Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Svěrací kazajka - 9. Jasper

09.10.2009 (18:00) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1870×

Alicin pohled.

Toho chlapce jsem vy svých vizích viděla snad 5x.  A vždy na to místo nepřišel nebo jsem přišla pozdě.  Teď zas čumím před jedním parkem, před kterým se měl ukázat.  Vypadá, že něco, někoho hledá Ve vizích má vždy červené oči, zlaté vlasy a prázdný, smutný pohled.  Má taky vize? Nebo umí něco jiného?Smutně se vracím do pokoje.  Jdu si číst, jediné co teď mohu dělat.  Čtu Romea a Julii.  Je to krásné a zamilované. Začínám se nořit do toho příběhu o lásce. Láska, vím já vůbec , co to je?Nikdy jsem nebyla pořádně až po uši zamilovaná, chybí mi to . Nejsem postižená, je mi asi okolo devatenácti možná i víc a nikdy jsem nebyla pořádně zamilovaná.

Cvak.  zase vize.  Vidím toho krásného kluka.  Stojí na náměstí, na někoho čeká.  Prší, je strašné počasí pro lidi, ale pro upíry celkem dobrý.  Na nic nečekám, zaklapnu knihu, zamknu a letím na náměstí. Možná ho uvidím, možná se potkáme. Ženu se na náměstíčko, zastavuju před jedním zrcadlem ve výloze. Upravuji se, ani nevím proč, chci se líbit?
Není tu, zklamaně klopím oči.  Sedám si na lavičku vedle fontány.  Lije jako z konve. Měla bych se jít někam schovat, jsem tu v dešti moc nápadná. Hledám nějaké bufet. Otáčím se kolem své osy. Zahlédnu malou, kavárničku v rohu náměstí. Vlezu  dovnitř. Je tu příjemné teplo. Je tu jen pár lidí. Na lovu jsem byla včera a tam mi to až tolik nevadí. Samozřejmě se musím držet, ale už jsem se to naučila. Sedím tu tak hodinu možná déle.  Čas je teď pro mě nic.  Už pětkrát u mě byla číšnice, jestli něco nechci. Bylo mi hloupé říkat pořád: „Ne, děkuji." Nakonec jsem si objednala kávu. Pít ji nebudu, je odporná. Brr.

Spatřila jsem noviny na stole. Zeptala jsem se číšnice, jestli si je můžu půjčit a ona mi je sama podala. Četla jsem pomalu, nač spěchat. Mnohokrát mi pohled odletěl na náměstí, zaprášený kousek světa.  Zase se přistihávám jak koukám z okna ven. Myslím , že jsem ho zahlédla. Znovu vzhlénu, ale už tam není. Smutně jsem vzdychla, ty vize mi snad lžou. To není fér.  Nemá to cenu, jen si přeji , abych ho viděla, možná ani neexistuje. Pomalinku se zvedám. Cítím nádhernou vůni.  Otáčím se za ní.  Vidím toho kluka, je nádherný. Zrovna vstoupil do kavárny. Má černé oči, nebyl dlouho na lovu. Bude to tu  pro něj těžké.  Mnu si oči, to snad není pravda, my se setkáme.  Zaraženě na něj hledím. Rty se mi roztáhly do šťastného úsměvu. Opravdu má nádherné zlatavé vlasy.

Radostí jdu k němu.  Uvědomuji si, že vypadám jako blázen a on mě vůbec nezná.  Zklamaně jsem zastavila.  Co mu mám říct? Ahoj já jsem upír Alice a ty? To mi připadalo dost hloupé.  Zastavila jsem se před ním. Napnul se. Lekla jsem se té reakce, ale asi když viděl můj přátelský pohled, uvolnil se. Chvíli jsem na sebe mlčky, bez pohnutí koukali. Já věděla , že to bude láska na první pohled. Lidé se po nás otáčeli a já se začala cítit trapně

„Ahoj," říkám.  On opětuje pozrav a  zaraženě na mě kouká.  Má krásný hlas.  Točí se mi hlava.  Když se mu chci podívat do očí, musím pořádně zaklonit hlavu. Vypadá, že má asi tak 190. Oproti mým skoro 150 cm je to výška.

„Hledám tě už hodně dlouho a vždy když přijdu někam , kde by jsi měl být nejsi tam," spustím na něj.

„Omlouvám se ," řekl.  To mě překvapilo.

„Za co ," ptám se.

„Za to , že jsem ti utíkal," řekl a usmál se, přitom odhalil své bílé zuby.

Už jsem nepochybovala, že je to upír.

„Pojď za mnou," říkám a táhnu ho směrem k mému bytu. 
Vcházíme dovnitř.  Zastavuji se.  Mám vizi.  Vidím nás dva, jak stojíme pře moderním domem.  Vidím rodinu, nejsou si vůbec podobní, ale žijí spolu.  Neživí se krví lidí, ale zvířat. Jsou velmi milý a přívětivý. Mají se rádi.  Vize končí.

Kluk na mě nechápavě civí a ptá se:„Co to s tebou bylo, není ti špatně?"

Usmála jsem se nad jeho přehnanou starostlivostí.

„Ne, měla jsem vizi,"  řekla jsem,  „Mám dar vidět do budoucnosti, ale někdy se budoucnost mění podle rozhodnutí."

„Dovol abych se představil, já jsem Jasper," řekl a natáhl ke mě ruku.

„Já Alice," a potřásla mu pravicí. Jméno Jasper se ke klukovi se zlatými vlasy hodí. Jasper jako jas.

„Chápu tvůj dar, já mám taky jeden," ozval se Jasper.

„Jaký?" ptám se zvědavě. Já jsem strašná zvědavka. Zastyděla jsem se nad svou dychtivostí

.  „Cítím emoce lidí a upírů a mohu s nimi manipulovat," řekl tiše.
Lekla jsem se. To  je zajímavé.

„Takže ty jako teď víš, jak mi je?" ptám se překvapeně.

„Ano, jsi překvapená , šťastná a zaskočená," odpovídá Jasper.
Nechci aby mě opouštěl, konečně jsem potkala hodného upíra a hezkého a nechci aby šel pryč, vždyť jsem měla vizi. Ale ta nic neznamená, může to svým rozhodnutím změnit. I tak se ho zeptám

„Zůstaneš se mnou?,"  ptám se,   „Měla jsem vizi jak my dva budeme ještě s jednou rodinou bydlet a živit se jinak. "

„Jak jinak?" ptá se Jasper.

„Pouze krví zvířat, také tě to nasytí. Já jsem také pila lidskou krev, ale jen párkrát, když jsem se neudržela. Teď mám svou žízeň a chuť na lidskou krev pod kontrolou. Koukni se já se živím jen krví zvířat a pohlédni mi do očí, mám je zlaté," povídám mu,  „Ty je máš rudé od krve. "

„Já už jsem to také zkoušel, ale je to pro mě těžké, byl jsem s upíry, kteří  pili  pouze lidskou krev.  Pro mě to bylo odporné, protože jsem cítil emoce oběti, jejich strach ze mě," řekl smutně Jasper a uhnul pohledem.

Vzala jsem ho za ruku a uspokojivě ho pohladila po jejím hřbetě. Muselo to pro něj být těžké.  „Neboj spolu to zvládneme," řekla jsem a mateřsky ho objala.

Jasperův pohled.

Je mi na nic, zase jsem někoho vysál. Jak můžu dál žít?Jsem zrůda, jsem vrah. Bloumám městem. Ani nevím , kde jsem a je mi to jedno. Zamýšlím se nad svým mizerným životem. Mám tomu ještě říkat život?Je to strast a nápor na city. Stojím na náměstí a kolem mě zuřivé kapky buší do suché země. Déšť. Stojím tu dlouho, ale lidé se po mě dívají. Nejradši bych na ně zakřičel:„Nečumte, ani nevíte kdo jsem a co tu chci." Ale nechci se prozradit . Spatřím malou kavárnu. Mohl bych tam chvilinku zůstat, než přestane pršet. Jdu rychle, ale ne tak jak bych chtěl. V úpířím měřítku jdu rychlostí velkého šneka. Zapadnu do kavárničky. Je tu strašné horko a vznáší se tu různé vůně lidí, které bych mohl. . . . . Dost!Nemyslet na to. Zbystřím, cítím nádhernou vůni. Vůni upíra. Zaostřím. Další upír, další bitva?Nejsem na to připravený. Rozhlédnu se okolo sebe. Řítí se ke mě dívka, mladší než já. Je vzrušená, nadšená. Z čeho?Ze mě? Usoudil jsem z jejího pohledu, že asi jo. Kouká na mě a culí se. Moje první reakce byla, že jsem se napnul. Lekla se, ale dál  se na mě usmívala nádherným úsměvem. Povolil jsem. Mlčky jsem jí koukal do jejích zlatě karamelových očí a přemýšlel, co pod nimi skrývá. Kouká ne mě jako na idola. Já a idol?Asi se mě s někým spletla. Zastavuje. Je zmatená, ale sbírá odvahu a jde ke mě. Má na kráko střižené , černé vlasy, zlaté oči, je malinká a hubená. Ve tváři má roztomilý výraz.

„Ahoj," pozdravila mě.

„Ahoj," nejistě ji pozdravím. Je strašně malinká. Musím se na ní koukat ze shora jako obr.

Čekala tu na mě?Připravuje se na něco?Možná je to léčka.

Dívka pokračuje:„Hledám tě už hodně dlouho a vždy, když přijdu někam kde jsi měl být, nejsi tam."
Vyčítá mi to snad?Kdybych věděl, že  tam na mě čeká, tak se zastavím a počkám na ní.

„Omlouvám se," říkám jí.

„Za co," ozve se dívenka a ve tváři má nechápaví výraz. Tak to je pro mě nepochopitelné. Nejdřív mi tu nadává, proč jse na ní nepočkal a když se jí za to omluvím, neví za co?Nevyznám se v ní.
„Za to, že jsem ti utíkal," řekl jsem a usmál se.

„Pojď za mnou," říká a táhne mě za sebou. A já se nechávám. Nevím co to se mnou je, normálně se ostatním upírům vyhýbám, ale s touto holčinou jdu dál. K ní do bytu. Vždyť ani nevím, jak se jmenuje a co je zač?Možná tam na mě čeká tlupa novorozených, které stvořila a budu se muset bít. Jako bych toho neměl dost. Jdeme do skromného hotýlku a dívka odemyká dveře asi svého pokoje. Je skromně zařízený. Je tu gauč, postel, stůl a minikuchyňka. Jdu dál.

Dívka se zastavuje. Má nepřítomný výraz. Panikařím. Mávám jí před obličejem. Nic nereaguje. Chytám se za hlavu, třesu s ní. Ona nic, doufám, že jí nic není. Snad neumírá nebo nemá nějaký záchvat?Dívka se probírá. Jsem rád, že už vnímá. Fuj, to jsem se lekl.

„Co to s tebou bylo, není ti špatně," ptám se opatrně a podepírám ji. Asi mám hodně divný výraz, protože se na mě chápavě usmála.

„Ne, měla jsem vizi, říká, to je můj dar. Vidím do budoucnosti, ale někdy se budoucnost mění podle rozhodnutí." Má také dar a velmi zajímavý. Chci vědět více, ale nejdřív bych se měl představit.

„Dovol abych se představil, já jsem Jasper," říkám a natahuji k ní ruku.

„Já Alice," říká dívka a nabízí mi svou pravici. Alice, Alice, Alice, divné jméno, ale hodí se k ním. Je takové. . . . . ztřeštěné. Ano to je ten správný výraz, ztřeštěné.

„Chápu tvůj dar, já také jeden mám," obracím téma.

„Jaký?" říká zvědavě.

„Cítím emoce lidí a upírů a mohu s nimi manipulovat," řekl jsem tiše. Lekla se. Cukla sebou a zorničky se jí rozšířily.

„Takže ty teď víš, jak mi je?" ptá se zase. Na to se mě ptá mnoho lidí, kterým řeknu o své daru. Asi mě berou jako atrakci, abych jim říkal jak jim je. Snad by to měli vědět, jsou to jejich pocity.

„Ano, jsi překvapená,  šťastná a zaskočená ," odpovídám jí automaticky na její otázku.

„Zůstaneš se mnou?," ptá se mě,  „Měla jsem vizi jak my dva budeme ještě s jednou rodinou bydlet a živit se jinak. " .
Zaskočilo mě to, zná mě jen chvíli a už chce se mnou bydlet. Mě to nevadí, ona je milá, hodná pěkná. Mám ji rád. Zarazil jsem se. Nikdy jsem tak o nikom nepřemýšlel. Probírám se ze snění.

„Jak jinak?" ptám se.

„Pouze krví zvířat, také tě to nasytí. Já jsem také pila lidskou krev, ale jen párkrát, když jsem se neudržela. Teď mám svou žízeň a chuť na lidskou krev pod kontrolou. Koukni se já se živím jen krví zvířat a pohlédni mi do očí, mám je zlaté," povídám mu,  „Ty je máš rudé od krve. "
Je to zajímavý argument.

„Já už jsem to také zkoušel, ale je to pro mě těžké, byl jsem s upíry, kteří pili  pouze lidskou krev. 
Pro mě to bylo odporné, protože jsem cítil emoce oběti, jejich strach ze mě," řekl jsem smutně a odvrátil zhnuseně pohled. Hnusím se sám sobě. Vzala mě za ruku a uspokojivě ji pohladila po jejím hřbetě a řekla:„Neboj spolu to zvládneme." A mateřsky mě objala.

<- Předchozí kapitola Další kapitola

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svěrací kazajka - 9. Jasper: