Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Svěrací kazajka - 12.Polibek

13.10.2009 (16:45) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3242×

Alicin pohled.

Jasper je super kluk.  Je jako můj bratr.  Ale já k němu cítím něco, co neznám. Možná je to láska. Možná ho miluji, ale nevím zda on mě.  Už spolu bydlíme 5 měsíců. Snažíme se spolu zabíjet čas, naučila jsem ho vyšívat. Je sranda jak se s tím trápí. On mě zase naučil bít se a bránit. Užili jsme si při tom hodně zábavy. Pořád se mi nepodařilo tu rodinu najít, ale už vím jak se jmenují-Cullenovi.  Příjemné příjmení. Ale co když nás nepřijmou?

Dnes jdeme na loučku. Je to takové malebné místečko u lesa. Jasper mě jde zase trénovat. Zdokonaluje mě v mých schopnostech a v technice boje. POradil mi ať se plně soustředím na nepřítele a ať si snažím vybavit jeho budoucnost. Mohu předpokládat , co udělá a zmařit mu to. To se mi líbilo, že mohu svoje vize i takhle využít.

už jsme tu. Stavím se do bojové pozice. Myslím na Jasperovu budoucnost. už vím, že Jasper bude útoči levou rukou mě přímo do břicha. připravuji se. Čekám ránu zleva a au. Jasper mě přelstil, myslel na levou ruku a ošálil mě. První jsem ustála, snažím se zaútočit, ale chytla jsem duhou a letím k zemi a Jasper Leží na mě a drží mi ruce. „Ok , vyhál jsi," řeknu uraženě. Ale uražení za chvíli pomine. Zadíval se mi dlouze do očí a pomalinku se začal naklánět. Už byl skoro u mých rtů a najednou nás vyrušil křik ptáků, letících z lesa. Jasper se vylekal a hned se postavil na nohy, na které pomohl i mě. Sakra blbý , ptáci nespravedlivý svět. Vrrrr.
„Musíme jít na lov," řekl Jasper a otočil se k lesu.

Jdeme s Jazzem na lov.  Už máme pěknou žízeň.  Jdeme potichu, spíš běžíme.  Povídáme si , ale zarazí mě vůně mé kořisti, ztiším hlas.  Spatříme před sebou stádo laní. Ještě chvilku běžíme Poddáváme se svým pudům.  Lovíme a hasíme svou žízeň. Je to jako droga. Jsme nasyceni. Koukám na něj.  Jasper má zas nádherné, zlaté oči.  Dlouze se mu do nich zahledím, ale uhnu pohledem.  Bere mě za ruku.  Dělá mi to dobře.  Chvíli jdeme mlčky.  Najednou je Jazz napne jako luk.  Chvěje se mu každý sval.  A rozbíhá se.  Uvědomuji si co se děje a běžím za ním.  Tolik pocitů jsem nikdy necítila, je to jako smršť.  Běžím za Jazzem. Nesmí to udělat, nesmí. Mám vizi, Jasper skáče na toho člověka a zabíjí ho. Néé, to nesmí. Přidávám na rychlosti.  Ten se už chce vrhnout na oběť, když vtom se mu postavím do cesty.  „Uhni," houkne na mě.
„Ne , neuhnu, neubližuj mu, zkazíš vše co jsme tak dlouho budovali.  Není ti toho líto, není ti líto toho člověka, třeba je to  otec dětí," začínám plácat nesmysly. Jasper vrčí. Podívám se mu dlouze, výhružně do očí.  Jasper se uklidňuje.  Najednou mě bere do náruče a běží  se mnou prč, běží do pokoje a nese mě jako pytel brambor.  Neobtěžuje se jít dveřmi, jde oknem.  Položí mě na sedačku a sedá si k oknu. Vypadá zničeně. Ani se mu nedivím. Zase se podal svým pudům. Ale nezlobím se na něj, je to pro něj těžké.  Pomalu jdu k němu.
„Omlouvám se, řekl, za to že jsem byl na tebe hrubý, že jsem se neovládl a že jsem tě sem bez tvého svolení odnesl. "
„Mě to nevadí, každý někdy šlápne vedle," utěšuji ho a hladím po vlasek.  Jasper se postavil a dlouze se mi zadíval do očí. 
„Řekni mi, co to znamenalo, ta smršť tvých pocitů v lese?" zeptal se mě.
„Nevím," řekla jsem zklamaně.
„Děkuji ti Alice, že mě chápeš a že jsi mě ještě nezavrhla," řekl něžně.  Najednou stojí přede mnou.  Zase se mi dlouze zadíval do očí.  Naklání se ke mě a jemně mě políbil.  Cítím se jako v sedmém nebi.  Jemně se odtáhl a zeptal očima, jestli může.  Já mu odpověděla dalším polibkem.  Objímám ho kolem krku a prsty mu bořím do jeho husté hřívy.  Cítím se v jeho kamenném, ale jemném stisku bezpečně. Začínám mu rozepínat košili, pod kterou se rýsují jeho svaly.  Všimnu si jizev, které má po celém těle.  Jasper mě bere do náruče a rychlostí světla mě nese do ložnice.  Položí mě na postel a znovu se očima ptá.  Já mu přikyvuji a on mě začíná líbat na krku. jeho studené tělo se vzrušením prohlo.  Slastí vzdychnu:„Jazzi. " On se napřimuje, nehodlá se zdržovat rozepínáním mé blůzky, prostě ji roztrhne.  Cítím se báječně.  Znovu vyslovím jeho jméno a utápím se ve štěstí.

Jasperův pohled.

Alice je super holka, je s ní zábava. Ještě nikdo se se mnou nebavil jako ona. prostě mě bere jako bratra, kamaráda a možná i kluka. Já jí také, ale i něco víc. Miluji ji. Nikdy jsem to k nikomu necítil a nevím co si s tím mám počít. Nemám se komu svěřit. Vlastně Alici, ale není to hloupé?

Dneska jdeme trénovat. Učím Alici bránit se a bojovat, svěřila se mi, že se bít neumí. Je to má upírská povinnost a taky osobní důvody. Když jsme došli, začali jsme. Postavil jsem se do útočné pozice. Alice ví, že může předpokládat, co udělám. Dnes jí to ztížím. Začal jsem si představovat, jak zaútočím levou rukou jí do břicha, představoval jsem si to. Viděl jsem na její tváři úsměv. Dostala moje poselství ve vizi. Čeká to zleva. Zaútočil jsem zprava. Vytočilo jí to. Podrazil jsem jí nohy a ona byla hbitá a strhla s sebou i mě. Dopadly jsem se smíchem na sebe. Samozřejmě si postěžovala. Zadíval jsem se jí nejistě do očí a začal se pomalinku naklánět. Chtěl jse udělat to , co chci už dlouho. Byl jsem jen kousek od ní a uslyšel jsem křik ptáku. Vyrušili je jeleni. „Musíme na lov. ´," řekl jsem , zvedl ji a šli jsme

Jdeme na lov. Už dlouho jsme tam nebyli Běžíme, vidíme před sebou stádo laní. Poddáváme se svým pudům. Hasíme  svou žízeň. Stydlivě se na mě koukla, chtěl jsem ji pohled opětovat, ale uhla očima. Stydí se. Beru ji za ruku a vracíme se zpět. Nadýchnu se a ... začínám se nekontrolovatelně napínat a rozbíhám se. To je nádherná vůně, vůně tepající krve. KREV!Krev. Krev. Ženu se vpřed a nevnímám okolí. Ta vůně. už se vidím jak skáču na toho člověka a vysávám ho. Zase se mi vrátí se opojný, uspokojující pocit. Vtom s mi do cesty postaví Alice.
„Uhni," houknu na ní. Neví , co jí mohu udělat?Ale ta nádherná vůně. . .
„Ne, neuhnu, neubližuj mu, zkazíš vše co jsme tak dlouho budovali.  Není ti toho líto, není ti líto toho člověka, třeba je to  otec dětí," začíná  mluvit. Promlouvá mi do duše. Já jsem hlupák. Co to zas dělám?Ten muž se nás bojí, utíká, cítí nebezpečí. Musím se uklidnit a rozptýlit.  Beru Alici do náruče a běžím  s ní do pokoje. Beru to oknem. Jemně pokládám Alici na sedačku a jdu k oknu. Jsem zklamaný, zase jsem to podělal. Jsem vůl. Ano jsem. Neudržel jsem se. Alice jde pomalinku ke mě. Je nešťastná. Zklamal jsem ji.
„Omlouvám se, omlouvám se za to , že jsem byl na tebe hrubý, že jsem se neovládl a že jsem tě sem odnesl bez tvého svolení," omlouvám se jí.
„Mě to nevadí , každý někdy šlápne vedle," utěšuje mě a hladí po vlasech. Dělá mi to dobře, takhle mě naposledy hladila má matka. Postavil jsem se a dlouze se jí zadíval do očí.
„Řekni mi, co to znamenalo, ta smršť tvých pocitů v lese?" ptám se jí. ,
,Nevím," říká a odvrací se. Je smutná. Udělal jsem něco špatně. Nevím co to dělám. Jdu před ní. Zase jse se jí dlouze podíval do očí a políbil ji. Nevím kde se to ve mě vzalo. Jemně se odtahuji, jestli jsem zase něco nepokazil. Ona se ke mě natáhla a polibek mi obětovala. Jemně ji svírám ve svých pažích a ona mi zarývá své prsty do mých vlasů. Rozepíná mi košili. Beru ji do náruče a nesu do ložnice.  Jsem šťastný, ale nevím proč, asi proto, že ona cítí to samé ke mě. Ptám se jí očima, jestli to opravdu chce. Přikyvuje. Dívám se na její blůzku a překáží mi. Jedním tahem ji roztrhnu. Líbám ji na krku a jdu níž.

<- Předchozí kapitola Další kapitola->

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svěrací kazajka - 12.Polibek: