Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stopy ve sněhu 11. kapitola

13.01.2010 (17:15) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 8096×

11.

 Běželi jsme jako děti držíc se za ruce. Daniel mě vedl těmi prokletými chodbami Volterry. Pustili jsme se až přede dveřmi Tanyina pokoje. Vběhla jsem dovnitř a jen co za mnou zaklaply dveře, sesunula jsem si ramínka šatů z ramen. Se zašustěním sklouzly k zemi.

Oblékla jsem si rychle na sebe normální oblečení a během okamžiku už vyskakovala oknem. Očekávala jsem pod nohama trávu a měkkou půdu, místo toho jsem však dopadla do připravené náruče.

Daniel se rozesmál nad mým překvapeným výrazem a teprve pak spustil na nohy. Bez ohlédnutí jsme se vydali k parku. Neměli jsme žízeň, ale spíše touhu zmizet z toho mumraje.

Běžela jsem za Danielem, až se zastavil před košatým dubem. Vyskočil na jednu z tlustých větví. Učinila jsem to samé. S uličnickým úsměvem jsme seděli každý na té své. Kolem byla tma a jen šum listí.

Ten strach, jsem celou dobu tísnila v koutku své duše, ze mě spadl už docela. Neměla jsem ještě sílu, postavit se Cullenům tváří v tvář.

"Díky," zašeptala jsem a pohlédla na Daniela.

Upřel na mě zlatavý pohled, až to ve mě všechno sevřelo.

"Pro tebe bych udělal cokoliv."

Zůstala jsem na něj hledět a to svírání uvnitř ještě zesílilo. Ne, tohle bylo špatně. Tohle prosím ne!

Trochu trhaně jsem se nadechla.

"Dane," povzdechla jsem si. Více jsem toho říct nedokázala.

Smutně se na mě usmál a podíval se na temné nebe, které probleskovalo mezi listím.

"Víš, podle Eleazara mám taky dar, naprosto nezdolný šarm. Dokážu dostat kteroukoliv."

Konečně se na mě opět podíval. Mírně se pousmál. Měla jsem tušení, že to bylo nad mým ohromeným výrazem. Musela jsem se tvářit opravdu šíleně. Ani tu pusu jsem nebyla schopná zavřít. "Proto jsem tak rád s tebou. Jsi jediná, u které jsem si jistý, že je se mnou, protože sama chce. Je to fantastický pocit."

"To jako," ujišťovala jsem se ještě zmateně. "Že pokud bych svůj štít stáhla, padla bych ti oddaně k nohám?"

Daniel přimhouřil oči.

"Hmmm, to by stálo za zkoušku."

"Ty..." ohnala jsem se. Daniel se smíchem uhnul.

Volterrou se táhnou dva tiché stíny, dokud nestanuly před prahem jedněch z dveří. Na dveře se ozvalo trojité zaklepání a po chvilce se otevřeli. Emmett shlížel do dvou párů velkých zlatavých očí, které na něj dvojčata provinile upírala.

"Co tu chcete?" zavrčel.

Pořád jim ještě neodpustil, že se za nimi musel k vůli Rose na plese dvě hodiny honit. Potvory jedny mrňavý.

"My se jdeme omluvit."

"Za ten včerejšek."

Emmettovi přelétl po rtech škodolibý úsměv. Takže Eleazar je donutil se jít omluvit. Tak to si nechá líbit. Ustoupil ze dveří a nechal je vejít. Rosalie už tak nadšená nebyla. Vztekle na ne zavrčela, tak raději zůstali stát pěkný kus od ní.

"My jsme se chtěli omluvit."

"Jo, jen jsme chtěli pomoct Belle. Nechtěli jsme se tě dotknout."

"Tak jsme se rozhodli, že se to pokusíme nějak napravit."

Obě dvojčata na Rose upřely pohled. Pak jeden zvedl přenosku, přes kterou byl hozený šátek.

"Snad ti to pomůže."

Rose zaraženě zvedla šátek a nechápavě hleděla na sedm šedivých potkanů, kteří měli na boku vždy napsán jednotlivý den v týdnu. K čemu by jí tohle ksakru mě být? nakrčila zhnuseně nos.

"Nebo bysme mohli zkusit i něco rychlejšího."

"Žhavou novinku, benzinovou liposukci," zašermoval druhý zapalovačem v ruce.

Benzínový zapalovač dopadl tvrdě na podlahu, když se dvojčata s řehotem dala na okamžitý úprk. Nechali Rose s Emmettem v pokoji. Těm trvalo téměř půl vteřiny, než se probrali. Rose se vykašlala na to, aby za nimi poslala Emmetta. Chtěla je rozsekat sama.

Dvojčata uháněla, co jim nohy stačily. Chodbami se neslo hlasité dupání a údery podpatků. Oba do sebe šťouchli a zahli do dveří hned za rohem chodby. Chtěla to vzít ven oknem. Tam by už Rose neměla šanci.

Vběhli do pokoje a tiše zavřeli dveře. Hned vzápětí kolem nich proběhla Rosalie. Dvojčata se tiše zachechtala. Když se však chtěli vydat k oknu, zarazili se oba uprostřed pohybu. O čelo postele se opíral Edward a na jejich vpád vůbec nereagoval.

Teprve, když na něj dvojčata chvíli tiše hleděla, zvedl hlavu. Znaveně na ně zaostřil.

"Páni ten má šlehu."

"To fakt jo."

"Myslíš, že je to k vůli Belle?" šťouchl loktem jeden do druhého.

Edward sebou při tom jméně trochu cukl.

"Hmm, asi jo."

"I když, jak tak na něj koukám, ani se nedivím, že ho nechce ani vidět."

"Momentálně to není nic moc pohled."

Edward znovu položil hlavu na kolena.

"Docela je mi ho i líto."

"Jo u těch rudooček je mi to fuk, ale u našich mi to vadí."

"Že bysme mu helfli?"

Edward opět zvedl hlavu a zadíval se na ně.

(Edward)

Nevěděl jsem, co mají ti dva v plánu, ale byl jsem ochotný udělat cokoliv. Potřeboval jsem ji vidět, mluvit s ní. Sledoval jsem, jak z pod vložky jedné ze svých bot vyndávají menší balíček. Ten mi pak s malým zaváháním podali.

"Šetřili jsme si to sice na zvláštní chvíli."

"Třeba až budeme v průšvihu."

"Ale ty už v jednom pořádným jsi jak koukáme."

Převracel jsem zvláštní balíček v rukou. Byl zabalený v několika fóliích a ještě přelepený páskou. Kluci mě však už začali vystrkávat ze dveří.

"Otevři to až u sebe v pokoji."

Pak už jsem zíral jen na zavřené dveře. Jsou vážně trhlí. Zlatý Emmett. Balíček mě téměř pálil v rukou, jak jsem byl zvědavý. Prohnal jsem se chodbou do svého pokoje. Kde jsem zůstala chvíli stát, než jsem ho rozbalil.

Opatrně jsem sundával lepící pásku, ale šlo to hodně špatně. Jako by ji ještě někdo zatavil. Vzal jsem tedy nožík a opatrně folie rozřízl po celé straně balíčku. Náhle jsem zavrávoral a balíček upustil na zem.

Prudce jsem rozrazil okno a zůstal viset přes parapet. Zhluboka jsem dýchal. Ne že bych potřeboval kyslík, ale zoufale jsem se pokoušel dostat z plic ten příšerný smrad, který teď naplňoval celý můj pokoj.

Trvalo mi hezkou chvíli, než jsem se opět obrátil do pokoje. Očima jsem probodával balíček, z něhož se při dopadu na zem dostal částečně i jeho obsah. Přímo do tváře mi koukaly dvě malé, pěkně uzrálé sardinky.

Neměl jsem odvahu se k nim přiblížit. Ti malí podlí...

Do dveří náhle někdo vpadl.

"Brácha na chodbě to začíná nějak divně zavánět..." zahalekal Emmett, než ho to taky skolilo.

Chytil se dveří.

"Teda brácha, to je rychna!"

"Zavři sakra dveře!"

Nemusí vědět všichni na míli daleko, že si ho dvojčata taky podala. Než to však omráčený Emmett stihl udělat, prohnalo se mu pod nohama šedivé torpédo a vrhlo se přímo k tomu toxickému odpadu. Šedivá vypasená kočka do sebe začala obě sardinky ládovat.

"Dostaň ji od toho!" zakřičel jsem.

"Já se k tomu smardu už víc nepřiblížím," zavrtěl Emmett hlavou.

Sledovali jsme každý na opačné straně pokoje nezvaného návštěvníka, dokud nesežrala vše do posledního zbytku. Emmettův pohled se však pomalu začal měnit.

"Hmm, v téhle formě to už tak odpudivý není."

Sledoval kočku, jak si spokojeně olizuje tlapy a čumák. Moc dobře jsem tenhle jeho pohled znal. Měl ho vždycky, když se díval na svou kořist, předtím, než se na ni vrhl. Což byl i tento případ. Emmett vyrazil a pokojem se neslo hlasité zamraštění.

<< >>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stopy ve sněhu 11. kapitola: