Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Substitution - 4. kapitola

16.06.2015 (08:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1386×

4. kapitola – Cizinka

(pohled Belly)

V první chvíli jsem nedokázala reagovat a nechala ho mě líbat. Byla jsem tak překvapená, že jsem nedokázala ani myslet. Toho si pan profesor, zdá se, ani nevšiml a natiskl se ke mně ještě víc, až jsem se zapotácela. Jakou sílu ten chlap musí mít? Dotlačil mě ke zdi a až v tu chvíli, kdy jsem si připadala znovu jako v pasti, jsem se dokázala začít bránit. Vší silou jsem ho od sebe odstrčila, ale skoro to s ním ani nehnulo. Pak jsem mu vrazila facku.

Profesor Black na mě zaraženě zíral a třel si rudou tvář. Vypadal dost ublíženě a mně šlo hlavou jediné. Do čeho se to proboha moje sestra namočila. Copak neměla manžela? Musela si ještě ke všemu shánět milence? Ne, to mi nepřišlo normální. Skoro jsem svoji sestru nepoznávala. Tohle neměla v povaze.

„Beth, to se na mě pořád zlobíš? Já chápu, že máš na to plný právo, ale doufal jsem, že už jsi mi odpustila…“

Dívala jsem se na něj a hodnotila situaci. Zřejmě se s Beth krátce před jejím odjezdem pohádali. To mi hrálo do karet, alespoň kvůli té facce. Bála jsem se ale zacházet do detailů, abych něco neprozradila.

„Ano, stále se zlobím.“

„Ale vždyť víš, že jsem to Samovi musel říct! Už tak jim bylo nápadné, že trávím tolik času mimo rezervaci. Ve smečce nic neutajíš. Neměl jsem na vybranou. Musel jsem jim o nás říct,“ přesvědčoval mě se zvláštním pohledem v očích. Byla v nich touha, jistě. Myslím, že jejich odloučení bylo asi delší, než mu bylo milé. Ale byl v nich také cit. Láska. Takhle se na mě ještě nikdo nedíval. Na krátký okamžik jsem své sestře znovu záviděla. Pak jsem začala zvažovat jeho slova. Někomu o nich řekl. No, to byl dost dobrý důvod k naštvání. I přesto, že to byl tak pohledný a zjevně milý chlap, chápala jsem svoji sestru, že to chtěla držet pod pokličkou. Proboha, vždyť byla přeci vdaná!

„Ale no tak, lásko,“ pokračoval, když jsem se nevyjadřovala a začal si vyhrnovat tričko. „Podívej, co jsem si kvůli tobě vytrpěl.“ Napřed jsem nechápala, jaký to má smysl a trochu se bála, že chce pokračovat tam, kde jsme skončili, ale po chvíli jsem odtrhla oči od jeho vypracovaného břicha a uviděla obvaz, který měl na boku. I ten nadzvedl a já uviděla hluboké rány, jako po zubech. Sice už se to hojilo, ale stále to nebyl nejhezčí pohled. Takové rány už jsem ale viděla. Před sto lety, když Aro vyhubil poslední děti měsíce. Zachvátila mě lehká panika a začala jsem couvat.

Profesor Black si tričko zase stáhnul a starostlivě se na mě zadíval. Pak dvěma dlouhými kroky přispěchal ke mně a vzal mě za ruku. Kdyby mi bylo srdce, měla bych ho teď až v krku. Je to možné, že by byl vlkodlak? Přežila snad nějaká skupina? A jak s ním moje sestra mohla mít poměr? Kdyby to Aro nebo kdokoliv z Volterry tušil, čekal by ji rozsudek smrti.

„Vážně mě to moc mrzí. Odpustíš mi? Slibuju, že Sam to nikomu neřekne, ani nikdo jiný ze smečky. Popravdě, chlubit se tím zrovna ani nechtějí.“ Ušklíbl se a zmučeně se na mě zadíval. Pod pohledem jeho štěněcích očí jsem nedokázala říct ne. Nevím, proč si jej moje sestra oblíbila, ale něco na něm bylo. Něco, kvůli čemu ani já mu nedokázala odporovat a proto jsem pomalu kývla. Profesor se vítězně usmál a pohladil mě po tváři. Pod tím něžným gestem jsem ztuhla. Nebyla jsem na něco takového zvyklá.

Pak se ke mně začal znovu sklánět, o něco pomaleji a jeho výraz byl něžnější. Nevím proč, nechala jsem ho, aby mě políbil. Možná jsem prvně v životě chtěla vyzkoušet, jaké to je líbat se s někým, kdo se mi aspoň líbí a kdo je na mě něžný.

Po sto letech manželství s Arem už jsem byla zvyklá na leccos. V prvních letech to pro mě bylo nejtěžší, Aro se mi nelíbil, spíš přímo hnusil. Byl zlý a krutý. Jen při představě, že by se mě dotkl, se mi dělalo zle. Odporovala jsem mu. Když mu po pár letech došla trpělivost, zavřel mě do žaláře a nechal mě vyhladovět. Po měsíci, kdy jsem byla zesláblá a skoro šílená hladem, za mnou přišel. A vzal si mě, přímo tam...

Od toho okamžiku jsem věděla, že odporovat mu nemá smysl. Trpěla jsem, ale alespoň nehladověla. Stala se ze mě v jeho ložnici poslušná, ledová socha. Neprojevila jsem mu žádnou odezvu, ale Aro si nestěžoval. Nebyl zrovna na něžnůstky. Jak se ovšem říká, člověk, nebo spíše upír, si dokáže zvyknout na všechno. Po pár desetiletích už jsem se dokázala dostat do takového stavu, že mi to bylo skoro jedno. Zvykla jsem si. Přesto jsem však toužila uniknout. A když se mi naskytla možnost, využila jsem ji.

Možná si říkáte, že jsem zareagovala divně na někoho, kdo žil přes sto let v nuceném manželství s tyranem. Ale když nemáte na výběr, opravdu už je vám vše jedno. Proto mě snad tolik lákala myšlenka, jaké to je být s někým, kdo je něžný a kdo se mi líbí. A Jacob Black byl opravdu pohledný. Neodolala jsem a polibek mu váhavě opětovala. On to bral za projev odpuštění a polibek prohloubil.

Najednou si mě vyhoupl do náruče a přešel se mnou k té pohovce. Sedl si a posadil si mě na klín. Stále mě líbal, jednou rukou mi přejížděl po zádech a druhou mi přejížděl po tváři. Bylo to zvláštní po takové době. Uměl líbat rozhodně lépe než Aro. Po chvilce mu to ovšem přestalo stačit a zajel mi rukou pod tričko. To jsem ztuhla podruhé. Naštěstí jsem z chodby uslyšela kroky směřující sem.

„Promiň,“ zašeptala jsem a upíří rychlostí vstala a vyskočila z okna těsně před tím, než se ozvalo zaklepání na dveře. Poslední, co jsem slyšela, byl jeho hlasitý povzdech. Vběhla jsem do lesa a teprve tam se zastavila. Opřela jsem se o nejbližší strom a svezla jsem se po něm na zem.

Co jsem to provedla?

Moje sestra možná podváděla svého manžela, ale já taková nebyla. Nedokázala bych hrát na dvě strany. Ctila jsem manželství. Tedy… to uzavřené dobrovolně. Jako další mě zasáhla myšlenka, že už uvažuji o tom, že se u Cullenových zdržím déle, než jsem původně měla v plánu. Vážně jsem taková? Ale je to snad tak moc chtít alespoň na chvilku spokojený klidný život?

Zatřásla jsem hlavou a vstala. Podívala jsem se na hodinky na ruce a zjistila, že už je čtvrt na osm večer. Strávila jsem tu déle, než bych považovala za vhodné. Dala jsem se do běhu a u vily Cullenových jsem byla do čtyř minut.

Před domem jsem se ovšem zastavila, protože tam parkovalo cizí auto. Stříbrné Volvo. No, možná nebylo cizí. Podle pachu patřilo dalšímu upírovi. Mohl to snad být…? Vždyť Esmé říkala, že dorazí až v pátek.

Přepadla mě nervozita. Dosud nikdo nepoznal, že nejsem Beth, ale kdo by ji měl znát lépe, než její muž? Co když mě pozná a pak mě vyženou? Zase se budu toulat světem a nikde nenajdu domov. Při té představě se mi stáhlo hrdlo. Věděla jsem ovšem, že dům je plný upírů, kteří vědí, že před ním přešlapuji, tak jsem si dodala odvahy a vyrazila dovnitř.

Měla jsem pravdu. Edward se vrátil.

Seděl na pohovce a malá Renesmé vedle něj. Opírala se o tátu a společně se něčemu smáli. Okolo nich na křeslech a pohovkách seděla celá rodina a přizvukovala jim. Dokonalá rodinná idylka. Trošku mě mrzelo, že jim ji nejspíš každou chvíli zkazím.

„Ahoj,“ ozvala jsem se váhavě, když jsem vešla do obýváku. Jako na povel se po mně všichni otočili. Esmé jako jediné se však po tváři rozlil úsměv. Carlisle, kterého jsem dnes viděla poprvé, také nevypadal moc nadšeně. Přišla jsem si jako vetřelec.

Tím také jsi.

„Ahoj, zlato.“ Usmál se Edward a vstal, aby se se mnou přivítal. S nečitelným výrazem v očích přišel až ke mně, vzal mě kolem pasu, přitáhl si mě k sobě a dal mi pusu na tvář. Nebyla jsem si jistá, jestli je to normální, navíc nás celá rodina napjatě sledovala, tak jsem se nejistě usmála a snažila se nevnímat to podivné mravenčení na tváři. Zvláštní.

Všem jakoby se ulevilo, že jsem snad neudělala scénu. Ale proč? Byla jsem tak zahloubaná do vlastních myšlenek, že jsem ani nevnímala, co Edward vedle mě říká. Navíc mě znervózňovala další věc. Beth mi ukazovala svého manžela na fotce a jistě, byl krásný jako každý upír. Ale takhle naživo… opravdu jsem hezčího upíra ještě neviděla. A to jak mě držel kolem pasu…

„…takže si už asi půjdeme lehnout, co říkáš, Beth?“ zeptal se. Slyšela jsem sice jen zbytek věty, ale přikývla jsem na souhlas a zamávala rodině na dobrou noc. Esmé mi zamávala zpátky, ostatní jen kývli. Když jsme s Edwardem vyrazili po schodech nahoru, strhl se opět živý rozhovor zahrnující především Nessie. Tak to bylo nejspíš nejlepší.

Edward cestou do ložnice neřekl ani slovo, stále mě držel za pas, ale tak nějak divně. Křečovitě. Teprve když se dveře ložnice za námi zavřely, pustil mě a beze slova zamířil do koupelny. Vůbec jsem nechápala, co se děje. Za minutu se ozvala sprcha. Nervózně jsem si povzdechla, vzala si knížku z knihovny a sedla si na postel. Čekala jsem na něj, na to, co se bude dít.

Začíst jsem se ale nedokázala, hlavou mi běželo, zda bude i on vyžadovat manželské povinnosti. Možná bych to pár dní mohla uhrát do outu, ale pak… byla jsem si však jistá, že bych to zvládla. Pak jsem si opatrně přejela po tváři, která mě stále mravenčila. Nevěděla jsem, čím to je. Ještě nikdy jsem to nezažila.

Když sprchu vypnul, odhodila jsem naštvaně knížku na stůl a natáhla se do peřin. Přestože to bylo téměř nemožné, přišla jsem si unavená. Asi z toho neustálého přemýšlení. Zavřela jsem oči a pokusila se prostě vypnout. Slyšela jsem, jak se Edward utírá do osušky, jak vychází z koupelny a chodí po pokoji – nejspíš nahý. Přesto jsem oči neotevřela. Slyšela jsem, jak zmizel do šatny a asi minutu poté se se mnou zhoupla postel. Otevřela jsem oči.

Ležel vedle mě jen v džínech a měl v ruce tu knížku, kterou jsem odložila a studoval ji. Pak se na mě zvláštně zadíval.

„Přešla jsi od fantasy k vážné literatuře?“ odfrkl si a knihu položil vedle sebe.

„Chtělo to změnu.“ Pokrčila jsem rameny.

„A ty ráda změny, že?“ Ušklíbl se ironicky. Nechápavě jsem se na něj zadívala. Ale jedna věc mi byla jasná. I manželství mé sestry šlo ke dnu. Rozhodla jsem se, že zkusím změnit téma.

„Renesmé tě, zdá se, ráda viděla,“ nadhodila jsem.

„Byl jsem pryč přes měsíc, cos čekala?“ Zamračil se. „Rozhodně mě viděla radši, než ty.“ Nadzvedla jsem se na lokty.

„Já…“

„Ne, nic nepředstírej. Teď to nemá smysl. Přesně jak jsme se dohodli. Před rodinou to hrát můžeme, ale o samotě mě té idylky raději ušetři, prosím.“ Povzdechl si a složil si ruce pod hlavu, zírajíc do stropu. Kousla jsem se do rtu. Neznala jsem ho, ale bylo mi ho líto. Jistě, nevěděla jsem, co se mezi ním a Beth stalo, ale…

„Jedno ti ale povím. Nikdo z nás ti nic neřekl na to, že jsi zase vraždila, ale… zklamala si je.“ Pak se beze slova zvedl, odešel k proskleným dveřím a zmizel ve tmě. Já tam zůstala sedět sama a zoufalá. Možná by přece jenom bylo lepší odejít…

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Substitution - 4. kapitola: