Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemná neznámá 2. kapitola

01.06.2015 (20:45) • Emesalie • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1763×

V tu chvíli z auta vyšel kluk. Nádherný kluk. A z aut, která stála vedle něj, další čtyři lidi.

Svou chybu jsem si uvědomila ve chvíli, kdy jsem zahlédla zlatý oči a bílou kůži.

„Krucinál!“ zaklela jsem. „Upíři.“

V tu chvíli se na mně otočilo pět vyděšených pohledů.

Uj, chyba.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

2. KAPITOLA

Ajaj, zapomněla jsem na upíří super sluch

Upíří rodinka si vyměnila dost divné pohledy a pomalým obezřetným krokem se ke mně vydali. Sakra, sakra.

Rychle jsem se otočila na Jessicu a usmála se na ni.

„Vezmeš mě do kanceláře?“

„No jasně, pojď.“ Oplatila mi úsměv.

Bok po boku jsme se Jess vydaly do kanceláře. Nepotřebovala jsem nijak vést, kdysi dávno jsem tady studovala.

Wow, kdo by řekl, že je to už téměř sto let.

Aniž bych si to uvědomila, nahlas jsem si povzdechla.

„Děje se něco?“ zeptala se mě má průvodkyně.

„Co? Ne, to nic," odpovědná jsem jí. „Hele, Jess, ty znáš ty, co přijeli v těch božích autech?“

Jess se uchechtla. „Jasně že znám. Cullenovi. Jsou to nevlastní sourozenci. Přistěhovali se sem na začátku roku. Je jich pět, plus rodiče. Rose, to je ta blondýna, chodí s Emmettem, s tím svalovcem. Alice, ta mrňavá, chodí s Jasperem, tím, co se pořád tváří, jako by ho něco bolelo. A pak Edward. Od něj ruce pryč, je můj…“ A pak mlela a mlela o tom upírovi s bronzovými vlasy.

Naštěstí po chvíli jsme došly ke kanceláři. Jessica se velkoryse nabídla, že na mně počká, ale s díky jsem to odmítla.

Vešla jsem do místnosti a rozhlédla se. 
Byla to místnost vymalovaná bílou a uprostřed stál stůl, ze kterého papíry doslova přetékaly. Za nimi seděla starší žena a vypadala dost napruženě. To bude zas nějaká protivka otrávená životem.

Takové lidi fakt zbožňuji. Myslí si, že jejich život je složitý. Pche. Fakt bych chtěla mít starosti pouze o peníze a děti. Aspoň bych si odpočinula.

„Dobrý den.“ Snažila jsem se být slušná, ale hlas, kterým jsem to řekla, to moc nedokazoval. Sakra. Přicházím o své divadelní nadání.

„Přejete si?" zahučela na mě.

„Jsem tady nová.“ Nějak jsem se nenamáhala s představováním. Pochybuji, že do téhle školy někdo nastoupí jindy než na začátku prváku, a to ještě proto, že musí.

„Ááá, slečna Swanová.“ Dělala to hlasem, který vypovídal o tom, že na mně jen tak nezapomene.

„Ano, ráda bych se dostavila na první hodinu, tak jestli byste mi mohla dát ty papíry..." řekla jsem jí napruženě. Tu ženskou nebudu mít ráda. Fakt ne.

Najít třídu literatury mi žádný problém nedělalo. Jak jsem už řekla, byla to moje škola, kdysi.

Bez zaklepání jsem vstoupila. Všechny pohledy se stočily na mou osobu. Přemohla jsem touhu se pod tíhou těch pohledů otřást a rozešla se ke stolu učitele, který na mě koukal trochu omámeně.

A pak že učitele nejdou dětem příkladem, to těžko.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem slušně.

Slyšela jsem, jak pár lidí zalapalo po dechu. Nikdy jsem nechápala, proč na ně můj hlas působí tak, jak na ně působí.

„Ach, vy budete slečna Swanová.“ Jej, další chytrák.

„Ano, jsem.“ Usmála jsem se svým nejdokonalejším úsměvem.

 „Sedněte si, prosím, k panu Cullenovi.“ Ukázal někam za mě.

Otočila jsem se. No, to snad ne! Hádejte, kdo asi seděl v lavici, na kterou učitel ukazoval? Co jsem komu udělala?!

Krokem tak rychlým, že i šnek by mě předběhl, jsem se vydala k jedinému volnému místu.

Proboha. Já nechci!!!

Opatrně jsem si sedla vedle něj, ale pořád jsem ho po očku sledovala. No, co kdyby. Teda, ne že bych měla šanci se mu ubránit.

Periferním viděním jsem zahlédla, jak se pohnul směrem ke mně. Vyděšeně jsem sebou cukla. No jistě, Bello, dávej před ním najevo strach.

Viděla jsem, jak se na mě podezřívavě dívá.

Vzdychla jsem si, nasadila masku typu ‚Já nic o upírech nevím‘ a otočila se na něj.

Konečně jsem si ho mohla pořádně prohlédnout. Jeho černé oči se vůbec ke světlému obličeji nehodily. Bronzové vlasy měl ve stejném stavu, jako by právě vstal. Což je prakticky nemožné, ale to je jedno.

„Ahoj,“ prohodil konverzačně upírek vedle mě.

„Em, ahoj,“ vrátila jsem mu.

Sakra, já se nechci kamarádit s upírem.

„Jsem Edward,“ představil se zdvořile „A ty?“

„Bella.“ Sakra, holka, na co zase myslíš, seznamovat se tady s jedním z nich, když ani nevíš, jestli neposloužíš jako jeho svačinka, fakt.

Usmál se na mě. Byl to sice jen takový polovičatý úsměv, ale i tak jsem si všimla, že má jeden koutek výš než druhý. A taky že mu ten úsměv sakra sekne.

„Jsi tu nová?“ zeptal se.

„Ne úplně, vrátila jsem se.“ Byla to vyhýbavá odpověď, ale měla jsem potřebu mu říkat pravdu. Zatracení upíři.

Do konce hodiny už nepromluvil a já za to byla hrozně vděčna, jelikož jsem měla o čem přemýšlet.

Ve městě jsou upíři. Postup je jasný. Zjistit kdo jsou, jak žijí a proč sakra vůbec lezou do školy. Takového upíra jsem ještě nepotkala, a že jsem jich potkala dost.

Jenže on mi přišel jiný. Ne že by nebyl upír, to ne, ale nechoval se tak. Jako by chtěl být člověk.

Když se na konci hodiny ozval zvonek, shrnula jsem věci do batohu a co nejrychleji vypadla ze třídy. Co kdyby se rozhodl se vyptávat, že?

Dokud jsem nezatočila za roh, cítila jsem jeho pohled v zádech.

Úlevně jsem si oddechla.

Jak se ukázalo, příliš brzy. Protože jsem se otáčela, jestli za mnou nejde, nevšimla jsem si, že přede mnou někdo stojí. Takže jsem do něj plnou silou napálila.

Normálního člověka by to skolilo, jenže tenhle se ani nehnul. Takže to, že byl studený a tvrdý, mě nemělo překvapit. Ale překvapilo.

Přede mnou stál ten svalovec. Emmett.

„Půjdeš s námi!" oznámil mi. Ani se neobtěžoval zeptat, jestli chci jít. Prostě mě popadl a táhl k východu. Napadlo mě, že bych mohla začít křičet, ale než jsem se vůbec stihla nadechnout, podíval se na mě.

„Nepokoušej se řvát," zavrčel. „Než bys to stihla, budeme na druhým konci města."

Měla jsem chuť začít kopat kolem sebe, ale rozhodla jsem se přizpůsobit.

Zaútočím, až to budou nejméně čekat. Nedělala jsem si iluze, že by si to ostatní nechali ujít.

No, nemýlila jsem se.

Všichni už stáli kolem aut. Fakt čest.

„Co po mně chcete?!" zasyčela jsem na ně.

„To vyřešíme u nás!" odpověděla mi ta blonďatá fúrie. Rosalie, myslím.

„Já k vám nechci!" bránila jsem se. Jsem snad sebevrah? To si fakt mysleli, že když vím, co jsou, že s nimi někam půjdu? Pche.

„Nějak nemáš na výběr," oznámil mi Emmett. No nepovídej.

Znovu jsem zasyčela, ale když mě popostrčil k stříbrnému Volvu, neprotestovala jsem. Nemělo to cenu.

Sedla jsem si na místo vedle řidiče a zapnula si pásy. Znala jsem upíří styl jízdy.

Na místo řidiče si sedl Edward. Slyšela jsem, že i zadní dveře se otevřely.

Neotočila jsem se. Proč taky? Takovou radost bych jim neudělala. 

Nijak mě nepřekvapilo, když Edward vyjel z parkoviště smykem.

Chvíli bylo ticho. Chvíli. Pak mě ta zvědavost přeprala.

„Kolik vás je?" zeptala jsem se.

„Sedm," odpověděl Edward. O hodině byl výmluvnější.

„Jak dlouho tady jste?" zkusila jsem to znovu.

„Tři roky," odpověděl.

„To už tady dlouho nebudete," zaradovala jsem se.

„Ne, to nebudeme." Zase co nejlehčí odpověď.

„Sakra, vy staletí upíři jste tak ukecaní!" zaironizovala jsem. Jasný, je naprosto geniální provokovat upíry, ale za můj dlouhý život už je to jedno.

Slyšela jsem zezadu smích a vrčení zleva.

Ujel mi úsměv, ale rychle jsem ho schovala.

Pak už auto vjelo na lesní cestu. Musím uznat, že jsem měla docela strach, přece jenom já jsem člověk, já se neubráním.

Po chvíli začal les ustupovat. Objevila se malá mýtina. Znala jsem ji. Jako malá jsem si tu hrála. Vzadu byl potůček. Často jsem se snažila potok přelézt, abych se nenamočila. Nikdy se mi to nepodařilo.
Pousmála jsem se.

Auto najednou zastavilo. Překvapeně jsem se rozhlédla, ostatní právě vystupovali.

Zamračila jsem se, ale vystoupila jsem taky. Konečně jsem se tady mohla pořádně rozhlédnout.

Mýtina byla pořád stejná, akorát že uprostřed stál obrovský barák. Nádherný barák. Na moje sídlo sice neměl, byl tak poloviční, ale stejně byl velký.

Stěny byly bílé, ale většina byla prosklená. Terasa, která vystupovala z baráku, byla ze světlého dřeva a obepínalo ji bílé zábradlí.

Byla jsem vážně unesená, takže jsem málem dostala infarkt, když mě někdo poplácal po rameni.

Vyjekla jsem a otočila se na toho narušitele. Emmett.

„Krucinál, upíre!!! Mohl bys trochu brát ohledy na moje člověčenství?! Já nejsem nezranitelná!!!" zařvala jsem na něj.

Viděla jsem, jak Emmett překvapeně zamrkal.

Teprve v tu chvíli mi došlo, co jsem udělala.

Aj, Bello, ty jsi pako.

Najednou vedle mě někdo začal vrčet. Nechápavě jsem se otočila, kdo ty zvuky vydává.

Rosalie. Sakra, co zase?

Podívala jsem se na ni a zvedla jsem obočí.

Ještě že jeden z mých darů je ovládat srdeční tep. Výhoda ve společnosti upírů.

„Co?" zeptala jsem se.

„Nikdy ti nikdo neříkal o úctě ke starším?" zeptala se s uchechtnutím.

To by ses divila, zlato. Beztak jsem starší než ty.

To jsem si ale nechala pro sebe.

„Byla jsem vychovávána v jiných poměrech." Uchechtla jsem se.

Jenže sranda mě přešla ve chvíli, kdy na cestu vjel černý mercedes. Ten byl ještě v pohodě. Jenže osoby, co byly v něm, mi moc radost neudělaly. Teda spíše jedna.

Sakra, musela jsem narazit zrovna na něj. 
Zatím si mě ještě nevšimli, ale věděla jsem, že to dlouho nepotrvá.

Sakra, sakra.

V tu chvíli zavál vítr. A vteřinu nato zvedli hlavu. Ona mě nezajímala. On jo.

Jakmile mě uviděl, jeho pohled se z nechápavého změnil na překvapený a potom na nadšený.

„Bello," vyhrkl. No jo, on měl z našeho setkání radost. Jak jinak. Už jako člověka mě zbožňoval. Já jeho vlastně taky, proč si to nepřiznat.

Jenže teď už člověk nejsem a on to moc dobře věděl.

Aby taky ne, když vypadám stejně jako před sto lety.

Váhavě jsem se na něj usmála. „Carlisle."

Zbytek jeho rodiny překvapeně zalapal po dechu.

Jaj, to bude zase průser.

Autor: Emesalie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemná neznámá 2. kapitola: