Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 32. kapitola

28.09.2011 (13:00) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 4293×

Alex:

Byl chladný zimní večer a my se procházeli Benátkami kolem v tuto dobu už téměř nepoužívaných kanálů. Lidé, kteří se v tomhle nečase vydali ven, se choulili v teplých bundách, kdežto já na sobě měla jen lehký kabátek. Ale zima mi nebyla. Byla jsem stulená u Martinova těla, šli jsme u sebe tak těsně, jak jen to bylo možné. Jeho věčně chladné tělo mě ohřát nemohlo, ale hřála mě láska – má láska k němu, jeho láska ke mně.

Milovala jsem tyto chvíli, kdy jsme prostě jen byli spolu, jen tak bez cíle se procházeli, povídali si o všem a o ničem a v okolních stáncích si kupovali drobné dárky. Milovala jsem den, na jehož začátku jsem se probudila v jeho láskyplném objetí, milovala jsem noc, kdy jsem stočená u jeho boku usínala. Milovala jsem sny o něm, protože ani tam jsem ho nemusela ani na pár vteřin opustit, milovala jsem to, že díky němu jsem vlastně celý den mohla snít, snít s otevřenýma očima, snít svůj sen, celoživotní přání, tužbu…

Jak jsme se tak procházeli uličkami, všimla jsem si jedné gondoly, která ještě nebyla uskladněná na zimu. Sice už se v ní nebude dát projet, na některých místech bychom se už museli prorážet slabou ledovou vrstvou, ale i několik minut, kdy bychom v ní seděli v tichém objetí, by bylo krásných. Neodolala jsem a zamířila ke kluzkému molu. S Martinovou pomocí jsem vlezla do loďky a usadila se na sedátko. Martin na ni obratně přeskočil, aniž by se byť jen trochu rozhoupala, a usadil se vedle mě. Vychutnávajíc si každou vteřinku této pro mě tak romantické chvíle jsem zavřela oči. Ty jsem však hned prudce otevřela, protože jsem ucítila mírné cuknutí. Rozhlédla jsem se kolem a zjistila příčinu toho cuknutí. Gondola se dala do pohybu, pomalu se začala vznášet vzhůru k temnému nebi, ke hvězdám…

Najednou jsem se objevila na tolik známém místě – na mé louce. Gondola zmizela, ale Martin tu zůstal, stál po mém boku a s přimhouřenýma očima se díval mezi stromy na druhé straně.

„Ach, naše drahá Alexandra,“ ozvalo se výsměšně. Stáhla jsem ústa do podrážděného úšklebku.

„Ale ale, kohopak to tu máme. Že by to byla naše malá Nessie a to její hlídající psisko?“ zavrkala jsem sladce a sledovala, jak se obličej mé sestry zkřivil vztekem. Uplynulo pár vteřin ticha, kdy se na mě zlobně dívala, pak se andělsky usmála.

„Jen závidíš, Alexandro. Myslíš si, že nevím, jak moc ho obdivuješ? Že nevím o tvých chabých pokusech ho získat? Nebuď naivní…“ Trefila se přímo do mého slabého místa. Užuž jsem se chystala ke skoku, po kterém by následovalo rychlé oddělení té protivné hlavy od těla tak podobného mému, když vtom mě něco uchopilo za loket. Přesněji řečeno někdo. Martin.

Konejšivě stiskl mou dlaň ve svojí, na okamžik se mi zadíval do očí, těmi jeho ke mně proudilo takové množství lásky a útěchy, že jsem musela několikrát zamrkat, abych zahnala slzy, které se mi v proudech valily do očí. Pak se otočil směrem k mé sestře. Zkoumavě si přeměřil Jacoba, který se k ní mezitím připojil, stál jí teď za zády – dočista jako chůva.

„Ona závidí tobě?“ promluvil najednou směrem k Renesmé. „A copak? Toho… ehm…“ Nahlas začichal. Potlačila jsem zachichotání a vděčně se na něj usmála. Přitáhl si mě do náruče a políbil na temeno hlavy. Pevně jsem se k němu přitiskla.

„Ne ona, ale ty máš co závidět. Její nesobeckost, vlídnost, trpělivost… Být oblíbený není všechno, sama moc dobře víš, jak moc jsou lidé ovlivnitelní… Dokonalost má různý význam. Někdo je dokonalý navenek,“ pronesl a upřeně se na ni zadíval, „a někdo… někdo je dokonalý uvnitř – i navenek. A to je ona, Alex. Má milovaná Alex. Jsi překvapená? Ano, konečně se najde někdo, kdo neobdivuje tebe, ale ji. Teď poslouchej dobře, má milá, a pozorně se dívej, ke komu svá slova směřuji…“ Jeho hlas byl tichý, vemlouvavý. Upřel na mě rozzářený pohled.

„Alex, má jediná, má milovaná… Miluji tě. Tebe, ne ji. Tebe. Jen tebe. Nikoho jiného… Už navždy,“ vydechl a pomalu se sklonil k mým rtům. A pak mi vtiskl na rty ten nejsladší a nejvroucnější polibek na světě. Úplně se mi z toho zatočila hlava. Miluje mě! Ach, tohle není život, to je pohádka. Má pohádka…

Z krásného snu o něžném a milujícím Martinovi mě vytrhla hlasitá hádka, která se šířila chodbami hradu. Nespokojeně jsem zamručela a protáhla se. Zadívala jsem se na stěnu, abych zjistila, kolik je to vlastně hodin, a při pohledu na hodiny jsem se zamračila – kdo má proboha potřebu hádat v sedm hodin ráno?

S přimhouřenýma očima jsem si znovu lehla a zavrtala hlavu pod polštář, abych alespoň trochu utlumila ten hlasitý jekot dvou nepřejícných upírů. Už jsem pomalu, ale jistě upadala zpátky do spásných temnot, když se ozvalo jedno velmi rázné „Ne!“. Vystřelila jsem do sedu a nehledíc na to, že jsem celá rozcuchaná a pomačkaná jsem se naštvaně vydala ke dveřím, abych to těm dvěma hlupákům pěkně osladila.

Zrovna jsem sahala po klice, když se dveře prudce otevřely. Nestačila jsem uhnout, bylo to příliš rychlé, a tak se dveře důvěrně seznámily s mým čelem. Zaúpěla jsem a svezla se do Martinovy náruče, kterou bystře nachystal, když si uvědomil, co se děje.

„Vidíš, co děláš!“ zařval na někoho na chodbě a nohou zabouchl dveře. Když se ozval ohlušující zvuk, zaúpěla jsem podruhé.

„Promiň, Alex, nechtěl jsem!“ omlouval se rychle a přenesl mě k posteli, na kterou mě opatrně položil. Výmluvně jsem se zadívala na dveře, které držely jen na jednom pantu, a ušklíbla se.

„Uno momento,“ zamumlal a upíří rychlostí napravil škody. Pak usedl vedle mě na postel.

„Není ti nic?“ zeptal se starostlivě a položil mi své chladné dlaně na čelo. Blahem jsem zakňourala a přitulila se k jeho pevnému tělu.

„Teď už je vše v pořádku,“ ujistila jsem ho a položila si tvář na jeho rameno.

„Co to bylo?“ vyzvídala jsem. „Ta hádka...“

„Jen jsem se trošku nepohodl s Arem...“ vysvětloval tiše a přitom mi hladil citlivou část zápěstí.

„Ty...“ Při té představě jsem vyprskla smíchy. Aro Volturi budí respekt a u všech se těší veliké úctě. Nikdo si nedovolí mu odporovat, řekl tehdy Jasper.

„Ty ses hádal s Arem?“ vysoukala jsem ze sebe mezi smíchem. Zamračil se na mě, což mě rozesmálo ještě víc.

„Ale no tak! Nebuď tak upjatý,“ škádlila jsem ho. Jen pozvedl levé obočí.

„Dobře. Už se nesměju,“ slíbila jsem a nechala svou tvář, aby se stáhla do bezvýrazné masky. Tentokrát se potěšeně usmál.

„Tak co máme dnes v plánu? Před odjezdem bych se tu ráda trošku porozhlédla, je to tu tak krásné…“ žadonila jsem a přitulila se k němu ještě blíž. Zachmuřil se.

„Máme jednu důležitou schůzku – a pak se uvidí…“

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 32. kapitola: