Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ten Black Roses - 4. část

Po drastické části, přináším další a předposlední část, která nás vrhne znovu do nevyrovnaného souboje Charlieho a jeho novorozené dcery Belly.
Dokázal by novorozený zabít svého rodiče? To je velmi zajímavá otázka, která nedává spát hodně lidem, jenže sen se stává skutečností. Bella žízní po krvi, dostane to, co chce? Nebo si uvědomí svoji chybu, která je neodpustitelná? Shodí masku šílenství, aby pohlédla realitě do očí? To se dozvíte, po přečtetí této části.

TEN BLACK ROSES

4. část

Kulka se neškodně odrazila od mé mramorové kůže a zarazila se ve stěně vedle nás. Zbožňovala jsem své nové tělo, které bylo skoro nezničitelné.

„Jak?“ Ten pohled v očích, byl naprosto k nezaplacení. Vytrhla jsem otci z rukou zbraň a přitom mu zlomila několik prstů. Bolestí zařval.

Z toho množství krve kolem mě tak škrábalo v krku. Nemohla jsem již déle čekat. Přitáhla jsem si ho k sobě a odhalila krk, do kterého se lačně zakousla. Cítit jak vaše zuby protrhnou tu tenoučkou kůži a narazí na žílu plnou životodárné tekutiny, je naprosto neuvěřitelný.

Čekala jsem, že se bude otec bránit, ale nebránil, protože věděl, že to nemá cenu, že mi již nemůže uniknout. Přesně tohle mi dodávalo ještě větší chuť. Stále jsem sála jeho krev a užívala si toho pocitu jak mi klouže po hrdle a hasí to pálení.

Toto jsem potřebovala. Tohle bylo to, co jsem skutečně chtěla. Toto byla moje potrava, ne žádná zvířata. Proč bychom měli obcházet přirozený zdroj potravy, když na světě je víc jak miliarda lidí? A stále se rodí noví?

„Bello, přestaň. Zabíjíš ho. To přeci nechceš.“ Vůně Charlieho krve mi naprosto znejistila smysly a proto jsem necítila upíří pach, který se tu objevil hodně rychle.

Lehce jsem zdvihla hlavu. Dívala jsem se do tváří šesti upírů, v nichž se zrcadlila bolest. Moment, šest odporných vegetariánů.

„Stejně je mrtvý, Carlisle.“ Samolibě jsem se na něho usmála a nechala klesnout otcovo tělo na podlahu.

„Bello, vždyť to byl tvůj otec!“ špitla rozzlobeně Alice, která stála po boku Jaspera, který měl najednou šílený výraz.

„To máš pravdu Alice, že byl.“

„Bello, proč?“ Hlásek toho zakrslého elfa mě nudil a drásal uši. Když jsem se na ni podívala lépe, vypadal daleko zdrceněji než ostatní. „Co ti udělali? Co ti udělal můj bratr? Tvoje láska?“ Zatnula jsem zuby, opět se zmínila o té hromádce popela.

„Hluboce lituji,“ Alici zazářily oči, ale vzápětí zase pohasly, „že jsem se zamilovala do toho odporného a slabošského vegetariána, co neměl sílu, mne proměnit.“

„Bello?!“ Téměř zaječela ta malá protivná elfka. Začalo mě to zmáhat. Bylo to pořád jenom Bello sem, Bello tam. Já jsem však byla Isabella, ne Bella!

„Dejte mi pokoj!“ vztekle jsem zařvala na celé to ubohé osazenstvo, které stálo jenom takový kousek ode mne a od mrtvoly mého otce. Esmé začala vzlykat bez slz. Carlisle ji sevřel a Rosalie vypadala, že každou chvíli vybuchne vzteky nebo po mě skočí. A Alice… Alice té zbýval jenom kousek a zhroutí se.

Jediný kdo to z nich nevydržel byla moje oblíbená a bezcitná Rosalie. Skočila po mně, tak rychle, že jsem nestačila zareagovat a přitlačila mě ke zdi. Ta zuřivost v jejích černých očích mě tak těšila!

