Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sto a jeden den - 5. kapitola

03.01.2013 (14:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2139×

Den má dvacet čtyři hodin, já ale měla pocit, že se minuty smrskly do menších časových úseků a já se ani nerozkoukala a už měla odjíždět pryč. Za těch pár hodin jsem poznala tolik nových upírů, tolik nových hrdinů, kteří mi byli zatajeni. Otec se o několika z nich zmínil, ale nikdy jsem netušila, že to budou takové dobré duše se smyslem pro humor. Strávila jsem skoro celou noc ve společnosti mnoha osob a neměla v plánu jít spát, ale brzy ráno jsem se posadila na pohovku a svět kolem mě přestal existovat. Nezdálo se mi nic, má mysl byla zaneprázdněna mnoha novými tvářemi a historkami. Když jsem se ráno probouzela, kolem mě byl klid a ticho, které jsem tolik potřebovala. Přece jenom přemíra slov a smíchu pro mě nebyla zrovna ideálním stavem. Otevřela jsem nejprve jedno oko, potom druhé a nakonec se posadila a rozhlédla se kolem sebe.

„No konečně. Myslel jsem, že je tu někdo od nás, pěkně si chrápala,“ ozvalo se kousek ode mě a já sebou polekaně trhla. Otočila jsem se na rušitele mého klidu a ušklíbla se. Max stál pár kroků ode mě s rukama v bok a posměšným úsměvem na rtech.

„Byla jsem hrozně unavená, spí se tu moc dobře,“ ospravedlňovala jsem se a zívla. Hlavou mi proběhla myšlenka, že bych se měla jít umýt. Přece jenom jsem byla z části člověk. Zvedla jsem se, ale můj společník mi nedovolil opustit místnost. Otočila jsem se na něj a povytáhla obočí.

„Koupelna je obsazená, náš Romeo se šel umýt,“ vysvětlil mi a já se nepozastavovala nad tím, jakou přezdívku použil. Včera jsem byla svědkem přejmenování několika osob mnoha jinými jmény, takže jsem to raději moc nevnímala.

„Nemám tušení, kdo je Romeo, ale pokud do pěti minut neuvolní onu místnost, asi se mu něco stane,“ ulevila jsem si a protáhla se. Přece jenom spaní na pohovce nebylo extra příjemné a pohodlné. Záda mi křupla a já si slastně oddychla.

„Sázím se, že se do koupelny dostaneš tak za půl hodiny,“ zasmál se a natáhl ke mně dlaň. Usmála jsem se a přijala ji.

„Deset minut,“ sdělila jsem mu svůj odhad a rozhlédla se kolem sebe. Nikoho jsem nezahlédla, rodiče asi byli na lovu. Dlouho neměli čas sami pro sebe, chápala jsem je. Matka měla ráda společnost, ale čeho je dost, toho je příliš. Deku, kterou jsem byla přikrytá, jsem složila, položila na polštář a zvedla se. Před pár hodinami jsem byla tak okouzlená atmosférou kolem mě, že jsem si nevšimla všech těch obrazů, které zdobily tlusté bílé zdi. Na jednom z nich byl vyobrazen Edward se svojí rodinou, na druhém jen dva z nich a na mnoha dalších obrazech byl zbytek jejich klanu. Neměla jsem tušení, kolik jich vlastně je. Dohromady tvořili dokonalý celek, stejně jako naše rodina, když se zrovna nehádala. Což bylo jen výjimečně, protože táta byl nerozvážný puberťák v těle dospělého muže.

Nevnímala jsem čas kolem sebe, dokud se odněkud neozvalo klapnutí dveří následované pískáním písničky, kterou jsem moc dobře znala. Milovala jsem staré filmy a hudbu z nich. Neznala jsem mnoho lidí, kteří by ji také preferovali před dnešní hudbou, takže jsem byla překvapená, když jsem slyšela sloku, kterou jsem měl v plánu si nechat vytetovat na záda. I v mé hlavě jsem věděla, že je to nemožné. Za prvé proto, že moje kůže by tetovací jehlu zničila a za druhé by to byla moje smrt. Znala jsem postoj rodičů k něčemu tak zbytečnému a nerozvážnému, jako je tetování.

„Ally, myslím, že si vyhrála,“ zasmál se Max a hodil po zmačkanou bankovku. Zachytila jsem ji a vítězně se na něj usmála.

„Vy jste se vsázeli?“ zajímal se nově příchozí a já se otočila. No jasně, koho jiného jsem mohla čekat. Noah v celé své polonahé kráse. Raději jsem se podívala jinam, abych znovu neztratila pevnou půdu pod nohama jako včera.

„Ano, o tom jak dlouho budeš v koupelně,“ prozradil mu jeho kamarád a mrknul na něj. Neviděla jsem, jak reagoval, protože jsem nechtěla znovu achat nad někým, kdo by mohl mít každou, o kterou by jen okem zavadil. Došla jsem ke schodišti a vyběhla do koupelny. Možná jsem tu včera byla, ale nemohla jsem pořádně vstřebat, jak dokonalá tato místnost je. Laděná do červena s černými pruhy, které byly zakončeny ozdobnou vlnkou. Podívala jsem se na svůj odraz a povzdychla si. Vypadala jsem jinak. Oči jsem měla rozšířené vzrušením, tváře zarudlé studem, rty červené od kousání. Vlasy barvy oříšků zářily jako zlaté meče a mé jindy nedokonalé tělo v zrcadle vypadalo perfektně. Jako kdyby bylo stvořeno pro tento okamžik. Pro tuto chvíli, která stála za to. Byla jsem stovky kilometrů od domova a nemohla být šťastnější.

Když jsem byla hotová, vyšla jsem z koupelny a rozhlédla se po chodbě. Chtěla jsem se vrátit do obývacího pokoje, ale přítomnost Noaha by ve mně znovu vyvolala ty pocity, které jsem už nikdy nechtěla cítit. Byly dokonalé a dělaly ze mě opravdovou bytost, ale mátly mě a to mě děsilo. Považovala jsem se za jednoho z nejvyrovnanějších lidí, ale teď jsem věděla, že to byl omyl.

„Ach, tady jsi. Kate šla s tvým otcem na lov, měli by se každou chvíli vrátit,“ prozradil mi blonďatý upír, který se objevil na druhé straně chodby. Usmála jsem se na něj a kývla hlavou.

„Doufám, že vám v lese zůstane nějaká potrava, když se nechají pohltit svými pocity, nedokážou se kontrolovat,“ vydechla jsem a zasmála se svým rodičům. Opravdu to s nimi někdy těžké. Blonďák, který se podle toho, co jsem pochytila, jmenoval Jasper, se zasmál a prohrábl si vlasy. Všimla jsem si, že to dělají všichni z jejich klanu.

„Něco jsem zaslechl. Ale neboj se o naši potravu, my také nejsme zrovna potichu,“ přiznal a já kývla hlavou. Bylo mi to jasné. Podívala jsem se na něj a nevěděla, co dalšího mám říct. On se podíval z okna a usmál se.

„Renesmé je z tebe nadšená. Je ráda, že je tu někdo takový jako ty,“ prozradil mi a já se usmála.

„Je hezké, že jsem ji konečně poznala, stejně jako vás všechny ostatní. Jen je škoda, že se budu muset za chvíli vrátit domů do svého nudného a střeženého života,“ povzdychla jsem si a došla ke schodům. Sešla jsem do kuchyně a nalila si vodu do sklenice, kterou jsem našla po několika otevřeních skříněk, které neskrývaly to, co jsem potřebovala. Napila jsem se a trochu se uklidnila. Mé srdce bilo jako splašené.

Než se vrátili rodiče, stačila jsem si ještě popovídat s Renesmé, která mě seznámila s tím, co se bude dít s mým tělem během několika dalších týdnů. Stávala jsem se tím, čím byli ostatní a měla o tom nějakou svoji představu, ale jen ona mi mohla dopodrobna vysvětlit, co se stane. Pocítila jsem jakési spojení mezi námi. Porozumění, vzájemnou pomoc i oporu. Přesně to, co jsem potřebovala. Nikdy jsem neměla kamarádku, které bych mohla svěřit vše, co mě trápilo. Ona se to dozvěděla během pár hodin. Sdělila jsem jí všechno, věřila jsem jí a byla ráda, když se mi snažila pomoct. Jestli byla taková každou minutu každého dne, který stráví na tomto magickém místě, nedivím se jejímu vlkovi, že se do ní tak zbláznil. Vypadali spolu dokonale a hrozně jim záviděla.

„Zlatíčko, už budeme muset jet,“ oznámila mi mamka po další příliš krátké hodině, kterou jsem mohla trávit s někým tak rozumným a hodným jako byla Renesmé. Pohltila mě panika. Vrátím se zpátky do hor, kde budou mojí jedinou společností zasněžené lesy a rodina, kterou jsem znala jako své boty. Toužila jsem poznat někoho nového, zažít dobrodružství, které mi změní život. Pomalu jsem se zvedla a opustila tak vyhřáté místo v pohovce. Neměla jsem ráda loučení, ale bylo mi jasné, že bez něj bych nemohla odjet. Podala jsem si ruku s Cullenovými, objala Renesmé a mávla na vlky. Jediný, kdo se se mnou přišel rozloučit ze skupiny polonahých indiánů, byl Max. Zklamalo mě, že nepřišel Noah, ale byla jsem ráda i za to.

„Tak se zase někdy ukaž, malá kousavá poloupířice,“ loučil se a já se zasmála. Pohladil mě po paži a nechal odejít spolu s mojí rodinou. Nasedla jsem do auta, připoutala se a raději zavřela oči. Nemohla jsem se dívat na to, jak opouštím to dokonalé místo a vracím se do své zlaté klece. Táta mě pohladil po dlani, ale já raději uhnula. Nestála jsem o jeho utěšování. Propadla jsem beznaději a nechala se vyděsit představou sněhu a zimy. Když jsem oči na okamžik otevřela a podívala se na dům, který pro nás všechny znamenal mnoho, všimla jsem si vlka stojícího u stromu, jak na mě hledí. Jeho srst byla tmavě šedivá, na některých místech až černá. Pohlédl na mě a tiše zavyl. Sledovala jsem ho, dokud naše auto nezahnulo za zatáčku. Byla jsem si skoro jistá, že to byl Noah. Oči vlka byly stejné jako ty, které jsem viděla včera večer. Černé jako noc a přitom klidné jako večerní moře.

„Myslím, že se ta návštěva povedla, ale doma je doma,“ vydechla mamka a otočila se na mě. Podívala jsem se z okénka ven a povzdychla si.

„Když myslíš,“ odpověděla jsem a všimla si jejího pohledu, kterým se po mě podívala. Zavřela jsem oči a nechávala se unášet řekou zoufalství zpátky k mému vězení jménem domov.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sto a jeden den - 5. kapitola :