Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tabula rasa - 13. kapitola

08.08.2010 (08:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4790×

Rty mě brněly i poté, co mě vzal do náruče a přenesl k posteli. V hlavě mi ječel vykřičník, ale přebila jej iluze jeho nahého těla. Jenže k mé tiché smůle u toho zůstalo. Odtáhl rty, jakmile jsem seděla na posteli. Měl v očích plamínky a mě napadlo, že myslí na to samé. Cítila jsem, jak se mi do tváře valí krev.

„Jsi vážně zázrak, Zázraku,“ zašeptal ochraptělým hlasem a přejel konečky prstů po mém líčku. Slastně jsem se mu opřela o dlaň.

„Nejsem,“ odporovala jsem.

„Děláš mi v hlavě pěkný nepořádek. Jenže jsem slíbil, že ti povím, co jsme, ale nejraději bych to dál tutlal, protože ty potom utečeš a já nebudu mít šanci to vysvětlit. Pak už ne,“ mluvil tiše a v hlase měl smutek.

„Nechci utíkat,“ bránila jsem se.

„Přál bych si, abys neutekla,“ usmál se.

„Povídej,“ vybídla jsem ho a vzala jeho chladnou ruku do své. Sledovala jsem naše propojené prsty.

„Nevím, kde začít.“

„Pomůžu ti,“ vyhrkla jsem, aniž bych zvedla oči.

„Jaké máte rodinné vztahy?“

„Skvělé,“ vyhrkl a začal se smát.

„Víš, jak to myslím. Jste vážně sourozenci?“

„Ne. Tedy spíš, jak kdo a jak s kým. Alice, Rosalie, Emmett, Jasper a Edward jsou, jakože nevlastní sourozenci. Carlisle s Esme jsou jejich rodiče. Nevlastní, jak jinak. Bella přišla později a Jacob s ní. Nessie je dcerou Edwarda a Belly,“ odmlčel se a mě spadla brada.

„Co?“

„Nessie je dcerou Edwarda a Belly,“ zopakoval.

„Jsou stejně staří!“ vyhrkla jsem.

„To je právě to. Nejsou, jen tak vypadají. Oni nestárnou. Bella byla člověk, když s Edwardem otěhotněla.“

„Teď už není člověk?“

„Ne.“

„Co potom je?“

„Všichni jsou…“ nedokončil větu. Skousla jsem si ret v očekávání a pokoušela se neomdlít.

„… Upíři,“ vydechl a se mnou se zatočila místnost. K mému šoku jsem však neomdlela. Zírala jsem mu do očí a doufala, že se začne smát. Nezačal.

„Upíři,“ rekapitulovala jsem si to.

„Bojíš se?“

„To si piš,“ vzdychla jsem.

„Otevřu ti dveře, jestli chceš utéct,“ zašeptal a já rozhodně zavrtěla hlavou.

„Mluv dál, dokud tu jsem.“

„Jacob je Nessie manžel.“

„Manžel?“ vyjekla jsem a hlas mi přeskočil o oktávu.

„Taky upír?“

„Ehm… Ne. On je vlkodlak,“ vysvětlil. Vlkodlak!

„Eh!“ vydechla jsem.

„Ty jsi taky vlkodlak? Nebo Rory?“

„Rory je wolpire.“

„Cože?“

„Wolpire. Je kříženec upíra a vlkodlaka.“

„Otevři dveře,“ zašeptala jsem. Josh měl umučený výraz, ale vstal.

„Počkej!“ zadržela jsem ho.

„Ty jsi taky?“

„Ne. Já a Nessie jsme poloupíři.“ Můj žaludek stávkoval. Přemýšlela jsem, jestli budu zvracet, nebo ne. Upíři, vlkodlaci, wolpirové a poloupíři v jednom domě, a já.

„Polo,“ vyhrkla jsem.

„Nelovíme lidi, ale zvířata. Nemusíš se nás bát, teoreticky.“

„Teoreticky.“

„Můžeš odejít, jestli chceš. Pochopím to.“ Rozhodně jsem zavrtěla hlavou. I kdybych chtěla, nedokázala bych se zvednout.

„Co je normální reakcí?“ vyzvídala jsem.

„Na nás?“

„Jo.“

„Křik a útěk. Jenže jen málo lidí to ví. Většinou se k nám potom přidají.“

„Taavetti?“

„Jo, umíral na lymfom a jeden upír ho kousl. Nepatřil k nám, ale ségra si jej vybrala.“

„Ségra?“

„Rory je moje biologická sestra. Poloupíři a vlkodlaci mohou mít děti.“

„Vy jste děti Jacoba a Nessie!“ vyjekla jsem v úžasu. Konečně mi docházela ta podoba.

„Děsí mě tvůj klid,“ vyhrkl šokovaně.

„Jaký? Nejsem vůbec v klidu, jen jsem ochromená, nemůžu se pohnout.“

„Chceš odnést?“ nabídl se.

„Ne. Chci vědět víc.“

„Co víc? Víš už vše.“

„V tom lese…“ vzpomněla jsem si na svou noční můru.

„Tam jsem byl s Rory. Spíš dřív než Rory. Ona jela autem, já to vzal pěšky.“

„Tys ho zabil?“

Josh tentokrát uhnul pohledem a přešel k oknu.

„Když ti Rory volala a já slyšel z telefonu tvůj vyděšený hlas, vyběhl jsem bezmyšlenkovitě z domu a rozeběhl se k místu, kde jsem tě já idiot nechal. Tam jsem chytil tvou vůni a pak nebylo těžké tě najít. Jakmile jsem viděl toho bastarda s baterkou v ruce a tebe, jak ležíš na zemi, bledá strachy, viděl jsem rudě. Nemluvě o tom, jak se začal svlékat. Musel jsem něco udělat. Ten vztek byl šílený. Jen ta představa, že by to dotáhl do konce a já bych o tebe přišel. Zrovna o tebe!“ Jeho slova mě hřála. Měla bych se bát, ale můj strach si nejspíš v tu chvíli vzal dovolenou.

Automaticky jsem k němu natáhla ruce. Zarazil se a vypadal překvapeně.

„Pojď sem,“ požádala jsem ho.

„Nejsem ti odporný? Nebojíš se?“ Rozhodně jsem zavrtěla hlavou a Josh se nejistě pohnul od okna směrem ke mně. Posadil se na druhý konec postele.

„Tam nedosáhnu,“ špitla jsem a Joshua si poposedl blíž.

„Chováš se jak panna,“ dobírala jsem si ho.

„Já a panna?“ vyhrkl a v očích mu opět vzplály ohýnky. Uličnicky jsem kývla. Sama jsem nevěděla, kde se ta odvaha ve mně bere. Jediná panna v pokoji jsem byla já.

„Chceš vidět, co tahle panna umí?“ zašeptal výhružně. Vytřeštila jsem oči, ale přesto kývla.

Klekl si na postel a začal se přibližovat, jako kočka. Blížil se pomalu a zdlouhavě. Nakonec po mně skočil a já zařvala leknutím. Svalil mě do polštářů a zalehl mě.

„Pořád čekám, kdy utečeš,“ zvážněl.

„Tak čekej, ale zatím si to můžeme zpříjemnit,“ špitla jsem. V jeho očích to opět problesklo. Z neznámých důvodů jsem ignorovala skutečnost, že jsem v domě plným upírů a vlkodlaků a wolpirů a bůh ví čeho všeho, co mi nestihl říct. Hlavní bylo, že jsem byla s ním. Opět mě políbil, ale tentokrát to nebylo jemné a lehké, ale hluboké, vášnivé a pomalé. Mučivě pomalé. Dlaní mi zajel na holá záda a já se propnula jako luk. Přesunul opatrně své rty na můj krk. Ani na okamžik jsem nepomyslela na to, že mě líbá poloupír. Byl to prostě Josh.

Prsty jsem mu projela ve vlasech. Každý náš pohyb mi připadal jako scénář, který oba moc dobře známe. Byli jsme jako dva dílky skládačky, která do sebe perfektně zapadala. Opět se rty vrátil k těm mým a dlaní, která mi hladila záda, mi přejel po břiše. Lechtalo to.

„Nedělej to, jsem lechtivá,“ prosila jsem.

„Jsi moje lechtivá Lure,“ zašeptal mi do ucha a já v tu chvíli dostala psychickou facku.

Moje! Ne, ne, ne! Moje ne! Vězení! Zamčená cela! Vztah!

Měla jsem pocit, že se na tu scénu dívám pohledem někoho třetího. Viděla jsem se, jak se zvedám a odstrkuju ho s neustálým vrtěním hlavou. Sledovala jsem jeho překvapenou tvář, dokonce jsem slyšela jeho otázky… Proč,... Co jsem udělal,... Kam jdeš,...

Vyšla jsem z pokoje a jako ve snu prošla obývákem. Jediné, čeho jsem si po cestě všimla, byl můj deník ležící u dveří na botníku. Instinktivně jsem ho vzala a vyšla z domu.

„Lure!“ křikla za mnou Rory.

„Lure! Počkej, co je? Neboj se nás, nic ti neuděláme!“ prosila. Jenže já se nebála přeci jich. Jen vztah ne!

„Zázraku, počkej, odvezu tě! Prosím!“ křičel Josh.

„Nech ji. Rory, jeď.“ Slyšela jsem Edwardův hlas a poté Rory, jak startuje. Jela za mnou krokem. Nenutila mě nastoupit. Jen jela se mnou. Nakonec jsem to vzdala a zastavila se.

„Chceš domů?“ zeptala se. Mlčky jsem kývla a nastoupila k ní.

„Jsi v pořádku?“

„Vyděsilo mě to,“ zašeptala jsem.

„To chápu. Koho by to nevyděsilo?“

„Nemluvím o tom, co jste. Řekl, že jsem jeho,“ svěřila jsem se.

„Slyšela jsem, ale nedošlo mi to… Mrzí mě tvoje panická hrůza. S mým bráškou by ses měla jako v nebi. Nemyslíš, že by bylo fajn, nějakým kouzlem to překonat?“ culila se.

„Řekl, že jsem jeho. Bylo to hezké, ale…“ mlela jsem si dál tu svou. Rory jen smutně vzdychla a už nic neříkala, dokud jsme nebyly u mě doma. Vystoupila jsem a zmizela uvnitř bez jediného slova.

Ve své ložnici jsem ze sebe shodila veškeré oblečení a vlezla jsem pod peřinu. Přehodila jsem si ji přes hlavu a kolena jsem si přitiskla k hrudi. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem tak ležela, ale jakmile se mi do mysli opět vkrádaly verše, vylezla jsem a natáhla se po deníku. Jenže když jsem ho otevřela, objevila se přede mnou slova, která nebyla moje. Cizí písmo v mém deníku? Co? Kdo? Utišila jsem hysterii a začala číst…

Dny jako jeden míjely

nepoznals pátek, neděli

a jejich stejná fádní šeď

se zdála jak vězeňská zeď.

Však jednoho dne zved jsem zrak

a vše je náhle naopak.

A i když jsem to nečekal,

přede mnou náhle Zázrak stál.

Tajemná, krásná jako sen,

uděláš snadno z noci den -

když usměješ se, slunce zář

mě hřeje jako tvoje tvář.

A já jsem náhle ztratil klid,

a nemůžu tě nechat být,

vábí mě tvoje záhady

a ten déšť podle nálady...

Slzy mi tekly po tváři, když jsem hned vedle toho začala psát já…

Já chci se vznést až do oblak,

když do tvých očí upřu zrak,

a topím se v té hlubině

jak kámen v říční hladině.

Jsem ztracená a ty to víš,

když oči tvé jsou blíž a blíž,

mé srdce bušit uslyšíš,

když poprvé mě políbíš.

A já, ač sladkou závrať mám,

teď náhle útěk nehledám,

a náruč tvá je moje skrýš,

když podruhé mě políbíš.

Tvé rty jsou pro mě jako past

a chutnají jak medu plást,

svůj ostych náhle odhodím,

teď zase já tě políbím.

Nechápala jsem, proč jsem utekla. Vlastně chápala, ale teď jsem se na to celé dívala jinak. Miloval mě, já jeho. Určitě to byla láska. Tohle by bez lásky nešlo. Chtěla jsem se tam okamžitě vrátit, ale místo toho jsem zamířila do koupelny a napustila si plnou vanu horké vody. Relaxace a volné myšlenky. Uklidnění. Smíření? Láska? Při posledním slově se mi v žaludku vzneslo hejno motýlů.

Zavřela jsem oči a vzpomínala na jeho ruce na mé kůži a rty na mých ústech. Probrala mě až studená voda a zvonek u dveří. Zamotala jsem se do ručníku a seběhla schody. Pošta!

Jak hluboce jsem se opět mýlila.

Rozrazila jsem dveře. Stál tam a sjel mě pohledem. Zalapal pusou, jako minule, jenže dnes jsem si jeho pohled víc vychutnala. Dokonce jsem měla pocit, že se mi to líbí. Ani on oči nezavřel. Naopak. Upřel pohled do těch mých a já ukročila ze dveří, aby mohl mlčky projít. Vážně jsem chtěla vztah? Já? Zvládne tenhle anděl s čokoládovým pohledem zkrotit mou fobii?

Předešlé Mé shrnutí Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tabula rasa - 13. kapitola: