Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 23. kapitola

21.07.2011 (21:45) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 47× • zobrazeno 5085×

Alex:

Nejprve mi to nedošlo, nevěděla jsem, o čem to mluví, když jsem na to konečně přišla, vykulila jsem oči a zalapala po dechu.

„J-já? To… to asi není dobrý nápad,“ vydechla jsem v rozpacích. Ten muž se pouze pousmál a začal mi vysvětlovat, že právě já se na to hodím ze všech přítomných nejvíce, barva vlasů, kterou mám, se jen tak nevidí, tedy čistě přírodní, že moje kouzlo dokonale rozzáří jeho starou gondolu a všichni přítomní mu budou závidět, jak krásně má loď vyzdobenou, navíc, všichni ostatní účastníci závodu se drží pouze dvou klasických ozdob – bohů a koníků, kdežto on by byl originální, on by měl krásnou Sirénu.

Přemýšlela jsem, jak ho co nejjemněji odmítnout, abych ho moc neranila, když vtom mi položil Martin ruku na rameno.

„Má pravdu, žádná jiná se na to nehodí. No tak, dokaž, že jsi lepší než tvá sestra, ta totiž takovou nabídku nedostala, dostala jsi ji ty. Udělej to pro něj, pro mě… pro sebe,“ zašeptal mi do ucha.

Se zaváháním jsem kývla a vysloužila si tím záplavu italských lichotivých slov a hebký polibek na krk.

„To je moje Alex,“ prohlásil Martin. Pak něco řekl gondoliérovi a obrátil se znovu na mě. „Běž s ním k loďce, za chvíli jsem zpátky.“ Nechápavě jsem se za ním dívala, kam to běží, přece mě v tom nenechá samotnou!

V doprovodu staršího muže jsem došla k provizornímu přístavišti gondol, které se měly zúčastnit závodu. Bylo tam celkem rušno, závodníci po sobě pokřikovali, smáli se, na poslední chvíli upravovali lodě, rozcvičovali ruce, které při závodu dostanou zabrat. Dívala jsem se na roh ulice a čekala, kdy uvidím známou postavu, slíbil, že se hned vrátí.

Vrátil se, na poslední chvíli, ale vrátil se. V ruce držel tašku, a když ke mně došel, vytáhl z ní tmavomodrou masku, kterou jsem si včera koupila. Nechápala jsem to, to odběhl pro ni? Udiveně jsem zvedla obočí, on se na mě jen usmál. A pak mě šokoval znovu, když mi podal jakousi kupičku stejné barvy, jakou má maska. Poodešla jsem k blízké lavičce a prohledala obsah mé náruče. Objevila jsem krásně zdobené miniaturní plavky, sukni sešitou z nespočtu šátků a pak jeden samostatný šátek. Když Martin viděl mé překvapení, uchichtl se.

„S tímhle teprve budeš vypadat jako pravá Siréna. Krásná, svůdná, vábivá, dokonalá,“ pronesl a po chvíli dodal vážným hlasem: „Moje Siréna.“ Několik minut jsme se na sebe dívali, když se ozval hlas jednoho z pořadatelů, Martin mě pobídl, abych se převlékla, závod za chvíli začne. Došla jsem k jedné slepé uličce, oblékla si plavky, sukni a do vlasu si připnula šátek. Když jsem se vrátila k lodi, gondoliér mě pobídl, abych nastoupila. Zklamaně jsem se dívala kolem, ale Martina jsem nikde neviděla.

Dojeli jsme pár metrů před Ponte di Rialto, na startovní čáru. Zvedla jsem se ze sedátka a stoupla si na příď gondoly.
„Start!“ ozval se signál a všechny gondoly svorně vyrazily.

K mostu jsme se dostali mezi prvními, muž měl pravdu, gondola, ač stará, byla rychlá a vyrovnala se nejnovějším modelům.

Když jsme projeli pod mostem, ohlédla jsem se za sebe. Tam, na místě, ze kterého jsem před pár dny skočila ve snaze o útěk, stál Martin. Dlouze jsme se dívali navzájem do očí, pak jsem mu poslala vzdušný polibek, otočila se a začala rozdávat úsměvy všude kolem. Sukně za mnou vlála jako had, stejně tak vlasy a šátek v nich. Koncem léta tu rozhodně neskončily slunečné dny, užívala jsem si hřejivé paprsky, myslela na mého hrdinu a nemohla být šťastnější.

Dojeli jsme jako třetí, staršího muže, který se mi představil jako Ricardo, vytoužená medaile neminula. Jeho radost byla nefalšovaná, pořád dokola mi děkoval, že jsem na jeho návrh přistoupila – a co teprve poté, co vyhrál první místo v kategorii Gondola roku, ve které se hodnotila především výzdoba a prezentace lodi. Tentokrát jsem šla cenu vyzvednout já, nedal jinak. Trochu rozpačitě jsem došla na místo a nechala si gratulovat porotou a přijala dary a ocenění.

Rozhlížela jsem se všude kolem, ale nikde jsem ho neviděla. Kam zmizel? Zklamaně jsem si povzdychla a nastoupila do gondoly, byl čas poslední plavby, přehlídky závodících gondol. Asi v půlce cesty začal Ricardo zpívat a ostatní se k němu zanedlouho přidali. Ó sole mio se rozléhalo kanálem a já se musela smát. Ano, Benátky opravdu miluji.

Vystoupila jsem z loďky a chtěla se jít převléct, ale lavička, na kterou jsem předtím odložila své původní oblečení, byla prázdná. Začala jsem se po svých šatech shánět, hledala je všude možně, ale nikde nebyly.

„Hledáš je zbytečně,“ prohlásil mi do ucha arogantní hlas, „myslíš si snad, že si nechám ujít tenhle božský pohled?“ Ohlédla jsem se a pobouřeně se na Martina zamračila.

„To se mám po Benátkách promenádovat v plavkách?!“ rozhorlila jsem se.

„Kdyby bylo po mém, tak klidně i bez, ale jelikož je tu spousta čumilů,“ pronesl znechuceně a přejel uličku rozhořčeným pohledem, „prozradím ti, i když mi to láme srdce, že k té sukni patří ještě vršek.“ S útrpným pohledem mi ho podal.

„Z bláta do louže,“ postěžovala jsem si, když jsem si oblékla téměř průhledný top.

„Tak to si dám líbit,“ liboval si a horce mě políbil. Odtrhla jsem se od něj, u téhle činnosti nepotřebuji mít obecenstvo.

„Jsou tu lidi,“ řekla jsem a znovu ho od sebe odstrčila, když se ke mně přiblížil.

„Jsi zlá,“ obvinil mě a chytl mě za ruku.

Po dlouhé procházce prosluněnými Benátkami jsme došli ke mně, kde byla - na rozdíl od jeho hotelového apartmá – kuchyň. Dnes bylo takřka všude kvůli Historické regatě zavřeno, a tak jsme nemohli jít nikam na oběd. Cestou jsme v jednom malém krámku, který měl naštěstí otevřeno, nakoupili nějaké jídlo, zásoby u mě v bytě byly doslova vybíleny, a zatímco on si sedl na židli a bedlivě mě pozoroval, uvařila jsem si oběd.

„Dáš si taky?“ poškádlila jsem ho a natáhla k němu vidličku s namotanými špagetami. Zatvářil se znechuceně, pak mu tvář prozářil úsměv.

„Ano,“ souhlasil a tím mě překvapil. Vzal si ode mě vidličku, ale místo toho, aby to snědl, strčil ji do úst mně. Pak ji položil zpět na talíř, naklonil se přes stůl ke mně a přímo z mých úst si vzal pár špaget.

„Teda,“ pronesla jsem pobaveně poté, co jsem – s jeho občasnou „pomocí“ - dojedla.

„Copak?“ zeptal se s rošťáckým úsměvem.

„Kečup je úplně všude,“ upozornila jsem ho a ukázala na stůl, jeho tvář a moje oblečení.

„Šikovná,“ pochválil mě. „Běž se umýt, já to tu uklidím.“ Přijala jsem to s úsměvem, uklízení zrovna není moje hobby, a s čistými šaty jsem vletěla do koupelny. Dala jsem si rychlou sprchu, povrchně vyčistila oblečení, navlékla na sebe bílé krátké šaty a šla se podívat do kuchyně, jestli Martin zlikvidoval tu spoušť. Zlikvidoval – a ještě stihl umýt nádobí. Super, libovala jsem si.

„Jsi zlatíčko,“ ujistila jsem ho a rty jemně setřela šmouhu od kečupu, která mu na tváři zůstala.

„Půjdeme?“ zeptal se mě po chvíli vyplněné líbáním. Když jsem kývla, vzal mě za ruku, počkal, až se obuji, pak mě vystrčil ze dveří a zamkl.

„Co bys řekla tomu, kdybychom navštívili baziliku San Marco?“ navrhl a já nadšeně souhlasila. Pak jsem však zapochybovala: „Myslíš, že tam dnes někdo bude?“

„Určitě,“ ujistil mě. „Zatímco ses sprchovala, volal jsem známému a ten říkal, že bylo zavřeno jen po dobu průvodu, závodu a vyhlášení. A víš, jít tam právě dnes je nejlepší. Každá slavnost se vždy protáhne, lidé teď pravděpodobně popíjí a baví se u Ponte, nikdo tam nebude...“ lákal mě.

Nechala jsem se tedy zavést na Markovo náměstí, kde mi koupil výbornou italskou zmrzlinu.

„Počkej tu chvíli, skočím se převléct, ani já nezůstal bez kečupu na oblečení,“ řekl a odběhl. Sedla jsem si na lavičku, lízala zmrzlinu a pozorovala holuby, kterými se to na náměstí jen hemžilo. Když začali ustupovat, poznala jsem, že se vrátil můj milý. Prohlédla jsem si ho od hlavy až k patě. Opět byl ve své oblíbené černé, ale on si to mohl dovolit – jemu teplo nevadí.  Vzal mě kolem ramen a vedl do té úžasné stavby.

Opravdu tam nikdo nebyl, jen my. Byla jsem ráda, mohla jsem si prohlédnout vše a beze spěchu, bez davu lidí, kteří by do mě jindy šťouchali, šlapali mi po nohách a zakrývali výhled. Když jsem došla k oltáři, zasnila jsem se.

„Tady bych se jednou chtěla vdát,“ vydechla jsem spontánně. Martin se na mě chvíli zamyšleně díval, pak zcela nečekaně prohlásil: „Tak jdeme?“

„Kam?“ zeptala jsem se ho zmateně.

„Přece se vzít,“ odpověděl mi a tím mi vyrazil dech.

„Plamínku, budeš už navždy hořet jen pro mě? Vezmeš si mě?“

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 23. kapitola :