Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stopy vraha - IV. část 1/2

19.06.2011 (17:45) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2507×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

IV. část – 1/2

Věděla jsem, že se nechovám podle nepsaných norem. Viděla jsem tátovy nenápadné pohledy, kdy se v jeho očích objevoval strach a nervozita. Bál se, co se to se mnou děje. A já věděla, že se něco děje.

Ale bylo mi to jedno. Proč bych to měla řešit? Nemělo to pro mě žádnou cenu. Já o život nestála. Nestála jsem o radosti svých vrstevníků, o zábavu nebo cokoli jiného. Když odešel on, vše ztratilo smysl. Nic nebylo důležité.

Mé plíce nabíraly vzduch, srdce tlouklo, ústa jedla připravené jídlo. To bylo ale všechno, co moje tělo dělalo. Mozek byl otupen žalem a smutkem. A já se tak cítila skvěle. Hlavně na nic nemyslet. Ono to pak nebude bolet a vše bude skvělé.

Hysterický smích naplnil okolní ticho lesa. Ano, správně, byla jsem se projít. Stejně jako každé odpoledne.

Procházky na naši louku bylo to poslední, co mi zbylo. Co ještě pořád dokazovalo, že nejsem blázen. Že to skutečně existovalo. Že on byl.

Zvedla jsem pohled k nebi a nechala pár kapek, aby mi dopadlo na tvář. Ve vzduchu byl cítit déšť a já se nemohla dočkat, až se skutečně rozprší. Protože když prší, nejsou vidět slzy.

Jenže moji chvilku mi překazila cizí přítomnost. Cítila jsem ji tady. Nějaký vetřelec se mě snažil sledovat. Bezúspěšně, protože já o něm věděla. Jeho oči mi jasně propalovaly díru do zad.

Netušila jsem, proč stále nevylezl z úkrytu stromů, kde byl už nějakou dobu schovaný.

Někde tam zapraskalo několik suchých větvičkek.

Udělala jsem těch několik kroků do středu louky a otočila jsem se čelem k tomu místu.

„Vylez!“ Cítila jsem se hloupě, když se můj hlas jen tak rozlehl po okolí. To ale trvalo jen těch několik málo vteřin, než se mezi stromy objevila postava.

Přimhouřila jsem oči, jak jsem se snažila rozeznat osobu, která stála naproti mně. Byla mi povědomá – byla jsem si jistá, že ji znám. Ale…

Jako by se moje paměť bránila vzpomínkám. Vždy to pro mě bylo lepší, bezbolestnější, ale teď? Teď jsem ji chtěla poznat.

„Bello,“ zachrčela tichým a milým hlasem, „dlouho jsme se neviděly, že. Kde máš tu svoji ochranku? Nechala tě, co?“ Usmála se a já přimhouřila oči. Její dozrzava zbarvené vlasy cuchal lehký větřík. Rozpršelo se.

„Kdo jste?“ Zněl můj hlas dutě jen mně?

Rozesmála se. Hlasitě, děsivě. Aniž bych věděla proč přesně, přeběhl mi mráz po zádech.

Kdo doopravdy je, mi došlo až ve chvíli, kdy se nadsvětelnou rychlostí přesunula ke mně. Před očima jsem měla její bledý obličej.

Viktorie.

To jméno se objevilo samo od sebe. Stejně jako vzpomínky na naše první setkání. Prudce jsem se nadechla a s vyjeknutím od ní o krok ustoupila. Nepomohlo mi to. Srdce se mi rozběhlo rychleji.

„Víš, nemám ráda sáhodlouhý proslovy, takže přejdu k věci.“ Očima mě sjela a ušklíbla se. Ignorovala jsem to. Naklonila hlavu na stranu a jeden koutek úst povytáhla v zavrčení. „Znáš to pořekadlo Oko za oko, zub za zub., ne?“ Vyčkávavě zvedla obočí a mně došlo, že čeká na odpověď. Jen jsem přikývla.

Znovu se zasmála a dalším z těch jejích neuvěřitelně rychlých pohybů mě jednou paží objala kolem pasu. Druhou položila na stranu mého krku, kde byl jasně cítit můj tep. Přemýšlivě se zamračila a znovu zavrčela. Stejně jako mě, ji zarazilo, že neuhání vpřed šílenou rychlostí. Byla jsem otupělá proti bolesti. Strachu.

Jen do mě, ať si dělá, co chce.

Než přiblížila hlavu k mému krku, uviděla jsem na jejím obličeji rychlý úsměv.

A pak mi prokousla kůži a já se cítila podivně. Nedokázala jsem ten stav přesně popsat, ale byl rozhodně lepší, než ten, který mnou prostupoval doteď.

Nohy mi těžkly, ruce naproti tomu chtěly létat. V hlavě mi pulzovala krev. Jenže než jsem ztratila vědomí úplně, její hlas mě polechtal na uchu. Zachvěla jsem se, chloupky na krku se mi naježily. „Tohle pro tebe bude horší než smrt. Stejně jako pro mě.“

Bolelo to. Všechny myšlenky se mi vykouřily z hlavy a nezbylo po nich zhola nic. Nebylo nic, čeho bych se mohla chytit. Konečky prstů křečovitě svíraly okraj propasti, nad kterou jsem vysela. Nechtěla jsem se pustit a spadnout do té tmy. Bohatě mi stačilo, že je vše kolem mě.

Ze rtů mi vyklouzl tichý zvuk podobný zvířecímu zakňučení. Můj krk byl jako v jednom ohni. Krk ale i všechno ostatní – celé tělo.

Záda se mi sama od sebe prohnula pod náporem další bolesti. Už jen chvilku…

Když už se zdálo, že to nemůže být horší, oheň se zvětšil. Nehty se zaryly do pomyslného písku, jen abych nespadla dolů. Jen vydržet. Vždyť smrt takhle nebolí. Nemůže to být delší nebo horší, než je to teď.

Tep se mi zrychlil, ačkoli jsem si myslela, že to už není možné. Dech se zkrátil. Ještě chviličku, slibovala jsem si.

A pak to přišlo.

Vykřikla jsem pod náporem další nesnesitelné bolesti a srdce mi uvnitř hrudi explodovalo na miliony maličkatých kousků.

A přestože jsem si myslela, že už je konec – protože po takové bolesti nic jiného přijít nemohlo –, jsem mohla normálně dýchat. Škrábalo mě v krku, ale to bylo něco, co jsem dokázala ignorovat.

Otevřela jsem oči a chvilku jen koukala nad sebe.

Tak takhle se cítil Edward, pomyslela jsem, když moje oči uviděly tu neviditelnou nádheru. Všechno bylo naprosto dokonalé. Sluneční paprsky dopadající k zemi skrz listí stromů. Jemná smítka prachu poletující všude kolem mě.

Bylo to něco naprosto nového a úžasného.

A mně došlo, že chvíli určitě potrvá, než mi to přijde naprosto normální a obyčejné.

Omlouváme se, že tahle kapitola trvala tak dlouho, a že ani není tak dlouhá, jak by měla.

I přesto doufám, že nám necháte komentář :)

Ve druhé části kapitoly, která bude hned, jakmile ji Rock napíše, nás čeká pohled na minulost Iana. Jak se stal lovcem? Bylo to z donucení, nebo za tím stálo jeho svobodné rozhodnutí?

III. část --- IV. část 2/2

Rock X martisek

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stopy vraha - IV. část 1/2: