasy, ale neubral na jejich dokonalosti.

„Ale jak vidím, přišla jsi znovu. Nestačil ti, že?“ Přimhouřila jsem oči. Ten plesnivý dědek měl pravdu. „Kdyby v tobě zbylo něco z té Belly, ta by si určitě vzpomněla, proč to tak je, ale upírům moc lidských vzpomínek nezůstává, že?“ Vztekle jsem na něj zasyčela a zaťala ruce v pěst.

„Co mi je do toho?“ opáčila jsem mu vztekle a přistoupila k němu blíže, aby viděl jak zuřím.

„Pamatuješ na to, jak ti Jacob vyprávěl Quiletské legendy?“ Na mysl se mi dostala vzpomínka na to odpoledne na pláži, kdy Jacob vyprávěl strašidelné historky. Vztekle jsem zavrčela a bleskově Billymu stiskla hrdlo. „Odporní čoklové!“

„Chytrá holka,“ vysoukal ze sebe přidušeně.

„Hloupý dědku.“ Vztekle jsem mu vrazila druhou ruku do hrudi. Z jeho úst se vydral bolestivý vzdech, oči byly vykulené, to mě potěšilo, v dutině jsem chvíli hledala, a pak bleskově vyrvala jeho srdce, které ještě z posledních sil tlouklo. Horká krev mi stékala po ruce. Při pohledu na tu krev a při její vůni se ozývalo zase pálení, ale tahle krev nebyla dobrá. Po téhle by ani nezmizelo. Lidská krev smíšená se zvířecí, jak odporné a nechutné. Jak takové monstrum mohlo chodit po světě. Potřebovala jsem najít okamžitě člověka. Pravého člověka, čistokrevného, bez žádné zvířecí příměsi.

Táta!

Skvělý nápad. Můj otec. Charlie. Určitě má o mě velkou starost. Tři dny jsem se neozvala, vlastně jenom ti odporní vegetariáni. Hlavně bude prožívat neskutečnou úlevu, že mě vidí a okamžitě mě bude chtít obejmout. Toho dozajista využiji. Ten určitě ukojí moji neskutečnou žízeň. Tím jsem si byla naprosto jistá.

Naposledy jsem se dívala na Billyho zhroucené tělo v kolečkovém křesle, jeho bolestivý výraz ve tváři, mě až dojímal. Zahodila jsem jeho srdce, které stále bezvládně viselo v mé ruce. Znechucením jsem si odplivla zbytek krve, které mi v ústech zůstala po Jacobovi.

Otočila jsem se na obrtlíku, abych konečně vyběhla z domu těch hnusným na půl zvířat, nebo na půl lidí. To bylo jedno. Hlavně jsem chtěla být už pryč a řádně se nakrmit.

Pří běhu jsem se cítila tak volná a uvolněná. Neměla jsem žádná pouta, které by mě svazovala s čím koliv. Prostě já, moje nohy a země, po níž jsem běžela. Nechala jsem svoje myšlenky plynout. Myslely na jídlo. Pořád jsem cítila pálení, ale konečně jsem našla cíl, který mi mohl dát to, po čem jsem toužila.

Jediné, co jsem hlídala, byla přítomnost Cullenových. Špiclovala jsem uši, abych odhalila, jestli mě někdo nesleduje. Naštěstí nesledovali. Dozajista oplakávali toho maminčina mazánka, toho změkčilého upíra. Stála jsem si vyčítala, že někoho takového jsem mohla milovat, jak jsem ho mohla prosit, aby mne proměnil. Měla jsem tušit hned od začátku, že to tak nedopadne, že na to nebude dost odhodlaný a silný.

Jednu výhodu jeho smrt měla. Měla jsem ohromnou příležitost ke krmení. Mohla jsem v klidu doběhnout tam, kam jsem chtěla a napít se, aniž bych měla pořád za prdelí tu smečku vegetariánských upírů.

Byla jsem tak zahloubaná do přemýšlení, že jsem se natotata objevila ve městě. V mém rodném městečku jménem Forks. Největší zapadákov v celých státech. Výhodou však bylo, že tu nesvítilo slunce tak často, jako v mém předešlém bydlišti, ve Phoenixu. Bylo pod mrakem a to se mi hodilo k tomu, abych se mohla pohybovat po městě nepozorovaně a bez starostí, že mě někdo odhalí. Nějak mi to, ale bylo jedno. Pokud by někdo zakřičel, zatáhla bych jej do nějaké uličky a nakrmila se něčeho pořádného, naneštěstí byl klid.

Čím blíže jsem byla rodnému domu, jaká sentimentalita, tím jsem šla pomaleji. Napohled byl Charlieho dům zchátralý a neudržovaný. Co bych se také mohla divit. Žil mnoho let sám a hlavně žil jen pro práci, takže práce na domě byla na vedlejší koleji, ale to mu teď bylo k ničemu. Už nikdy nic neopraví. Neposeká trávník. Nebude štípat dříví na zimu.

A dost! Musím nechat těchto sentimentalit. Prostě je to jídlo a nic jiného. Nebudu přemýšlet nad tím, co by dělal kdyby tohle nebo tamto. Jídlo, čisté jídlo bez příměsi zvířecího pachu nebo něčeho podobného. Díky té vzpomínce, na tu hroznou pachuť v ústech po Jacobovi, jsem se otřásla odporem.

Policejní auto stálo na příjezdové cestě k domu. Skvělé, tatínek byl doma. Naposledy jsem se rozhlédla po okolí a zcela klidně kráčela k domovním dveřím. Bylo odemčeno, jako obvykle. Táta se nenaučil, že by měl zamykat. Jeho smůla, ale stejně by mě pustil dovnitř. Jsem jeho dcera ne?

Při vchodu do domu, mne ovanula odporná vůně vyčpělého piva a smradlavých ponožek a také… krve. Lahodné krve, která kolovala v otcových žilách, poháněna jeho bijícím srdcem. Tlouklo rychleji, protože se díval na fotbal. Pokaždé to tak prožíval, že všechno okolo mu bylo jedno.

Zůstala jsem stát v před síni pod schody. Nahlédla jsem do kuchyně. Ticho, klid. Nepatrně jsem se usmála. Byl naprosto čistý vzduch.

„Tati?“ Můj hlas se v domě rozezněl jako zvonkohra. Otcovo srdce na něj reagovalo ještě zrychlenějším bitím. Zaposlouchala jsem se a poznala, že i dech byl o něco rychlejší. Pro jistotu jsem zamrkala. Bylo nepříjemné vidět rozmazaně přes čočky a o co víc, když se mi ty čočky rozpouštěly.

Táta vyskočil z gauče a vyběhl do předsíně, kde se zastavil a díval se na mě s otevřenou pusou. Až po delší odmlce se rozmluvil.

„Bello?“ Nemohl snad uvěřit tomu, že jsem to skutečně já? „Bello!“ Takže uvěřil. „Měl jsem o tebe takový strach, kde jsi byla?“ Skoro mě až dojímalo, jak byl starostlivý. Jeho starost mu rozechvěla hlas a zrychlila srdce. Bolestivě jsem polknula. Pálení se zhoršilo.

Rozmýšlela jsem se, jestli mu zalžu nebo rovnou skočím na věc. Bylo to těžké, ale rodičům se přeci nemůže lhát a to jsem opravdu nechtěla.

„Víš tati, prodělávala jsem proměnu,“ konstatovala jsem bez náznaku citu ve hlase. Složila ruce na prsa a čekala jeho reakci.

„O čem to mluvíš, Bello? Jakou proměnu?“ Tvářil se naprosto nechápavě. Netušil, co se děje, to mě více potěšilo, trápila jsem ho, ale také sebe, chtěla jsem to mít za sebou a řádně se nakrmit.

„No, jsem teď upír, tak jako byl Edward.“ Zase to jméno. Ušklíbla jsem se nad tím.

„Byl?“ vyděšeně se zeptal. Proč ho na tom upoutalo pouze to slovíčko „byl“! Neměl spíš reagovat na slovo „upír“? Viděla jsem v tom sebe. Takto jsem reagovala já. Nebo snad jinak? Už jsem si nemohla nějak vzpomenou. Bylo to zamlžené, ale to je vcelku fuk.

„Ano byl. Popravdě mi lezl krkem. Tak jsem ho roztrhala a spálila.“ Udivilo ho, s jak klidným hlasem a chováním jsem mu to oznámila. Začal okamžitě covat.

„Bello, je ti… Je ti dobře?“ Jeho oči se střídaly mezi mnou, dveřmi za mnou a telefonem na stolku.

„Nikdy mi nebylo lépe, Charlie, promiň, tati.“ Zdůraznila jsem "tati" a naklonila hlavu napravo a o krok se přiblížila k němu. „A propo, víš, že celá Cullenova rodina jsou upíři? Tedy až na Edwarda, budiž mu peklo lehké.“ Už zase, musím se toho jména jednou provždy zbavit. „Nebo jsi to nevěděl?“ Líbezně jsem se usmála. Přímo jsem se v tom vyžívala. Tátův pohled byl k nezaplacení. Daleko lepší než Jacobův. Byl plný děsu, překvapení, nerozhodnosti, nevěřícnosti, strachu, nechápavosti. Ještě jsem v ničích očích neviděla tolik se střídajících emocí. Kdybych nemusela mít ty čočky, viděla bych to daleko lépe, ale ty naštěstí budou za chvíli v tahu. Rozpustí se. Díky mému jedu.

„Pamatuješ na toho svého kamaráda? Toho jak ho údajně zabilo zvíře? Tak omyl, nezabilo ho zvíře, nýbrž upír který mne také kousnul a jeho jed v mých žilách ze mě udělal to, co jsem teď.“ Přisunula jsem se o jeden krok blíže, otec synchronizovaně udělal jeden vzad.

„Bello, možná bychom měli zajít do nemocnice. Nevypadáš moc dobře, jsi tak bledá.“ Tolik mě ta jeho starost dojímala. Byl při tom tak roztomilý. Ne však, když začal rychleji couvat ke dveřím. To mi nemohlo uniknout. Rychlostí blesku jsem mu zastoupila cestu, než stačil mrknout okem.

„Ale no tak, tati. Kam bychom jezdili? Bude mi dobře až se najím.“ Odhalila jsem své zuby, ve kterých se už začal hromadit jed. Cítila jsem, jak se mi tvoří v ústech a jak touží, abych se již zakousla do otcova krku. Do jeho vystouplé žíli na krku.

„Tak se najez Bello.“ Začal zkusmo táta. Oči mu těkaly ke dveřím do kuchyně. Byl k sežrání.

„Toho se nenasytím tati.“ Roztáhla jsem ústa do ironického úsměvu. V tátových očích jsem viděla naprostou paniku.

„Přeci něco musí být.“ Ale okamžitě zalitoval toho, že to řekl.

„Máš pravdu tatínku, něco takového je. Prostě se napiju a bude mi skvěle.“ Mlsně jsem se olízla a zadívala se na otcovu tepající tepnu na krku. Naprosto jasně jsem viděla, jak mu pod kůží v žilách koluje krev. Ta opojná tekutina, která mi zajistí to, co chci.

„Napiješ? Čeho se napiješ Bello?“ Jeho hlas se třásl jako osika. Na čele vyrážel studený pot. Cítila jsem ten strach, ten šílený strach, který se šířil kolem mne. Donutilo mne se to zasmát od mého mrtvého srdce. Rázem jsem přestala a tvář mi ztvrdla.

„Tvojí krve tati. Krev Blacků nebyla moc dobrá. Měla zvířecí příchuť, ale to já nechci. Chci lidskou krev. Jedině ta mi uhasí to nesnesitelné pálení v krku.“ Mluvila jsem naprosto klidně, bez náznaku emoce, což otce děsilo ještě víc. Čočky v očích se úplně rozpustily a otec se zajíkl.

„Co jsi udělala Billymu a Jacobovi?“ Určitě to věděl, ale chtěl se pouze ujistit, že se nemýlí. Nechtěla jsem ho nechávat v nevědomosti.

„Oba je zabila. Jacoba vysála do sucha a Billymu jsem vyrvala srdce z hrudi. Dozajista chápeš, že zvířecí krev neukojí moji žízeň. Proto jsem tady. Nechci se stále opakovat a tohle žvanění mě vážně nebaví.“ Natáhla jsem k němu ruku, ale odskočil ode mne, jako kdybych měla nějakou prašivinu. Tím mě opravdu rozzlobil, přiskočila jsem k němu a vší silou do něj strčila. Tlumeně jsem zavrčela, když letěl z předsíně do kuchyně, kde hlavou narazil na linku. Začala mu z rány téct krev. Kupodivu neomdlel, měl pořádně silný kořínek, stejně jako já v tom baletním studiu. Taková sentimentálnost.

Bleskově jsem byla u něj, chytila jsem ho pod krkem a zvedla do vzduchu. Díval se na mě tak podivně. Vyděšeně, bezradně, nechápavě. Nepatrně jsem naklonila hlavu a usmála se. V otcových očích jsem spatřila zděšení. Odstrčila jsem ho od sebe a on plnou vahou dopadl na stůl, který se pod jeho vahou rozlomil.

„Bello?“ Hmátl po zbrani, co byla před chvíli zavěšená v opasku na židli. „Nechci ti ublížit. Jsi moje dcera!“ Namířil na mě zbraní.

„Nejsem tvoje dcera. Ta Bella, kterou jsi znával, zemřela v baletním studiu ve Phoenixu! Já jsem Isabella! A jak nejsem pro tebe dcera, tak ty nejsi pro mě otec. Jsi jenom moje potrava a tu zbraň odlož nebo si ještě ublížíš. A pro mě by tím zbylo méně. Stejně mi neublíží.“ Překonala jsem tu vzdálenost mezi námi jediným rychlým pohybem, ale otcovy reflexy byly docela rychlé.

Charlie vystřelil.


<<< 2. část SHRNUTÍ 4. část >>>



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Ten Black Roses - 3. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!