Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tak trochu jiný příběh o Popelce 9. kapitola

22.04.2012 (08:00) • ChristieVampy • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1321×

Natáhla jsem se pro něj a moje ruka se střetla s jinou – bledou a ledově chladnou.

„Ehm,“ zamumlala jsem omluvně a vzhlédla jsem nad sebe. Tvář, kterou jsem uviděla, mi málem přivodila bližší seznámení s podlahou. Dokonalá bledá pleť v kontrastu s karamelovýma očima a roztomile rozcuchanými bronzovými vlasy. Zadržela jsem dech, páni. Tohle je naprosto nádherný… ajaj, upír. Prudce jsem vydechla.

„Mohla byste, prosím, uhnout?“ zeptal se mírně nakrknutě ten přenádherný pijavičí manekýn. „Chtěl bych si vzít zavazadlo!“ zdůvodnil svůj požadavek. Rychle jsem se otočila a pokusila jsem se chytit a vytáhnout svůj kufr. Podotýkám, pokusila jsem se, ovšem dopadlo to trošku jinak, než jsem chtěla. Škubla jsem jím, ale mírně jsem neodhadla jeho váhu a místo toho, abych ho přitáhla k sobě, skončila jsem já u něj.

„Říkal jsem uhnout,“ poškleboval se mi ten paňáca, „ale myslel jsem na stranu, ne k zavazadlům.“ Co ti upíři na těch přiblblých poznámkách vidí? Že by to bylo tím, že jim ta dlouhověkost leze na mozek? Zřejmě ano, všeho moc škodí. Opatrně jsem vstala a mírně zrudlá, nikoli studem, ale vztekem, jsem pohledem čtvrtila jistého gentlemana.

„Kdo říkal něco o tom, že poslouchám, co mi říkáte?“ prskala jsem jako řádně naštvaná kočka. Copak jsem nějaký jeho pes? Tak, právě jste si vyrobil doživotní problém, mladý muži. To, že jste upír, je mi úplně fuk.

„Pokud se mohu odkázat na své oči, tak to ani nikdo říkat nemusel,“ podotkl na mou adresu ironicky. Moudřejší ustoupí, takže jsem jeho pokus mě ještě více rozčílit ignorovala. Spolu s kufrem jsem opustila onen jezdící pás i toho střapatého náfuku a oddupala jsem hledat Charlieho.

Po pár metrech jsem se přece jenom trochu uklidnila a s trochu méně červeným viděním jsem se okolo sebe rozhlédla. Nikde nikdo s cedulí s mým jménem. Znovu jsem se pečlivě otočila kolem své osy s jediným přáním – dostat se co nejdál odsud. Konečně jsem si všimla fousatého, postaršího a mírně ošumělého chlapíka v sepraných džínech. Nejdřív mě ani nenapadlo, že by to mohl být ten Charlie, kterého jsem znávala, ale na malé cedulce, která skoro nebyla vidět, stálo Bella. Udělala jsem pár kroků jeho směrem.

„Charlie Swan?“ zeptala jsem se ho tiše. Trhl sebou a vyvalil na mě oči. Dost mě to pohoršilo, zas tak moc jsem se nezměnila, rozhodně ne tak jako on. To, že zíraní není slušné, mu evidentně uniklo. Co to ty lidi za jejich mladých let učili? Jako bych byla nějaký před stovkami let vyhynulý dinosaurus.

„Teda, Bello,“ vypravil ze sebe konečně, „ty jsi… doopravdy pořádně vyrostla.“ Vypadal celkem roztomile, jak se snažil zakrýt to, že je ze mě nervózní. Pousmála jsem se. Konečně potkávám nějakého normálního člověka.

„Ty ses taky hodně změnil, Charlie,“ podotkla jsem na adresu jeho nového zarostlého image. Z nějakého důvodu jsem se necítila ani na vykání, ani na oslovení tati. Trochu sklopil hlavu a přátelsky se na mě usmál.

„Tak moc snad ne,“ zamumlal a pak hlasitěji pokračoval, „Bello, vítej ve Forks.“ Můj úsměv se trochu rozšířil. Ano, Forks – městečko, které je i přes svou naprostou bezvýznamnost doslova napěchované upíry.

Chvíli jsme na sebe jen tak nehybně hleděli. Věřím, že nejen já jsem byla překvapená tím, jak jsme se za tu dobu změnili. Tehdy jsem byla malá, šíleně zvědavá holčička a on veselý a vždy dokonale oholený mladý muž. Pamatuji si i na Reen, jeho ženu. Cecil z ní udělala Renée, ale po pravdě mi to ani tak nevadí.

Ona byla vždycky taková... no, trochu odtažitá a povznesená úplně nad všechny. Tedy na mě jako na malou holčičku tak působila. Možná, že byla smutná, nebo se jí stalo něco ošklivého, ale ani tak jsem jí nikdy neodpustila to, jak rozzlobeně na mě vždycky hleděla.

Charlie byl její pravý opak – milý, přátelský a trpělivý. Ještě si pamatuju, jak mě s Billym učili počítat a abecedu. Při vzpomínce na to, jak jsem jim tvrdohlavě opakovala, že jedna a jedna jsou „tši“, protože jsem měla problém s er a ř, mi vyloudila na tváři úsměv.

Teď pro mě byla jeho povaha španělskou vesnicí. Když se odstěhoval z rezervace jako rozvodem zlomený člověk, předpokládala jsem, že se změnil. Jen jeho vzhled byl důkazem toho, jak moc mu ztráta Reen zamávala se životem.

„Jsi tu autem?“ zeptala jsem se ho, abych přerušila ticho a zároveň i s neskrývaným zájmem. S policejním vozem jsem se ještě neměla tu čest seznámit. Charlie jen kývl, převzal tu nebezpečnou obludu a společně jsme se vydali z letištní haly.

Uložil mé zavadlo do kufru a podržel mi dveře na místě spolujezdce. Sedla jsem si a rozhlédla jsem se okolo sebe. Na palubní desce měl poházené různé papírky a několik mincí. Zvláštní, jak člověk, který měl mezi svými zlozvyky chronickou pořádkumilovnost, dokáže zpustnout. Na zpětném zrcátku visely dvě plyšové černobílé kostky a osvěžovač vzduchu ve tvaru stromu. Všechno to vypadalo trochu opotřebovaně. Stejným dojmem působil on. Charlie nasedl, oba jsme si zapnuli pásy a vyjeli jsme.

Cesta proběhla v tichosti, pokud tedy nepočítám rádio. Neměli jsme si moc co říct a pokud mě má paměť neplete, forkský šerif toho ani jako lapushský šofér moc nenamluvil. Po necelé půlhodince jsme přejeli prvními roztroušenými domky a zastavili jsme před budovou, kterou budeme zřejmě ode dneška sdílet – můj dočasný domov, nebo, chcete-li, špiónská základna.

„Pokoj máš v prvním patře, první dveře zleva a koupelna je hned pod schody,“ poznamenal Charlie, když z kufru auta vytahoval můj kufřík. „Jo, Bello, klíče jsou pod květináčem!“ zavolal na mě, když si všiml, že bezradně postávám přede dveřmi.

„Dík,“ houkla jsem na něj zpět a zvedla jsem malý, ošoupaný, hliněný útvar, který svůj původní vzhled evidentně už před pěknou řádkou let ztratil. Klíč tam skutečně byl, a tak jsem si odemkla, uklidila jsem ho zpět na jeho původní místo a podržela jsem Charliemu dveře, protože přes moje zavazadlo pořádně neviděl.

Vešla jsem hned za ním a zůstala jsem nerozhodně stát v malé předsíňce. Hned za dveřmi ležela hnědá rohožka, uprostřed už trošku prošlapaná. Vedle stál botník, na kterém trůnily jen dva páry zablácených bot, také už chudáček nevypadal zrovna stabilně. Na dřevěném věšáku měl Charlie všehovšudy jednu modrou větrovku a deštník. Nervózně jsem přešlápla. Přezout se nebo ne, a když ano, tak do čeho? Mou pozornost upoutaly nově vypadající pantofle, které ležely u paty schodiště.

Koupelnu jsem skutečně našla pod schody. Byla to maličká místnůstka pouze se základním vybavením. Na bílém umyvadélku leželo žluté mýdlo a vedle něj visel už mírně vypelichaný béžový ručník. Zrcadlo nad ním už bylo zčásti zrezlé a na poličce stála jen sklenička s kartáčkem a pastou. Opláchla jsem si ruce a obličej a vydala jsem se za Charliem do patra.

Schody byly potažené světlým kobercem, ale i přesto byl každý krok doprovázen vrznutím. Značně nepraktické, pokud se budu vytrácet po večerce, pomyslela jsem si s lehkým ušklíbnutím. Když jsem vyšla nahoru, ocitla jsem se v malé, bíle vymalované chodbě, ze které vedly troje dveře. Jedny z nich byly otevřené, a tak jsem usoudila, že právě za nimi bude můj pokoj.

„Charlie?“ řekla jsem trošku nervózně a opatrně jsem vkročila do místnosti. Poslední, po čem jsem toužila, bylo vlézt do jeho pokoje. Momentální jakože rodič právě vycházel z koupelničky, která k pokoji evidentně patřila. Dost se mi ulevilo, v tom případě budeme každý z nás mít svou vlastní, hygieně vyhrazenou místnost.

„Tak,“ řekl a zatvářil se tak nervózně, jako by se mi chystal oznámit, že budu sdílet pokoj s jeho domácím mazlíčkem – kobrou. „Asi by sis chtěla vybalit, takže kdyby něco, já jsem dole.“ Jak řekl, tak učinil, dokonce za sebou i zavřel dveře.

Protáhla jsem se a plácla sebou do křesla, které stálo hned u dveří. Přežila jsem převoz, teď mě čeká asimilace, pomyslela jsem si, a protože to vypadalo, že se nestane zázrak a oblečení se samo nevznese a nevyskládá do skříně, pustila jsem se do toho růčo strůčo. Nevím, jaký inteligent vymyslel rčení „s chutí do toho a půl je hotovo“. No, možná ta chuť trošku scházela, ale i tak trvala ona manuální práce celkem dlouho.

Když byl obsah mého objemného zavazadla poskládán v komodě ve vzorných komíncích, venku už se začínalo šeřit. Sešla jsem tedy dolů do kuchyně. Charlie, jak jsem záhy zjistila, seděl v obýváku a sledoval jakýsi basketbalový zápas. Zakručelo mi v břiše, od oběda přeci jen uplynul nějaký ten čas. No, od čeho mám za sebou mnohaletou kulinářskou praxi, pomyslela jsem si a pustila jsem se do shánění potřebných surovin.

Po pár minutách jsem byla schopná přesně oznámit počet momentálně poživatelných potravin, které se v tomhle domě nacházely. Dvě cibule, pár vajíček, patka chleba, troška šunky, pár jablek... prostě žádná sláva. Nic, z čeho bych vykouzlila večeři na úrovni stravovacích zvyklostí u Blacků, ale co. Něco je vždycky lepší než nic.

Za chvíli jsem si našla pánev a další potřebné kuchyňské vybavení a pustila jsem se do přípravy večeře. Udivilo mě, že si Charlie ani nevšiml, že mu v kuchyni rachotím, až do chvíle, kdy začal můj výtvor vonět. Vypnul televizi a nabídl se mi jako pomocník, což od něj bylo milé i přesto, že dva jsou na obyčejnou praženici moc. Přidělila jsem mu tedy prostření stolu – žádná ruka není nazbyt – a za chvíli jsme už seděli a zakusovali jsme mírně ztvrdlý chleba.

„Tak jak ses celé ty roky měla?“ zeptal se mě, když jsme oba vyluxovali své talíře a už jsme jen dopíjeli pomerančový džus, který mi při průzkumu unikl, protože ho Charlie donesl ze sklepa, o kterém jsem nevěděla. Strávili jsme společně skoro celý večer drbáním o tom, co se u Blacků dělo a děje a mně už se pomalu, ale jistě začínala klížit víčka.

„Měla by sis jít lehnout,“ řekl Charlie starostlivě, když jsem už asi popáté zívla tak, že to vypadalo, že se ho chystám sníst. V tu chvíli mi připomněl toho starého Charlieho, který byl vždycky skoro až otravně pečlivý a já jsem jako mála nikdy nemohla ponocovat, i když by mi to Billy klidně dovolil.

Chodil tehdy každý podvečer spolu Reen a ostatními sloužícími k Billymu, který až do smrti svého syna bydlel vedle kuchyně ve svém vlastním bytě. Vždycky se spolu dívali na televizi nebo si vyprávěli denní zážitky a já jsem se mezi ně pokaždé ráda přimíchala. K mé nelibosti jsem většinou brzy skončila zahnaná v postýlce.

„Zítra jdeš poprvé do školy, tak bys měla být svěží,“ oznámil mi celkem vážně a mně málem vypadly oči z důlků. „Zatím budeš jezdit autobusem s dětmi z Forkské nižší školy. Domluvil jsem to s ředitelkou. Neboj, zanedlouho by ti měl Billy dovézt vlastní auto.“ Počkat, proč mi, do prčic, nikdo neřekl, že jdu zítra do školy? A s mrňatama, to se rovnou můžu obléct do kuřecího kostýmu, pobíhat po škole a vykřikovat, že i kuřata mají svá práva.

„Co prosím? Nějak jsem ti nerozuměla,“ zamumlala jsem tiše, protože mi bylo jasné, že má naděje je víc než mizivá. Charlie se ani nepousmál, přísně na mě pohlédl a jeho výraz trošku ztvrdl.

„Dobrou noc, Bello,“ řekl, ale znělo to spíš, jako by říkal „jdi si lehnout, nebo popadnu brokovnici, co visí na stěně“. Dobrá nálada ze mě vyprchala jako bublinky z limonády, jen asi tak desetkrát rychleji.

„Dobrou,“ řekla jsem značně ironicky a uraženě jsem odpochodovala nahoru, ani jsem se neobtěžovala odnést nádobí do dřezu. Vlítla jsem do pokoje jako velká voda, třískla jsem za sebou dveřmi a plácla jsem sebou na postel.

„Proč mi nikdo nikdy nic neřekne?“ zamumlala jsem ublíženě do polštáře. Bez hnutí jsem ležela a v duchu jsem nadávala. Zjistila jsem totiž, že počítáním do deseti vztek prostě odbourat nejde, ať si filmy říkají, co chtějí.

Zaslechla jsem tiché zavrčení. Ne, nebyl to žádný vlkodlak, ani nafoukaný upír, byl to mobil, který jsem v letadle definitivně zprovoznila. I když nerada, vstala jsem a vytáhla jsem ho z kabelky.

„Isabella Swanová,“ ohlásila jsem se klidně. Juliin hlas jsem poznala hned a podle tónu byla řádně naštvaná. V tu chvíli mi to došlo. Já jí nezavolala ani nenapsala. Protočila jsem oči a odtáhla jsem si telefon co nejdál od ucha, doopravdy nechci být hluchá. Musela jsem vyslechnou sáhodlouhý proslov o své nezodpovědnosti. Já jsem jí pro změnu vynadala za to, že mi neřekla o zítřejší škole. Vlastně jsme si byly kvit.
Konečně jsem to típla, nastavila jsem si budík na šestou, jak jsem byla zvyklá, a po důkladné sprše jsem se zachumlala do peřin. Těsně před tím, než jsem usnula, mi myšlenky zabloudily k jistému upírskému klanu, konkrétněji k jednomu nehorázně velkému pitomci, kterému musím v budoucnu zakroutit krkem. Spánek je na nervy a vůbec na všechno nejlepší…

Děkuji, že jste se dočetli až sem!!!

Myf, díky moc!

Autor: ChristieVampy, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tak trochu jiný příběh o Popelce 9. kapitola: