Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stopy vraha - IV. část 2/2

29.06.2011 (20:45) • Rock • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 3157×

IV. část 2/2

Bylo mi tehdy čtrnáct nebo patnáct. Přesné roky si už ani nepamatuji. Vše bylo skvělé, i když na první pohled možná moc obyčejné.

Měl jsem skvělou rodinu - matku, otce a staršího bratra. Bydleli jsme ve starém rozpadajícím se domě ve středu lesa, ale i když to nebyl úplný ráj na zemi, byl to domov.

Nikdy jsem nechodil do školy, ale matka, která byla učitelka, mi vše vynahrazovala a učila mě doma. Říkávali mi, že povolání otce je příliš nebezpečné, a proto si ukazování mezi lidmi nesmíme příliš dovolit.

Ze začátku jsem nic nechápal. Všelijaké tajnosti a skrývání. Až když jsem byl starší, rozhodli se říci mi pravdu.

Už odmalička mi vštěpovali do hlavy, že noční stvoření jako upíři či vlkodlaci nemají nárok na život. Že jsou to zlé nestvůry, které ubližují lidem. Nechápal jsem, proč mi to říkají, ale vše jsem pečlivě poslouchal a ukládal si do paměti. Naučil se pravidla, která musíme dodržovat...

A tady to bylo. Najednou pravda přímo na talíři. Nemohl jsem uvěřit.

Všechny nestvůry, kterým se lidé straní a bojí se jich - upíři. To můj otec s bratrem je zabíjejí. Riskují vlastní životy, aby chránili lidstvo. Nemohl jsem na ně být pyšnější - o to víc, že mě chtěli vzít mezi sebe.

Začal jsem se učit s kuší. Jak vystřelovat zbraně, které je účinně zabíjí.

Za několik století jejich organismy - pokud se to tak dalo nazvat - byly stále v přeměně. Měnily se k dokonalosti, a proto bylo - je - čím dál těžší je zabíjet.

Otec sám si vyráběl nože, do jejichž slitiny kovu přidával upíří jed. Bylo těžké ho získat, ale ne nemožné.

Upíří jed - jejich vlastní - je to jediné, co je dokáže zranit. Zranit, ne zabít. Dobře mířená rána ho však dokáže vyvést z míry natolik, že pak už není tak těžké ho zapálit.

Musí se však hlídat, jelikož by měl být správně ještě roztrhaný na kusy, ale kvůli jejich obrovské síle to není možné. Musí se pálit vcelku, o to je to nebezpečnější.

Začal jsem se učit víc. Bojovat nejen se zbraní, ale i beze zbraně - holýma rukama.

Matka protestovala, že jsem ještě příliš mladý, ale neměla pravdu. Začal jsem až příliš pozdě, teď už to vím. Otec s bratrem mě toho naučili dost, ale nic mě nemohlo připravit na tu osudovou věc, která nastala...

Do hluboké noci, která trvala už několik hodin, mě vzbudil šílený rámus a křik. Rychle jsem tedy vyskočil z postele a spěchal dolů do přízemí. To, co jsem uviděl, mi vyrazilo dech.

Upíři, bojuj! křičel burácivý hlas v mé hlavě. Ale já neposlechl, nemohl jsem. Stál jsem na posledním schodě našeho schodiště v domě a nehybně zíral na spoušť, která tu nastala.

Spousty postav, rychlých, děsivých, s rudýma očima, mihotající se kolem. Tak rychle, že jsem málem nezaznamenal jejich pohyby. Bylo jich tu spousty, spočítat jsem je nedokázal.

Jediné, na co jsem se soustředil, byl můj otec s bratrem, odvážní a nebojácní, mezi nimi. Byli jen dva, proti obrovské přesile. Chtěl jsem jim jít na pomoc, vyrazit vpřed a stejně hrdinsky jako oni se s nimi utkat a vyhrát. Porazit nestvůry noci.

Místo toho jsem jen stál a tupě zíral, připadal si jako zbabělec, kterým jsem i bezpochyby byl.

Pomalu jsem před sebe natáhl svou rozklepanou ruku, na které jsem okamžitě ucítil něčí dotek. Polekaně jsem uškubnul, ale ruka se mě držela dál a táhla mě pryč. Chtěl jsem křičet, když vtom jsem ucítil další ruku na ústech.

„Pst, Iane, nekřič. To jsem já, zlatíčko.“ V těch slovech jsem našel úlevu smíšenou s útěchou, i když trvala jen okamžik.

Máma si mě přitáhla na hruď a chvíli kolébala, jako když jsem byl malý. „Musíš odtud pryč, jinak zabijí i tebe,“ vzlykla mi do ramene.

Byl jsem otupělý a nevěděl, co říká. Bylo jich tu přeci spoustu, ale když se přidám ke svému bratru a otci, vyhrajeme, ne?

Matka mě zatáhla až do komory, kde otevřela poklop, kterým byl veden tunel pryč z domu. Naše bezpečná úniková cesta, kde jsme schovávali některé zbraně a lahvičky s jedem.     

„Musíš si tam vlézt,“ poručila se slzami v očích.

Rázně jsem zavrtěl hlavou. Až když mi pár kapek slz dopadlo na tričko, došlo mi, že také pláču. „Nemůžu vás tady nechat, musím bojovat stejně jako táta a -“

Matka mě přerušila: „Iane, musíš to udělat, počkej, až dlouho nic neuslyšíš, teprve pak vylez. Udělej to pro mě, chlapče,“ řekla a popostrčila mě do tunelu.

„Pojď se mnou, maminko,“ zašeptal jsem jen a tentokrát poslušně poslechl.

Se smutným a uslzeným obličejem zavrtěla hlavou a dala mi pusu na tvář. „Nemůžu, zlatíčko,“ bylo to poslední, co jsem od ní slyšel. Než zavřela poklop, bouchal jsem a kopal, aby mě tu nenechávala - ne samotného, ale bylo to k ničemu.

Musel jsem se vzchopit, stejně jako to dělala má rodina. Otočil jsem se a s uslzenou tváří šel až skoro na konec tunelu.

Sedl jsem si, přitáhl nohy k tělu a tiše vzlykal. I když jsem byl celkem daleko od domu, pořád jsem slyšel zvuky boje a křik matky.

Po době, která se mi zdála dlouhá snad tisíce let, bylo konečně ticho. Pomalu jsem se dal znovu do chůze a až na úplný konec tunelu. Končil dalším dřevěným poklopem na kraji lesa. Rychle jsem ho otevřel, vyskočil ven a otočil se směrem k domu.

Pohled, který se mi naskytl, nikdy nezapomenu. Dům hořel. Byl už natolik v plamenech, že i kdyby byl vevnitř někdo živý, nikdo by se k němu nedostal. Nezachránil by ho.

Na tváři jsem ucítil další příval horkých slz.

Upíři, krutá a nemrtvá stvoření, mi zabili rodinu a připravili o jediný domov, který jsem kdy poznal.

Tu noc, jsem si slíbil, že se pomstím...

Omlouváme se, ale jelikož budou prázdniny a díky tomu tak obrovské volno, bude pro nás dvě hodně těžké se sejít a psát průběžně. Proto je dost možné, že kapitoly budou přibývat ještě pomaleji a s větším časovým rozestupem. Doufáme, že to pochopíte :)
Díky.