Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stopy ve sněhu 10. kapitola

Stopy ve sněhu 10. kapitolaBella s odhodláním vešla do sálu a pomalu, ale jistě k sobě začala strhávat pozornost téměř celého sálu (a ty ostatní na ni upozornila už dvojčata). Celá rodinka z Denali se tak stává středem pozornosti a to ples teprve začíná...

 

10.

 

 Zhluboka jsem se nadechla. Vědomí, že za dveřmi jsou zřejmě stovky upírů, královská rodina a Cullenovi mě děsila. Měla jsem však jen dvě možnosti. Buď být ustrašenou myškou, která se pokusí bez pozornosti protáhnout někam do kouta, doufajíc, že si jí nikdo nevšimne. Nebo sebrat všechnu svou hrdost a sebevědomí a čelit čemukoliv, co mě tam potká.

Rozhodla jsem se pro druhou možnost. Narovnala jsem ramena a pomalu zatlačila do dveří. Otevřely se naprosto neslyšně a já s hlavou vztyčenou vešla. Nejprve mě ani nikdo nepostřehl. Všichni sledovali vyvýšený stupeň, z něhož na ně shlíželi tři upíři s kamennou tváří.

Cítila jsem svůj štít, který obklopoval mou rodinu a zamířila přímo k nim. Upíři, které jsme míjela se na mě překvapeně otáčeli a za zády mi zněl tichý šepot. Nemusela jsem hnout ani prstem, jen kráčet kupředu a strhávala jsem na sebe pozornost všech okolo. Kate s Irinou puknou asi závistí.

Na rtech mi tahle myšlenka vykouzlila letmý úsměv. Ten se mi ještě rozzářil, když jsem konečně zahlédla svou rodinu. I kdyby se vše mělo zhroutit, pohled do jejich milujících tváří by mě dokázal podržet.

K uším se mi donesla oplzlá poznámka jednoho z upírů na mou osobu. Podrážděně jsme se na něj otočila a tiše zavrčela. To už se kolem mé paže ovinula jiná a já skončila zády opřená v Danielově náručí.

„Všechny jsi ohromila,“ zašeptal mi jeho medový hlas do ucha.

Zářivě jsem se na něj podívala.

„Jo!“

„Bella boduje!“zahalekali dvojčata a plácli si až se to rozlehlo celým sálem.

Pobaveně jsem sledovala, jak Carmen a Eleazar každý popadl jednoho a raději je drželi v naoko rodičovském milujícím objetí.

Eleazar se nenápadně naklonil ke své ženě.

„Co kdybychom vyměnili některé děti s Cullenovýma. Ty jejich vypadají tak klidně,“ podíval se na celou Cullenovic rodinu, která byl ztuhlá šokem a s vytřeštěnýma očima.

„No,“ zvážil svůj nápad znovu. „Až moc klidně.“

Podívala jsem se stejným směrem, ale hned jsem pohled zase odvrátila. Všichni mě nevěřícně pozorovali. Nevědomky jsem se ještě více přitiskla Danielovi do náruče. Naštěstí se sálem rozlehl autoritativní hlas.

„Do našeho středu zavítala další z nás, jak vidím. Mohla bys prosím přijít blíž?“

Pohlédla jsem na upíra sedícího uprostřed. Podle vyprávění to nemohl být nikdo jiný než Aro. Jeho slova byla sice vyřčena mile, ale z tonu jeho hlasu a pohledu jeho rudých krvavých očí mi bylo jasné, že nelze odmítnout.

Dobře. Danielovi ruce mi sklouzly po pažích, jako by mi chtěl dodat trochu odvahy. Já však v sobě cítila dost té vlastní. Vykročila jsem kupředu. Pokud si mě při mém příchodu někdo nevšiml, tak teď to určitě napravil.

Za mnou jsem zahlídla nějaký pohyb.

„Kam jdete vy dva?“ zabrzdil Eleazar dvojčata.

„S Bellou, ať je to vyrovnaný.“

„Tři proti třem.“

Eleazar je strhl zpět

„Bella to zvládne.“

Oba se na mě podívali, tak jsem na mě spiklenecky mrkla.

„Jo, ona by je dokázala rozsekat na cucky,“ podpořily mě.

V tichém sálu se to rozneslo a Eleazar zavyl.

Tohle asi nebyla ta nejmoudřejší hláška přímo před Volturiovými, ale přesto jsem dál pokračovala s pobaveným úsměvem na rtech. Bez zaváhání jsem šla přímo k Volturiovým. Procházela jsem chodbičkou, co mi uhýbající upíři tvořili. Kolem mě šustily šaty i tichý šepot. Uprostřed slavnostního sálu stála okrasná fontána. Na okamžik jsem zaváhala, kudy ji obejít, než jsem s potměšilým výrazem zvolila zlatou střední cestu.

Nadzvedla jsem vpředu šaty a podpatek mi cvakl o lem fontány. Davem to zašumělo, jen za zády jsem zaslechla tiché uchechtnutí své rodiny. S hlavou vztyčenou jsem došlápla na štít těsně na hladinou. Šaty s jemným šustěním klouzaly za mnou, až jsem opět dostoupla na pevnou zem. Dokonce i Aro překvapeně vstal.

K čertu se vším, tohle stálo za to!

Došla jsem až před stupeň, kde byli Volturiovi. Všichni mě upřeně pozorovali a já jen s kratičkým zaváháním sklonila hlavu a sklonila se. Nevěděla jsem co dělat, ale tohle vypadalo ve starých filmech dost efektně.

Očividně to zabralo, protože jsem uslyšela jeho kroky směřující ke mě a když jsem vzhlédla, netvářil se nijak pobouřeně, spíše zvědavě.

„Máš velmi zajímavý dar, smím?“

Bylo na něm vidět, jak se téměř svíjí nedočkavosti mi pošmátrat na ručce. Potlačila jsem úsměv a vstala. Bez zaváhání jsem mu podala ruku. Vzal ji do obou dlaní a chvíli držel s pohledem upřeným na mě.

Oči se mu rozevřely úžasem. Věděla jsem, že nic nevidí. Cítila jsem jemné mravenčení na ruce, jak se jeho dar snažil proniknout mým štítem. Byl mocný, ale ne zas mimořádně. Neměl nejmenší šanci zahlédnout ani střípek mé mysli. Pustil mou dlaň.

Já takový dar ani nemusela mít, aby mi podle jeho upřeného výrazu došlo, nad čím přemýšlí. Nevěděla jsem sice, zda se mi to podaří, ale za zkoušku to opravdu stálo.

„Smím?“ napřáhla jsem k němu opět ruku.

Trochu zaraženě se na mě podíval, ale jednou rukou mě uchopil. Soustředila jsem se co jen to šlo. Oči mi zčernaly, ale podařilo se mi to. Částečně jsem ztenčila svůj štít. Ne tolik, aby se mi dokázal úplně dostat do hlavy, ale na tolik, aby alespoň viděl, na co nyní myslím.

Zavřela jsem oči a upřela svou mysl ke vzpomínkám na svou novou rodinu. Vybavila jsem si ty chvíle, které bych nevyměnila za nic na světě. Ústa se mi při to samovolně zvlnila. Viděl to také. Cítila jsem to podle jeho zesíleného stisku.

Konečně jsem opět otevřela oči a štít se bez mého soustředění vrátil okamžitě na své místo. Tvářil se fascinovaně.

„Škoda, velká škoda. Ještě si to však můžeš rozmyslet.“

Ne tohle se nikdy nezmění. Nikdy bych nevyměnila svou rodinu za cokoliv, co by mi mohl nabídnout. S touto neochvějnou jistotou jsem sledovala Ara, jak se vrátil mezi své bratry. Sálem se rozezněla hudba a okolo se začali rojit upíři, neustále jsem však cítila jejich kradmé pohledy.

Otočila jsem se a naštěstí se zarazila právě včas. Pohledem jsem ulpěla na černém obleku a putovala vzhůru až k páru zlatavých očí.

„Napadlo mě, jestli by sis nechtěla zatančit.“

„Tak to je,“ usmála jsem se na Daniela. „Naprosto brilantní nápad.“

Na nic nečekal a přitáhl si mě k sobě.

„Je tu však jeden drobný problém,“ zaklonila jsem hlavu ještě více, abych mu viděla do tváře.

„A to,“ nadzvedl obočí.

„Ty šaty,“ zaúpěla jsem dramaticky a protočila oči v beznadějném gestu. Byly příliš úzké.

Přimhouřil oči a jeho ústa se zvlnila v nebezpečném úsměvu.

„Já se však tak jednoduše nevzdám.“

Než jsem stačila jen zauvažovat jak to myslel, zmizel mi z očí. S otevřenou pusou jsem vyděšeně těkala očima po upírech okolo, když mi jeho ruka přejela po lýtku. K uším mi dolehlo trhání se látky a v příštím okamžiku už stál Daniel už opět narovnaný přede mnou.

„Ty...“ zaprskala jsem a bouchla hřbetem ruky do prsou.

Uličnicky se zasmál a nabídl mi ruku. Nedalo se odolat. Vložila jsem svou do té jeho. Přitáhl si mě a naprosto plynulým pohybem jsme začali tančit. Proplouvali jsme jedním sálem za druhým a já se chvílemi naprosto šťastně rozesmála.

Když jsme se protančili do pátého sálu, už jsem to nevydržela.

„Zkoušíš mi ukázat celou Volterru?“

Zavrtěl hlavou škodolibě se zasmál.

„Jen se snažím dodržet slib a ochránit tě. Cullenovi jsou nám v patách.“

Úsměv mi ztuhl na rtech. Ohlédla jsem se směrem, kterým pokývl. Zahlédla jsem Emmetta s Rosalií, jak se k nám blíží zleva, zatím co z pravé strany jsem zahlídla Edwarda s Alicí, kteří však byli blokováni Tanyou.

„Uauuu, ti maj výdrž,“ ozvala se mi dvojčata za zády.

„To teda jo.“

„Co takhle,“ zadíval se na mě Daniel. „Hezky po anglicku se vypařit?“

Teď jsem opravdu neměla náladu stanout tváří v tvář své minulosti. Kývla jsem.

„My vás budeme krejt!“

„Kupředu!“

Daniel mě táhl davem ke dveřím, zatím co dvojčata se vrhla k Emmettovi a Rosalii. Za zády jsem slyšela jejich hlas.

„Páni ti máš ale velké uši.“

„A ty zuby.“

Utnulo je Emmetovo zavrčení. Tak zvolili těžší kalibr.

„Páni ta má ale velkej zadek.“

Předběhla jsem Daniela až za mnou zavlál.

„Tady už jde o krk,“ houkla jsem k němu přes rameno. Jen doufám, že tuhle záchranou akci dvojčata přežijí.

 

<<   >>



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Stopy ve sněhu 10. kapitola:

 1
08.07.2018 [19:00]

Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!