Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Těhotenství - 6. kapitola

23.03.2011 (19:15) • HorsiQ • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1984×

Mělo mě napadnout, že Carlisleovo nadšení pro zkoumání zvláštních věcí neobejdeme bez povšimnutí.

Šla jsem pomalu k jeho pracovně. Musím přiznat, že mi bylo trošku špatně.

Každý krok byl hotové muka. Jen malinké dopadnutí nohy na schod znamenalo hrozné bolení hlavy. V uších mi pískalo, dělalo se mi špatně od žaludku, hlava se mi točila a zatmívalo se mi před očima. Neměla jsem horečku - a přesto mi jednu vteřinu byla zima a druhou horko, jako bych se smažila v pekle. A tohle bylo peklo.

Kdybych to nedělala pro mé malinké dítě, tak bych to už vzdala. Ale já svého malého šťouchálka milovala... Milovala jsem ho stejně jako vlastní život. Milovala jsem ho stejně jako Edwarda, ale jiným způsobem. Já ho ochraňovala, já byla jeho ochránce. Bylo to tak zvláštní, bylo to nové...

Byla to jedna z nejlepších věcí, co mě kdy potkala.

Ale proč tady nad tím uvažuju? To mi mělo být jasné už od začátku! Nebo ne? Nebo jsem se opravdu držela jiného provazu a myslela jsem si, že Edward doopravdy vyhraje a zabije naše děťátko? Byly to hloupé otázky, ale přesto... nedokázala jsem na ně odpovědět. Ne, nechtěla jsem znát odpověď.

Došla jsem do Carlisleovy pracovny. Znovu mě uvítalo plno tlustých knih a obrazů. Pohled mi spadl na ten nejjasnější, ten největší, který prostě nešlo přehlédnout.

Chvíli jsem se na obraz dívala a pak jsem odvrátila pohled. Opožděně mi došlo, že jeden z těch tří krásných andělů bude možná chtít moje děťátko, protože on je ještě větší sběratel než Carlisle. Byl to Aro, ten vpředu. Jejich vůdce. Po jeho boku se nesli další dva - Marcus a Caius, noční patroni umění.

Otřásla jsem se při myšlence, že by mi ten na pohled křehký a veselý upír mohl vzít moje děťátko a držet ho tam za pomocí darů, které má ve své gardě.

„Bello, je ti dobře? Vypadáš trošku vyděšeně.“ Tak to je skvělý, jestli kvůli těhotenství nedokážu zatřít svoje pocity, bude Edward určitě nadšený, jak mi bude vidět do hlavy.

V hlavě - alespoň jsem doufala, že ne nahlas - jsem se zasmála svému černému humoru. Ačkoliv mi do smíchu nebylo.

„Ano, necítím se špatně, jen nějak jinak,“ pokoušela jsem se Carlisleovi vysvětlit moje reakce.

Carlisle se usmál - ale nebyl to šťastný úsměv. Odrážely se v něm starosti. Co se děje? Čeho se Carlisle obává?

Edward - který mě nějakým zázrakem posadil na lůžko k rentgenu tak, abych si toho nevšimla - zřejmě vycítil můj stres a chlácholivě mi stiskl ruku.

„Bello, teď tě Alice převlékne, usnadní nám to práci,“ začal mě Carlisle seznamovat se svým plánem. „Poté bych si opravdu rád zkusil ten rentgen, Jasper bude neustále po ruce, aby mohl kontrolovat naši náladu, Emmett bude hledat nějaké mýty o poloupířím dítěti a Rose s Edwardem tu budou s tebou.“ Nemohla jsem si nevšimnout toho, jak je nejistý. Možná se mu ten plán nezamlouval. Možná se bál mojí reakce. Těhotné ženy prý nedokážou ovládat svoje hormony. Jsem už v tak pokročilém stádiu těhotenství?

Nechala jsem se od Alice převléknout. Byla jsem jako v transu - absolutně jsem netušila, kde jsem, co dělám, co se se mnou děje a kdo je tady se mnou. Obrovské bolení hlavy nepřestalo, spíš naopak, ačkoliv mi to připadalo nemožné, bolela mě čím dál víc.

***

Když se Alice vyřádila, mohla jsem jít. Ale moje nohy vypověděly poslušnost, stejně jako můj rozum.

Najednou jsem bez jakéhokoli varování ucítila bolest. Byla to jiná bolest, než na jakou jsem byla zvyklá. Byla jiná ve dvou věcech.

Zaprvé, když se říznu do prstu, mohu si dát na ránu náplast. Když se popálím, můžu si popáleninu ochladit vodou. Když si zlomím nohu, můžu si ji dát do sádry.

Ale utéct od této bolesti jsem nemohla. Tady neexistuje náplast, voda, dezinfekce, sádra, nebo prášek. Této bolesti neuniknu.

A zadruhé, tohle je ta nejkrásnější bolest, kterou jsem kdy zažila. Svým způsobem byla příjemná.

„Ach,“ zalapala jsem po dechu a snažila se ovládnout nával emocí.

„Bello, jsi v pořádku?“ zakvikla Alice roztřeseným hlasem.

Podívala jsem se jí do očí, aby mi opravdu věřila, že je mi skvěle. Ale v jejích zlatých duhovkách jsem uviděla svůj odraz.

Byl to hrozný pohled. Obličej jsem měla zkřivený bolestí, ústa pootevřená, jako bych chtěla křičet a celá jsem se třásla.

Po tváři mi začala téct jediná slza. Bylo to slza, která hřála, dodala mi energii. Byla to slza štěstí.

„Ono kope,“ zašeptala jsem a nechala další slzy, ať mi smočí tvář. Cítila jsem, jak mi z obličeje vyprchává bolest, roztékal. Teď se v něm odráželo štěstí.

Alice se zasmála. Ale smála se stejně jako Carlisle. Byla nejistá.

„Pojď zpátky za Carlislem,“ zašeptala a vzala mě za ruku.

***

Ani jsem nevěděla, v jakém pokoji jsem vlastně s Alice byla. Ale najednou jsem ležela Edwardovi v náruči. Necítila jsem žádný pohyb. Edward se musel pohybovat velice pomalu. Otevřela jsem oči a uviděla ty Edwardovy. Byly hluboké, ale přesto jsem v nich nenašla odpovědi na své otázky.

„Bello, jak se cítíš?“ zašeptal.

„Je mi dobře,“ chtěla jsem říct. Ale má ústa nevydala ani hlásku. Pokusila jsem se odpovědět znovu, ale místo toho se mi z hrdla vydral  podivný zvuk, ve kterém byla bolest snad hmatatelná.

Jasper, který šel Edwardovi po pravici se mě pokusil uklidnit. Ale nemělo to smysl. Tu bolest utišit nedokázal.

Edward nasadil podivný výraz. Zavřel oči a zastavil se. Cítila jsem, jak nad sebou pomalu ztrácí kontrolu. Zhluboka oddechoval, ačkoliv to nemělo žádný uklidňující účinek. Položila jsem mu mojí roztřesenou dlaň na tvář. Zdálo se, že se pod mím dotekem uklidňuje. Jasper mezi nás poslal další dávku uklidňující atmosféry. A Edward skutečně povolil. Znovu otevřel oči a mezi zuby si jen potichu brumlal. Jediné, co jsem pochytila byla věta. „Zasloužil bych zabít za to, co jsem jí provedl.“

***

Znovu jsem upadla do té nevidomosti. Ani jsem nedokázala Edwardovi vynadat za jeho slova. Z příjemné otupělosti mě vytrhla další bolest. Tentokrát to bylo jen drobné píchnutí. Prudce jsem otevřela oči a podívala se do Carlisleovy vážné tváře. Cítila jsem mírný tlak na ruku. Edward mi dělal na zápěstí uklidňující kolečka. O něco dál bylo slyšet Rose a Alice. Podle Rosaliina syčení se hádaly. To ale bylo jenom v pozadí. Hlavní bylo to, co jsem cítila pod kůží. Jehla.

Z jehel se mi dělalo mdlo. Sledovala jsem, jak se malá trubička postupně plní mojí krví. Snažila jsem se ovládnout tu černotu, která na mě znovu dopadala. Nechtěla jsem znovu omdlít.

Carlisle si všiml toho, jak se tvářím. Chlácholivě mě pohladil po vlasech a usmál se na mě.

„Bello, ničeho se neboj. Jen se ti dělá mdlo. To se občas může stát.“ Tlak na ruce byl tentokrát silnější. Edward mi šeptal další uklidňující slova, ale nemohla jsem ho vnímat. Ne že bych nechtěla.

Carlisle se díval na několik monitorů nedaleko nás a nesouhlasně kýval hlavou.

„To je špatné, opravdu špatné,“ mumlal si pro sebe.

Edward si povzdechl, podíval se mi do očí. Nemohla jsem se od jeho očí odtrhnout. Ačkoliv v nich bylo tolik smutku a bolesti - to zraňovalo i mě. Víc než jsem si kdy dokázala představit.

„Neboj, všechno bude dobré, bude z tebe táta,“ zašeptala jsem chraptivě a pohladila ho po tváři.

„Samozřejmě, hlavně si dělej starost o mě,“ pronesl sarkasticky a zavrtěl hlavou.

Pardon, že mi to trvalo tak dlouho. Neměla jsem náladu a psala jsem to tedy vždycky jen ve škole a po nocích.

V další kapitole bych už se chtěla posunout trochu kupředu. Pár dní přeskočíme, ale nebojte se. Rozhodně o moc nepřijdete.

Věnování patří všem čtenářům tohoto příběhu. Moc mě udivujete a právě vaše podpora je to, co mě žene kupředu.

Děkuji! ♥

<<< Předchozí | Shrnutí | Další >>>

Autor: HorsiQ (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Těhotenství - 6. kapitola: