Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tak trochu jiný příběh o Popelce 8. kapitola

11.04.2012 (14:30) • ChristieVampy • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1612×

Celý dnešek byl útrpně dlouhý, stejně jako ostatní dny před ním. Už to ráno, kdybych si mohl alespoň jako člověk lehnout a usnout! Tohle byl trest za to, že máme věčnost. Slunce proniklo přes prosklená okna do mého pokoje a dopadalo na klavír.

Jak dlouho už jsem nehrál? Je to jako být vysušený. Ne sluncem, ne zvenku, já schnu zevnitř. Ničí mě ta nečinnost! Moje vzpomínky na dobu, kdy jsem utíkal před Volterrou. Před světem a před sebou samým. Babrám se v sobě už pěknou řádku let a jsem na tom pořád stejně. Naprosto ignoruji Aliciny marné snahy mi najít ucházející přítelkyni a doufám v zázrak.

Emmett si ze mě dělá neustále srandu a už jen útrpně čekám, kdy mi na dveře do pokoje přišpendlí ceduli s nápisem: „Krab poustevníček, nerušit!“

Vůbec, skoro celá rodina si o mě dělá starosti. Prý bych měl zase začít žít! Jako bych, jakožto stoletá mrtvola, mohl!

Uzavřel jsem se v minulosti, poslední, co potřebuji, je nějaká nadržená, blonďatá upírka, která si o sobě myslí, jak je úžasná! Děkuji, nechci. Znovu jsem v mysli zabloudil k té drobné, podivuhodné dívence, která mě zachránila.

Tehdy jsem se odmítl přidat k Arově gardě. Bylo to ode mě hloupé a nezodpovědné. Myslel jsem jen na sebe. Utíkal jsem jim několik dlouhých a úmorných měsíců, a pak mě jednoho krásného dne chytili. Bylo to nedaleko, v La Push, a já jsem byl tak oslabený útěkem, že jsem se jim málem vzdal. Bylo to v zimě a na celém panství se to hemžilo upíry i vlkodlaky, kteří se sjeli na vyhlášený zimní ples.

Otevřel jsem oči a překvapeně jsem zamrkal. Pokusil jsem se pohnout, ale zkroutil jsem se bolestí. Nikdy jsem nezažil nic tak sžíravého. Netušil jsem, že upír může cítit jinou bolest, než je věčná žízeň. Bylo to, jako by mě někdo pálil rozžhaveným kovem, a čím více jsem se snažil vyprostit, tím více mě spalovala.

Nehýbej se, nařídilo mi mé rozumnější já. Poslechl jsem. Upíral jsem oči na dřevěná vrata přede mnou a zoufale jsem toužil po tom vědět, kde jsem. Poslední, co jsem si vybavoval, bylo, jak jsem běžel sněhem skoro tak ledovým, jako jsem já. Pevně jsem stiskl víčka a pokusil jsem si vzpomenout.

„Sandro, je tvůj,“ vynořila se mi v hlavě vzpomínka na hluboký, drsný hlas. Pomalu jsem se rozpomínal. Běžel jsem z posledních sil a doufal jsem, že smrt bude rychlá. Kdybych byl člověk, tak bych sípal, ale upíři kyslík nepotřebují. Soustředil jsem se na řízení svých nohou, pravá, levá, pravá... Vedle mě se mihla rozmazaná šmouha.

V hlavě mi bliklo poplašné světélko. Dostali mě! Volalo to ve mně. Z posledních sil jsem běžel. Znovu se to mihlo. Dívka s dlouhými havraními vlasy a s úsměvem dravce. Zpomalila a ďábelsky se na mě usmála. Sálal z ní chlad. Otřáslo mnou zoufalství.

„Ahoj, krasavče, měl bys přidat,“ zavrčela na mě a oběhla mě. Snažil jsem se, tak moc jsem se snažil, uniknout. Vzpomněl jsem si na Esmé a Carlislea, na jejich ztrápené obličeje. Věděl jsem, že musím bojovat, alespoň kvůli nim.

„Smůla,“ ozvalo se přede mnou a já jsem ani nestačil zaregistrovat, jak jsem se ocitl na zemi. Ležel jsem s obličejem ve sněhu a v duchu jsem prosil o rychlou smrt. Popadla mě ledová ruka a otočila mě na záda. Ovanul mě pach krve, musel jsem zavřít oči. Alespoň na chvilku. Pokoušel jsem se ignorovat stále silnější pálení v hrdle.

„Co s tebou?“ rozumoval upír nade mnou a z jeho slov posměch doslova odkapával. Mlčel jsem. Když mě chtějí zabít, tak ať, divadlo jim hrát nebudu. Nasadil jsem strnulou masku.

„Laurente, uhni,“ ozval se tvrdý, ale melodický, dívčí hlas. Upír zmizel z mého zorného pole a byl vystřídán nádherným přeludem s krvavýma očima. Chvíli mi připadala jako víla, ale její výraz by sedl spíše k ledové královně.

„Kdopak se nám to nechal chytit?“ zeptala se škádlivě, ale v jejích očích byl, i přes jejich karmínovou barvu, ledovec. Sklonila se ke mně a opřela se o mé rameno, ve kterém to ošklivě zapraskalo, a mnou projela ostrá bolest.

„Hm, víš, že jsi docela pěkný?“ zašeptala a rozdrtila mi druhé rameno. Ovanul mě její pach, byl snad nejomamnější, jaký jsem kdy cítil. Přivřel jsem oči, ignoroval jsem tu hroznou bolest a vdechoval jsem její vůni.

„Bude tě škoda,“ zavrčela a já se probral z omámení. Její kadeře mě polechtaly na obličeji a v očích se jí nebezpečně zalesklo. Byla to lovkyně, neúprosná a tvrdá. Bestie bez citu, bez slitování, a její krása, pro tu určitě dokáží mnozí zabíjet.

„Sandro,“ ozvalo se hrdelní zavrčení. Oslovená trhla hlavou a já jsem se znovu cítil jako opilý. Její vůně, to byla ta největší zbraň. Zavrčela a mně bylo víc než jasné, že se jí její společník neováží odporovat. Znovu se ke mně otočila a její tvář zdobil děsivý usměv. Najednou zmizela. Dřív, než jsem stihl překvapeně zareagovat, uslyšel jsem cizí ženský hlas.

„Mírni se!“ řekla právě předchozí a její hlas nesl varování. Ovanul mě ledový vánek a málem jsem vykřikl. Uvědomil jsem si bolest, kterou mi způsobila. Zazmítal jsem sebou jako postřelená zvěř. Poslední, co jsem uviděl, byla rusá kštice.

Ležel jsem bez hnutí ve sklepení a bolest pomalu ustupovala, už po ní zbyl jen slabý žár. Ucítil jsem člověka a vše se ve mně sevřelo. Bylo to, jako bych byl novorozený a neuměl se vůbec ovládat. Vrzly dveře a do mé cely vkročila drobná dívenka.

Našlapovala pomalu a její drobné botičky tiše klapaly po kameni. Zahlédla mě a ve tváři se jí objevilo překvapení, vystřídané děsem. Celá se roztřásla a já jsem musel zadržet dech. Nebýt okovů, tak se na ni vrhnu a nic a nikdo ji nezachrání.

Ještě víc se přiblížila a natáhla ke mně ruku s lahvičkou. Pracně jsem se držel, stačil by jediný závan její vůně, vůně krve. Viděl jsem přes její bledou kůži krční tepnu. Musel jsem zavřít oči. Pokoušel jsem si vybavit vše, co mi kdy Carlisle řekl, když mě učil sebeovládání.

Uvědomil jsem si, že zničila mé okovy. Se stále zadrženým dechem jsem se zvedl a…

„Edwardeee!“ přerušila proud mých vzpomínek Alice a naprosto bezohledně vtrhla do mého království. Asi bych si měl doopravdy pořídit ceduli „Nerušit!“. Schválně jsem ji ignoroval. Kolikrát ji mám učit, že každý, alespoň průměrně inteligentní tvor, klepe? Vždyť i Emmett je lepší než ona.

„Vstávej, ty naprosto neskutečně nelidský povaleči,“ komandovala mě bez zaváhání, „no tak, makej, jedeme pro Rose na letiště a ty jsi pomalejší než slimák.“

„Rose se vrací?“ zeptal jsem se s hraným nezájmem, protože jestli je v téhle rodině někdo alespoň trochu ohleduplný, tak je to ona. Zná mě asi nejlíp ze všech. Oba jsem si hodně pomohli. Já jsem jí pomohl po proměně a ona mi pomáhá teď.

„Ne asi, ty jsi fakt pakůň,“ oznámila mi. Ostatně, tohle od ní nebylo nic nového. „Za deset minut ať jsi dole a nechci vidět žádné zmučené oslí obličeje!“ přikázala. Chtě nechtě jsem tedy vstal a šel jsem si do šatny pro nějaké alespoň trochu reprezentativnější oblečení.

„Brácha, už jsme si mysleli, že jsi nám zapadal prachem!“ přivítal mě nadšeně Emmett, který vypadal, že se na svou ženu těší snad ještě víc než o Vánocích na zvonění zvonečku.

„Vítej zpět, Edwarde,“ řekl stručně Jasper, který byl evidentně také šťastný, že mě vidí. Jen jsem na ně kývl, ale počáteční rozmrzelost ze mě opadla. Bylo mi jasné, že na mě Jasper přenáší nadšení, ale protentokrát jsem se nezlobil. Nechtěl jsem Rosie hned po příjezdu přidělávat starosti.

„Esmé a Carlisle?“ zeptal jsem se celkem zaraženě, když mi došlo, že tu ani jeden z nich není. Otočil jsem se na Alici, která právě elegantně scházela po schodech. Řekl bych s až přehnanou grácií na to, že na sobě měla puntíkované bílofialové šaty a boty, na jejichž špičce měla být zřejmě růže.

„Carlisle je v nemocnici, prý velká havárie, a on se nemůže hnout ze sálu,“ dořekla a seskočila z posledního schodu, což bylo na podpatcích pravděpodobně celkem obtížné. „Esmé právě dnes asistuje u soudu a taky nemůže z místa. Musíme to zvládnout sami!“ řekla a široce se na nás usmála.

Vyrazili jsme tedy k autu a já po dlouhé době zasedl k řízení. Bylo tak příjemné zase sešlápnout plyn. Nedokážu popsat ten pocit, který se mi rozlil po těle. Bylo to, jako bych byl baterie a někdo se mě konečně pokusil nabít. Asi mě čeká něco velkého, něco, co mi změní život k lepšímu. Musel jsem se pousmát, možná přišel čas začít zase žít!

Za pár minut jsme byli na letišti a protože se nikdo dobrovolně nehlásil jako nosič zavazadel, hodila to Alice na mě. Zase! Vždycky musím vítat Rose jako poslední, protože tahám kufry!

Štvalo mě to, a to pořádně, takže nebýt pečlivě cvičeného a pilovaného sebeovládání, zanechával bych za sebou v podlaze díry. Takhle jsem jen dupal. No, ani to ne. Poslední, o co jsem stál, byla nežádoucí pozornost.

Konečně jsem se protlačil až k výdeji zavazadel…

Doufám, že budete na můj první pokus o psaní z pohledu opačného pohlaví shovívaví! Děkuji všem, kteří mi zanechali a snad i zanechají komentář, moc by mě potěšilo, kdybyste mi napsali, jak na vás kapitola působí!

Omlouvám se za dlouhou odmlku, měla jsem menší problémy s počítačem...

Myf, jako obvykle Ti patří mé díky!

Autor: ChristieVampy, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tak trochu jiný příběh o Popelce 8. kapitola: