Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Substitution - Prolog

28.09.2012 (16:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3351×

Prolog

(pohled Belly)

Pomalu, se sklopenou hlavou, jsem kráčela po ponurém náměstí a mířila na smluvené místo. Lidé kolem mě pospíchali, protože pršelo. Vlastně spíš lilo jako z konve. V dálce dokonce zahřmělo. Ale já nepospíchala. Cítila jsem se spíš, jako bych šla na popravu.

S každým dalším krokem ke kavárně, kam jsme chodily, ještě když jsme byly obě mladé, jako by mé srdce přibralo tunu. Měla jsem z toho setkání strach. Bylo troufalé se jí ozvat potom, co se stalo. Ale já potřebovala pomoc. A ona byla ten poslední člověk na této planetě, který mi zbyl, i když mě možná nenávidí.

Musela jsem ale konstatovat, že Londýn se zase až tak moc nezměnil. Nebyla jsem tu kolik, možná devadesát let? Nevím, čím to bylo, stále jsem se tu ale dokázala dobře orientovat. Ale na tom, že jsem se tu necítila dobře, se nic nezměnilo. Neměla jsem tohle město ráda.

Podobné úvahy jsem ale vypustila z hlavy, když jsem vzala za kliku dveří naší oblíbené kavárny a pomalu vešla dovnitř. Teprve tam jsem se odvážila zvednout hlavu a podívat se zpod černého, elegantního klobouku na lidi uvnitř.

Bylo tu docela plno. Několik mladých žen sedělo okolo pár stolů a živě se bavilo o svých dětech, manželích nebo potížích s tchýněmi. Vzadu v koutě seděli dva postarší pánové a bavili se o promarněných létech svého života. A u stolu přímo naproti dveřím, jen pár kroků ode mě, seděla ona.

Vypadala přesně tak, jak jsem si ji pamatovala. A ano, byla hloupost očekávat, že se alespoň trošku změnila, ale tak nějak jsem v to snad i doufala. Ale ona byla stále stejná. Stejná jako já.

A všimla si mě hned, jak jsem vešla do dveří. Jakmile se naše pohledy střetly, věnovala mi ponurý úsměv. Z jejích očí jsem nemohla nic vyčíst ale jasně mi naznačila, ať si k ní přisednu.

Na vteřinku jsem zaváhala, ale pak jsem se k ní vydala a přisedla si. Nepromluvila jsem a vypadalo to, že ani ona se k tomu nechystá.

Napjaté ticho přerušila až servírka, která se přišla zeptat, co si budu přát.

„Ledovou kávu, prosím,“ poručila jsem si a počkala, než přijde zpátky i s kávou. Ne, že bych se to snad chystala pít, ale nebyla jsem jediná, kdo si objednal. Teprve potom jsem si sundala klobouk a podívala se do očí své sestry.

„Nezměnila ses,“ zamumlala jsem po chvíli.

„Jako by to snad šlo,“ ušklíbla se. Pak si mě změřila pohledem.

„Vypadáš trošku ošuntěle, smím-li být upřímná,“ konstatovala nakonec.

„Jsem na útěku.“

„Jistě. Aro a ty jeho způsoby.“

„Utekla jsi. Nechala jsi mě samotnou. Nevěděla jsem, kam má jít,“ zašeptala jsem.

„A pořádně se ti to vymstilo, že?“ zeptala se posměšně.

„Nikdy jsem ti nechtěla nijak ublížit, to přece víš. Ani Da -“

„Dost! Už o tom nemluv. Je to minulost. Já už v ní víc nežiju. Mám novou rodinu i manžela,“ zastavila mě a nehezky se jí zablýsklo v očích.

„Něco jsem o tom slyšela,“ přikývla jsem. Když jsem si ji prohlédla pozorněji, zjistila jsem, že je oblečená ve značkovém. Cena její kabelky by se mohla rovnat celoročnímu platu běžného američana.

„Doufám, že jsi šťastná,“ řekla jsem.

„Štěstí je velice relativní pojem. Ale ano, mohlo by se to k tomu blížit.“ Mluvila velice chladně. Z jejího tónu bylo znát, že je tu nerada.

„Jsem překvapená, že jsi přišla.“

„Byla jsem zvědavá,“ pokrčila rameny.

„Chtěla jsi mě vidět zoufalou?“ ušklíbla jsem se.

„Zpočátku? Ano, chtěla. Ale když tě tady takhle vidím, je mi tě líto,“ povzdechla si a mávla na servírku. Zaplatila jí za dvě nedotknuté kávy a nezapomněla dát i opravdu velké spropitné. Potom se otočila zpět na mě.

„Máš kde spát?“

„Nespíme.“

„Ty víš, jak jsem to myslela,“ zamračila se a probodla mě pohledem.

„Ne,“ odpověděla jsem teda nakonec váhavě.

„Dobře. Bydlím v hotelu nedaleko odtud. Je tam pokoj s postelí navíc. Je tvoje, jestli chceš,“ nabídla mi.

„Víš, že tím hodně riskuješ? Proč mi vůbec pomáháš? Po tom všem?“ chtěla jsem vědět.

„Snažila jsem se tě nenávidět celý ten čas. Ale nešlo to. Jsi moje sestra. Co víc, jsi moje dvojče. A i když mám svou novou rodinu, stýskalo se mi po tobě. Bylo strašné nevědět, kde tě celé ty roky najít.“ Mluvila tiše, když se zvedala a oblékala si kabát.

„Hledala jsi mě?“ zeptala jsem se.

„Celých těch sto třicet pět let? Ne, ale posledních pár desetiletí jsem se pokusila zjistit, co se s tebou stalo. Bez úspěchu. A najednou ten telefonát. Zněla jsi zoufale. A když jsi mi řekla to o Arovi… musela jsem sem přijet.“

Vstřebávala jsem její slova, zatímco jsme mířily k velice drahému hotelu v centru Londýna.

„Já… znovu děkuju za pomoc.“

„Zatím nemáš za co,“ řekla a vrhla po mně další zvláštní pohled. Ale teprve až teď mi došlo, jaké mají její oči zvláštní barvu. Napřed jsem si myslela, že jsou to čočky – stejné, jako jsem měla já, jen v jiné barvě. Ale ona žádné neměla.

„Co to máš s očima?“ chtěla jsem vědět. Taková podivná zlatavá barva… Co to mělo znamenat?
„To je kvůli mému jídelníčku. Už se neživím lidmi jako ty. Piju zvířecí krev. To po ní naše oči takhle zezlátnou,“ vysvětlila mi potichu, když jsme vešly do recepce.

„Netušila jsem, že to jde i jinak,“ povzdechla jsem si.

„To nikdo. Až moje nová rodina mi prozradila, že je to možné,“ řekla nezaujatě.

„Aha.“

„Isabello?“ zeptala se mě už v našem apartmá.

„Ano, Annabeth?“

„Chyběla jsi mi,“ zašeptala.

Najednou ani nevím, jak se to stalo, ale objímala jsem svoji sestru a brečela jí v náručí. Po sto třiceti pěti letech letech byly staré křivdy za námi. Byla jsem volná a měla svoji sestru zpět. Byla jsem šťastná…

Ale štěstí nikdy netrvá moc dlouho.

V Londýně a hotelovém pokoji jsme strávily následující dva dny. Annabeth mi vyprávěla o své rodině. Jak poznala svého manžela. Také o své nevlastní dceři a svých dvou švagrových. Ty se mi zdály docela upjaté, ale Beth mi tvrdila, že si s nimi báječně rozumí. Její švagři se mi naopak zdáli dost sympatičtí, ale tady mi Beth tvrdila, že si s nimi moc nerozumí. Své „adoptivní rodiče“ zase chválila do nebes. Prý by pro ni snesli modré z nebe.

Celkově jsem měla dojem, že má svou rodinu ráda a je velice spokojená. Nic mi nezavdávalo příčinu k tomu myslet si, že je něco špatně. Možná, že jsem to měla poznat. Znala jsem svoji sestru přece lépe než kohokoliv na světě. Ale přesto jsem nic nepoznala a dnes toho velice lituji…

Třetí den večer mi totiž Beth oznámila, že musí na lov. Být v přítomnosti tolika lidí na její zvláštní dietě bylo pro ni dost vysilující. Dost dobře jsem nechápala, jak se vůbec mohla vzdát něčeho takového, jako byla lidská krev. Přímo jsem ji za to obdivovala.

„To je v pořádku. Dnes to tu zvládnu,“ usmála jsem se na ni.

„Nejpozději ráno jsem zpátky. A na sobotu večer jsem nám zamluvila letenky zpátky do Forks – tedy ke mně domů. Vezmu tě k nám. U nás budeš v bezpečí. Nikdo přeci neví, že máš sestru, ne?“

„Nikdy jsem to nikomu neřekla. Chtěla jsem tě ochránit,“ přikývla jsem na souhlas.

„Takže se nemáme čeho bát. Tedy pokud ten tvůj přítel něco neřekne,“ nadzvedla obočí.

„Svěřila bych mu vlastní život. To on mi pomohl dostat se ven.“

„Tak dobře. Sbohem, sestřičko,“ usmála se na mě ve dveřích.

„Brzy se vrať!“ křikla jsem na ni a když odešla, hodila jsem sebou do peřin. Nebyla jsem unavená, ale moct si poležet v takto krásné a velké posteli se mi už dlouho nepoštěstilo. Na útěku už jsem přece jenom byla několik měsíců. Chybělo mi to. Chtěla jsem se někde zase usadit a spokojeně si tam žít alespoň tak dlouho, aby to ostatním lidem nepřišlo divné, že nestárnu. A teď jsem k tomu měla příležitost. Budu mít novou rodinu…

O tom, co bude, jak se jim představím, co všechno jim o sobě odhalím a jak budu vystupovat, jsem přemýšlela většinu noci. Vlastně až do rána, kdy už jsem netrpělivě seděla na sedačce a čekala, až se moje sestra vrátí.

Když však hodiny na krbové římse ohlásily dvanáctou hodinu polední, měla jsem už docela strach. Beth přece neměla být na lovu takhle dlouho.

Ale ani jsem se vlastně neměla proč bát. Vždyť co by se jí také mohlo stát? Je to upírka stejně jako já! Je nesmrtelná, nemohl jí ublížit nikdo jiný než zase nějaký upír…

To mě zase na chvíli uklidnilo a já si půjčila pro ukrácení dlouhé chvíle jednu z Bethiných knížek, co si vzala do Londýna s sebou.

Jak ale další hodiny utíkaly dál a Beth nikde, opravdu jsem už začala mít starost. Co se jí asi tak mohlo stát? Proč se ještě nevrátila? Rozmyslela si to nakonec? Možná mi nechce pomoct?

Přemýšlej, Bello, no tak. Už meleš nesmysly.

Kdyby mi nechtěla pomoct, nestrávila by se mnou poslední tři dny zavřená v hotelovém pokoji!

Kolem osmé večer už jsem se rozhodla, že se ji vydám hledat. Jediné, co jsem si vzala sebou, byly klíče od hotelového pokoje a vyrazila jsem hledat svoji sestru. Napřed jsem šla po pachu, ale Londýn byl veliký a lidí tu taky nebylo zrovna málo. Brzy se mi její pach ztratil a mně nezbylo nic jiného než zastavit na jedné z hlavních křižovatek a přemýšlet, jak jinak bych ji mohla vystopovat.

Snad poprvé jsem zalitovala toho, že nemám po svém boku Demetriho, který mi většinou dělal osobní stráž. Mít tak jeho dar…

Jistě, mohla jsem ji najít sama a docela snadno. Stačilo roztáhnout ten štít ve své hlavě a pokusit se ji najít. Každý člověk i upír má svou vlastní, specifickou auru, podle které jsem ho mohla poznat. A Beth bych poznala na míle daleko.

Ale bylo tu menší nebezpečí. Když odstraním štít ze své hlavy, abych mohla najít svoji sestru, budu bezbranná proti ostatním nadaným upírům, kteří by ve městě mohli teoreticky být.

Nakonec jsem se rozhodla ale i svoje bezpečí riskovat, abych našla svou sestru. Vytlačila jsem štít ze své hlavy a pokusila se ji vyhledat.

Stála jsem tam na dešti asi deset minut, než se mi to podařilo. K mému překvapení nebyla moc daleko, ale mířila ven z města. A nebyla sama. Byl s ní ještě někdo, nějaký jiný upír.

Nebyla jsem si jistá, co se to tady děje, ale vyrazila jsem za jejím vědomím. Dostala jsem se do jedné z postranních a špinavých uliček Londýna a po žebříku vyšplhala na střechu. Potom jsem se dala do běhu. Běžela jsem naštěstí tak rychle, že si mě lidé dole na ulicích nemohli všimnout.

Ovšem Beth i ten cizí upír také pospíchali a netrvalo dlouho a já už běžela lesem. Oni měli sice náskok, ale já je za pár minut dohnala, protože se zastavili. Byla jsem zvědavá, co se to děje, tak jsem vstoupila na menší palouk, odkud jsem je cítila.

Beth tam stála po boku nějakého upíra a o něčem se s ním dohadovala.

„Prosím,“ zašeptala nakonec.

„Beth?“ zavolala jsem na ni.

Beth se na mě rychle otočila, v očích smutek.

„Bello! Neměla jsi sem chodit.“

„Co? Proč? Děje se něco?“ chtěla jsem vědět a přeměřila si toho upíra. Vypadal rozzlobeně.

„Jak chceš,“ zavrčel na ni najednou, když se na něj otočila zpět a hodila na něj další prosebný pohled. Než jsem stačila cokoliv udělat, chytl ji pod krkem a přiložil jí zuby k hrdlu.

„Ne!“ zaječela jsem, ale bylo už pozdě.

Upír se zakousl a urval jí hlavu. Bezvládné tělo mé vlastní sestry, mé jediné rodiny, spadlo na zem a hlava se odkutálela o kousek dál než dopadlo tělo.

„Ne!“ zaječela jsem znova a vydala se k ní, jako bych jí snad mohla ještě nějak pomoct. Začala jsem vzlykat, když jsem ji vzala za ruku. Pálily mě oči, ale plakat jsem nemohla.

Zvedla jsem hlavu a podívala se na toho hajzla.

„Proč? Proč jsi jí to udělal?!“ zaječela jsem na něj. Copak už kolem mě nebylo dost násilí? Neztratila jsem už i tak dost blízkých? Teď i moje starší sestřička?

„Žádala to po mně. Byla zoufalá. Chtěla z toho ven,“ zahřměl ten chlap.

„Za to tě zabiju!“ zavrčela jsem a zvedla se na nohy.

„To pochybuju,“ ušklíbl se a já si najednou přišla malátná. Až moc pozdě mi došlo, že mám stále stažený štít. Dostal se mi do hlavy!

Ale to už bylo moc pozdě. Brzy jsem padla na zem vedle sestry a upadla po sto třiceti pěti letech do blaženého nevědomí.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Substitution - Prolog: