Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 33. kapitola

06.10.2011 (18:30) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 4050×

Martin:

Oslnivě se na mě usmála.

„Tak jdeme, ať to máme za sebou co nejdříve. Pak už se budeme jen bavit,“ vyslovila nadšeným hlasem a odběhla do koupelny. Trpce jsem se pousmál – nebudeme...

Hádaly se ve mně dvě osobnosti; jedna, která si přála ji vzít do náruče a utéct s ní tak daleko, že by nás ani Volturiovi nenašli, všemožnými způsoby ji zachránit, a druhá, která ji toužila doslova předhodit lvům – ne proto, že bych ji neměl rád, to vůbec ne, ale proto, abych zachránil to, co je mi nejbližší, nejdražší. Nikdy jsem ji neměl oslovit, vyčítal jsem si v duchu, teď by tu nebyla a já nemusel řešit tuto prekérní situaci. Na rozmýšlení jsem neměl už moc času. Za svítání byl Aro velmi rozhorlený, že jsem nesplnil svou povinnost, nač to prý prodlužuju? Pak škodolibě dodal, bídák jeden, že čím déle s ní budu, tím více to bude bolet.

Složil jsem hlavu do dlaní a zavřel oči. Opět musím rozhodnout o věci, která ovlivní život někoho jiného, někoho, koho mám rád. A to je tak strašně těžké...

„Můžeme jít,“ přerušil melodický hlásek mé roztěkané myšlenky a já se i přes chmury v mysli usmál. Sotva se však otočila, rty se mi zkřivily v úšklebek. Kdyby věděla, co ji čeká, tolik by nespěchala...

„Můžeme,“ přitakal jsem, chytl ji za ruku a vedl spletitým labyrintech hradních chodeb. Zastavil jsem se až před trůnním sálem. Objal jsem ji jednou paží a naklonil se k ní.

„Mám tě rád,“ zašeptal jsem jí sotva slyšitelně do ucha, „pamatuj na to, ať se stane cokoliv, mám tě rád...“ A abych získal odvahu vůbec předstoupit před nekompromisní trojici, jemně jsem se otřel o její rty svými. Pak jsem pomalu otevřel dveře sálu.

„Vítejte, mí drazí,“ přivítal nás chladný hlas Ara. Odměřeně jsem pokýval hlavou.

„No nazdar,“ zamumlala Alex nenadšeně a já se krátce uchichtl. Pak jsem opět nasadil výraz pokerového hráče a s Alex v patách přistoupil blíž.

„Je to nemilé, velmi nemilé,“ začal Aro a tvářil se zkroušeně. Kdybych nebyl tak na očích, ušklíbl bych se. Nemrzí ho to, že má vyhasnout jeden lidský – vlastně pololidský – život, ale to, že se bude mrhat tak velkým talentem.

„Je mi to nesmírně líto, opravdu líto,“ pokračoval, „ale vyřešit se to musí, nesnese to odkladu. Snad kdyby -“

„Zkrať to,“ přerušil ho zastřený hlas. „Nejsme tu proto, abychom fňukali nad nějakou mladou holkou! Existence této... bytosti je zcela proti pravidlům upírského světa. Tady není vůbec co řešit! Porušení pravidel znamená jistou smrt – může být ráda, že zničíme jen ji, ne i ty dokonalé,“ zaironizoval, „Culleny...“

„Ale Caie, vždyť to jde i jinak...“ zaprotestoval proti jeho slovům Aro a těkal pohledem mezi ním, mnou a Alex.

„Pravidla platí pro každého,“ nedal se oblomit Caius a hrozivě se na něj zadíval.

„Copak nevidíš, jak je ta dívka nadaná? Mohla by být pro nás velkým přínosem. A navíc,“ ztišil hlas, „copak jsi zapomněl, že Rumuni brojí proti nám? S ní bychom se nemuseli ani zvednout ze židle, aby z nich byl zcela neškodný nepřítel....“ přesvědčoval ho. Napjatě jsem se díval do Caiova obličeje, který však žádné pohnutí neprozrazoval.

„Pravidla jsou pravidla,“ mlel si dál svou. „A tím, že to budeš oddalovat, si nepomůžeš!“

„Až ti Stefan přijde nakopat zadek, nechoď si ke mně stěžovat!“ rozhorlil se černovlasý upír a přimhouřenýma očima se díval na svého spoluvládce. Ten mu jeho pohled oplácel planoucím pohledem plným nepotlačované zášti.

„Nepotřebujeme ji! Jsme neporazitelní i bez ní!“ odvětil Caius rozzlobeně, hlas mu přitom nebezpečně kolísal.

„To si jen myslíš! Ten hajzl se na nás chystá už -“

„Uklidněte se,“ přerušil je unavený hlas; třetí vládce povstal, došel k Arovi a natáhl k němu ruku. Ten ho za ni překvapeně vzal. Každým okamžikem se jeho tvář rozjasňovala více a více.

„To by mohlo být dostatečnou zárukou,“ zamumlal poté, co pustil Marcovu ruku.

„Zbytečně to prodlužuješ!“ obvinil ho Caius a kdyby mohl, byl by v obličeji vzteky rudý.

„Chci její hlavu – teď a tady! Na stříbrném podnose!“ V duchu jsem se uchechtl nad jeho dramatičností – nikdy by mě ani nenapadlo, že má herecké sklony.

„Nebuď hloupý! Taková šance, přece ji nezahodíme! Ta nám zůstane věrná, i kdyby nechtěla! On,“ otočil se Aro a ukázal na mě, „ji tu udrží...“

Potichu jsem zavrčel. Vůbec se mi nelíbilo, že o ní mluvili, jako by tu vůbec nebyla. Jejich chování bylo krajně urážlivé a já už se nemohl držet stranou.

„Rozhodně ji tu nebudu držet proti její vůli!“ osopil jsem se na ně. Všichni tři se na mě překvapeně podívali, jako by zapomněli, že tu nejsou sami.

„Nebudeš mít na výběr,“ odpověděl Aro, když se vzpamatoval. „Neovlivníš to. Nedokážeš se od ní držet dál, stejně jako ona od tebe. Jsi přitahován její krví – a její krev chce být přitahována. La tua cantante,“ vysvětlil a podíval se na Alex. „Ale není se čemu divit, nejspíš to máš v genech. I tvá máma přitahovala Edwarda...“

Rozpačitě jsem se otočil k Alex a omluvně pokrčil rameny. O tomhle jsem neměl tušení. Nedokáže se ode mě držet dál? Zálibně jsem se pousmál, ta představa se mi víc než líbila. Strávit nekonečnou věčnost po jejím boku, už navždy...

„Kašlu na nějakou krev! Požaduji satisfakci za porušení pravidel!“ dožadoval se Caius. Ten chlápek je mi okamžik od okamžiku nesympatičtější. To nejspíše ta válka proti dětem noci poznamenala jeho víru v důvěru...

„Výjimka potvrzuje pravidlo. Navrhuji hlasovat – a poražený se podřídí výsledku, který bude neměnný...“

„Zničit!“ vyřkl Caius.

„Přijmout do gardy,“ prohlásil Aro. Zadíval jsem se na Alex, která stála v pozadí a nevěřícně sledovala scénu před sebou, pak na Marca. Apaticky se díval do stropu a vypadal, že vůbec nevnímá, co se kolem děje. Po pár minutách ticha povstal a rozpřáhl ruce. V tu chvíli jsem se rozhodl. Ona musí žít. Co sejde na mé cti, na tom jediném, čeho si na sobě mohu ještě vážit, když na světě nebude nikdo, kvůli komu bych čestný být měl? Prudce jsem se nadechl a promluvil dřív, než mohl Marcus rozhodnout o jejím osudu.

„Pokud chcete zabít ji, budete muset zabít i mě!“ Zadíval jsem se na její krásnou tvář. „Protože já už dál bez ní nechci žít...“

Ticho v místnosti proťal až hlasitý potlesk.
„Bravo! To je úžasné, chlapče,“ jásal Aro.

„Jak sladké,“ odfrkl si znechuceně Caius.

S nadějí v očích jsem pohlédl na Marca, který se upřeně díval na Alex, která mu pohled opětovala. V očích jí zářily šibalské jiskřičky, jako by věděla o něčem, o čem jsme my neměli ani tušení... Probíhala mezi nimi tichá konverzace, ona četla otázky v jeho mysli a pak na ně očima a mírnými kývnutími odpovídala.

A pak se stalo něco, co nikdo nečekal. Snad poprvé za dobu, co u Volturiů sloužím, se Marcus usmál.

„Takže...“

Tento nedokonalý výtvor je věnován jistému dokonalému přerovskému zlatíčku. Ty víš za co. :))

Velký dík pro všechny, kteří pro Tu druhou... hlasovali/hlasují v Nej povídce. Moc děkuju, cením si toho, že vás ještě příběh Alex baví. :)

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 33. kapitola: