Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 22. kapitola

19.07.2011 (21:45) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 32× • zobrazeno 3938×

Alex:

Potlačila jsem zaklení. Sakra, teď?!

„Pokojová služba,“ zavolal narušitel znuděným hlasem. Zadívala jsem se na Martina. V jeho očích se zračila zuřivost. Vstal a vydal se otevřít. Doufala jsem, že toho poslíčka nezabije.

Po chvíli se vrátil s podnosem v ruce.

„Měl jediné štěstí, že sebou měl jídlo,“ zazubil se na mě, položil podnos na noční stolek a lehl si zpátky ke mně. Políbil mě na nos a přitáhl k sobě blíž. Zamručela jsem.

„Chce se slečna nejdřív nasnídat, nebo dá přednost sprše?“ otázal se.

„Hmmm…“ protáhla jsem líně, zachumlala se pod přikrývku, zavřela oči a zívla. Než jsem usnula, zaslechla jsem tiché: „Dobrou noc,“ a ucítila jeho chladivé rty na čele.

Probudila jsem se asi o dvě hodiny později a krátká sprcha ze mě smyla poslední zbytky únavy. Vrátila jsem se do postele a opřená o zeď jsem se nechala krmit pochoutkami z podnosu, který předtím přinesl poslíček. Už jsem ho nechtěla přizabít, jak tomu bylo předtím, teď jsem ho velebila do oblak.

Po pozdní snídani jsme sešli dolů, k recepci, kde jsme si vypůjčili klíče od herny. Celé dopoledne jsme strávili hraním kulečníku, u kterého jsme se velmi nasmáli. Hrála jsem ho totiž poprvé, a tak mi to nešlo, pořád dokola mi musel říkat, co mám dělat, pomáhal mi správně uchopit tágo, zkrátka kolem toho byla spousta zmatků a smíchu. Když jsem při jednom šťouchu tágem málem protrhla plátno, rozhodli jsme se skončit, odevzdali jsme klíče od herny na recepci a vyrazili do restaurace, která byla na střeše hotelu. Byl tam úžasný výhled na Benátky.

Když jsem viděla ceny v jídelním lístku, který nám přinesl číšník, chtěla jsem se zvednout a odejít. Martin mě však ujistil, že to je v pořádku, platí prý on, a tak jsem si po chvíli objednala kuřecí steak na bylinkách se sezamem. Martin si vzal jen nějaký lehký salát, stejně to nebude jíst, tak proč utrácet za něco velkého. Stále jsem se ošívala, v téhle nóbl restauraci jsem se necítila příjemně, v letních šatech světle zelené barvy jsem si tu připadala nepatřičně, když mě však Martin chytl za ruku a rozptyloval jemnými polibky, kterými zahrnoval mé prsty, zapomněla jsem na rozpaky a užívala si to něžné laskání.

Poté, co jsem okusila první sousto z objednaného jídla, změnila jsem názor na přemrštěnou cenu. Stojí to za to, je to fantastické.

Za chvíli jsem snědla celou svou porci a pustila se do salátu. Ten byl taky skvělý, ale předchozí jídlo bylo lepší. Povzdechla jsem si.

„Teď se odtud budu muset odkulit,“ zanaříkala jsem a vyčítavě se zadívala na Martina.

„Odnesu tě, neboj,“ nabídl se gentlemansky a objednal dvě sklenky červeného vína. Když je číšník přinesl, přiťukli jsme si.

„Na lásku,“ pronesl a já to po něm zopakovala. Pak se ke mně naklonil a zašeptal mi do ucha hlasem tak zastřeným, až jsem se zachvěla.

„Krev to sice není, ale alespoň to tak vypadá. Na nás, Plamínku.“ Rozpačitě jsem se zahleděla na víno a napila se, abych nemusela nic říkat. Slova se mi vypařila z hlavy, vůbec jsem nevěděla, co bych měla říct, pouze jsem se na něj usmála. Spokojil se s tím, ucucl trochu vína a zašklebil se.

Během večera mi objednal ještě dvě sklenky a postupně nenápadně odléval z té své do mé, takže mě ani nepřekvapilo, že mě do pokoje musel takřka odnést.

„Martine, Martine, ty vůbec netušíš, jaké to je, když tě někdo odvrhne. Nevíš, jak to bolí. A nejvíce mě na tom štve, že tak to dopadne i s tebou. Až potkáš ji, mrchu jednu. Pořád jen ona, nikdy ne já. A já ho tak milovala, hajzla jednoho! Nenávidím ho, nenávidím ho za to, jak mě sprostě využil, prý si chtěl zkusit, jaké to je, líbat se s její sestrou! Pche! Všichni jste stejní, i ty!“ obvinila jsem ho, notně povzbuzená alkoholem a už vnímala pouze to, že mě položil do postele a zakryl.

„Dobré ráno,“ popřál mi, sotva jsem otevřela oči. Znělo mi to jako posměch. Dobré?! Co je na něm dobrého? V hlavě jsem měla snad kovadlinu, na kterou pravidelně útočily mé mozkové buňky, v puse sucho, žaludek rozbouřený. Co jsem, proboha, včera dělala?

Když jsem si vzpomněla na naši včerejší návštěvu restaurace, došlo mi to. Při pomyšlení na víno jsem však měla co dělat, abych stihla doběhnout do koupelny.

Sklesle jsem se opřela o zeď a zhluboka dýchala. Objevil se vzápětí, připlácl mi na čelo studenou vodou potřísněný ručník a konejšivě si mě přitáhl k sobě. Stulila jsem se mu do náručí a chladila své rozpálené tělo o to jeho - chladné.

Po několika minutách jsem se vyškrábala na nohy a přistoupila k umyvadlu, kde jsem si na obličej pustila studenou vodu. Pak jsem si vyčistila zuby a zamířila do obývacího pokoje. Martin mi podal sklenici vody, kterou jsem lačně vypila, pak druhou, kterou jsem zapila prášek. Na chvíli jsem si lehla na pohovku a poté, co prášek zapůsobil, jsem se upravila a ruku v ruce jsme se vydali na procházku odpoledními Benátkami.

Bylo zataženo, nemusela jsem se bát, že by se Martin prozradil. Prošli jsme kolem několika stánků se suvenýry, když v tom mi padl pohled na malý obchůdek s benátskými karnevalovými maskami. Neodolala jsem a dotáhla Martina i přes četné protesty dovnitř.

Nemohla jsem se vynadívat. Tak propracovaná, krásná a hlavně ruční práce se jen tak nevidí.

Při pohledu na tmavě modrou masku jsem neodolala a musela si ji koupit. Když jsem chtěla zaplatit, vyhnal mě Martin od pokladny s tím, že to je dárek. Zapýřila jsem se, nemůže za mě přece všude platit. Před obchodem jsem se na něj obořila, že takhle to vážně nepůjde. Pobaveně se usmál a poté mi vážným hlasem sdělil, že samotná má přítomnost je dražší než cokoliv. A pak mě políbil tak něžným polibkem, až se mi zatočila hlava – a na protesty jsem se samozřejmě už nezmohla.

Když se začalo stmívat, vydali jsme se k mému bytu. Do batohu jsem si sbalila to nejnutnější, co budu v následujících dnech potřebovat, nechtělo se mi vždy na noc přecházet téměř až na druhý konec města, když on bydlel pohodlněji a podstatně blíže. A navíc, mohli jsme být spolu delší dobu.

Zatímco jsem si do batohu dávala oblečení, podezíravě se zadíval na fotku na nočním stolku. Když jsem spatřila jeho zachmuřenou tvář, vybuchla jsem smíchy.

„To je můj nejlepší přítel. To on mě vychoval, naučil mě vše, co teď umím. Mám ho moc ráda,“ vysvětlila jsem s nostalgií. Objal mě a zeptal se: „A co rodiče? Ti tě nevychovávali?“ Mlčky jsem zavrtěla hlavou a skryla obličej na jeho hrudi. Pochopil, že se mi o tom nechce mluvit, už se nevyptával.

V noci, když jsme mu ležela v objetí, jsem zašeptala: „Nikdy o mě nikdo neměl zájem. Ani rodiče. Jen on…“

Ráno bylo rozpačité. Chodil kolem mě po špičkách a ani já nevěděla, jak se mám chovat. Poté, co jsem posnídala, jsme se vydali do města. Celkem mě překvapilo, jak klidně si Martin vykračoval prosluněnými uličkami Benátek, přece jen, neměl by se na slunci třpytit? Když jsem se ho na to zeptala, potutelně se na mě usmál a prohlásil, že každý má své tajemství. A tohle že je to jeho. Přestala jsem se ho tedy vyptávat a užívala si laskající sluneční paprsky na tváři.

Ulice byly dnes podezřele vylidněné, až na pár dětí jsme na nikoho nenarazili. Když jsme došli k mostu Ponte di Rialto, záhada se rozluštila sama. Všichni byli shromážděni tam a čekali, až začne slavná Historická regata, tradiční událost už od 18. století, kdy mezi sebou závodí gondoly.

Protlačili jsme se dopředu, abychom měli dobrý výhled, a zadívali se na průvod v gondolách, kterým to všechno začínalo. V jedné krásně vyřezávané seděla mladá dívka v krásných dobových šatech, loďku bidlem po řece posouval mladík v černém obleku se škraboškou na tváři. Průvod byl dlouhý několik set metrů, takže v jedné z postranních uliček měli závodníci čas se připravit.

Zatímco jsem se uchváceně dívala na průvod, někdo mě chytl za rameno. Myslela jsem, že je to Martin, ale když mnou ten někdo zatřepal, ohlédla jsem se a spatřila muže, který by mohl být mým dědečkem, kterak se na mě doufajícně usmívá. Rozpačitě jsem mu úsměv oplatila a překvapeně se ho zeptala, co si přeje.

„Oh, sì, sì. Mohla byste mi věnovat minutku, bellissima? Sì? Na poslední chvíli jsem se přihlásil do soutěže a mám takový menší problém…“ Po tomto sdělení jsem nastražila uši, co s tímhle mám co dělat já?

„Víte, mám pouze malou gondolu – a když jsem viděl ostatní lodě, zalitoval jsem, že jsem se vůbec přihlásil. A pak jsem uviděl vás. Víte, ono nejde o rychlost, to ne, rychlá je, to zase jo, ale hodnotí se i zdobení a ta má je z nich snad nejprostší. Není tak bohatě zdobená, natož aby tam byli tradiční vyřezávaní mořští bohové či koníci. A tak mě napadlo, při pohledu na vaši líbeznou tvář, jestli byste nechtěla být ozdobou mé prosté loďky?“

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 22. kapitola :