„Tak poslouchej ty chudinko!“ řvala mi do obličeje. Ještě jsem ji neviděla takhle vzteklou. Byla jsem velice zvědavá, co ze sebe v tom horečnatém vzteku vysouká. „Zabila jsi mého bratra, mého milovaného brášku! Ale abys věděla a mám dojem, že to někde v hloubi své zvrácené duše víš, že tě neskutečně miloval! A co jsi udělala ty? Zabila jsi ho při první příležitosti, která se ti naskytla a ne jen to! Ty jsi mu před tím musela ještě zlomit srdce! Udělat z něj trosku! Podívej se na sebe, jak se to ksakru chováš?! Právě proto tě nechtěl přeměnit! Bál se o tvoji duši, která pro něj znamenala tolik! Dokonce víc, než jeho vlastní život! Ty ani nemáš tušení jak trpěl celé ty tři dny! Co si musel, vytrpět! Jaké pochybnosti ho sžíraly zevnitř! Co zkusil, když stále přemýšlel, jestli udělal dobře! Modlil se, ano on se modlil, aby tvoje duše, pro něho tak neskutečně cenná, dokonce víc než jeho život, zůstala stejná! Jenže se zmýlil. Hluboce se zmýlil! Viděl tě příliš dokonale. Viděl tě jak on chtěl, ne tak jaká jsi ve skutečnosti! A ve skutečnosti jsi pěkná mrcha, která se skrývala těsně pod povrchem, kam můj bratr nemohl nahlédnout. Tam kam nedokázal dohlédnout. Jsi větší mrcha než já!“ Posměsně jsem se na ni usmála, ale její slova mě zasáhla hluboko. Hodně hluboko. Hlouběji než jsem si myslela, než jsem si připouštěla. Začínala rozežírat můj mozek, moje přesvědčení, které na mě křičelo, že je to jen snůška žvástů, které vyšly z úst jediného upíra, který mě, z dosud nezjištěných okolností, nenáviděl.

Bylo šíleně těžké si to připustit, ale ta slova neuvěřitelně zabolela. Byla jako ostrá dýka, která mi byla vražena do mrtvého srdce, která do něho propalovala díru, jež neuvěřitelně bolela a šířila se do celého těla. S přeměnou jsem to srovnávat nemohla, ale stačilo to, abych si začala uvědomovat svoje činy za posledních pár hodiny. Ty stvůrné činy, které jsem udělala a nemohla je změnit, protože bylo pozdě.

„Edward!“ zavyla jsem neskutečnou bolestí, co mě stále zachvacovala. „Já jsem ho zabila!“ Bolestí jsem sevřela víčka a neslyšela sjela po zdi na podlahu, protože mě Rosalie již nedržela. Nechápala jsem, co mě mohlo tak ovládnout, abych to udělala?! Vždyť jsem ho milovala a miluji! Bože ne! To se nemohlo stát. Hlavou mi začaly běhat další obrazy. Tváře Jacoba, Billyho a… táta!

„Tati!“ Ze svého místa jsem to měla jenom maličký kousek. Doplazila jsem se k jeho tělu. Přitiskla jsem si ho do náručí. Zachvátil mne vzlykot. „Tati, tati, promiň! Já… já… to jsem nebyla já! Prosím, odpusť mi to.“ Jemně jsem ho k sobě tiskla. Vzlykot nepřestával a já nedokázala popsat ten šílený pocit, který mě obklopoval ze všech stran. Svíral mé mrtvé tělo a nechtělo jej pustit. „Co jsem to jenom udělala?“ Rozkolébala jsem se a tiše vzlykala.

„Bello, mi ti pomůžeme.“ Carlisle se ke mne sklonil a položil chlácholivě dlaň na rameno.

„Ne, vy mi nemůžete pomoci, jedině kdyby jste mě roztrhaly na kusy. Za to, co jsem provedla, si nezasloužím žít. Já si zasloužím pouze smrt!“

„Bello, to bychom neudělali,“ zašeptala Alice, která stála v pozadí a držela vzlykající Esmé.

„Měli by jste, protože si nic jiného nezasloužím. Zabila jsem Edwarda. Bratra, syna a svoji lásku. Jsem zrůda! Ta největší zrůda, která zabila nejen jeho, ale i nejlepšího kamaráda, jeho otce a i svého otce. Tohle on nechtěl, nechtěl, aby se to ze mě stalo. Pochopila jsem, proč se té přeměně tolik bránil!“ Hlas mi bolestně přeskakoval.

„Bello, my to chápeme. Víme jak se cítíš,“ povzbuzoval mne Carlisle, ale takový účinek to bohužel nemělo, působilo to přesně opačně.

„To já nechápu vás, jak po tom všem, mi vůbec dokážete nabídnout pomoc! Kde k tomu berete sílu? Nemohla bych s tím žít. Nemohla bych žít s tou vinou, s tou šílenou vinou, která mě sžírá. Nemohu bez Edwarda žít! Nemůžu dál s tím žít. Nechci být zrůda, tolik jsem to chtěla, ale nedomýšlela následky a řádně jsem za to zaplatila.“ Opatrně jsem otce položila zpátky na podlahu a pomalu vstala. Všech šest párů očí na mne hledělo. Byli připravení na můj výpad, nebo na cokoliv jiného.

„Společně to zvládneme, Bello.“ Alice pustila Esmé a vykročila svým typickým tanečním krokem ke mně. Moc dobře věděla, co chci udělat. Nehodlala mi to dovolit.

„Ne Alice, nezvládneme. Já nechci. Nechci nic zvládat.“ Prudce jsem se rozběhla proti nim. Takhle jsem žít nemohla. Musela jsem dostat spravedlivý trest.

Byla jsem rychlejší než oni, nemohli mne dohnat. Stačila jsem sebrat ze země tátovu peněženku. To jediné jsem potřebovala pro uskutečnění mého plánu. Vyběhla jsem z domu tak neuvěřitelně rychle, že jsem okolí kolem sebe vnímal pouze jako rozmazanou šmouhu, která se mi slívala v jedinou barvu.

Musela jsem být pryč. Pryč od toho všeho, a hlavně od toho zla, které jsem napáchala. Musela jsem dojednat spravedlnost. Spravedlnost pro toho nejodpornějšího vraha, který chodil svýma mrtvýma nohama po této zemi. Pro sebe. Prostě jsem s takovou vinou nedokázala žít.

Můj směr byl Seattle. Potřebovala jsem se dostat na nejbližší letiště. Těsně před tím deštivým městem, jsem si nasadila druhé čočky, které mi zůstaly v krabičce, která letěla do křoví, protože jsem ji k ničemu dál nepotřebovala. Hned po vchodu do letištní haly, mne opět přemohla žízeň, ale zdárně jsem ji ignorovala. Přišla jsem k pultu, kde jsem si na tátovu kreditu koupila nejbližší letenku do Itálie.

Štěstí mi přálo, let odlétal ani ne za 15 minut. Mohla jsem v klidu projít odbavováním. Po cestě do města jsem zahodila svrchní oblečení, které bylo od krve, takže jsem měla na sobě pouze tričko, takže moje bledost vynikla, ale nikdo to neřešil.

V letedle bylo tolik lidí, a moje žízeň byla tak ukrutná, že jsem se bála, že těch dlouhých deset hodin do Itálie nepřežiju. Jenže jsem se utápěla ve výčitkách, které mě stavovaly, více než oheň při přeměně.

Tiše jsem celou cestu vzlykala, protože jako upír jsem nedokázala brečet. Moje slzné kanálky vyschly v tu nejnevhodnější dobu. Neměla jsem ani jedinou slzu, ani kapičku, kterou bych projevila svou neskutečnou bolest.

Žena, co seděla vedle mě, se snažila mluvit, ale hned jsem ji utnula, že psychologa opravdu nepotřebuji. Chtěla jsem jí říct, že bych ji mohla klidně zabít, ale neodkázala jsem to. A ani bych nechtěla. Nechtěla jsem být dál ta odporná zrůda, která zabíjí všechno, co potká, při svém putování za ničím, protože cestu upíra neznamenala nic v porovnání s lidským životem.

Upíří život byla pouze honba za krví, za tou tekutinou, která moc dlouho nevydržela. Život upíra nevedl k ničemu dobrému. Jenom ke smrti a zabíjení. O ničem jiném to nebylo. Zato život člověka mohl mít smysl a dozajista i měl. Člověk mohl směřovat k vyššímu dobru. Mohl vykonávat dobro, jež by pomohlo mnoha lidem.

Jenže život upíra byl naprosto opačný. Rozšiřoval pouze bolest a strach ba i hrůzu, která se táhla s ním, kamkoliv šel, kamkoli vkročil. O tom byl život upíra. Nechtěla jsem jej. Chtěla jsem se ho, co nejdříve zbavit. Být už v pekle, kde si zasloužím být, a kde stejně skončím, protože moje činy byly neodpustitelné. Třeba budu mít štěstí a potkám tam Edwarda a budu ho moci požádat o odpuštění.

Tímto jsem se zabývala celou dobu, takže když jsme dosedli na letiště ve Florencii, byla jsem překvapená, ale zároveň smutná, protože byla noc. Nemohla jsem ukázat celému světu kdo jsem. Díky tátově kreditce jsem si mohla půjčit v místní půjčovně auto a posunky se poptat na cestu do Volterry. Tolik jsem si přála tam už být.

Mladík, který mi půjčoval auto, se na mne celou dobu usmíval a doslova mi visel na rtech. V zápětí mi došlo, že to je kvůli tomu, jak jsem jako upír krásná, ale moc pyšná jsem na to nebyla. Rázně jsem ho odbyla a konečně vyjížděla z půjčovny.

Za jízdy jsem si musela z očí vytáhnout  rozpuštěné čočky, protože mi zhoršovaly výhled na silnici. Nechtěla jsem se vybourat. Nezabila bych se a jenom bych ublížila ostatním, což jsem samozřejmě způsobit nechtěla. Tolik jsem si přála, abych už zmizela z tohoto světa, aby moje duše dostala to, co si zaslouží, tedy pokud jsem nějakou duši měla.

Pevně jsem svírala volant a dívala se na cestu před sebe. Projížděla jsem italskou krajinou. Kdybych tu byla za jiných okolností, tak bych si to dozajista užila, ale teď to nešlo. Musela jsem na všechno myslet. A s každým ujetým kilometrem jsem pociťovala větší a větší nenávist sama k sobě.

Každý kilometr mě přibližoval ke kýženému cíly. Ke smrti. Hlavně k Volturiovými. K upírské královské rodině, která mě potrestá. Z celé své neživé existence jsem v to doufala.

Během dne jsem měla pevně zatažená okýnka, abych díky paprskům slunce nezářila. Naštěstí tohle auto mělo zatmavená skla. Bod pro mě.

Po dlouhém dnu a půl jsem dorazila na úbočí vysokého kopce, kde vedle silnice stál obrovský kamenný blok na němž byl vytesán název města, do kterého jsem mířila.

Volterra.

Nebyla jsem si vědoma, co je za den. Kolikátého je, a hlavně jaký den v týdnu, ale to mi bylo jedno. Musela jsem… bytostně jsem toužila po spravedlnosti. Po ukončení mého utrpení, které mě tolik stravovalo.

Vzhlédla jsem na oblohu skrze přední sklo a uviděla, že slunce je přímo nad mou hlavou. Mohlo být poledne. Čas přímo pro mne. Šlápla jsem na plyn a dál se proplétala úzkými starodávnými uličkami toho města, které bylo sídlem upírů už velmi dlouhou dobu. Mám dojem, že mi Edward jednou říkal, že až 1000 let. Jenže při vzpomínce na moji lásku, mne neuvěřitelně bodlo u srdce. Normálně by mi začalo tlouci, ale nic jsem neslyšela. Pouze tiché předení motoru.

Jela jsem městem a zastavila se u jedné hospůdky, kde seděli mladí lidé. Bohužel byla ve stínu, takže jsem nakonec stáhla okýnko, abych se přeptala na cestu. Oči jsem měla záměrně skryté v přítmí auta. Jedna dívka, která rozuměla anglicky mi pověděla, že náměstí naleznu, když pojedu ještě až na konec ulice a zahnu doleva a dál musím už pěšky, protože tam je autům vjezd zakázán.

Ještě se mne přeptala jestli jedu navštívit příbuzné či někoho jiného. V klidu jsem jí odpověděla, že něco na ten způsob. Poděkovala jsem a vyjela přesně tam, jak mi poradila.

Zaparkovala jsem auto na malém parkovišti pod stromy a vydala se směrem na náměstí. Slunce během jízdy městem se trochu sklonilo k západu, takže uličky, kterými jsem procházela se topily ve stínu a lidé, kteří mě potkávali, se za mnou otáčeli a něco si šeptali. Nerozuměla jsem, ale podle výrazu chlapců jsem poznala, že mě spíše obdivují než pomlouvají. To mohlo snad přijít ze stran děvčat, jež si mě závistivě měřily.

Došla jsem až na náměstí a spatřila obrovskou starou budovu s věží a hodinami. Sídlo upírské královské rodiny. Moje vysvobození.

„Někam se chystáš, novorozená?“ Zcela z lidského popudu jsem polkla a otočila se na dva upíry, kteří stáli přímo za mnou. Na sobě měli kouřově šedé pláště s kápěmi, pod nimiž měli ukryté své bledě alabastrové tváře s výraznýma karmínovýma očima.

„Chci…“

„Ty nic nechceš, ty si myslíš, že to chceš. Je mi líto, ale musíš jít s námi. Trojice s tebou chce mluvit. Vyslechne si tvou žádost a až poté uzná, zda-li ti splní to, po čem tolik toužíš.“ Ten upír, který mne poučoval, byl menší než ten vedle něho. Jeho ostré rysy dokonale kontrastovaly se šedou barvou pláště, pod nimiž měl ukryté krátké blonďaté vlasy. Mohutný tmavovlasý upír přikývnul a oba mě obestoupili a vedli pryč od náměstí. Pryč od slunce.

Zatáhli mě do kanálu a já netušila, co mě čeká.

<<< 3. část SHRNUTÍ 5. část >>>

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ten Black Roses - 4. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text: