Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Strach milovat - 3. kapitola

24.04.2012 (16:45) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 2074×

3. kapitola

Bezdomovec?!

Opatrně a jak nejtišeji to šlo, jsem otevřela zadní vchodové dveře vedoucí do kuchyně. Nenápadně jsem nakoukla dovnitř. Do nosu mě ihned udeřila vůně pečeného masa, což naznačovalo, že naše kuchařka Bertha nebude daleko.

Zadní vchod jsem si vybrala záměrně. Kdybych šla předními dveřmi, hrozilo by, že bych mohla narazit na Charlieho a to jsem nechtěla. Živě jsem si dokázala představit, jak včera pěnil vzteky, když jsem utekla. A to ještě netušil s kým. Musela jsem se usmát při vzpomínce na včerejší večer, který se i přes incident s Jacobem vydařil. A i tak jsem musela uznat, že Nathalie měla pravdu… opět. Stejně jako včera, tak i dnes jsem se probudila u Edwarda v bytě a snad poprvé za celou dobu jsem se necítila provinile. Tentokrát jsem ale neměla v plánu se s tím svěřovat.

Důkladně jsem obhlédla terén, a když můj zrak nikoho nezaznamenal, vešla jsem dovnitř. Ještě než jsem se vydala nahoru do pokoje, sundala jsem si lodičky. Jednak abych nedělala tolik hluku a jednak abych byla v případě nouze rychlejší. Po špičkách jsem překonala rozlehlou kuchyň, prázdnou jídelnu a bez problémů se dostala až ke schodům. Na malou chvilku mě přepadla myšlenka, jestli bych se neměla podívat do otcovy pracovny, jestli je vůbec doma a tohle divadlo není zbytečné. Ale jen co jsem si představila jeho naštvaný výraz, okamžitě jsem to zavrhla.

Schody jsem brala po dvou. Měla jsem málo času. Potřebovala jsem si dát sprchu a pak se rychle dostat do práce. Zatočila jsem za roh a málem se srazila se služebnou.

„Omlouvám se, slečno, neviděla jsem vás,“ ospravedlňovala se roztřeseně, když jsem ze země sbírala boty. „Neublížila jste si?“ kontrolovala můj stav.

„Ne,“ zasmála jsem se a pobaveně nad její starostlivostí zakroutila hlavou. Bála se mě. Už mě nenapadal žádný způsob, jak jí dát najevo, že já jí za to hlavu neutrhnu… Že nejsem jako můj otec. Což mě do jisté míry uráželo. „Nic se nestalo,“ řekla jsem mile a stejně tak se na ni i usmála. Nevyšlo mi to, jak jsem předpokládala. Místo toho zbledla. Mávla jsem nad tím rukou a radši pokračovala k sobě. „Normo?“ zavolala jsem za služebnou, než stihla zmizet na schodišti. Sice jsem to nemohla slyšet, ale byla jsem si jistá, že určitě nešťastně zaúpěla. Přesto se otočila a čekala. Rozhlédla jsem se po celé chodbě a pak zašeptala: „Otec je u sebe?“ Normin obličej změnil barvu z bílé na zelenou.

„Pán není doma,“ pípla polekaně, „odešel už časně ráno.“

„Díky,“ řekla jsem nejistě. Stále jsem se nerozhodla, jestli jsem to měla považovat za dobrou nebo špatnou zprávu.

Zamyšleně jsem se doklopýtala do pokoje. První kroky vedly do koupelny rovnou pod sprchu. Dlaněmi jsem se opřela o chladné kachličky, hlavu sklonila mezi ramena a nechala na sebe téct horkou vodu. Příjemně mi to uvolňovalo celé tělo. Na chvilku jsem zavřela oči. Zasnila jsem se, jaké by to bylo, kdybych právě nebyla v koupelně ve svém pokoji, ale u Edwarda. Jaké by to bylo, kdybych si vzala svůj šampón z místa určené jen a jen jemu. Jaké by to bylo zabalit se do svého županu, pak společně usednou k večeři a nakonec usínat v objetí v naší posteli.

Moje představy mě okouzlily a pohltily natolik, že když jsem vylézala ze sprchy, byla jsem pevně rozhodnutá postavit se otci a říct mu pravdu. Vždyť přece o tolik nešlo, ne? Chtěla jsem být s chlapem, který se mi dostal pod kůži a jak řekla sama Nathalie – byla jsem dospělá a mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Vlastně jsem si to dělala, ale já toužila po tom, abych se v Edwardově blízkosti nemusela neustále otáčet přes rameno, jestli náhodou není poblíž Charlie nebo někdo, kdo by mu to prásknul. Bylo to směšné, ale znala jsem otce dostatečně, abych věděla, co dokáže, když je naštvaný a na vlastní kůži jsem to zažít nechtěla. Takže bude nejlepší nejdřív vymyslet plán, jak mu co nejšetrněji sdělit, že chci strávit čas s Edwardem Masenem. Možná by bylo nejlepší ho opít. Jo, než odejdu z domu, pověřím Berthu, aby koupila celou bednu whisky.

 Když jsem byla dostatečně vyvoněná a vyfintěná, mohla jsem se vydat do práce. Zrovna dvakrát se mi tam nechtělo, ale nedalo se nic dělat.

Zaparkovala jsem v podzemní garáži a výtahem se nechala vyvést až do dvacátého patra, kde jsem měla kancelář. Dneska jsem měla pozoruhodně dobrou náladu, tudíž jsem pro úsměv nechodila daleko. Každému, koho jsem na cestě k sobě potkala, jsem věnovala šťastné usmání. Teprve až po chvíli mi začalo být divné, že nikdo mé nadšení z krásného dne neopětuje. Naopak. Všichni se na mě dívali jako na ducha a trochu mi přišlo, že jsou z mé přítomnosti překvapení a vyděšení. Tentokrát jsem to nemohla přiřazovat tomu, že by si mě snad spojovali s mým otce. S tím jsem tady problém neměla.

 Poté, co přede mnou Rachel z účetního utekla na záchod, mi došlo, o co tu jde. Charlie Swan. Když jsem se pořádně soustředila, měla jsem možnost cítit jeho těžkou kolínskou smíchanou s kouřem z doutníků. Někde tu byl a byla jen otázka času, kdy se s ním setkám tváří v tvář. Rozhodně jsem se ale jeho přítomností nenechala vyvést z míry. Zhluboka jsem do plic nasála vzduch, urovnala si oblečení a se zvednutou hlavou pokračovala k sobě do kanceláře.

„Ahoj, Regino,“ pozdravila jsem zvesela svou sekretářku, když jsem rozrazila dveře, čímž jsem jí očividně způsobila náhlý infarkt. Uvolněně jsem se zasmála a vysloužila jsem si od ní vražedný pohled. Ten ale hned zmizel a nahradil ho obavy. Jako by si snad až teď uvědomila, kdo před ní stojí. Zbledla a rychle sklopila pohled k počítači. Zamračila jsem se. Tohle už se mi přestávalo líbit. Copak se tu všichni zničehonic zbláznili? Pokrčila jsem rameny a došla až Regině, která stále předstírala, jak moc usilovně pracuje. Bokem jsem se opřela o hranu stolu a se založenýma rukama čekala. Musela jsem si odkašlat, abych ji donutila zvednout hlavu.

„Bello,“ zaskřehotala Regina nervózně. „Jste tady.“ Zdálo se mi to nebo to vážně vyznělo, že by byla radši, kdybych tady nebyla? O co tu jde, kruci? Snažila jsem se zachytit její pohled, který by mi snad řekl víc, ale záměrně se mu vyhýbala.

„Jste v pořádku?“ zeptala jsem se se strachem v hlase. Vypadalo to, že brzy omdlí. Přikývla. „Vážně?“ ujišťovala jsem se, ale když znovu kývla na souhlas, nechala jsem to být. „Fajn,“ rezignovala jsem. Narovnala jsem se a nakoukla jí do papírů. „Mám nějaké vzkazy? Volal někdo?“ zajímala jsem se, abych se co nejrychleji mohla pustit do vyřizování a pak se zase zdejchnout pryč.

„Ne,“ pípla, „vám nikdo.“ Zarazilo mě to. Vždycky jsem od Reginy dostala nespočet papírků se vzkazy a dneska nikdo? Lhala bych, kdybych řekla, že mě to nepřekvapilo, ale pokud to mělo znamenat, že budu mít míň práce, brala jsem to.

„Hmm, tak super.“ Div jsem si nadšeně neposkočila. „Budu u sebe, kdyby něco, ano?“ houkla jsem na svou sekretářku a už si to mířila k sobě. Dnešní pracovní den jsem viděla tak, že vyřídím několik papírů čekajících na to už nejmíň týden, obvolám pár potřebných lidí a to bude všechno.

„Bello, počkejte. Musím vám něco říct,“ vyhrkla najednou Regina, ale to už jsem otvírala protější dveře vedoucí do mé kanceláře. S rukou na klice jsem ztuhla na místě. Skoro jsem nevnímala, když do mě Regina zezadu narazila. Jen jsem tvrdě zírala před sebe a přemlouvala se, abych nezačala křičet.

Celá má dobrá nálada byla v tahu. Měl tohle snad být trest za ten včerejšek? Pokud ne, tak jsem vážně nechápala, o co tu jde. Zaťala jsem ruce v pěst a stiskla zuby. Viděla jsem rudě. Měla jsem chuť se otočit na podpatku a zmizet pryč. Ale pokud tohle měl být boj, byla jsem rozhodnutá z něj vyjít jako vítěz.

„Co tu děláš, Blacku?“ zeptala jsem se s povzdechem. Jasně, že jsem měla chuť mu vydrápat oči, když jsem viděla, jak si hoví v mém křesle s nohama hozenýma na stole a přehrabuje se v mých věcech, ale nechtěla jsem zakládat požár dřív, než to bude opravdu nutné.

Black po mně hodil svým rádoby oslnivým úsměvem, shodil nohy na zem a postavil se. Pak se se zrakem zabodnutým do mě začal přibližovat. Čím blíž byl, tím víc jsem si mohla všimnout jeho nosu hrajícího všemi barvami. Stejně tak bylo viditelné, jak se mu to někdo snažil skrýt pomocí vrstvy make-upu. No, moc se mu to nepovedlo. Uhnula jsem pohledem a couvla, když nás dělilo pouhého půl metru.

„Regino, mohla byste nás nechat o samotě, prosím?“ pronesl Black k mé sekretářce, která mi stále stála za zády, a svůdně se na ni usmál. Zhnuseně jsem se zašklebila. A když na ni ještě mrknul, nevydržela jsem to a ohlédla se po ní. Málem jsem se pozvracela, když jsem spatřila, jak je z něj celá nesvá a rudá až za ušima. Protočila jsem očima a doslova ji sama vystrkala ze dveří. A to i přesto, že bych byla radši, kdyby tu zůstala se mnou, jenže v tomhle stavu by mi byla zcela k ničemu.

„Když už je teď pryč,“ hodila jsem hlavou ke dveřím, „řekneš mi, co chceš?“ Aniž bych se obtěžovala na něj pohlédnout, přešla jsem k věšáku a sundala si kabát. Nebyla to nijak výjimečná situace, že jsem ho tu našla, ale většinou byl někde poblíž otec a toho jsem nikde neviděla. Začínala jsem mít špatné tušení.

Hodila jsem si kabelku na kožený gauč a pokračovala k protější stěně k polici s šanony. Když jsem míjela Jacoba, věnovala jsem mu otrávený pohled. Doufala jsem, že mu dojde, že z jeho přítomnosti tady nejsem zrovna urvaná a v nejlepším případě se sbalí a vypadne nebo konečně řekne, proč je tady. Jenže asi nepochopil a místo toho si mě mlsně prohlížel. Otřásla jsem se při vzpomínce na včerejší incident. Nechtěla jsem ani přemýšlet nad tím, že by se to mohlo opakovat. Teď tu nebyl žádný Edward, který by mi pomohl. 

Nepatrně jsem zatřepala hlavou a radši se dala do zkoumání dokumentů. Očima jsem přejížděla jednotlivé názvy a hledala ten správný.

„Jak sis užila včerejší večer?“ Srdce se mi na malý moment zastavilo. Nedala jsem na sobě znát, že mě jeho otázka zaskočila, protože přesně o to se ten blbeček snažil.

„Máš snad na mysli to, jak ses po mně sápal?“ utrhla jsem se na něj. Štval mě a to nejen kvůli včerejšímu zážitku, ale už jen proto, že na mě mluvil. Nedívala jsem se na Jacoba, stále jsem projížděla dokumenty, ale zatím se mi nepodařilo najít ten správný. „Kdo se v tom tady hrabal, krucinál?!“ zavrčela jsem a rozhodila rukama.

„Mám na mysli to, jak ses sápala po Masenovi.“ Jestli někdo tvrdí, že nemůžete pětkrát za sebou prodělat srdeční arytmii, tak se spletl. Já byla důkazem. Teď už jsem nepředstírala, že jsem v pohodě. S vytřeštěnýma očima jsem zírala na Blacka, který se podle všeho dobře bavil. Viděl nás? Bylo to nemožné. Na té chodbě s námi nikdo nebyl, a když jsme odcházeli, nikdo nás nesledoval. Jenže jistě jsem to nevěděla. Nezbývalo mi nic jiného, než dělat, že nevím, o čem mluví.

„Nemám ponětí, kde jsi takovou blbost sebral,“ zamumlala jsem a odvrátila se od něj. Srdce mi naráželo do hrudi. Byla to jen zkouška nebo vážně něco viděl? Jestli ano, tak… jsem v háji. Udělalo se mi špatně. Co když to řekne Charliemu? Nebyla jsi to ty sama, Swanová, která ještě před pár hodinami říkala, že otci řekne pravdu? Byla… před pár hodinami, teď byla jiná situace.

„Blbost?“ zopakoval Black se smíchem. Naslouchala jsem jeho krkům, které se k mé smůle blížily ke mně. Zrychleně jsem oddechovala. Připravovala jsem se na nejhorší. „Mně ale nepřišlo jako blbost, když jste se na sebe v garáži tiskli a když jsi ochotně nastoupila do jeho auta, to už vůbec ne.“ Každé slovo pronášel s velkým důrazem a vyloženě si to užíval. Stál přímo za mnou. Cítila jsem jeho teplý dech na krku. Byla jsem v pasti… ve své pasti. Nevěděla jsem, co dělat. Z toho jsem se nemohla vylhat, zvlášť když nás viděl Jacob na vlastní oči. Proč jsem si jen nedávala větší pozor?! „Co by asi řekl Charlie tomu, že spíš s Masenem?“ Byla to řečnická otázka, která ve mně vyvolala vlnu vzteku.

Prudce jsem se k němu otočila čelem. Naše obličeje od sebe dělily pouhé centimetry.    

„To neuděláš.“ Více méně jsem mu to přikázala. Zhluboka jsem se nadechla. „A teď vypadni z mé kanceláře.“ Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že udělá, co po něm chci. Odpovědí mi byl pouhý smích z jeho strany. Zoufale jsem přihlížela tomu, jak kráčí ke stolu a uvelebuje se na židli. Mojí židli.

„Pozdě, puso.“ Jacob si znovu hodil nohy na stůl a ruce si dal za hlavu. „A ty odejdi z mé kanceláře,“ usmál se samolibě.

Stála jsem jako přimražená na místě neschopná slova. V hlavě jsem si snažila srovnat význam Blackových slov. Byla jsem zmatená. Prozradil snad Jacob otci to, co jsem před ním úspěšně tajila? Ale co měla znamenat ta druhá poznámka?

„O čem to mluvíš, ty idiote?“ vyjela jsem na Blacka podrážděně. Ale když jsem se pak podívala na jmenovku vedle počítače, došla mi řeč. Pusa se mi překvapením otevřela a dvěma rychlými kroky jsem se ocitla u stolu. Do ruky jsem vzala tu věc, na které ještě do včerejška stálo mé jméno, a prohlédla si ji zblízka. Zavřela jsem oči a znovu je hned otevřela, abych se přesvědčila, že se mi to nezdá. Nezdálo. Kde dřív stálo - Isabella Swanová, teď zlatým písmem bylo - Jacob Black. „Co má tohle znamenat?“ štěkla jsem a praštila s cedulkou do desky. Zrakem jsem visela Blackovi na rtech. Ihned jsem musela slyšet vysvětlení. Rukama jsem se opřela o kraj stolu a více se přes něj naklonila k Blackovi. Z očí mi sršely blesky.

„To znamená, že tvůj otec usoudil, že budu lepší ředit než ty,“ ušklíbl se škodolibě ten hajzl, zatímco si urovnával tužky, které se mi povedlo rozsypat.

„Cože?“ zašeptala jsem poraženě. Ruce mi pomalu sklouzly dolů a zůstaly viset podél těla. Jestli tohle měl být vtip, tak hodně nepovedený.

„Prostě máš padáka, drahoušku,“ vysvětlil mi s radostí Jacob a zpod stolu něco vytáhl. Vyhoupla jsem se na špičky, abych lépe viděla. Krabice. S mými věcmi. Najedou mi došel důvod toho zvláštního chovaní všech tady. Věděli to. Všichni věděli, co můj otec udělal… všichni kromě mě.

Naštvaně jsem obešla Blackovo místo a sehnula se ke svým věcem. „Měla jsi ho vidět, jak se tvářil, když jsem mu oznamoval, že spíš s Masenem,“ zasmál se potěšeně. Zafuněla jsem a pustila bednu zpátky na zem. Toho zvuku, co naznačoval, že něco prasklo, jsem si nevšímala. Překročila jsem krabici a dostala se těsně k tomu kreténovi.

„Ty jsi takovej bastard,“ zasyčela jsem mu do obličeje a chystala se mu dát facku. Bohužel mou ruku kousek od své tváře zastavil. Držel mě za zápěstí a neostýchal se více zmáčknout své prsty. Bolestí jsem sebou ucukla.  

„Přestaň mě urážet nebo tě nechám vyvést ven,“ řekl stroze Black a povolil svůj stisk. Vytrhla jsem se mu a ustoupila dozadu, přičemž jsem se málem přizabila o bednu na zemi. „Posbírej si ty věci a odejdi. Mám práci.“ Jacob se v křesle přisunul víc ke stolu a natočil se k počítači.

„Jen si užívej svou chvilku slávy,“ utrousila jsem suše, „ale na každou svini se vaří voda.“ V Blackově případě jsem doufala, že ta jeho už má přinejmenším devadesát devět stupňů.

„Nechápu, proč se rozčiluješ,“ povzdechl si Black nahlas, jako bych ho snad svou stálou přítomností unavovala. Pak se na mě významně zadíval. „Příště si nejdřív rozmysli, komu vlezeš do postele,“ pronesl s pozvednutým obočím. Tohle už na mě bylo moc. Postavila jsem se ke stolu a všechny papíry jedním pohybem ruky shodila na zem. Ignorovala jsem Blackův překvapený výraz, sebrala si věci a cestou k pohovce se po složkách schválně prošla.

Bednu jsem si položila a dala se do oblékání, chtěla jsem odtud co nejdříve vypadnout. Možná jsem měla zajít za otcem a promluvit si s ním, ale nakonec jsem tu myšlenku zahnala do kouta. Teď jsem na rodičovský rozhovor náladu neměla. Jenže společně s posledním zapnutým knoflíkem na kabátu se otevřely dveře a do nich vešel sám Charlie Swan.

Letmo jsem se podívala na Blacka, který už stál na nohou a s úšklebkem přes celý ksicht si to mířil k mému otci. Tomu jsem nevěnovala ani malý pohled. Zato ten jeho mi do zad doslova vypaloval díru. Vzdychla jsem.

„Přišel jsi zkontrolovat, abych tu po sobě náhodou něco nenechala?“ promluvila jsem do ticha a neobtěžovala se otočit. Upravila jsem si vlasy, přehodila si kabelku přes rameno a oběma rukama vzala papírovou krabici. „Protože můžeš být v klidu. Jacob to už udělal.“ Otočila jsem se tváří k nim.

Charlieho ledová maska pro mě nebyla žádnou novinkou. V jeho očích se zračila zloba a zklamání.

„To je dobře, aspoň budeš mít víc času na sbalení svých věcí v domě,“ řekl Charlie klidně. Nemohla bych ani říct, že jsem byla v šoku, jelikož to ani zdaleka nevystihovalo můj stav, do kterého mě uvrhla Charlieho slova.

„Vyhazuješ mě?“ zeptala jsem se nevěřícně na něco, co jsem už předem věděla. V jeden den jsem dostala dva padáky najednou. Náhle jsem si uvědomila, jak cizí ten muž přede mnou je. Jako bych ho snad dnes viděla poprvé. Tohle nebyl můj otec a pravděpodobně už nikdy nebude.

„Ne.“ Hrklo ve mně. Objevila se malá naděje… „Odcházíš sama. Ve svém vlastním zájmu.“ Naděje, která se hned rozplynula. Zafuněla jsem. „Isabello, musíš sama uznat, že držet si v domě zrádce by bylo víc než pošetilé. To samé platí i o novinách.“ Pak se s nepatrným úsměvem ohlédl po Blackovi. „Díkybohu jsem za tebe našel skvělou náhradu.“ Poplácal ho přátelsky po rameni.   

„Máš pravdu,“ uznala jsem s očima upřenýma do otcovy tváře, pak jsem zrakem přejela k Blackovi a nasadila sladký úsměv, „v lezení do zadku se mu nikdo nemůže vyrovnat.“ S těmito slovy jsem opustila místnost a následně i celou budovu.

Jela jsem domů. Naštvaná, vytočená, rozzuřená…

Milionkrát jsem si představovala, jak se bude otec tvářit, až se dozví pravdu, ale nikdy jsem se netrefila. Čekala jsem řev a vyčítání, že jsem mu lhala a podobně, ale vyhazov z domu ani náhodou. Štvalo mě to, ale uvnitř jsem cítila prazvláštní úlevu. Najednou jsem byla svobodná. Už jsem se nemusela obávat, jestli každý můj krok, který udělám, bude správný.

Vtrhla jsem do svého pokoje, vytáhla malou cestovní tašku a začala do ní házet jen ty nejdůležitější věci. Byla jsem rozhodnutá se sem později vrátit a sbalit si i zbytek. Teď jsem ale musela vymyslet, kam půjdu. Hotel? Možná Nathalie… Nakonec jsem se dostala úplně někam jinam. Byla to poslední možnost a pro mě asi nejlepší.

Seděla jsem v autě a koukala okýnkem ven na vchod. Byla jsem víc než nervózní, když jsem pomalu otvírala dveře od auta a dokonce i při vyndávání tašky ze zadního sedadla. Ačkoliv nesvítilo žádné slunce, nasadila jsem si sluneční brýle. Naposledy jsem se podívala na vysokou budovu před sebou a s hlubokým nádechem vykročila vpřed.

„Dobrý den, slečno Swanová,“ pozdravil mě s radostným úsměvem vrátný Tom. Můj malý pokus o skrytí identity nevyšel. Tom se vůbec netvářil překvapeně, že mě tu vidí. Asi už si za tu dobu zvykl. Úsměv jsem mu oplatila a nechala si otevřít dveře. Vešla jsem do prostorné haly. Naproti mně stála recepce, kterou měl pod dohledem pan Bogges. Před samotnou recepcí se nacházely malé ratanové stolky s křesílky. Nalevo a i napravo byl pak výtah. „Jak se dnes máte?“ Vrátný se zjevil vedle mě a já leknutím nadskočila

Jak jsem se tak mohla dnes mít?! Můj otec se dozvěděl, s kým to táhnu a vyhodil mě jak z práce, tak z domu. „Dobře, děkuju,“ zamumlala jsem nepřítomně a konečně si sundala brýle z očí. Zrakem jsem přejela celou místnost a pozorně sledovala, jestli neuvidím, co potřebuju. Neviděla. Proto mi nezbývalo nic jiného, než se zeptat. „Tome, je pan Masen u sebe v bytě?“ Do tváří se mi nahrnula krev, když jsem spatřila jeho poťouchlý výraz.

Tom zkontroloval čas na svých hodinkách. „Není, slečno. Stále se ještě nevrátil.“ Zklamaně jsem svěsila ramena a pustila tašku na jedno z křesel. „Ale můžu vám půjčit náhradní klíč, jestli chcete,“ nabídl. Už jsem otvírala pusu, že přijmu, ale rozmyslela jsem si to.

„Ne, díky, já na něj počkám.“ Mávla jsem rukou a posadila se. Tom se nepatrně uklonil a vzdálil se.

Zatímco jsem čekala, kdy se Edward vrátí, přemýšlela jsem, co mu asi tak řeknu. Ale ač jsem vymyslela cokoliv, znělo to jako naprostá hloupost. Dneska jsem neměla den, pochybovala jsem, že by mi tohle zrovna vyšlo. Radši jsem na to přestala myslet a zavolala Nathalii. Že to nebyl dobrý nápad, jsem zjistila až tehdy, když jsem si od ní musela vyslechnout desetiminutovou přednášku s názvem Tvůj otec je největší kretén na světě a já ti to říkala. Když jsem se ke slovu dostala pak já, musela jsem jí slíbit, že se v co nejbližší době sejdeme a všechno to probereme.

„Bello?“ ozvalo se mi za zády nejistě. Při zvuku toho hlasu mi poskočilo srdce. Postavila jsem se a otočila se. Rty se mi automaticky samy vyhouply vzhůru.

„Ahoj,“ usmála jsem se na něj nervózně.

„Tom mi volal, že tu na mě čekáš,“ zamračil se Edward. Přistoupil blíž a chytil mě za ruku. „Děje se něco?“ zeptal se, když uviděl mé sbalené věci. Taky jsem se na ně podívala. Skousla jsem si ret a pak znovu vyhledala Edwardův ustaraný obličej.

„Možná,“ vydechla jsem a přešlápla z nohy na nohu. „Můžu se k tobě nastěhovat?“   

Shrnutí

Charlie není sice takový, jak ho známe, ale já si myslím, že ten vyhazov z domu bylo to nejlepší, co mohl udělat. Teď už se musíme jen modlit, aby si ji Edward vzal pod svá křídla.

Berušky, moc děkuju za komentáře u minulé kapitoly. Doufám, že i tato se vám líbila a něco mi pod ni napíšete. :)

Příště se můžete těšit na kapitolu věnovanou pouze Edwardovi a Belle. :)

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Strach milovat - 3. kapitola: