Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tak trochu jiný příběh o Popelce 10. kapitola

04.05.2012 (18:15) • ChristieVampy • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1728×

Konečně jsem se protlačil až k výdeji zavazadel. Už jsem viděl Rosaliin černý kufr. Stačilo se jen natáhnout. Moje ruka se střetla s jinou. Teplou, lidskou, dívčí ručkou. Pohlédl jsem na ni. Měla bledou porcelánovou pleť a tmavé k ramenům sahající lesknoucí se vlasy, nebyla ničím výjimečná. Stejná jako tisíce jiných dívek.

V tu chvíli na mě ta drobná lidská osůbka upřela oči. Měly barvu čokolády a působily jako dva maličké průzory do jiného světa. Sálalo z nich teplo. Prudce vydechla, její dech mě pošimral v nose. Na tváři se jí objevil zasněný výraz, ale jen na malou chvilku. Něžný, zastřený úsměv vystřídal šok a ona zamrkala. Dva čokoládové vesmíry ztratily svůj jas a místo nich na mě hleděly bezedné tmavé studny. Sálal z nich neproniknutelný chlad.

„Mohla byste, prosím, uhnout?“ požádal jsem ji odměřeně. Nechtěl jsem dát najevo, jak jsem zmatený. Ano, tahle holka byla něčím zvláštní. Její oči sálaly a chladily. Jako by je mohla ovládat, ale vždyť lidé se před upířími schopnosti neumí chránit?! Co je tenhle skrček zač?

„Chtěl bych si vzít zavazadlo!“ dodal jsem a doufal, že mi uhne, já popadnu kufr a pokud možno co nejrychleji dojedu domů, abych si o tomhle tvoru sehnal nějaké informace. Ta lidská holka ale evidentně kdesi vytrousila pud sebezáchovy i prachobyčejnou rovnováhu. Zakopla a teď přede mnou ležela jak široká, tak dlouhá. Lidské, evidentně ke smrti odsouzené stvoření mě zaujalo, ale zároveň znepokojilo.

„Říkal jsem uhnout,“ podotkl jsem klidně a pokoušel jsem se udržet vážný hlas, „ale myslel jsem na stranu, ne k zavazadlům,“ dodal jsem a její nasupený výraz byl všeříkající. Na chvilku mě napadlo, jestli je vraždění pohledem ženám vrozená vlastnost, nebo se to musí učit.

„Kdo říkal něco o tom, že poslouchám, co mi říkáte?“ prskla na mě. Hlas jí trochu přeskakoval, ale i přesto jsem podle jeho síly mohl jednoduše konstatovat, že tahle holka evidentně není z nejslabších povah. Do tváře se jí nahrnula krev, takže roztomile zrudla. Zajímavé bylo to, že jsem i přes její evidentní vztek necítil žádnu změnu v tlukotu srdce. Jako by na ní bylo něco špatně. Když jsem jí znova pohlédl do očí, překvapením jsem zamrkal.

„Pokud se mohu odkázat na své oči, tak to ani nikdo říkat nemusel,“ zamumlal jsem, ale bylo to spíše sebekritické. Měl jsem totiž pocit, že jsem se totálně zbláznil. Její hnědé oči mi totiž na chvilku připadaly krvavě rudé. Jako by ta teplá čokoládová prokvétala karmínově rudou. Zavrtěl jsem hlavou. Ne, jen jsem dlouho nebyl na lovu a mezi lidmi už vůbec ne. Popadla svůj kufr a s navztekaným pohledem se mi ztratila v davu. Otočil jsem se a rychle jsem vyrazil za Rosalií. Poslední, co jsem potřeboval, bylo, abych přímo uprostřed letiště zabil nějakou školačku.

Měl jsem nutkání použít svou skutečnou rychlost a naházet rodinu do auta, abych mohl sledovat tenhle podivný přírodní úkaz. Včas mi ale došlo, že by si o mně asi všichni mí drazí sourozenci mysleli, že jsem se dočista zbláznil.

Kdybych byl člověk, dělalo by mi momentálně problém předstírat, že se nic neděje, ale jedna z mála výhod mé krvežíznivé podstaty bylo maskování. Když upír chce, tak nikdo nepozná, na co myslí. Vždyť taky podle čeho. Nedýcháme, netluče nám srdce a naše tváře mohou být jako z kamene. Vyrazil jsem tedy za sourozenci a bez valné námahy jsem předstíral, že mé jediné přání je spatřit Rose.

„Díky, Edwarde,“ zamumlala má blonďatá sestřička, když mě konečně pustila. Vždycky jsem se na ni těšil a její výraz i myšlenky napovídaly, že je také moc ráda, že mě vidí. Sice jsem jí na první pohled připadal maličko prkenný, ale tuto úvahu hned překryla radost ze shledání.

Zajímalo by mě, jestli ji překvapilo, že se pro tentokrát nekoná žádné drastické překvapení. Musel jsem se ušklíbnout, Emmett měl po svém posledním výtečném nápadu hodně krušné časy.

„Nemáš zač,“ pousmál jsem se trochu a hodil jsem okem po Alici, která mi svým pohledem jasně říkala, že ona je ten, komu Rosalie vlastně děkuje. Její narcistický výraz Rose samozřejmě neušel, usmála se ještě zářivěji a konejšivě mě poplácala po rameni. Emmett po mně hodil nevrlým pohledem, protože jsem mu moc dlouho zabíral manželku. Bylo na něm vidět, že netouží po ničem jiném než po své drahé polovičce, která na tom byla podobně, a tak jsem taktně ustoupil.

„Zajdu se najíst,“ konstatoval jsem a nevšímal jsem si jejich překvapených pohledů, „klíčky nechám v zapalování,“ dodal jsem ještě na půl pusy a aniž bych čekal na reakci, vydal jsem se i s kufrem k autu. To poslední, co jsem chtěl, bylo dělat jim křena. Nemusel jsem být jasnovidec, abych věděl, k čemu se Emmett chystá. To, že umím číst myšlenky, na předvídatelnosti této situace nic nemění. Ještě jsem nebyl ani na půly cesty a už jsem zaslechl mlaskavý zvuk polibku.

S hlasitým třísknutím jsem strčil kufr do auta a zhluboka jsem se nadechl. Emmett se rozhodl vstoupit do pátého manželství, už popáté si bere svou lásku. A já? Prohrábl jsem si vlasy a prudce jsem zamrkal. Samota, zase ten pocit naprosté prázdnoty. Kolik času ještě strávím sám, kolik věčnosti ještě musí ztratit svůj lesk? Znovu jsem si vzpomněl na tu dívku.

Rozhodně jsem zavrtěl hlavou, takhle to dál nejde. Potřebuji lov. Ne, ušklíbl jsem se s nádechem melancholie, potřebuji krev. Najednou jsem se rozběhl, pryč od lidí, pryč odsud, kamkoli, jen co nejdál. Běžel jsem mezi stromy a každá částečka mého organizmu byla napnutá k prasknutí. V krku jsem cítil dobře známé pálení a ani jsem nepotřeboval přemýšlet. Mé dravčí pudy se probraly.


(O několik hodin později)

Nevnímal jsem, kolik času uplynulo, ale byl jsem zas klidný. Seděl jsem u malého vodopádu a sledoval jsem tříštící se zář zapadajícího slunce. Obloha byla karmínově rudá a já jsem přemýšlel. V tichosti a soustředěně jsem pozoroval perlící vodu. Nedokázal jsem se pohnout. Seděl jsem a doufal, že se něco stane.

Něco, co by změnilo můj osud. Zčásti jsem měl své sourozence rád a zčásti jim sobecky záviděl. Měli vše, co jsem já postrádal. Měli jeden druhého. Byl jsem pokaždé ten nezodpovědný blázen, ten, který stál stranou. Opřel jsem se o kmen statného, mechem porostlého stromu a mé myšlenky samovolně utekly k minulosti.

Stál jsem v zahradě a bezradně jsem hleděl na to děvčátko v modrém. Tmavě hnědé vlásky lemovaly křídově bílý obličejík a v očích se jí leskly slzy. Nevím, jestli se třásla zimou nebo strachy, ale v jejím výrazu bylo něco, co mi říkalo, že se nevzdá.

„Já chci jít s tebou,“ kuňkla a i přesto, že mluvila šeptem, měla ta slova velkou sílu. Hleděl jsem na to dítě před sebou a neměl jsem sílu říct rovnou ne.

„Co tvoji rodiče, nemůžeš jen tak utéct,“ pokoušel jsem se jí domluvit. Malé děti dokáží být až roztomile naivní.

„Oni tu nejsou,“ zašeptala slaboučce, roztřásla se jí brada, ale dál pevně stála a upírala na mě prosebný pohled. Jejím štěněčím očím bych neokázal dlouho vzdorovat. Bylo mi jasné, že je to úplná šílenost, zároveň mi však docházelo, že každá minuta navíc nás může stát život.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal jsem se jí a dřepl jsem si, abychom měli oči ve stejné výšce. Doufal jsem, že jestli odsud uteču, ulovím si cestou nějaké zvíře a nezastavím se, dokud se nezbavím posledního pronásledovatele. Tohle byla opravdu velká komplikace.

„Is,“ zašeptala holčička tiše a na tváři se jí objevil drobný úsměv. Oplatil jsem jí ho, byl to můj první úsměv po pěkné řádce let. První od té doby, co jsem opustil Carlislea a Esmé. Při vzpomínce na ně mě píchlo u srdce, oba jsme ztratili rodinu. Upřela na mě své velké, hnědé oči plné naděje.

„A ty jsi kdo?“ zeptala se mě zaujatě na oplátku. Jestli ji mám vzít sebou, musí vědět, kdo jsem. Snad si uvědomí, že jí mohu ublížit.

„Upír,“ odpověděl jsem jí. Hleděla na mě pořád stejně pátravě a vypadalo to, že s mou odpovědí není spokojená. Zkrabatila čelo a vyčítavě se na mě podívala.

„Ne. Tak, jak ti říkají,“ vypadlo z ní a mně málem vypadly oči z důlků. Ona... Jak může vědět? Zoufale jsem se snažil pochopit, proč neutíká. Najednou jsem zaslechl kroky směřující k mému bývalému vězení. Popadl jsem ji do náruče a rozběhl jsem se. Teď jsem nemohl riskovat, že by ji tu našli a zabili.

„Já jsem Edward,“ odpověděl jsem jí a rychle jsem se s ní rozběhl do lesa.

Děkuji Vám!

To, že jste se dočetli až sem, je vskutku úctyhodný výkon!

Myf, tisíceré díky!

Autor: ChristieVampy, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tak trochu jiný příběh o Popelce 10. kapitola: