Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tabula rasa - 12. kapitola

07.08.2010 (07:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4472×

Rory jsem ráno potkala jako obvykle u skříněk. Zírala do prázdna a byla bez života. Můj krok ztěžkl, když jsem se k ní blížila.

„Ahoj,“ špitla jsem. Rory se jen usmála a prohlédla si vykuleně mou tvář.

„Tys brečela?“ vyhrkla. Potlačila jsem zaúpění nad ztracenou hodinou doma u zrcadla, když jsem se pokoušela zamaskovat rudé flíčky pod očima. Probdělá a probrečená noc. Od tety jsem se domů dostala pozdě a v kapse mě stále pálily verše odpuštění. Chyběl mi můj deník.

„Rory, nenašla jsi doma můj deník?“ změnila jsem téma.

„U nás?“

„Jo, nejspíš mi tam vypadl.“

„Odpoledne se podívám, jestli chceš,“ navrhla a já přikývla.

„Děkuju.“

„Nebo pojedeš se mnou. Bude to lepší.“ Chtěla jsem protestovat, ale slova jsem spolkla. Možná to bude příležitost, jak si promluvit s Joshem. Možná.

K učebně matematiky jsem šla ještě pomaleji, než ke skříňkám. Nemohla jsem dýchat. Strach? Nervozita?

Z místnosti se rozléhal hurónský smích. Tiff se smála společně s ním.

„Jo, Chris byl boží. Myslela jsem, že z té židle spadne,“ vykřikovala a objímala Joshe kolem pasu.

Z jejích vlasů jsem plánovala ušít rohožku před dveře. Chemlonka! Tyfus!

Když mě uviděl, automaticky se přestal smát a k mému šoku Tiffany políbil. Bylo to jako rána do břicha. Sklopila jsem oči a prošla kolem nich ke své lavici.

„To bylo poprvé!“ vyhrkla se smíchem Tiff.

„Hm,“ odsekl Josh.

Trošku se mi ulevilo, že se s ní nelíbá každou chvilku, jenže i tohle mi bohatě stačilo.

„Takže spolu oficiálně chodíme?“ trylkovala.

„Ne. Nechodíme, promiň. Ujelo mi to. Jen jsem to chtěl zkusit.“ Litovala jsem, že k nim sedím zády.

„Jak zkusit? Co jsi zkoušel, prosím tě?“ vřeštěla dotčeně.

„Jestli mě budou brnět rty, neřeš to,“ odsekl a já se instinktivně dotkla rtů. Mě tenkrát brněly. Hodně brněly.

„Proč by tě měly brnět?“ nenechala se odbýt.

„Tiff, blondýnko, to bys nepochopila,“ utěšoval ji a ta husička se jen culila s tichým smíchem, jak kdyby někdo skřípal nehty po tabuli. Br!

Když se posadil do své lavice, dovolila jsem si letmý pohled. Díval se na mě. Prvotní reakcí bylo, že jsem ucukla pohledem. Nakonec jsem se k němu s odhodláním otočila, ale on tam nebyl. Do hodiny zbývalo deset minut a on si to štrádoval ze třídy. Vyrazila jsem za ním.

„Joshi?“ křikla jsem a on zastavil. Neotočil se. Zíral stále směrem, kterým odcházel.

„Prosím tě, nech mě se omluvit,“ zašeptala jsem.

„Broučku, kam jdeš?“ vylezla ze třídy Tyfus.

„Tiffany, nech nás,“ požádala jsem ji. Sjela mě pohledem a povytáhla jedno obočí.

„Jdi dovnitř,“ sykl Josh a Tyfus se urazila.

„Fajn,“ odsekla a zmizela.

„Joshi, vážně se omlouvám za to, co jsem ti řekla, já měla vztek, ale teď už vím, že to nebyla vaše vina a…“ nedořekla jsem. Přiložil mi ukazováček na rty. Ledový prst, hladký, jako samet.

„Neponižuj se,“ zašeptal.

„Chci se ponížit, protože jsem ponížila tebe,“ skučela jsem.

„Nestojím o to.“ Chtělo se mi z neznámého důvodu brečet. Nestál o mou omluvu a nestál o mě. Proč se vtírat?

„No, shodila jsem se už dost. Snažila jsem se jen omluvit, promiň,“ zašeptala jsem a otočila se k němu zády. V nose mě pálily přicházející slzy.

„Já se taky omlouvám,“ vydechl a k mým uším se donesl jen klapot jeho bot o podlahu.

Ani jsem nevěděla jak, ale přežila jsem den. Po škole mě u skříněk odchytila Rory a vyrazily jsme k nim.

„Je doma?“ vyzvídala jsem.

„Měl by být, proč?“ culila se Rory.

„Jen tak.“

„Nechceš mi něco říct?“ vyzvídala.

„Co chceš slyšet? Že je milý?“

„A je?“ odpověděla mi otázkou Rory. Místo slov jsem si otřela slzu, která hrozila, že mi steče po tváři.

„Ty kvůli němu brečíš?“ vyhrkla a dupla na brzdy.

„Ne, jen mi něco vletělo do oka,“ vymlouvala jsem se.

„Je to blbec! Tohle ti dělat. Já mu říkala, ať se na to vykašle!“

„Na co?“

„Na tu komedii. Podle mě ti to měl říct už dávno, blbec. Ne tě takhle trápit. Vždyť týrá vás oba!“

„Ne, mě ne,“ bránila jsem se, když Rory opět šlápla na plyn.

„To vidím. Všeho moc škodí, Lure. Zavřu vás do jednoho pokoje a nepustím vás. Ať si klidně skáče z okna!“ syčela.

„Myslíš, že by se raději vrhl z okna, než aby se mnou mluvil?“ děsila jsem se.

„Ne, to ne. On s tebou chce mluvit, ale je to paličák. Celý táta,“ vrčela.

Před jejich domem stál džíp.

„Co tu dělají?“ vyhrkla a vběhla do domu. Pomalu jsem vylezla z auta a opřela se o dveře vozu. Byla jsem nervózní. Dům v lese. Velký a prosklený. Uvnitř světlý a přesto tuhle rodinu opřádalo nějaké tajemství.

„Pojď,“ houkla Rory ze dveří a já sebou trhla.

„Nechci rušit, když máte návštěvu. Jen mi dej ten deník, prosím,“ šeptala jsem.

„To není návštěva. Je to bráška Emmett se sestřičkou Rose. Přijeli z vysoké v Californii, víš?“ vysvětlovala Rory.

„Rosalie?“ vyhrkla jsem.

„Jo, znáš ji?“ Rory vypadala vyděšeně.

„Josh mi o vaší tetě z Finska vyprávěl,“ úmyslně jsem zdůraznila stát a rodinou příslušnost.

„A jé,“ zaskučela. Další tajemství?

„Rory, už mi to konečně vysvětlíš?“ prosila jsem. Rory střelila pohledem ke dveřím do dalšího pokoje, ve kterých se objevil Edward s chápavým výrazem.

„Rory, podívej se po tom deníku,“ vybídl ji a ona zmizela.

„Lure, posaď se u nás,“ usmál se a ukázal na bílou pohovku. Posadila jsem se co nejblíže ke dveřím.

„Nevím, jestli je vhodné říkat, že se nemusíš bát. Teoreticky nemusíš, ale každý může reagovat jinak,“ začal. Snažila jsem se vytěsnit jakékoliv myšlenky.

„Jste masoví zabijáci?“ vyhrkla jsem a Edward se zasmál. To přilákalo Bellu, která mě pozdravila úsměvem a uvelebila se na opěrce Edwardova křesla.

„Skoro,“ mrkla na mě.

„Super,“ vyhrkla jsem.

„Bells, neděs ji. Lure, věříš v nadpřirozeno?“ zeptal se mě a já se začala smát. Bella byla zmatená, ale Předčítač ne. Viděl můj umělý strom, který kvete. Viděl déšť i tetu.

„Lásko, nejspíš se ti splnilo přání,“ zasmál se Edward a Bella se po něm tázavě ohlédla.

„Lure ovládá magii. Je čarodějka,“ culil se.

„Fakt? Páni!“ vydechla.

„Co jste vy?“ vyzvídala jsem.

„Lidi,“ řekla Bella nepřesvědčivě.

„Mluvili jsme o tom a možná bys to mohla vědět. Jenže je to tajemství, které si musíš vzít do hrobu,“ vybídl mě Edward.

„Neřeknu to,“ slibovala jsem a třásla se nedočkavostí.

„Neříkej jí to!“ sykl ze schodů Josh. Zatočila se mi hlava.

„Joshuo, rodina se shodla, že to není nebezpečné, věř nám.“ Ti dva si vyměnili několik pohledů.

„Já jí to povím sám,“ vydechl a k mému šoku ke mně natáhl ruku.

„No jdi,“ vybídla mě tiše Bella s úsměvem.

Pomalu jsem vstala a přešla ke schodům. Čekala jsem, že ruku stáhne a bude mě ignorovat. Nějak se vymluví, nebo něco takového, ale když jsem se dostala až k němu, vzal mě za ruku. Konečky prstů se mi rozvibrovaly jako struna kytary. Prohlédl si naše propletené prsty a se zájmem je sledoval. Pak se usmál.

„Brní,“ zašeptal a moje srdce se tetelilo.

„Já vím,“ špitla jsem.

„Pojď,“ vybídl mě a vedl po schodech do prvního patra.

„Páni,“ vydechla jsem, když otevřel dveře svého pokoje. Dvě stěny byly prosklené a u těch zbývajících byly police až ke stropu. Uprostřed toho všeho byla čtvercová postel s obrovským přehozem. Dominovala prostředku pokoje. Neopírala se o zeď, jak jsem byla normálně zvyklá. Prostě si stála v prostoru. Chtěla jsem spočítat knihy a cd, ale nešlo to. Bylo jich tolik.

„Posaď se,“ ukázal na postel a zavřel za námi dveře. Na sekundu jsem litovala, že mi pustil ruku. Zůstala jsem stát vedle dveří. Nikdy jsem nebyla u kluka v pokoji. Tedy ne sama. Hledala jsem křeslo, nebo něco, ale nic než postel a police. Josh se naopak na postel posadil. Chvilku si mě prohlížel, než opět vstal. Instinktivně jsem sebou trhla ke dveřím.

„Bojíš se mě?“ zeptal se smutně.

„Jen nevím, co můžu čekat.“

„Chceš vědět, co ti udělám?“ zeptal se tajemně. Nohy se mi roztřásly a srdce pomalu vynechávalo.

„Já ani nevím,“ vydechla jsem. Přistoupil až úplně ke mně. Cítila jsem jeho hruď na své. Nenápadně jsem couvala, dokud se má záda neopřela o zeď. Přitiskl se ke mně. Jemně a přesto naléhavě. Jednu ruku mi opřel vedle hlavy o zeď a druhou mi propletl do vlasů. Zadržela jsem dech, když se přiblížil svými rty. Na poslední chvilku se zastavil.

„Políbím tě,“ zašeptal a skoncoval s tou nepatrnou vzdáleností, která visela mezi našimi rty.

Má ústa ochromilo sladké mravenčení stejně jako zbytek těla.

Předchozí Mé shrnutí Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tabula rasa - 12. kapitola: