Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemná neznámá 3. kapitola

12.06.2015 (20:30) • Emesalie • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1796×

„Bello,“ vyhrkl. No jo, on měl z našeho setkání radost. Jak jinak. Už jako člověka mě zbožňoval. Já jeho vlastně taky, proč si to nepřiznat.

Jenže teď už člověk nejsem a on to moc dobře věděl.

Aby taky ne, když vypadám stejně jako před sto lety.

Váhavě jsem se na něj usmála. „Carlisle.“

Zbytek jeho rodiny překvapeně zalapal po dechu.

Jaj, to bude zase průser.

-----------------------------------------------------------------------------------------------

3. KAPITOLA 

Dívala jsem se do zlatých očí mého dávného známého.
Jeho oči zářily nadšením.
„Asi jsem měl tušit, že se jednou potkáme.“ Usmál se na mě. Jeho úsměv byl tak nakažlivý, že jsem nemohla být nešťastná z tohohle setkání.
„Ano, to jsi měl,“ řekla jsem. 
Na chvíli jsem zaváhala, ale pak jsem si řekla, že je to jedno a rozeběhla jsem se za Carlislem. Nijak jsem se nezastavovala a rovnou mu vletěla do náruče. Slyšela jsem jeho smích a já se smála s ním. Strašně mi to připomínalo dobu, kdy se mnou žil na tomhle místě bez své rodiny. Tenkrát jí byla já.
„Už jsem myslel, že sis ze mě tenkrát dělala srandu,“ přiznal se.
Pousmála jsem se. „Tušila jsem, že se potkáme. Jen jsem nevěděla, že budeš mít novou rodinu.“
Ozvalo se jeho povzdechnutí. „Svůj slib jsem dodržel, nikomu jsem nic neřekl.“
„Já vím. Kdybych ti nevěřila, nic nevíš,“ posmívala jsem se.
Za mnou se ozvalo odkašlání. 
Konečně mi došlo, že ta zmíněná rodina stojí přímo za námi. Pustila jsem se Carlislea a otočila jsem se na ně. 
Uculila jsem se. „Už vím, proč mě nenapadlo, že je to tvoje rodina, Carlisle,“ řekla jsem zády k němu.
„Proč?“ zeptal se Emmett.
„Protože on by nikoho surově neodtáhl ze školy po první hodině!“ zavrčela jsem naštvaně. 
„Věděla jsi, že jsme upíři. Jak jsme měli tušit, že jsi taky nesmrtelná?“ obhajoval je Edward.
„Cccc, nejsem nesmrtelná.“ Uchechtla jsem se.
Všimla jsem si, jak se na mě dívá ta černovláska, co vystoupila s Carlislem z auta. 
Láska jeho věčnosti. Takže ji našel. 
Usmála jsem se na ni. „Carlisleova družka?“
Váhavě přikývla. Natáhla ke mně ruku. „Esmé.“
Podala jsem jí svou ruku. „Bella,“ představila jsem se.
Pak jsem se otočila na zbytek. „A teď bych ráda šla domů,“ zkusila jsem.
Carlisle se na mě zadíval. „Žiješ ve starém sídle?“
„Jo, naši mi ho po smrti přenechali, tak jsem se rozhodla na pár let vrátit,“ odpověděla jsem.
„Vaši? Sídlo? Není nesmrtelná? Zná Carlislea, ale my ji ne!“ mumlal si pod vousy Emmett.
Pousmála jsem se. „Jak se to vezme,“ odpověděla jsem Emmettovi. „Já jsem částečně nesmrtelná.“
„Částečně nesmrtelná?“ nechápal Edward. Podívala jsem se na něj a pousmála jsem se. 
Přesně takový pohled, jako má teď Edward, měl kdysi Carlisle. Byl to pohled vědce, badatele. A přesto v těch Edwardových bylo něco navíc. Něco, co jsem zatím nechápala. Zatím.
„Moje nesmrtelnost závisí na mé touze po nesmrtelnosti,“ vysvětlila jsem jim.
Všichni se na mě dívali jako na blázna. Protočila jsem oči nad jejich nechápavostí.

„Když chci být nesmrtelná, jsem jí. Když být nesmrtelná nechci, stárnu.“
„Takže když se teď rozhodneš, že chceš normálně stárnout, tak budeš?“ zeptal se vykuleně Jasper.
„Jo, jenže trochu rychleji než obyčejný člověk,“ odkývala jsem to.
„To je hustý!“ vyhrkl Emmett.
Podívala jsem se na jeho vykulené oči a rozesmála se. Aspoň někdo vyjádří své pravé pocity.
„Sakra, co si zač?“ zuřila Rosalie. 
Otočila jsem se k nim všem zády a zadívala se na les. Bylo to tu nádherné. Tady jsem si vždy přála postavit barák se svojí pravou láskou, mít tři děti, dva psi a kočku. Bohužel, nic z toho se doposud nestalo. 
„Nikdo,“ odpověděla jsem. Nesmí to vědět. Už jenom to, že to ví Carlisle, je špatný. 
Slyšela jsem za sebou vrčení, ale nevšímala jsem si ho. Proč taky. 
„Rose, nech toho!“ napomenul ji Carlisle.
„Teď ji budeš chránit Carlisle? Když jsme ti říkali, že je tu člověk, co o nás ví, moc velkou radost si neměl,“ zuřila Rose.
„Ale on na rozdíl od vás ví, že nejsem tak úplně člověk,“ řekla jsem klidně.
„Kdyby to věděl, tak už to vím i já,“ odpověděl Edward. Nechápavě jsem se na něj podívala. 
„Čtu myšlenky,“ vysvětlil.
Pousmála jsem se. „Ve chvíli kdy na to myslí, nemůžeš ho slyšet.“
Vykulil oči. 
„Je to obrana proti odhalení,“ bránila jsem se. 
On se pousmál. „Proto to nefunguje ani na tebe.“
„Tím to není. Normálně na nás vaše dary fungují, to jen můj dar se týká obrany proti vašim darům.“ Pokrčila jsem rameny. Jejich pohledy byly fakt k nezaplacení. První se vzpamatoval ten malý skřítek. Alice? Asi.

„Počkej, takže i váš druh má dary?“
„Jo,“ odpověděla jsem. „A teď už chci vážně domů.“
„Odvezu tě,“ nabídl se Carlisle.
„V pohodě, ráda se projdu, poslední dobou na to nebyl vůbec čas.“ Pousmála jsem se.
„Sama snad nepůjdeš, ne?“ zarazil se Edward. Otočila jsem se na něj.

„Dokážu se o sebe postarat.“
„Ale jsi nasáklá pachem upírů, potkat nějakého okamžitě jde po tobě!“ hádal se i Emmett. Zamračila jsem se.

„Nedokážou se ke mně ani přiblížit, když nebudu chtít.“ Asi jim došlo, že se mnou už moc nezmůžou.
„Ale sama nepůjdeš,“ rozhodl Carlisle. „Edwarde, doprovoď ji.“
„To fakt není nutný,“ bránila jsem se. „Nejsem malá!“
„Bello,  ticho! Edward tě doprovodí,“ oznámil mi Carlisle s přísným pohledem. Pak se ale trochu pousmál a pokračoval: „Doufám, že se tady zase ukážeš.“ Podívala jsem se na něj a vzdychla.

„Jo, brzo se zase ukážu.“
„A co kdyby jsi přišla zítra?“ ozvala se Esmé. Překvapeně jsem se na ni otočila. Vlastně jsem čekala, že mě nebude mít rada a ona mě teď zve na večeři. Wow.
„No, já nevím.“ Moc se mi nechtělo. Ne že bych se bála, že upíři neumí vařit, umí, ale nechtěla jsem se s nimi moc přátelit. Protože přátelství znamená svěřování tajemství. A to mé musí zůstat utajeno.
„Přijď, prosím,“ zkusil to i Edward. Trochu jsem vykulila oči. On mě prosí? Pane jo.

„No, tak dobře.“ 
Hned, jak jsem to vyslovila, věděla jsem, že je to chyba. Ale už bylo pozdě.
„Teď už ale půjdu. Mějte se hezky,“ rozloučila jsem se. Pak jsem se ještě otočila na Carlislea. „Když jsi tady, zítra se za tebou stavím v nemocnici, potřebuju si s někým promluvit.“
On jenom přikývl. 
Pak už jsem se otočila a za doprovodu sedmi párů očí jsem vešla do lesa. 
Ušla jsem sotva pár metrů lesním porostem, když jsem za sebou uslyšela kroky. Nijak mě to nepřekvapilo a ani nevyděsilo. Věděla jsem, že je to jeden z Cullenových. 
Nezastavovala jsem, prostě jsem si šla svým tempem dál a čekala, co ten někdo udělá.
Nečekala jsem dlouho. Edward se najednou objevil vedle mě.
Nadskočila jsem. „Fuj, já se lekla!“
„Myslel jsem, že o mně víš,“ bránil se, ale koutky mu cukaly. Ha, ha, ha, to je fakt vtipné. 
Podívala jsem se na něj pořádně. Měla jsem strašnou chuť mu jednu vrazit za ten jeho smích, ale jak jsem uviděla jeho úsměv, okamžitě to přešlo. Byl to takový ten úsměv, kdy se usmíváte naplno. Jeho byl dokonalý. Jeden koutek měl o něco výš než druhý. Bylo to strašně roztomilé.
Pro sebe jsem se pousmála a otočila jsem hlavu od něj. 
„Kdo jsi, Bello?“ zeptal se po chvíli ticha.
Zamračila jsem se. „Víš, že ti to nemůžu říct!“ 
„Nemyslel jsem, co jsi za bytost, ale kdo jsi ty sama,“ bránil se.
„Nesouvisí to náhodou jedno s druhým?“ nechápala jsem.
„Ne,“ odtušil Edward. „I když jsi upír, máš vlastnosti, jaké si měl jako člověk. Baví tě věci, co tě bavily jako člověka. Jen prostě už nemáš duši,“ vysvětlil.
Vykulila jsem na něj oči. „Upíři nemají duši?“ 
„Jsme monstra, která musí zabíjet, pijeme krev. Jasně, že nemáme duši,“ oznámil mi.
„Co je to za blbost?“ nechápala jsem.
Podíval se na mě dost zvláštním pohledem. Byl naprosto přesvědčený o tom, že má pravdu.
„Duše je věc, která patří jen tobě. Jen ty ji ovládáš a jenom ty určuješ, kde se nachází,“ řekla jsem mu.
„Tím tvrdíš, že se duše dá ovládat?“ ptal se.
„Jistě. Je to jen další orgán, který potřebujeme k životu. Všichni,“ oznámila jsem mu a pak na něj po očku mrkla.
Tvářil se dost zamyšleně, překvapeně, nadšeně a co já vím co ještě. 
Měla jsme z toho radost. 
Což mě donutilo přemýšlet, co se se mnou děje. Povídám si tady s upírem, usmívám se na upíra, zamilovávám se do upíra, a...
Počkat, cože? Zamilovávám se do upíra? No, tak to fakt ne. Žádný takový. Upíři jsou zakázání, Swanová! 
Žádný zamilovávání do upírů!

Autor: Emesalie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemná neznámá 3. kapitola: